V létě 1940 vznikly tři ze čtyř československých perutí v RAF: 310. československá stíhací peruť v Duxfordu 12. července 1940, 311. bombardovací peruť 29. července 1940 v Honingtonu a 312. stíhací peruť 5. září 1940, rovněž v Duxfordu.

Perutě pochopitelně nevznikly „samy od sebe“. Mnichovská dohoda, odtržení Slovenska, okupace zbytku Čech, Moravy a Slezska…

Tyto události ovlivnily odchod budoucích příslušníků RAF do exilu. Odcházeli nejen vojáci, ale i civilisté, ochotní bojovat za znovuobnovení své vlasti.

 Podívejte se na unikátní fotogalerii dokumentující naše piloty z RAF

Opět na útěku, v ruském vězení

Prvních jejich cílem bylo většinou Polsko. Stát, který okupoval část Těšínska, nicméně stát, kde podle zpráv z doslechu začínala fungovat československá exilová armáda a které bylo dle Hitlerových prohlášení a kroků další na řadě. A naši letci mu chtěli pomoci.

Nicméně to nebylo tak jednoduché. Polsko nemohlo do své armády přijímat vojáky z jiných zemí, a tak jim umožňovala přesunout se do Francie, jejíž jedna složka ozbrojených sil toto umožňuje: Cizinecká legie.

Nicméně pod tlakem událostí Polsko změnilo svůj přístup a nabídla Čechoslovákům možnost za něj bojovat. Jedním z těch, který tuto možnost využil, byl Josef František, jeden z nejúspěšnějších pilotů v Bitvě o Británii.

Polsko bohužel padlo, i přes zapojení našich letců. A ti museli opět utíkat. Na jih do Rumunska, nebo na východ do SSSR. Úspěšnější doletěli nebo došli do Rumunska, odkud se přesunuli do Francie, ti méně šťastní skončili v sovětské internaci.

Měli ale větší štěstí než ti, kteří se tam dostali již dříve a byli zatčeni po přechodu ruské hranice. Většina z nich skončila v ruských koncentračních táborech a jen malá část byla uvolněna, respektive přežila, aby posléze mohla bojovat, i po boku Rudé armády. I z ruské internace ale byli letci po nějaké době propuštěni.

The few a The other few

Dalším jejich cílem byla Francie, kde byli letci rovněž potřeba. Někteří z nich se zapojili do bojů hned, další později, někteří pouze absolvovali výcvik, než Francie padla. Jedním z těch, kdo zde zanechali významnou stopu, byl František Peřina.

Nelze zapomenout ani na Aloise Vašátka, velitele československého wingu v RAF. Ti, kteří do Francie již nedošli, zůstali na Středním Východě a do Velké Británie se dostali až v roce 1943. S sebou vezli, mimo jiné, bojové zkušenosti z obrany Tobruku.

Velká Británie všechny překvapila. Minimální byrokracií, čajem s mlékem, systémem hodností, který byl spojen s funkcí, nikoliv se vzděláním a dalšími. Letci absolvovali přezkoušení, výcvik na britských letadlech a poté byli zapojeni do válečných operací.

Osmdesát osm jich patří mezi „The few“, tedy ty, kteří bojovali v Bitvě i Británii. Další patřili k „Tthe other few“, jak Britové nazývají příslušníky bombardovacích perutí.

První jejich operací byl nálet na Brusel, který se uskutečnil v noci z 10. na 11. září 1940. Již zmíněným nejúspěšnějším Čechoslovákem v Bitvě o Británii byl Josef František se svými sedmnácti sestřely jistými a jedním pravděpodobným. Při návratu z operačního letu ale zahynul.

Nejúspěšnějším stíhacím letcem se tak stal Karel Kuttelwascher, a to díky svým úspěchům i v operaci Night Intruder, kdy pronikal nad německá letiště a tam sestřeloval jejich letadla.

Ženy mezi perutěmi

Čechoslováci, ale nesloužili jen u svých perutí. Létali i více či méně rozptýleni po britských perutích. Tři z nich, Otto Smik, František Fajtl a Jiří Maňák britským perutím dokonce veleli.

Hodně Čechoslováků sloužilo u 68. noční stíhací perutě, kde 20. ledna 1942 vznikla československá letka. Poslední československá peruť, 313. československá stíhací peruť vznikla v roce 1941.

Nelze zapomínat ani na československé ženy, kterých ve WAAF (ženských dobrovolných leteckých silách) sloužilo více než 160.

Českoslovenští letci byli v dalších letech zapojeni do řady bojových operací: Jubilee, Overlord, Market-Garden, Milenium, desítky sweepů, rhubarbů, bombardovacích náletů i operacemi nad mořem. Němcům potopili například Alsterufer, loď přivážející z Japonska cenné kovy.

Domů se jich nikdy nevrátilo na 500 z 2 500, kteří v RAF sloužili. Nevrátila se ani Edita Sedláková, příslušnice WAAF, jediná padlá československá příslušnice této jednotky. Zemřela při letecké havárii, když se chtěla vrátit do Československa v liberatoru, který pilotoval její manžel.

40 let k nezapomnění

Ti, co se vrátili, byli nejprve rozčarování, že se nemohli zúčastnit se svými letadly podpory Pražského povstání, posléze, že se vrátili téměř tři měsíce po konci války v Evropě. Všichni se vrátili s nadějemi, co doma.

Někteří z nich, ti židovského původu a Josef Horák s Josefem Stříbrným z Lidic s očekáváním nejhoršího. To, že budou tři roky po skončení války vyhazování z armády, ale asi neočekával nikdo z nich.

Navzdory komunistické totalitě se na nikoho z nich naštěstí nezapomnělo. Respektive, nezapomnělo sen na činnost „RAFáků“ jako takovou.

Dokládají to filmy, desítky památníků, knížky. A činnost klubů vojenské historie. Předseda a zakladatel jednoho z nich, KVH 276th Sqdn. (reenacted) RAF, o. s., autor tohoto článku, spolu se svým klubem zrealizoval mezinárodní výstavu k 75. výročí vzniku většiny čs. perutí v RAF, která se snaží představit výše uvedené v trochu obsáhlejší formě.

Výstava je primárně určena pro Velkou Británii, je proto k vidění v Hurricane a Spitfire Muzeu v Manstonu, ale protože se na ní podíleli víceméně výhradně čeští partneři, putuje i po České republice. Nyní je možné ji, až do 13. 9. navštívit v Moravském zemském muzeu, Zelný trh 6, Brno.

S ohledem na reakce a zájem je již její vystavení naplánováno na několika místech v ČR v příštím roce a doufám, že ve Velké Británii bude i v roce 2018, ve roce 100. výročí RAF a Československa.

(Podrobnější informace o výstavě, respektive pořádajícím KVH 276th Sqdn. (reenacted) RAF, o.s. naleznete na webu www.276.cz)