Bydleli blízko sebe. Mám před sebou fotografii: ti dva malí kluci, menší Tomáš a větší a zjevně ctižádostivější Václav se drží za ruce a vypadá to, že Václav byl v té době ve vztahu ten dominantní. Pak spolu chodili do Londýnské na gymnázium. Oba hráli špičkový dorostenecký basketbal. Spoluvymysleli kuponovou privatizaci. Nakonec začal být Tomáš Ježek pro Václava Klause panem Nikdo. Petr Pithart v sérii článků pro HlídacíPes.org na vztahu těchto dvou můžu popisuje raná devadesátá léta a peripetie tuzemské ekonomické transformace.  

Vlastnictví podle socialistické ústavy bylo buď státní, družstevní nebo osobní. Soukromé neexistovalo. Protože ekonomika občas drhla, stát tehdy přimhouřil oči, a tak se kradlo ve státních podnicích a „zneužívalo“ se volně regulované vlastnictví družstevní. I ve velkém, viz Slušovice.

Mezi sedmi způsoby, jak stát oddělit od majetku, byly nakonec dva nejpoužívanější: kupónová metoda a přímý prodej strategickému zájemci. Jak se to konkrétně udělá, jakým způsobem, bylo na představenstvech podniků.

Ta musela předložit privatizační projekt. Ten posuzovalo, schválilo nebo neschválilo nově vytvořené Ježkovo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci (Ježek jako ministr začínal s několika místnostmi a jednou právničkou v červenci 1990…).

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Národní bohatství na zámeckých podlahách

Projekty posléze posuzovalo několik desítek Ježkových lidí, kteří k tomu měli všechny prostory zámku Lnáře. Byl jsem se na ně podívat, jednou pozdě v noci. Panovala tam hektická, ale družná atmosféra.

Veškerý státní majetek byl na podlahách zámeckých komnat: hromádky spisů – pro projekty nebylo v celém zámku dost stolů a nevyspaní ale nadšení Ježkovi lidé, právníci a právničky, ekonomové a ekonomky se tam míhali a proplétali nad hromádkami spisů – projektů, nad veškerým národním bohatstvím…

Bylo to vskutku vzrušující, protože čas neúprosně běžel. Pořád jsme byli pod tlakem jen dvouletého mandátu (to kvůli Václavu Havlovi, jeho původní nechuti být dlouho prezidentem, připomínám).

Předseda Občanské demokratické strany Klaus (založil ji 20. dubna 1991) samozřejmě chtěl, aby první kolo kupónovky, kdy si DIKové, tj. držitelé/majitelé investičních kupónů (měly jich sto v kupónové knížce), začnou – nebo taky nezačnou – vyměňovat kupony za akcie podniků co nejdříve na začátku volební kampaně.

Šejdíř Viktor

Do toho vstoupil jak slon do dámského porcelán Viktor Kožený, věčně usměvavý oplácaný mladík, který dorazil – prý z Harvardské univerzity. Přišel s ďábelským plánem: lidičkové čeští, vykašlete se na nějaké pro vás nesrozumitelné akcie, nevěřte tomu, prodejte mi své knížky pořízené za tisícovku a já vám za rok dám deset tisíc na ruku. Do té doby si knížku kupónů koupilo asi šest set tisíc lidí. Klaus naříkal, že je to málo a vysvětloval proč.

Sešel se s prezidentem Havlem a přesvědčil ho, ať si kupónovou knížku také koupí. Udělal to a po Klausově telefonátu jsme si ji koupili také. Řada věhlasných umělců propůjčila (prodala) své obrovské fotografie jako reklamy zaručující věrohodnost Koženého „Harvardských fondů“. Bylo tklivé hledět na portréty celonárodně uctívaných osobností…

S Koženého vlastně nabouráním Klausova konceptu stoupl počet majitelů knížky na osm milionů! Ti ovšem vůbec nemínili investovat, ale toužili nechat si vyplatit za rok desetinásobek. Myslím si, že Klaus si tajně zoufal!

DIKů bylo sice takto dost, ale zhroutila se jeho představa, že se lidé budou učit podnikat, že si osvojí kapitalismus. Že začnou noviny číst nikoli na poslední sportovní stránce, ale na stránce „Burzovní zprávy“… To se líbilo i mně, ale lidé dali vesměs přednost naučenému: reálně socialistickému „co je doma, to se počítá“.

To byla první rána myšlence kupónové privatizace. A první rána důvěře v kapitalismus. Protože za rok Kožený vyplatil jen větší polovinu držitelů jeho „akcií“. A měla přijít i další zklamání.

Vláda České republiky prostřednictvím generálního prokurátora Ludvíka Brunnera nechala přezkoumat, kdo je Kožený a jakou má souvislost s věhlasnou Harvardskou univerzitou. Bohužel, udělali jsme to pozdě.

Slavná univerzita se od Koženého radikálně distancovala; byl totiž frekventantem toliko jednoho krátkého prázdninového kurzu… Tedy podvodník, šejdíř. Lidé jeho fondu ovšem i nadále své kupónové knížky prodávali. Byl to přímo úkaz: musely se postavit stany, které fungovaly i přes noc: takové před nimi stály fronty. Čemu, komu lidé tehdy věřili!

Ježek napravuje vlastní chybu

Tomáš Ježek si dodatečně uvědomil, že při podávání privatizačních projektů jsou externisté, „ti zvenku“ (projekty mohli podávat úplně všichni, doslova kdokoliv), fatálně znevýhodňováni tím, že se nedostanou k „číslům“, základním údajům o ekonomickém stavu podniků – vedení podniku žádnou povinnost ukazovat je kolemjdoucím nemělo. To byla ovšem zásadní chyba – vždyť kde bylo psáno, že nejlepší plán/projekt mají zrovna jeho dosavadní socialističtí manažeři? Dala se ta chyba zhojit?

Bohužel, jen částečně. Tomáš si tuto díru v zákoně bral strašně osobně; on byl přece jeho navrhovatelem. Vzhledem ke změně podmínek, musela být tedy prodloužena lhůta (myslím, že to bylo o několik týdnů, málo, ale aspoň něco), do které je možné projekty – už tedy i externistů, kterým mohl být úplně každý, podávat.

Konec dvouletého mandátu se blížil a s ním i volby, ale zahájení první vlny dlouho očekávané kupónové privatizace jim podle Klause muselo přece co nejvíce předcházet! Aby se mohlo projevit ve volbách! Lidé už byli natěšení, jak dobře nakoupí za investiční kupony akcie a jak se za pár měsíců stanou milionáři.

Mnozí se pak těšili na „jistotu desetinásobku“. A teď Ježek chystá odklad, že by prý to bylo nespravedlivé. Vskutku, bylo by to nespravedlivé a navíc by ve vedení podniků zůstali staří socialističtí „manažeři“!

Rozšlápnuté brýle, které psaly dějiny

V lednu 1992, večer před plenární schůzí ČNR, za mnou přišel Tomáš, chudák, úplně zkroucený špatným svědomím, a jestli bychom se jako vláda nepokusili zařadit projednání novely, která by zjednala povinnost vnitřní tajemství podniků zpřístupnit všem, na pořad schůze. Zítra! A přiznával vlastní chybu, že ho to nenapadlo.

Musel jsem Tomášovi hodně věřit, i sám sobě, když jsem mu na to nakonec kývl. V noci jsem svolal schůzi vlády na osmou ráno tentokrát do jakési sněmovní místnosti. Ta krátká novela byla jasně proti zájmům Klausovy ODS.

Všichni jsme byli i pro kupónovou privatizaci, ale jen ODS ji proměnila ve volební trhák: „Kupónová knížka volí ODS!“ A to, co mělo plénum schválit, to byl jasně odklad zahájení 1. kola privatizace, de facto zkrácení volební kampaně. Čas kampaně se tehdy striktně dodržoval a Klaus asi tiše zuřil.

Vláda návrh malé novely schválila, a pozor: poprvé a naposled hlasovala podle stran – čtyři ministři za ODS hlasovali jako jeden muž proti. Připomínám, že jsme byli vládou koaliční (OF, ODA, KDU-ČSL a Moravisté).

To ale byla ta lehčí část úkolu: teď šlo ještě o to, aby plénum ČNR schválilo na samém konci schůze změnu – rozšíření programu. To se ještě nikdy nestalo. Vždyť mezi vládou a poslanci je a taky má být vždycky větší či menší napětí.

Často právě o program schůze: co se bude a co se nebude projednávat. Bylo necelých šest měsíců před volbami, už se rozjížděly volební kampaně, a teď se po poslankyních a poslancích chce něco naprosto nezvyklého, hraničícího s drzostí: novela zákona, která ještě včera neexistovala ani na papíře.

Všechno teď už bylo jen a jen na Tomášovi. Hned na začátku schůze dostal slovo, navrhl za vládu změnu – doplnění programu. Na závěr jednání. Prošlo to jen tak tak.

Seděli jsme mu pak za zády a viděl jsem, jak mu nervozita či tréma kroutí tělo. Bylo ticho, jak nikdy, i jako v kostele před kázáním ve vsi, v níž se včera odehrála hospodská rvačka… Tomáš sáhl do náprsní kapsy pro brýle a co čert nechtěl: brýle mu upadly pod řečnický pult. Všichni jsme to slyšeli. Ticho ještě zhoustlo a – lup! Tomáš, jak je poloslepý, šátrá, hledal brýle na zemi, tak si na ně – stoupl.

Zvuk, který následoval, je zajisté představitelný. Ale toto lupnutí mělo zcela zvláštní efekt. Komický a soucitný zároveň. Uvolnilo napětí, to jak poněkud medvídkovitý ministr se motal pod řečnickým stolem, více než naznačilo, že tento bezprecedentní drzý návrh novely zákona (ráno schválený vládou a týž večer schválený jako novela zákona!) projde.

Kuponová knížka volí Klause!

Stalo se ke krajní nevoli federálního ministra financí Klause, předsedy Občanské demokratické strany. Začalo být patrné, že kupónová privatizace je nejen jeden z účinných způsobů, jak skoncovat se státním vlastnictvím, ale také účinné volební heslo Klausovy strany. To heslo znělo: Kupónová knížka volí ODS! A zcela určitě to bylo úspěšné heslo.

A teď Ježkova zákonodárná iniciativa způsobila, že voliči dostanou knížku o pár týdnů později. Přitom byla už sama o sobě trhákem! Vypadala jako knížka šeková (s vodotiskem a rozmáchlým podpisem federálního ministra financí). Mnoho lidí, když si ji prohlíželo, mělo pošetilý pocit, že už teď – zbohatlo. Kam se ní hrabaly všechny volební letáky všech ostatních stran!

Každý den kampaně se tehdy počítal. Tenkrát ještě volební kampaně začínaly určitého dne a do té doby bylo slyšet jen tlumené ržání koní na paddocku… Tak byli voliči načekaní… To byly časy! A platilo moratorium – po tomto dni (zpravidla od středy před volebním víkendem) se už nesmělo v médiích pro nebo proti někomu agitovat. Nakonec se první objednávkové kolo první vlny kuponové privatizace stihlo v květnu ještě před volbami, které proběhly 5. a 6. června 1992. Bylo to ale o vous a Klaus přišel o několik týdnů kampaně.

Nemohu to s určitostí vědět, Tomáš si nikdy nestěžoval, ale tehdy vztahy mezi Tomášem a Václavem ochladly. Tomáš byl členem jiné strany než Klaus, totiž Občanské demokratické aliance, také pravicové, ale víc konzervativní strany. Přitahující intelektuálské typy.

Z kamaráda panem Nikdo

Pak už to bylo zjevné všem: Tomáš začal chybět ve výčtech zasloužilých v textech předsedy ODS, nevyskytoval se v jeho projevech, přestal být zván na konference o „vítězné kupónovce“ (nějakou dobu, pár let, byla kupónovka oficiálně vedena jako úspěšná). Byl pro Klause pan Nikdo.

Její protagonisté (Klaus, Tříska…) seděli na odborných konferencích v první řadě uprostřed, Ježek nebyl ani ve druhé; nedostal pozvání. On, který ji institucionálně prováděl (pozor: ne technicky – počítačově, to byla zásluha Dušana Třísky, který z důvodů, které se jaksi naznačují, nemohl být náměstkem Klausovým, nýbrž jen poradcem), který prováděl sto a jeden konkrétní krok jako „exekutivní kupónovky“, jako „její ministr“. Jako její první dělník.

On, který ji „sine ira et studio“ precizně, logicky a přehledně jako snad jediný popsal v knize „Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody s výsledky“. 2005, VŠE, Praha! Učinil tak neutrálně, nejmenoval, leda instituce. Slova Klaus nebo Tříska se v knize neobjevila. Na nikoho nic, co se nepovedlo, nesvaloval, leda zase jen na instituce.

Ovšem s jednou výjimkou: šlo o dopis, týkající se investičních a privatizačních fondů. Dopis napsal z podnětu Tomáše Ježka a s vědomím vlády jeden z vysokých funkcionářů Fondu národního majetku (byl adresován federálnímu ministerstvu financí a nebylo vhodné, aby česká vláda napsala dopis federální vládě). Neboť pes byl zakopán ve špatně založených fondech.

Příště o prvních ukradených 50 miliardách korun a podvodné profesuře Václava Klause.