Byl, či nebyl tehdejší předseda lidovců Josef Bartončík agentem Státní bezpečnosti? To v této souvislosti není důležité. Co je důležité: pravidlo, v tomto případě to bylo moratorium. Nesmí jej porušit ani právem hodně naštvaný a oklamaný prezident Václav Havel, píše ve vzpomínce na předvolební skandál z roku 1990 tehdejší předseda české vlády Petr Pithart.

Hned první svobodné volby, ve dnech 6. a 7. června 1990, a hned první mrzutost. Spíše malér než mrzutost. Větší než menší malér. Na který se už zapomnělo, ale na který nezapomněli starší lidovci a který neblaze ovlivnil tehdy znovu otevřenou „moravskou otázku“.

Ta zněla: máme se vrátit k po tisíc let osvědčenému zemskému zřízení, anebo ponechat krajské zřízení, zavedené (po staru řečeno „oktrojované“) tzv. Zápotockého reformou, která 1. ledna 1949 zrušila samosprávu na zemské úrovni?

Na místní úrovní ji zrušily nově zavedené místní, městské a okresní národní výbory, které na principu „demokratického centralismu“ zavedly zásadu analogickou té, podle které byla vybudována KSČ: usnesení vyššího stranického orgánu zavazuje jeho členy prosazovat je na nižší úrovni.

Vláda České republiky, které jsem předsedal (za časů federace), už 4. dubna 1990 zrušila kraje a začala připravovat návrat k zemskému zřízení.

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org.

Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Předvolební průzkumy ukazovaly, že lidovci (tehdy KDH-ČSL) mohou dosáhnout 12–14 %, na Moravě ještě víc. Tedy být druhou nejsilnější stranou v zemi! V posledních letech normalizace se politicky „obrozovali“ jak nahoře (její poslanec Josef Bartončík se v lednu 1989 jako jediný poslanec FS zdržel hlasování při schvalování tzv. „pendrekového zákona“), tak i dole: měla na sedmdesát tisíc členů a tedy velmi slušné vyhlídky.

Lastovecká, Schwarzenberg, Drahoš…

Pro tyto první volby platilo tzv. moratorium. Slovo samo znamená něco jako „odklad“. Anebo: zákaz něco zveřejnit do určité doby. Pravidlo, podle kterého se, v souvislosti s volbami, s volební kampaní zakazuje uveřejnit v médiích jakoukoli agitaci pro nebo proti kandidátovi v posledních třech dnech před prvním dnem voleb.

Dnes by něco takového bylo naprosto nesmyslné, protože na sítích může kdokoli kdykoli uveřejnit cokoli. Zákaz platil proto, protože proti dejme tomu lživé pomluvě se v tak krátkém čase, během dvou tří dnů, nelze účinně bránit.

Moratorium pak ještě zafungovalo, když před druhými senátními volbami byla agitace (byl to paradoxně i příznivě vyznívající text) „pro“ Dagmar Lastoveckou (kandidovala za ODS, byla primátorkou Brna) uveřejněna ve středu před sobotními volbami v Lidových novinách.

Což se ovšem obrátilo proti ní. Byla podána žaloba na porušení moratoria a správní soud její zvolení neuznal. Poškozená se bránila opět soudní cestou (musela obtížně dokázat, že s otištěním článku neměla nic společného). Až Ústavní soud férovost jejího zvolení po několika měsících potvrdil.

Později už moratorium neexistovalo, a tak, když byly při prezidentských volebních kampaních uveřejněny hanopisy na Karla Schwarzenberga (že u nich na zámku v Rakousku visí nacistické symboly) a na Jiřího Drahoše (že je pedofil), nebylo možné se ohradit.

Oba tyto hanopisy nepochybně na voliče zapůsobily, šlo nakonec o rozdíl několika procent. Tyto odporné útoky pomohly Zemanovi získat prezidentský úřad. Je tedy zřejmé, že moratorium bylo zařízení užitečné. Ale bohužel ničím dnes nenahrazené, protože nenahraditelné.

Bartončíkův porušený slib

Před prvními svobodnými volbami v polovině května uveřejnil rakouský týdeník Profil zprávu, že předseda KDH-ČSL poslanec Josef Bartončík byl veden jako placený agent StB.

Prezident Havel si poslance Bartončíka povolal diskrétně na Hrad, ten to vše popřel, nicméně přistoupil na Havlův návrh, aby odstoupil z kandidátky a „hodil se marod“. A že si to Havel nechá pro sebe. Podali si na to ruku. Bartončík se marodem hodil, zmizel v nemocnici, ale z kandidátky lidovců se vyškrtnout nenechal. Havel se silně naštval, že Bartončík ho oklamal a velkorysou nabídku nevyužil.

Informoval prvního náměstka ministra vnitra Jana Rumla, aby to zveřejnil, ten svolal tiskovou konferenci a s celou věcí vyšel ven. V době předvolebního moratoria. Byla to senzace, bomba.

Nemělo k ní vůbec dojít. Bylo to porušení moratoria. „Udání“ přišlo údajně z vídeňské sociálně demokratické radnice z okruhu i u nás populárního primátora. Dál moje vzpomínky – na zdroje z druhé ruky – nesahají.

Vítaná pomoc pro komunisty

Moratorium v roce 1990 se vztahovalo na každého, i na prezidenta, i na náměstka ministra. Když už se prezident s někým soukromě na něčem dohodl – to se pořád ještě nic nedělo – neměl pak nikomu dovolit vyjít s tím ven. To se právě stalo.

Lidovci, otřeseni, získali jen 8,4 %. Mnozí jejich voliči odešli i s problematikou zemského zřízení ke komunistům – ti získali nečekaně hlasů (13,2 %) a hlavně sebevědomí do budoucna.

Kandidoval jsem za OF na jižní Moravě a viděl jsem na vlastní oči tu bizarní proměnu: komunisté vycítili šanci a po částečně osiřelé problematice skočili. Tím vlastně tu správnou věc dosti diskreditovali a zmátli mnoho lidí. Strana „Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko“ byla na scéně pár měsíců, takže ji voliči málo znali. Získala přes deset procent.

Výsledky voleb do České národní rady v roce 1990

Graf: HlídacíPes.org

Josef Bartončík

Narodil se 18. června 1943 na jihu Moravy ve vesnici Pozlovice u Luhačovic. Vystudoval gymnázium a poté brněnská práva a už od roku 1964 se angažoval v tehdejší Československé straně lidové (ČSL). Od roku 1982 do roku 1992 pak byl členem jejího ústředního výboru. Počátkem osmdesátých let se za ČSL stal poslancem Sněmovny lidu a ve Federálním shromáždění vydržel jak do sametové revoluce v roce 1989, tak i po prvních svobodných volbách v roce 1990. Tehdy byl za ČSL zvolen rovněž do Sněmovny lidu, jejímž byl dokonce krátce předsedou. Poslancem zůstal až do konce funkčního období v roce 1992.

V osmdesátých letech se Bartončík snažil o obrodu lidovců a větší nezávislost na Komunistické straně Československa. Byl jediným poslancem, který se zdržel hlasování ohledně pendrekového zákona na počátku roku 1989. Byl to právě Bartončík, kdo se významně podílel na tom, že v dubnu 1990 přicestoval do tehdejšího Československa poprvé v historii úřadující papež, kterým byl tehdy Jan Pavel II. S ním se rovněž osobně setkal.

Koncem roku 1989 se stal Bartončík předsedou lidovců, ale ve funkci vydržel jen do poloviny roku 1990. Těsně před volbami byl Bartončík tehdejším náměstkem ministra vnitra ČSFR za ODS Janem Rumlem obviněn z dřívější spolupráce s StB – měl být od roku 1970 jejím agentem. Tento skandál těžce poškodil lidovou stranu ve volbách.

Setkání na sjezdu

Na jednom z posledních sjezdů KDU-ČSL jsem potkal na chodbě osamělého člověka, který mně byl povědomý. Šel jsem ze zvědavosti k němu. Perfektně oblečený starý pán mně oslovil první: Ano, to jsem já, Bartončík. A vysvětlil mi, že agentem nebyl.

Jistě, to říkají všichni. Ti, co agenty byli, i ti, co jimi nebyli – a takto byli třeba zlovolně diskreditováni. Jeho věc se nikdy definitivně nevyjasnila – Bartončík si tykal s Husákem, na druhé straně budoval v Lidové straně vlastně protistátní paralelní strukturu „Obrodné hnutí“.

Pan Bartončík si pak založil na jižní Moravě politickou stranu, jakousi obdobu lidovců, Křesťanskou sociální unii, nezískal s ní ani na regionální úrovni větší ohlas – jistě tím chtěl říci, že je čistý.

Zemřel 29. srpna 2024.

Byl, či nebyl, to v této souvislosti není důležité. Co je důležité: pravidlo, v tomto případě to bylo moratorium. Nesmí jej porušit ani prezident. Ani právem hodně naštvaný a oklamaný prezident.