Anna Hyndráková ztratila během několika válečných let všechny blízké. Rodiče, sestru s manželem a dítětem. Z její širší rodiny nepřežilo nacistické „konečné řešení židovské otázky“ asi 70 lidí. V jednom ze svých textů napsala, že když jela po válce do Osvětimi, byla to cesta na hřbitov.

„Jenomže žádné hroby nejsou. Nosím je v sobě, svou rodinu i ty hroby. Ale co bude, až já nebudu? Mám stále pocit dluhu za to, že jsem přežila. Snažím se své dluhy splácet tak, jak umím.“

V případě Anny Hyndrákové znamenalo to splácení pociťovaného dluhu především vytrvalou péči o paměť šoa. Kromě toho, že jen málokdy odmítla rozhovor a veřejné vystoupení, se také po pádu komunistického režimu začala (spolu s Annou Lorencovou) věnovat dokumentačnímu projektu Česká společnost a Židé podle vzpomínek pamětníků.

Pro židovské muzeum v Praze zaznamenala desítky rozhovorů s přeživšími. Spolupracovala na tvorbě expozice Muzea ghetta v Terezíně, podílela se i na české expozici v osvětimském muzeu. Zemřela letos 20. února ve věku nedožitých 94 let.

Do Sokola Židy neberem

Narodila se jako Anna Kovanicová roku 1928 v Praze, v liberální české židovské rodině. Měla o sedm let starší sestru Trudu. Otec Pavel Kovanic pracoval jako obchodní cestující, maminka Augusta vypomáhala v rodinném niťařském krámku a pečovala o děti. Anna říkala, že její „opravdové dětství“ bylo krátké a moc si z něj nepamatuje – skončilo, když jí bylo jedenáct, 15. března 1939, v den německé okupace zbytků Československa.

Ještě před tím, za druhé republiky, chtěla chodit do Sokola: „Jelikož jsme bydleli na Vinohradech vedle sokolovny, uprosila jsem maminku, aby mě zapsala. Náčelnice jí ale řekla, že Židy neberou. Pak jsem začala chodit do jiné tělovýchovné jednoty, a tam zase nějaké děti říkaly, že nemám nohy, ale ´židovský fajfky´. Tak jsem už nechodila ani tam.“

Od podzimu 1941 žily všechny české židovské rodiny, zničené bezpočtem antisemitských příkazů a zákazů, ve strachu z povolání do transportu. Nejdřív odjela do ghetta v Terezíně Annina sestra Truda s manželem Františkem (vdala se krátce před deportací, aby od sebe nebyli odděleni), ostatní Kovanicovi odešli na shromaždiště poblíž Veletržního paláce 12. září 1942.

Z ne zcela jasných důvodů tam zůstali asi šest týdnů: „Slyšeli jsme chodce, tramvaje, auta, z vyšších pater tam museli lidé vidět. A my jsme zase koukali na ty byty ve vyšších patrech a říkali si: tak támhle žijí normálně… Bylo to velmi zvláštní.“

„Slib mi, že se budeš o rodiče starat“

Anna Hyndráková s maminkou. Foto: se souhlasem Post Bellum

Kovanicovi přijeli do Terezína 24. října. Trudě a jejímu muži se podařilo propašovat Annu s rodiči do ghetta bez prohlídky, nepřišli tak o osobní věci. Truda byla těhotná a šťastná, věřila prý v Hitlerovu brzkou porážku. Hned po příjezdu se Kovanicovi skrývali, neboť se proslýchalo, že jejich transport bude za pár dní „přemístěn na Východ“:

„Sestra zařídila, že nás schovali u někoho, kdo měl tak trochu privilegované postavení. Ne snad, že by to vyplývalo z funkce, spíš asi kšeftoval… Bydleli jsme v malé místnůstce v šancích, která nebyla tak vlhká a hnusná jako ty ostatní. Jednou tam vešel esesák v civilu a můj tatínek, jak byl vychovaný, tak vstal, podával mu ruku a představil se. Esesák začal ječet, co si to ten smradlavej Žid dovoluje. Tak ho náš hostitel vzal ven a tam to ututlal, asi ho uplatil. To byla první otřesná zkušenost, hned po příjezdu.“

V Terezíně se Anna setkala s přítelkyní Doris Weinerovou, s níž prožila roky do osvobození. Kovanicovi se několikrát ocitli v seznamu lidí, určených k deportaci do Polska, ale Trudě a Františkovi se je díky kontaktům na židovské samosprávě pokaždé podařilo tzv. vyreklamovat.

V červnu 1943 se Trudě v Terezíně narodila holčička Jana (Johana, říkalo se jí Honzulka). Anna v ghettu oslavila šestnácté narozeniny, dostala od kamarádek dort –  jíšku s cukrem vyklopenou z kastrůlku. V květnu 1944 ji spolu s rodiči opět zařadili do transportu do Auschwitz-Birkenau. Truda, která ještě zůstávala v Terezíně, si ji vzala stranou, dala jí do pusy bonbon a vyžádala si slib: „Slib mi, že se budeš o rodiče starat.“ Truda nemohla tušit, co žádá, Anna nemohla tušit, co ji čeká – a slíbila, jako by slíbil každý. Pronásledovalo jí to do konce života.

Kovanicovi se v Birkenau dostali do tzv. rodinného tábora terezínských Židů (více například zde. Poprvé se dozvěděli o masovém vraždění a o plynových komorách: „A viděli jsme komíny, které kouřily, a cítili jsme smrad, připomínající spálenou bílkovinu.“ Směli napsat Trudě do Terezína. Lístek musel být německy. Anna vzpomínala, že se pokoušeli sestru varovat:

„Měli jsme domluvený kód. První: jestli bude písmo na šířku, je to snesitelné, když na délku, tak naopak. A také, že si má přečíst první písmena každého řádku. A ta dávala dohromady slova ´gas´ a tod´. Já vím, že ten lístek sestra dostala a četla, ale co mohla dělat? A navíc, jak si to měla vysvětlit? Plyn a smrt? Normální lidský mozek si nemohl představit, o co jde.“

Pořád je vidím: hubení, šediví, osiřelí…

Na počátku července vyhlásili Němci tzv. selekce, tedy vybírání těch, kdo jsou schopni pracovat a smějí ještě žít – a těch, kdo budou zavražděni. Anna prošla, její maminka Augusta ne. Otec Pavel se rozhodl, že svou ženu neopustí a k selekci nešel. Annu pak odvedli do ženského tábora:

Anna Hyndráková, 40. léta. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Esesáci řvali, já jsem brečela, naši stáli jako z kamene. Posílali mě, abych nezmeškala a přitom mě rukama zadržovali. Nikdy na to nezapomenu… Šla jsem. Potom jsem si řekla, že si dovolím ten přepych a ještě jednou se ohlédnu. Pořád je vidím. Hubení, šediví, studení, vyhořelí, osiřelí… Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme pak viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou. A oni viděli nás. A jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný.“

Pavel a Augusta Kovanicovi zemřeli spolu s ostatními lidmi z familienlageru buď v noci z 10. na 11. nebo z 11. na 12. července 1944.

Ženský tábor popsala Anna Hyndráková takto: „Bydlely jsme v malých zděných kójích dva krát dva metry, kam se nás muselo vejít deset a kde nesměla ani ruka ani noha přečuhovat, to chodily štubové a mlátily. Dostávaly jsme polévku a dali nám do kóje lavór, do toho chumlu těl, ale nedali nám lžíce, takže jsme to musely chlemtat rukama. Stály jsme šílené apely, kdy nás esesačky počítaly. Jednou jsme stály nahé, jindy jsme musely klečet. Komu se chtělo na záchod, jen popolezl kousek stranou, aby se nevyčural pod sebe.“

„Docela dobrý tábor“

Annu Kovanicovou odvezli spolu s její přítelkyní Doris a dalšími ženami do pracovního tábora Christianstadt (pobočka KL Gross Rosen). Dorazily tam v červenci 1944. Tři dny po příjezdu nedostaly nic k jídlu, pak se dřely a dostávaly jen malé příděly potravin. Pracovaly buď v muniční továrně Dynamit A.G. nebo (jako Anna) v lesních či stavebních komandech. Stály dlouhé apely, vstávaly ve tři ráno, v šest začínala práce, která trvala dvanáct hodin.

Přesto to prý byl „docela dobrý tábor“: „I tady nás hlídaly esesačky… Byly blbý, nevzdělaný, zlý, ale nebyly to takové sadistky, jako v Osvětimi. Jedna žena tam porodila mrtvé dítě a ony jí hnaly příští den do práce. Měly jsme ale německého mistra, vězně, komunistu z Postupimi. Řekly jsme mu, že ta žena včera porodila a on jí ustlal v kůlně na nářadí, kde mohla spát a odpočívat. Jmenoval se Willy Hoin.“

Na zimu byly ženy převeleny do fabriky, kde vyráběly součásti zbraní, snad rozbušky. Zima byla krutá – a v lednu 1945 začala likvidace táborů na územích, z nichž Němci utíkali před postupující frontou. Táborem Christianstadt procházely kolony židovských vězenkyň, v jedné byla i kamarádka Anniny sestry Trudy. Od ní se Anna dozvěděla, že Truda s malou dcerou se dostaly do Birkenau posledním transportem z Terezína a zemřely krátce po příjezdu (Trudin muž František zahynul v roce 1945 při pochodu smrti).

Útěky a dlouhá cesta domů

Ženy, které přicházely do tábora, byly v tak zbědovaném stavu, že se Anna, Doris a další dívka Eva Preissová začaly připravovat na útěk. 3. února 1945 začala „evakuace“ a vězenkyně z Christianstadtu měly jít do Bergen-Belsenu. Střežili je příslušníci Schutzpolizei neboli Schupo:

Povolávací rozkaz Anny Hyndrákové do transportu (jízdenka do Osvětimi). Foto: se souhlasem Post Bellum

„Hlídali nás první asi čtyři dny, takoví dědkové s puškama. Vyšli jsme a v jednom městečku na nás česky volali nějací kluci, asi totálně nasazení. To nás vzpružilo, a řekla jsem: ,Holky, teď, tady!ʻ Pak ohlásili odpočinek na silnici, na jedné straně bylo husté mlází, na druhé vysoký les. Šly jsme k jednomu z těch ,Schupoʻ a řekly: ,Herr Wachmeister, dürfen wir austreten gehen?ʻ Tak se muselo hlásit, když se nám chtělo na záchod.“

„On řekl: ,Jawohlʻ – a čekal, že půjdeme do toho mlází. Šly jsme ale do lesa, dneska už nevím, proč, asi jsme si říkaly, že útěk bude v lese snazší. A čekaly jsme, jestli střelí, nebo ne… Volal na nás, a my dělaly, že neslyšíme. Šly jsme a šly. Pak jsme sebou plácly na zem na takové rovince a čekaly, jestli nás budou hledat, jestli transport odejde. A odešel. Asi se tomu ,Schupoʻ nechtělo střílet do mladejch holek. Později transport převzali esesáci a z vyprávění vím, že už to bylo mnohem horší.“

Na cestě dívky tvrdily, že jsou ze Sudet (odkud Anniny kamarádky opravdu pocházely, takže mluvily výborně německy) a tvrdily také, že při jakési nehodě ztratily dokumenty. Hned první večer měly potíže: náhodně zaklepaly u domku v jakési vsi, dostaly od majitelů najíst a mohly se umýt, místní jim ale zjevně nevěřili a chtěli je odvést ke starostovi. Řekly, že za ním půdou samy – a zmizely ve tmě. Putovaly pak znovu lesem, vydaly se za světlem a narazily na malý lágr.

„Byl to zřejmě sovětský zajatecký tábor, protože tam byla deska s klíči a u háčků připsaná jména jako Ivanov a podobně. Přijal nás tam Němec, který měl službu, a my mu vykládaly tu naší pohádku. On se na nás útrpně kouknul a řekl: Holky, někdo vás udá, ale já to nebudu. Odvedl nás do vesnice do hospody, kde byli připraveni na uprchlíky, měli vyklizený sál a na zemi slámu… Odpočinuly jsme si a šly dál.“

Pomohl nám… A poslal esesáky

Anna, Doris a Eva putovaly přes další vesnice, v jedné z nich jim pomohli starší manželé. Otevřeně nadávali na Hitlera, kdesi ve válce měli dva syny, nevěděli, kde jsou a jestli žijí. Dali dívkám míchaná vajíčka, ale Annino tělo běžné jídlo nepřijalo. Bylo jí zle a dostala navíc vysoké horečky:

„Přišly jsme pak do statku, kde nás přijal jeden Polák, nasazený na práci, a uložil nás do sklepa. V noci jsem v horečce mluvila z cesty, mluvila jsem o sobě ve třetí osobě. Říkala jsem: ,Jdi s ní ven, ona bude blít…ʻ A co hůř, mluvila jsem česky a holky se mnou taky. Slyšel nás majitel statku, esesák, a ráno za námi přišel. Řekly jsme mu všechno, kromě toho, že jsme utekly, nemělo cenu mu namlouvat blbosti, protože jsme pochopily, že by nám neuvěřil. Vyprávěly jsme, že jsme zůstaly ležet v příkopě, že jsme už nemohly dál, že nás náhodou nezastřelili. On, že jo, jo, že nám pomůže. Odvedl nás taky do sálu, kde byla na zemi sláma. A poslal na nás esesáky.“

Anna Hyndráková s dětmi v 60. letech. Foto: se souhlasem Post Bellum

Všechny tři musely do mužského tábora Niesky, odkud byly po několika dnech převedeny na práci do lágru v Görlitz. Měly být za útěk potrestány: „Lagerführer byl esesák, Lagerältester vězeň, vrah, jmenoval se Hermann Czech. Bála jsem se ho, byla to taková zrůda. Měli nám za trest oholit hlavy a dát pětadvacet ran. Ale nestačili to, protože holič, i ti, kteří měli připravit lavice, byli vězňové – a ti nespěchali. Pak přišel najednou transport a Czech na nás zapomněl. Pak jsme zase měli být evakuováni, přišlo 300 Polek a zapomnělo se na nás úplně.“

Transport z Görlitz sice byl vypraven, ale musel se vrátit zpátky kvůli postupující Rudé armádě. Válka končila, esesáci utíkali a v dubnu 1945 kdosi z rozpadající se táborové hierarchie oznámil, že zajatci, kteří přežili, budou odvedeni k Američanům. Skoro nikdo nevěřil, všichni se báli, že je Němci cestou povraždí. Dívky se spolu s několika dalšími vězni rozhodly, že prakticky již nehlídaný tábor opustí na vlastní pěst.

Jedné noci se asi dvanáctičlenná skupina včetně Anny Kovanicové (Hyndrákové) vydala na cestu proti proudu německých uprchlíků na koňském povoze. „Když jsme po cestě řekli, že jedeme z koncentráku, dali nám papír, napíchnutý na klacky, a na něm stálo: ,Z koncentráku zase domůʻ. Protože když zjistili, že kromě mě mluví všichni německy, říkali, že bychom taky do Prahy nemuseli dojet. Lidé, kteří seděli schovaní a kolaborovali, byli najednou velcí vlastenci a byli by nás utloukli…“

Ze skupiny se postupně odpojovali jednotlivci, do Prahy na povoze dorazili 11. května 1945 čtyři uprchlíci včetně Anny. Válka pro ni skončila plíživě a bolestně, nebylo to žádné vítězství, žádná radost ani úleva. Nikdo na ni nečekal, všichni zahynuli. Vzpomněla si jen na strýce Otu a tetu Milču, ale bylo to – jak vzpomínala – zlé setkání:

„Bydleli u nás, když utekli z Německa. Měli dceru a tři krásné syny. Dcera zemřela už před deportací, kluci, ač míšenci, byli deportováni a vrátil se jen jeden. A teta si asi myslela: ,Proč se tahleta vrátila, když na ni nikdo nečeká, a proč ne moji kluci, když já tu na ně čekám…ʻ Přijala mě špatně. Ale já za to nemohla, že se jí nevrátily děti.“

Majetek rodičů rozdali známí jako věno

Po čase začala Anna Hyndráková-Kovanicová obcházet sousedy a známé, u nichž si její rodiče schovali před deportací část majetku:

„U jedné paní jsme měli sbírku známek. Vykládala mi, že byla těhotná a že se jí ,uskříplo dítěʻ. Dodnes přesně nevím, co to znamenalo. Každopádně řekla, že žádné naše známky nemá. U dalších lidí jsme měli záclony a plyšový koberec, žádný peršan. Když jsem k nim přišla, měli ten koberec na zemi a záclony na oknech. Maminka jim před deportací řekla: ,Užívejte to. Až se vrátíme, tak nám to zase dáte.ʻ Řekli mi, že to tedy srolují a sundají, ale pak mi ta paní Kyselová oznámila: ,Dali jsme třicet korun za vyprání záclon.ʻ“

Anna Hyndráková. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Já jsem jí řekla, že ty peníze nemám, že jí je přinesu. Po pravdě řečeno, těch třicet korun jsem jim zůstala dlužná…U třetích jsme měli damašek, sypky na peřiny, popelín na pánské košile, ručníky, utěrky. To byla moje a sestřina výbava. Když jsem tam přišla, uvařili mi kafe a začali se mě ptát na maminku. Rozbrečela jsem se a šla domů. Ale teta mi říkala, že se snad přece zmůžu na to, abych požádala o vlastní věci. Tak jsem jim pak mezi dveřmi řekla, že bych něco ráda měla… A oni, že prý riskovali život, když naše věci schovali. Že přišlo gestapo a všechno jim vzalo, že jsou rádi, že vůbec přežili.“

„A ještě za mnou volali: ,Kdybys někdy, Aničko, potřebovala potvrzení národní spolehlivosti, tak přijď, my ti to podepíšem!ʻ… Říkala jsem si, že by mě docela zajímalo, jak se dá na cejše poznat, že je to židovský majetek… A potkala jsem paní domovníkovou a zeptala se jí: ,Opravdu u nich někdy bylo gestapo?ʻ A ona povídá: ,Ne, ale jejich Liběna se vdávala.ʻ Měli totiž dceru ve věku mé sestry, a tak jí naše věci dali jako věno.“

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.