KOMENTÁŘ. Na konci školního roku jsme se s mými studenty rozhodli připomenout oběti Hladového pochodu z konce června 1945 převážně krnovských německých žen a dětí po trase Krnov-Vrbno pod Pradědem-Jeseník-Staré Město pod Sněžníkem-Králíky. Sami jsme tak poznali, o jak absurdní, zbytečnou a krutou akci se tehdy jednalo. Při tomto putování musely ženy a děti překonat dvakrát hřeben Jeseníků. Bylo jich více než tři tisíce a nepřežila jich desetina.

Autorem následující reportáže je učitel pražského Gymnázia Jana Keplera a spolupracovník redakce HlídacíPes.org Petr Zemánek. Ten také letos se studenty absolvoval druhý ročník studentského pochodu na připomínku Postololoprtského masakru z přelomu května a června 1945. Ušli při něm dvacet kilometrů z Postoloprt do Žatce. V případě cesty na památku pochodu Krnov-Králíky šlo o 135 kilometrů během čtyř a půl dne.

Celým textem se prolínají citace ze vzpomínek Marie André, která pochod Krnov-Králíky přežila jako osmileté dítě.

Znásilněny, bity, zastřeleny…

Do Krnova jsme dorazili se zpožděním vlakem a zamířili ke krnovské synagoze, kde stojí kámen s pamětní deskou Hladovému pochodu. Symbol smíření… na půdě židovské synagogy. O krnovskou synagogu, kterou za druhé světové války zachránil krnovský starosta Otta Just, pečuje Spolek u synagogy a byla obnovena v rámci projektu revitalizace židovských památek.

22. června 1945 jsme stáli v 5 hodin ráno na ulici Hlubčická (Türmitzer) připraveni na pochod. Bez zavazadel, pouze s tím, co jsme měli na sobě. Moje sestra, která měla rok a půl, ležela v kočárku, který jsme právě našli, a tříletá seděla v žebřiňáčku. Teď jsme všichni museli všechny cenné věci položit k nohám pod hrozbou, že bude zastřelen ten, kdo tuto výzvu neuposlechne. Zlato, spořitelní knížky, šperky, dokonce i snubní prsteny byly sebrány. Nyní stála moje matka s osmi dětmi na cestě a neměla vůbec nic. Dříve než se tato masa lidí dala do pohybu, byli jsme úplně promočeni lijákem v bouřce.“

„Hnali nás schválně přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni. Bylo s námi po celou dobu pochodu nakládáno jako se zločinci a byli jsme vystaveni neuvěřitelné šikaně.

Před synagogou nás čeká paní Marie Juklová. Seznamujeme se a paní Juklová nás pak krátce provádí Krnovskou synagogou. Hledám lavici, kterou jsem před lety zakoupil pro dceru mých vychovatelů manželů Beerových Johannu, která zahynula v Osvětimi. Místo jejího jména v lavici nacházím však na mosazné cedulce jméno své jako donátora. Raději bych tam viděl jméno Johanna Beerová (Bachnerová)…

Pan Tomáš Sedlák zrovna odchází na židovskou prohlídku centrem Krnova, a tak se připojujeme. Dozvídáme se zajímavosti z běžného života krnovských židů, ale také příběhy židovské místní smetánky. Cestou se zastavujeme v kostele Sv. Martina, abychom si prohlédli kopii sošky Panny Marie z Dachau. Tu daroval chlapec, který přežil Hladový pochod z roku 1945. Kostel se však opravuje a Pannu Marii z Dachau nespatříme.

Po návratu si ještě znovu prohlížíme synagogu a loučíme se s milou paní Juklovou. A pak zahajujeme naši cestu směrem k Vrbnu pod Pradědem. Tam zamířil Hladový pochod první den.

První etapa byla Krnov – Vrbno. Bylo to více než 37 kilometrů pěšky. Pět týdnů před mými osmými narozeninami jsem musela celou tuto cestu ujít. Bylo to vražedné. Celý den jsme nedostali žádné jídlo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni. Ještě jsme nedošli dost daleko, když nám v dešti upadla, dvě kola z kočárku. Chtěli jsme zastavit kvůli překládání, ale bachaři nás hnali dále. Moje matka a sestra pak nesly toto dítě na rukou až do Králík celou etapu každého dne. Museli jsme se navíc chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny.“

„Unavení, zcela vyčerpaní jsme večer dorazili do Vrbna. Ale ne všichni. Znovu a znovu jsme na této cestě slyšeli výstřely. Lidé, kteří tyto vražedné útrapy bez jídla a přestávky nemohli vydržet, byli zastřeleni. Přenocovali jsme ve Vrbně v baráku nějakého prázdného lágru na holé betonové podlaze. Ale lidé byli tak zchvácení, že prostě padli a spali. Dostali jsme nějakou polévku, víc vody než obsahu a kousíček chleba.

Procházíme městem a za nádražím zamíříme na Bezručův vrch s pomníkem německých železničářů, po válce pro změnu českých. Navštívíme také rozhlednu na Ježníku a z výšky 570 m n.m. nahlížíme do kraje. Rozestýláme si na rosné louce s nádherným výhledem.

Jak dlouho ještě?

Ráno zamíříme přes obec Krasov a Kralovice do Vrbna. Pod kostelem v Krasově je pomník obětem 1. a 2. světové války obnovený německým Krajanským spolkem. Pamětní deska v obou jazycích má zmínku o nezvěstných. Byli snad k Hladovému pochodu přidávaní další lidé z vesnic po cestě? Kdo celou akci vedl a kdo jí velel?

Ve Vrbně se koupáme v řece Opavě a jdeme k Řekům na výborné jídlo. Pokračujeme kolem Černé Opavy ke kostelu Navštívení Panny Marie s bývalým klášterem a Schnaubelově kapli až pod zříceninu hradu Drakov, kde nocujeme opět pod širým nebem. Dvě noční bouře nás zaplavují deštěm. O to krásnější je tu ráno.

Druhý den, 23. června 1945, jsme museli všichni nastoupit na další pochod. Byla nám zima, měli jsme hlad a byli jsme unavení. Opět žádné jídlo během dne. Ten den jsme pochodovali přes Videlské sedlo směrem k Jeseníku, více než 30 kilometrů. Bachaři byli ještě brutálnější než první den. Pochodovali jsme v Jeseníkách bez přestávky do kopce až k videlskému kříži ve výšce asi 1000 metrů.“

„Lidé se jen s námahou táhli horskou silnicí nahoru. Bachaři museli u kříže dovolit nějaký odpočinek. Vyčerpání lidí bylo příliš veliké. Heimatkreis Jägerndorf (Sdružení krajanů Krnov), Bad Kissingen, postavilo k uctění památky na tento hladový pochod divokého vyhnání na Videlském sedle kříž. Později večer jsme dorazili do Jeseníku. Opět jsme přišli do velké haly s betonovou podlahou. Opět jsme dostali pouze řídkou polévku a jeden kousíček chleba. Ne dost, aby nasytila, nemluvě o tom, aby dala sílu.

Stoupáme přes „Dlouhé louky“ na Rejvíz a naučnou stezkou k Velkému jezírku, ve kterém plave raněná kachna a škube si peří. Pokračujeme na Chlapecké skály, na které si vylezeme a kocháme se výhledem do kraje. Cestou do Jeseníku navštívíme ještě rozhlednu Zlatý Chlum, Křížový vrch s Křížovou cestou a prameny.

V Jeseníku nás čekal oběd v době deště a nákup. Obdivovali jsme Jesenickou tvrz a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Za deště dobýváme Priessnitzovo sanatorium. Spíme na louce Na Pomezí u Lipové-Lázní. Neprší, ale za to tam stále hučí vápenka.

Také třetí den, v neděli 24. června 1945, jsme nemilosrdně pokračovali dál. Tato etapa byla pravděpodobně stanovena z Jeseníku do Starého Města. Stále více lidí se hromadně hroutilo. Bylo to jen vlečení se plné trýzně. Po asi 20 kilometrech pochodu jsme došli do Vikantic (Weigelsdorf). Nikdo nemohl dál. Opět jsme přišli do haly nějakého lágru s betonovou podlahou. Noci byly velmi chladné, vyčerpání, panický strach, jak dlouho to takto může jít dál?“

„Čtvrtý den, 25. června 1945, jsme se táhli šest kilometrů do Starého Města. Byli jsme všichni na konci svých sil. Můj devítiletý bratr a já osmiletá jsme plakali, když jsme měli nést jednu malou, prázdnou konvici na mléko, kterou někdo na trase odhodil. Byla malá a lehká, ale pro nás hladové a vyčerpané děti byla přesto příliš těžká. Od našeho útěku před Rusy, od 18. března 1945, jsme už velmi trpěli podvýživou, strádáním a strachem. Zřejmě jsme zůstali do 27. června 1945 ve Starém Městě.

Stoupáme cestou Johanna Schrotha kolem mramorových lomů Na Smrčníku. Louky s vysokou trávou, husté lesy a výhledy na Obří skály a Šerák. Jdeme celé hodiny sami. Nádhera.

Znovu si uvědomujeme zbytečnost dvojího přecházení hřebene Jeseníků vyhnanci z Hladového pochodu 1945, jak z posledních sil míří do sedla Ramzové.

Děti lezly po mrtvé matce

Po ostrém výstupu na Lví horu (1060 m.n.m.) pokračujeme na rozcestí pod Smrkem a dál jdeme pěšinou po státní hranici přes skalnatý vrchol Brousku (1115 m.n.m.) s nádherným výhledem do všech stran. Opět prší, a tak končíme za Travnou horou na chatě Paprsek.

Pod námi je Staré Město pod Sněžníkem, poslední zastávka Hladového pochodu před cílem v Králíkách. I my strávíme poslední noc naší pouti v dešti v troskách dříve krásné lichtenštejnské chaty na vrcholku Kralického Sněžníku (1423 m.n.m.), nedaleko jeho symbolu – sochy Slůněte, kterou zde nechal postavit v roce 1932 německý umělecký spolek Jescher. Jeho autorkou je Amei Hallagerová. Jak je tu vše symbolické…

28. června 1945 v 7 hodin ráno pokračoval hladový pochod v pohybu ze Starého Města do Králík. 25 kilometrů opět bez jídla. Lidé byli apatičtí a bez síly. Brzy odpoledne jsme došli do Králík. Hodně lidí zemřelo. Opět jsme přišli do velké haly nějaké fabriky na vrtule. A zase jsme leželi na betonové podlaze. Jedna žena zemřela před halou a její malé děti po ní a kolem ní lezly. Nechápaly, že je mrtvá.

Toalety byly ucpané a fekálie tekly až dovnitř haly. Byl tam strašný zápach. Zase jsme dostali pouze vodnatou polévku. Padli jsme na betonovou podlahu a brzy usnuli vyčerpáním.“

„29. června 1945 přišli čeští rolníci a hledali mezi námi úplně vyčerpanými vyhnanci schopné práce. Jeden rolník vyhledal mou devatenáctiletou sestru a šestnáctiletého bratra. Moje matka byla opět nesmírně odvážná. Řekla: „Buď celá rodina, nebo nikdo.“ Nás děti nechtěl. Tak jsme všichni unikli české nucené práci. To byl opět jeden zázrak. Ostatní neměli takové štěstí. Jedna matka se nechtěla odloučit od své dcery. Byly obě zbity, pak nahnány do jedné místnosti a dále bity. Slyšeli jsme jejich pláč. Doba pobytu v Králíkách byla pro různé účastníky pochodu různá mezi 2–5 dny.

Ráno pijeme z černomořského rozvodí, z pramene řeky Moravy. Prameny z jiných stran hory směřují přes Odru do Baltu a přes Labe do Severního moře. Na vrcholu Kralického Sněžníku postojíme u Trojmezního kamene mezi Kladskem, Čechy a Moravou. Z nové rozhledny je výhled všemi směry. A pak již dolů. Je to dlouhé a stále více si uvědomujeme, že nejhorší je chůze po asfaltové cestě. Tou šli celou dobu všichni účastníci Hladového pochodu z roku 1945.

Mrtví se vykládali vrchem

Už v dálce vidíme králický klášter redemptoristů s alejí Boží cesty. Jak asi byly šťastné matky s dětmi, když ho konečně zahlédly. Šárka projevuje svou radost tím, že přeskakuje z jednoho balíku sena na druhý. Zanedlouho jsme na náměstí v Králíkách, v místě posledního soustředění krnovských žen, dětí a starých lidí, kteří tu hrůzu přežili.

3. července 1945 – pěší pochod byl na nádraží Králíky. Na kolejích stál připravený nákladní vlak s otevřenými vagóny. Na každý vagón byl určen a odpočítán jistý počet lidí. Pak šla závora dolů. Uprostřed naší rodiny šla závora dolů. Moje matka a jedna sestra prošly a já s dalšími sourozenci jsme stáli už za závorou. Moje matka prosila, aby její děti směly projít. Stal se zázrak, závora se zvedla nahoru. Seděli jsme na holé podlaze jeden vedle druhého. Nikdo by nemohl spadnout.“

„Tak jsme jeli dva dny a dvě noci bez pití a jídla. Jako toaleta sloužil kýbl. Každý si na něj musel sednout před očima všech. Když byl plný, byl vyléván shora během jízdy. Mrtví byli také takto likvidováni. Když vlak někde zastavil, což se stalo zřídka, byli jsme dotazováni na mrtvé, aniž by někdo otevřel dveře. Mrtví byli vykládáni vrchem. Jeli jsme z Králík do Teplic (Teplitz Schöngau), což bylo 300 kilometrů.“

„6. července 1945 jsme museli brzy ráno nastoupit opět na cestu. Během chůze přes Teplice bylo s námi zle zacházeno. Po deseti kilometrech pěšího pochodu, většinou do kopce, jsme dorazili do Cínovce (Zinnwald). Hraniční závora se otevřela a my jsme se natlačili přes hranice do Německa. Naše vyhnání trvalo od 22. června 1945 do 6. července 1945. Byli jsme celou dobu hlídáni jako těžcí zločinci. Na závěr nám bachaři řekli, že na Cínovci budeme všichni pověšeni.

Naše putování končí. Nevím, jak studenti, ale já své kroky cítím jako modlitbu, jako očistu a pokoru za uzavřené a zničené životy účastníků Hladového pochodu z konce června 1945. Nastupujeme do vlaku na nádraží s nápisem Králíky a míříme ku Praze. Doprovází nás a mává hřbet Jeřábu a Suchého vrchu.

Doma si čtu ze zápisků paní Marie André, která jako osmiletá přežila Hladový pochod z Krnova do Králík a zjišťuji, že tím utrpení jejich početné rodiny neskončilo a pokračovalo dál v Německu. Ptám se znovu a znovu sám sebe: „Chceme těmto vzpomínkám ještě naslouchat anebo raději před nimi zavírat oči?“ Posuďte sami…