Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy v Uherském Hradišti Jan Gogola se narodil do města, které kvetlo kulturou.

Svůj pohled na svět měl Jan Gogola (*1944) pevně orámován vzorem svých rodičů. „Můj otec patřil k lidem, pro které první republika byla k vrcholem spokojenosti a štěstí. Byl masarykovec. Maminka pocházela z devíti sourozenců, z toho čtyři byli baťovci. Masaryk a Baťa, to byly absolutní idoly naší rodiny,“ říká Jan Gogola v rozhovoru pro Paměť národa.

Z Bati si nikdo srandu dělat nebude!

Domácí knihovna byla plná děl Masaryka, Štefánika a Beneše. Stejně tak obývací místnost zdobily jejich portréty. Jan Gogola vzpomíná, že při každém výročí vzniku první republiky se pod nimi zapalovaly svíčky.

Že žije v zemi, kde vládne totalita, si uvědomoval již jako malý kluk: „Otec poslouchal Svobodnou Evropu. Každý večer se rozčiloval, že to je rušené. Vyrůstal jsem v rodině, která komunisty neměla ráda. Maminčina rodina byla velmi široká a pravidelně se scházeli. Všechny ty obědy měly stejný scénář. Byl to absolutní chvalozpěv na dokonalou první republiku. Tatíček Masaryk a sokolové.“

Svatba na zámku v Buchlovicích, 1967. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„A bod číslo dvě: Tomáš Baťa, génius. Prostě absolutní dokonalost, nikde tam nebyla chyba, nebylo tam nic špatného a já si pamatuju, to bylo tak okolo mé maturity, přišla řeč na Baťu. Říkal jsem jim: ,Vy pořád Baťa, Baťa, ale že vás vykořisťoval, to jste nepochopili?‘ A otec mi dal před celou rodinou takový záhlavec, že mi ksicht málem vletěl do polévky. To byla samozřejmě ironie a já mu říkám: ,Já jsem si dělal srandu.‘ A otec se na mě podíval a říká: ,Z Bati si nikdo srandu dělat nebude!‘“ vzpomíná Gogola.

S Abrhámem na gymnáziu

Devítiletý Jan si naplno uvědomoval tíhu doby, ve které žije. Silný zážitek měl z letních prázdnin, které jako kluk trávil u dědečka v Záhorovicích. Psal se rok 1953 a země prožívala nejhorší léta komunistického teroru. Maminčina sestra měla ve vsi stále ještě soukromý koloniál. Pamětník ráno vyšel ven a viděl na koloniálu nápisy: „Kulaci, zatočíme s vámi!“ Když se ho jeden z bratranců ptal, zda ví, kdo to tam napsal, odpověděl, že netuší. „Můj spolužák!“ odvětil jeho tehdy asi sedmnáctiletý bratranec.

Další silnou vzpomínku má Jan Gogola na předčasnou smrt Bohumila Modrého. Zemřel ve věku čtyřiceti šesti let a byl brankářem československého hokejového týmu, jehož členy komunisté v roce 1950 odsoudili k tvrdým trestům odnětí svobody a trestu v uranových dolech v Jáchymově. Přestože je v roce 1955 prezident Antonín Zápotocký omilostnil, tělo Bohumila Modrého neuneslo následky ozáření, tvrdé práce a nelidského týrání při výsleších. Zemřel v roce 1963.

Školní lyžařský zájezd na Martinské hole. Se spolužákem MUDr. Stanislavem Hubinkou (pediatrem ve Vyškově) byli považováni za baviče, rok 1960. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„Můj otec, který ačkoli měl velmi zajímavý a bohatý slovník vulgarit, tak nikdy doma nemluvil hrubě, doma ani nikdy nekouřil, jenže si pamatuju, jak tenkrát řekl: ,Ty kurvy komunistický zabily Božu.‘ Takže takto jsem byl vychováván. Ale samozřejmě jsem byl i nabádán, abych byl ve škole potichu, a vždycky jsem dostal od otce facku, když si mu učitel postěžoval, že jsme s jedním spolužákem pomlouvali Sovětský svaz,“ popisuje Jan Gogola.

Masarykovský duch jeho rodiny a období, které prožil na gymnáziu, jej významně ovlivnily. Jeho ročník navštěvovalo množství zajímavých spolužáků, o dva ročníky výš například studoval Josef Abrhám. Také někteří učitelé, na něž Jan Gogola rád vzpomíná, mu vštípili cit pro kulturu.

„Vzpomínám na gympl rád, i když jsem se vůči němu kriticky vymezil v jednom projevu, protože pamatuju, že jsme byli v osmapadesátém v prvním ročníku, a neučil se Karel Čapek… Karel Čapek se začal učit až po zásahu jednoho sovětského bohemisty a najednou se dostal do osnov. Takže výuka v tzv. společenských vědách byla bolševická,“ vzpomíná Jan Gogola.

Škola života

Jan se chtěl po maturitě hlásit na brněnskou filozofickou fakultu, ale nepřijali jej. Využil tedy příležitosti – v Československu totiž v letech 1959–1966 kvůli nedostatku kantorů vznikaly pedagogické instituty a Jan do jednoho takového nastoupil. Za velké štěstí považuje, že se brzy stal pomocnou vědeckou silou na katedře marxismu-leninismu, kde prý bylo jeho nejčastější pracovní náplní otevírání lahví a zapálené diskuse s lidmi, jichž si mohl vážit.

Jako třídní učitel ve škole v Kunovicích, 1977. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„Na katedře působili pozdější prorektor Univerzity Karlovy sociolog Miloslav Petrusek, pozdější profesor psychologie na Sorbonně Zdeněk Strmiska, ekonom Jindřich Pytela či filozof Alois Glogar. Prostě byla tam skvělá sestava strašně chytrých lidí, kteří mě vzali mezi sebe.“

„Byla to pro mne taková univerzita života, protože tito pánové mě neformálně donutili číst, formulovat v debatách, to byla moje pravá vysoká škola,“ vypravuje pamětník.

Během prvního ročníku studia se zapojil jako pomocná síla do Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež v Gottwaldově, do akce, která během příštích desetiletí získala celosvětový význam. Zde začala jeho spolupráce s Filmovým studiem Gottwaldov, později se stal jeho zaměstnancem. Jan Gogola na festival v roce 1963 vzpomíná jako na úžasný zážitek:

„Dělal jsem tam průvodce asi pěti šesti cizincům, z nichž jeden byl třeba anglický pastor, další americký filmař, novozélandský novinář. A velice mne tam ovlivnil film režiséra Štefana Uhera Slnko v sieti, o kterém se říká, že je to jeden z prvních filmů československé nové vlny šedesátých let.“ Tím začala jeho dlouholetá spolupráce s festivalem, kde se později již jako učitel podílel na hodnocení a připomínkování soutěžních scénářů.

Palach, poslední mučedník

Těsně před nástupem na vojnu v roce 1967 se Jan Gogola seznámil se svojí budoucí ženou Manuelou Gasnárkovou. Už když byl ve vojenském „přijímači“, oznámila mu, že spolu čekají dítě. Svatba měla být v Buchlovicích. Chtěli křesťanský obřad. Gogola se zde díky tomu seznámil s pokrokovým knězem Aloisem Honkem. Ten, tehdy sedmadvacetiletý, překládal poezii rakouského expresionisty Georga Trakla a byl velmi sečtělý a vzdělaný.

Na faru do Buchlovic za ním jezdil Ludvík Vaculík, Petr Skoumal a Jan Vodňanský či sociolog Miloslav Petrusek. Vznikla tam malá komunita, kterou začal navštěvovat i Jan s Manuelou. „Ta setkání nám pomáhala přežít dobu. Pili jsme víno, debatovali a sdíleli problémy.“

Jan Gogola při natáčení rozhovoru v roce 2019. Foto: se souhlasem Paměť národa

„V roce šedesát devět po Palachově smrti jsme se na faře sešli na svátek svatého Štěpána a farář předvedl brilantní kázání, kdy řekl, že Štěpán byl prvním mučedníkem církve svaté a Palach posledním. Vaculík seděl a říkal: ,To je neuvěřitelné, koho to tady máte.‘“

S Ludvíkem Vaculíkem se Gogola potkával i v Uherském Hradišti. Spolu se spisovatelem Milanem Kunderou a redaktorem Literárních novin Petrem Blažkem navštěvovali Idu a Vladislava Vaculkovy. Tito manželé významem daleko přesahovali svůj region. Ida Vaculková získala ocenění za keramiku v Itálii a její muž Vladislav byl malíř a grafik, jemuž komunisté v padesátých letech zakázali vystavovat.

Během šedesátých let se uchýlil k tvorbě keramiky a vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde k jeho žákům patřil později uznávaný akademický sochař Otmar Oliva. Vladislav Vaculka zemřel v roce 1977 na infarkt poté, co u něj StB provedla domovní prohlídku. Důvodem tehdy bylo udání, že ilustroval samizdatovou sbírku Jana Skácela.

„Pamatuju si pohřeb, kdy ten hrob obsadili estébáci. To bylo až nechutné, co tam činili. A hrál tam u hrobu Hradišťan, přijeli i Vaculíkovi, výtvarníci a kamarádi. Vaculka na nás měl velikánský vliv tím, jaký kolem sebe nabaloval okruh lidí,“ vypravuje Jan Gogola.

Přijeli Rusové? Máme plno…

Po vojně se vrátil na základní školu do Kunovic. Psal se duben 1968 a země vykvetla Pražským jarem, ale dlouho to netrvalo. 21. srpen 1968 Jan Gogola prožil jako vedoucí československo-francouzského tábora v Houšťce u Mladé Boleslavi. V noci jej vzbudila vrátná se slovy, že přijeli Rusové. Rozespalý Jan jí v domnění, že jde o další táborníky, odpověděl, že už je plno…

„Ale pak už člověk slyšel letadla, jak to lítalo. Tehdy tam byli Francouzi, to organizovala cestovní kancelář francouzské komunistické strany, a mezi nimi dva jejich vedoucí a to byli teda stalinisti strašidelní, ti tam dokonce vítali ruské tanky,“ vypravuje pamětník. Když měl v září znovu nastoupit za katedru v Kunovicích, uvědomil si, že bude vyučovat ruštinu v budově, kterou Sověti během srpna z pouhého rozmaru ostřelovali.

Během roku 1977 Jan Gogola ze školství odešel. Konečně se mu podařilo vystudovat obor, ve kterém se cítil doma – teorii kultury se zaměřením na literaturu, divadlo a film. nastoupil jako dramaturg do Sdruženého závodního klubu v Uherském Hradišti a vedle toho se již věnoval na poloviční úvazek dramaturgii ve Slováckém divadle.

Zde se podílel na režii vystoupení známého souboru Hradišťan. Režíroval jejich debatní pořady, kam jako zvaní hosté přijížděli Vladimír Merta, Jaromír Nohavica či Jan Skácel. Během následujícího roku v divadle zakotvil naplno. Založil Filmový klub Uherské Hradiště. A uspořádal první Letní filmovou školu, která má svoje diváky i nyní ve třetím tisíciletí.

Pionýr do každého filmu

V roce 1981 přešel Jan Gogola ze Slováckého divadla do Filmového studia Gottwaldov. Jako dramaturg vzpomíná na absurditu normalizace, která se promítala i do filmové produkce pro děti a mládež. V každém natočeném materiálu musel být alespoň jeden pionýr. A pokud nebyl, látka se za velké peníze upravovala a dotáčela. Vzpomíná, jak do Gottwaldova přijeli sovětští filmaři, aby si prohlédli terén, kde se bude točit nový film.

Přišli i do jednoho z bytů, kde se mělo později natáčet, a cítili se dotčeni tím, jak je prostor dobře zabydlen a upraven. Mysleli si, že jim Češi postavili „Potěmkinovu vesnici“: „Tak jsme je vzali i do jiných bytů, kde Rusové zjistili, že to takhle je normální, a úplně ztratili glanc. Ačkoli to byli filmaři, byl to pro ně luxus, hotová Amerika.“

Jan Gogola během roku 1989 podepsal v pražském Filmovém klubu na Národní třídě petici Několik vět. V Gottwaldově předtím šířil a podepsal i petici za propuštění Václava Havla.

„Byl jsem potom předvolán. A předvolal si mě ředitel studia Bohumil Steiner a o něm se říkalo, že to není estébák, ale kágébák. Dovedu si představit, že byl schopen celkem bez problémů zlikvidovat člověka. A on se do mě pustil, ale já jsem tam už cítil něco trochu jiného, než bylo před rokem. Před rokem on by stavěl lidi ke zdi, Havlem počínaje a tak dál. Teď mi to jenom vyčítal, ale už tam nebylo ono ,já tě zastřelím‘, což by před rokem klidně i udělal.“ Několik měsíců na to se po sametové revoluci Československo nadechlo svobody.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.