Petr Pithart: Konečně památník v Letech. Též jako připomínka naší hanby
KOMENTÁŘ. Památník na holokaust Romů a Sintů v Letech u Písku není jen památníkem proti zapomínání, ale je též památníkem (proti) popírání. Skoro třicet hanebných let trvalo, než bylo na vládní úrovní rozhodnuto, že stát vykoupí prasečák, zboří ho a postaví tam památník. Neuvěřitelně dlouhá doba provázená mnoha podivnostmi.
O existenci tábora se vědělo, i když jen zcela okrajově. Psal o něm dlouho jen jediný autor, brněnský historik Ctibor Nečas. Jeho texty, uveřejňované v odborném časopise, mohly číst ale jen desítky, možná stovky kolegů. Nevyvolaly proto žádnou širší pozornost, natož údiv a vzrušení.
Důvod? Vždyť se to týkalo cikánů, Romů a Sintů. Ale hlavně té okolnosti, že tábor vedli Češi, čeští četníci. To bylo něco, co nikdo nechtěl slyšet, natož šířit.
Takové tábory po celé Evropě přece vedli Němci, nacisté! A naši lidé, Češi, přece nemohli dělat „práci“ nacistů! Kdo by o tom mluvil nebo psal jinam, než do odborných časopisů, se zlou by se potázal.
Sto padesát dětí z Letů
Chyběla i odvaha. Tu ale měl Čechoameričan, historik Paul Polansky. Žil v Americe a živil se tím, že Američanům dělal za honoráře rodokmeny. Zejména těm, kteří měli evropské předky a tajně doufali, že se prokáže, že jejich předek přijel do Ameriky se slavnou lodí Mayflower, s poutníky, Otci zakladateli.
To se v Americe pochopitelně vysoce cení. Kdo takovou minulost prokázal, získal status podobný tomu, jako by byl potomkem prastarého evropského šlechtického rodu.
Polansky dělal tuto práci desítky let. Pátral po celé Evropě a hledal i v českých matrikách. Jednou dostal zakázku, která byla, jak se ukázalo, zcela výjimečná. Minulost jednoho Čechoameričana vedla jeho rodokmenem do jakýchsi Letů. Mimoděk objevil, že první větší organizovaná skupina Čechů – emigrantů do Ameriky vyjela právě z této obce. Tu výpravu kdysi zorganizoval a vedl místní učitel.
V dokumentech se však objevilo i něco, co ho naprosto ohromilo: souvislý seznam asi sto padesáti dětí a u všech stejné datum úmrtí! Jak je něco takového možné? Ty děti v ten den zemřely – v Letech?
Začal bádat dál a zjistil, že ten den byly ty děti odtransportovány z „cikánského“ tábora, který byl právě v Letech, do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. To ovšem v matrice nebylo, to musel vypátrat.
Polansky se pokoušel o svém ohromujícím objevu psát od roku 1992 do tuzemských médií, ale marně. Nikdo jeho zjištění nechtěl uveřejnit. Navíc zjistil, že dveře do archivů po celé republice se před ním přes noc zavřely. A to i když tam měl už z kolegů archivářů leckde i osobní přátele.
Stal se v naší zemi „persona non grata“. Psalo se o něm jako o pomlouvači, kdo ví, v čích službách. Vyjadřovalo se o něm Ministerstvo zahraničí, byl oficiálně prohlášen za lháře. Byla to tichá nervózní hysterie. Jen ať se neprokáže, že Češi dělali práci nacistů… Anebo ještě něco navíc?
Česká účast na vraždění
Paul Polansky si se mnou dal schůzku – byl jsem v té době předseda Senátu – v noci, kdesi v hospodě na okraji Prahy; s pomocí mé ochranky za podmínek přísné konspirace jako kdysi v disentu. Možná, že už měl nějaký persekuční blud, ale já se tomu nedivil.
Řekl mně, že jsem jediný člověk v Česku, kterému může ještě věřit. Že ho jinak všichni odmítají. Prý i na Hradě. A vyprávěl mi příběh svého objevu a o všem, co pak pro něj následovalo.
Uvěřil jsem mu, i když ne na sto procent, zejména když mluvil o tom, jak a proč se od něj úplně všichni odtahují, jak ho odmítají vyslyšet, natož uveřejnit jeho objev.
Šlo o to, že Lety byl vskutku koncentrační tábor a že jej vedli Češi! Dnes už to všichni, kteří to chtějí vědět, vědí. A vědí i konkrétní podrobnosti. Tehdy to však byla nepřátelská pomluva.
Já tehdy nezaváhal a uveřejnil jsem s ním rozhovor v měsíčníku Přítomnost, který ještě vycházel jednou měsíčně na recyklovatelném papíře a já byl jeho šéfredaktorem.
Dnes vím, že i v obsahu toho rozhovoru byly chyby. Ale hlavní bylo, že se podařilo upozornit na ty hrozné osudy. Tábor to nebyl hned od počátku koncentrační (pro správnou terminologii: masové vraždění v plynových komorách se děly ve vyhlazovacích táborech), ale zprvu byl označován jako tábor pro „práce se štítící“; mezi nimi byli i Romové. Zřídila jej ještě československá, nikoli protektorátní vláda. Bylo to 2. března 1939.
Až postupně se z „pracovního“ tábora stával táborem, který postupně, cíleně soustřeďoval čili koncentroval Romy a Sinty. Zemřelo v něm pak v letech 1942–1943 na tři sta Romů a Sintů na nemoci z hladu a špíny a v důsledku nedostatečné lékařské péče. A sto padesát dětí (plus další dospělí, celkem 420 letských vězňů) bylo posláno do vyhlazovacího tábora Osvětim. Nejen dozorci, ale i ředitel a táborový lékař byli Češi.
A co udělal po druhé světové válce socialistický stát? Nejdříve na místě tábora postavila okolní zemědělská družstva gigantický prasečák. Velkovýkrmna, podle místních „prasex“, měla znamenat „dále, od tábora dále“, nic tu nebylo, kdo by se chtěl přiblížit, toho ať odradí odporný pach močůvky (v létě, když vál „příznivý“ vítr, to byla rána, jak se říká, rovnou do ksichtu).
Jen místní učitel a kronikář Jan Toman v hodinách dějepisu vodil děti na hřbitov v blízkých Miroticích, kde byly památníčky zavražděných dětí…
Pár let po převratu Karel Schwarzenberg nechal přivézt několik balvanů a ně dal připevnit měděnou destičku s oznámením, kde že se to návštěvník právě ocitl. Bylo to v řídkém náletovém lesíku – na dohled od baráků pro vepře.
Pak, v roce 1994, přijel do Letů Václav Havel, promluvil tam o té odporné české vině – účasti na vraždění a nechal zřídit menší pomníček. Ale zprvu taky váhal: co když je to opravdu nějaký cílená pomluva?
Obavy českého úředníčka
Téma to bylo citlivé a Polansky, zřejmě nevěda, místy překročil hranu faktů a dohadů. Zapletl do toho třeba Karla Schwarzenberga, když tvrdil, že za zřízení tábora u české vlády v době druhé republiky (ministerský předseda Beran), orodoval tehdejší majitel polesí Karel Schwarzeberg starší.
Mělo jít o to, že v té době zařádil veliký polom a on neměl dost vlastních dělníků, aby to všechno zvládl. A skutečně byl zřízen tábor pro „sociálně nepřizpůsobivé“, nebo, podle druhé verze, „práce se štítící“. Polom byl zlikvidován, ale tábor zůstal.
Postupně se stával táborem kárným, a hlavně stále více romským. A v roce 1942, tedy už za protektorátu, se z kárného tábora stal tábor koncentrační. Pro Romy a Sinty. Nacisté přece chtěli vyhubit nejen Židy.
A teď to přijde: zdejší zasvěcení lidé, třeba právě archiváři, se obávali, že se prokáže, že Polansky může mít pravdu, a že na existenci tábora, potom už koncentračního, mohl mít nějaký podíl i Karel V. Schwarzenberg, jehož syn byl teď kancléřem na Hradě!
Vystrašená a ponížená česká dušička to řešila tak, že se vyhýbala stykům s Polanským: co kdyby měl pravdu… Ta dušička v podobě úředníků a archivářů o něm teď mlčela nebo ho pomlouvala, protože co kdyby na ústních výpovědích přeživších (vydal k tomu knihu v žánru orální historie, sbírku ústních svědectví těch, které ještě zastihl) něco bylo?
A že by se třeba dokázalo, že otec kancléře se podílel na genocidě? Pryč s ním! Myšleno s Polanským. Když pak v květnu 1994 vyšel v amerických místních novinách Deborah Polanského článek o Letech, do boje proti autorovi se v plné polní zapojilo i naše Ministerstvo zahraničí.
Právě v té době jsem se s ním na jeho žádost – přes lidi, ke kterým jsem měl důvěru – setkal. Říkal jsem si: padni, komu padni. Mluvil jsem pak o tom otevřeně i s panem Karlem, jak jsem mu říkal.
Měl tehdy slzy v očích a trval na tom, že táta neměl s koncentrátem vůbec nic společného. Uvěřil jsem mu. Připadlo mi to, jako kdyby židovský bankéř Petschek měl být vinen tím, že z jeho paláce se stala „Pečkárna“, symbol nacistických zvěrstev, když Petschek utekl před Hitlerem i s rodinou už v roce 1937…
A mně spadl kámen za srdce: nechybělo mnoho, a byl bych Karla Schwarzenberga uvrhl do hrozné situace. On totiž přechod tábora z pracovního v kárný a v koncentrační byl téměř plynulý. Někteří z pracovního se stávali vězni toho kárného. A ti první si na starého pána ještě pamatovali…
Sám Polanski se snažil sám sobě nějak vysvětlit, co všechno a proč se kolem něho dělo a soudil vtom i trochu zbrkle. Ale jak si měl Polansky jinak vysvětlit, že česká podúřednická předpos*aná duše po něm tak jde?
Že před ním zabouchávají dveře do všech archivů? Že jeho kolegové, kteří ho před lety zvali domů na posezení, dělají, že ho nikdy neviděli? No asi tak, že tedy někomu hodně nahoře šlápl na kuří oko.
Ale jak jsem ho poznal, on nešel za senzacemi, byl celý život přítelem a pomocníkem Romů, na více místech v Evropě, zejména ve Španělsku. Zemřel v roce 2021 ve věku 79 let. A já teď tady říkám: byl to svatý muž, který jen v jednu chvíli, „kdy po něm šli“, přemýšlel zkratkovitě.
Když po práci pro Romy ve Španělsku a Srbsku přijel do Prahy v roce 2014 k vydání své knihy „Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná (1992–1995)“, setkali jsme se, objali a trochu si pobrekli.
Až Babišovo podřeknutí
Pak dlouhá léta jednotlivci i četné neziskovky a hlavně Romové (zejména Čeněk Růžička, budiž mu vzdána všechna čest a sláva) a jejich organizace se stále častěji a naléhavěji obracely na vlády, jak šly jedny za druhou, aby prasečák vykoupily a zbořily a udělaly něco jako důstojnou připomínku.
Vlády pokývaly vážně hlavou, politovaly a řekly, že na to bohužel nemají peníze, a nic. Někteří ministři (Jiří Ruml, Pavel Tigrid, Vladimír Mlynář, Daniel Herman, Jiří Dienstbier ml. a možná, že i někteří další, nevím už), naléhali na kolegy ve vládě. Nic.
Ale pak tehdejší ministr financí Andrej Babiš v Sobotkově vládě – vlastně nečekaně – navrhl a prosadil odkoupení. Ale nebylo to z náhlého osvícení. Bylo to vlastně naopak, totiž tak: nejdříve se veřejně ztrapnil, když o Letech řekl: „No co, nechtěli pracovat, tak šup a byli tam.“
Vzbudilo to veřejné pohoršení a Babiš musel slíbit, že se tam tedy pojede podívat. Jak to udělala nevím, ale fakt je, že se mu do ministerského auta zcela mimo všechna pravidla vecpala Jiřina Šiklová a po cestě do Letů i zpátky do něj po svém hučela, jak to celé bylo a že on musí nejdříve velkovýrobnu vykoupit a pak to zbořit.
A tak byl památník postaven a před několika dny otevřen. Konečně! Ta dlouhá léta, nechť jsou pro nás varujícím mementem.
Soudím, že se tam podařilo skvělé dílo. Architekti minimalisticky vyzvedli to děsivé prázdno, které po Romech zůstalo. A také zrůdnost režimu, který chtěl to prázdno po lidech jiné barvy kůže, kteří „vyletěli komínem“, vyplnit odpuzujícím smradem. A také tu naši notorickou srabáckost uznat vlastní chyby a viny.
A tak já si ten skvělý pomník nazývám také pomníkem naší hanby.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihu
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Místo boje s hoaxy lajky vládě. Facebookový „únos“ slovenského vnitra
Komu pomůžou hlasy z ciziny. Expati jako strašák i „důkaz“ zfalšovaných voleb
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
21 komentářů
Další ostuda dnešního amorálního režimu, překrucování dějin se novým bolševikům v budoucnu nevyplatí. Nemít o to zájem mladý Vopěnka, tak prasečák dodnes stojí a prosperuje …
a co ty prasátka ? těch je mi líto,že už tam nesmějí být.Byla tak dobrá , jejich domov stál miliardy a postavili ho s láskou.Pithart má pravdu,je to památník naší hanby !
Je mi líto:
1. Byli tam pouze Sinti, Romové tehdy v Československu vůbec nebyli. Přišli k nám až po válce z Rumunska.
2. Byl to (když o tom rozhodovali Češi) skutečně donucovací pracovní tábor pro osoby, které se opakovaně dopouštěly relativně bagatelní kriminality, která ale byla hlavní zdroj jejich příjmů (případně jejich rodiny).
3. Kromě Sinti tam byli i Češi a Němci.
4. Za recidivy v drobné kriminalitě Němci posílali rovnou do koncentráků a do plynu, neposkytovali žádnou možnost resocializace (což byl jeden z důvodů zřízení tohoto tábora).
5. Ano, po 15. 3. 1939 z toho byl postupně udělán shromažďovací tábor pro „Cikány“ (tehdy výlučně Sinti).
Koncentrák to nebyl a nemohl být, protože koncentráky se na území protektorátu explicitně podle nacistických zákonů zřizovat nesměly.
6. Za všechny úmrtí i genocidu (včetně odvozu do vyhlazovacích táborů) těchto lidí nesou výlučnou odpovědnost Němci, ani kolaboranti takovéto pravomoci neměli. Maximálně u toho mohl být někdo, kdo se „dal k Němcům“ a právně to byl Němec.
7. Není divu, že před lhářem, ignorujícím či popírajícím fakta, seriózní badatelé zavřeli dveře.
8. Viděl jsem plánek, kde byl půdorys tábora a půdorys prasečáku. Překrývaly se z nějakých 20 – 30 % (vizuálně se to špatně odhadovalo pro velmi nepravidelný tvar obou areálů) nicméně budovy tábora (resp. místa, kde stály) nebyly zahrnuty do areálu prasečáku a naopak velkochlívy nebyly na půdě bývalého tábora.
9. Je zcela charakteristické, že aktivisté kvůli vylhaným důvodům zničí prosperující firmu. Pro ně je obecně typická nenávist k lidem, kteří pracují a vytvářejí nějaké hodnoty.
ad 4/ Pěkná lež. Němci tábor nezřídili, protože ještě nevládli…
„Nařízení vlády ČSR č.72/1939 „o kárných pracovních táborech“ schválila československá vláda 2. března 1939…“, tedy 14 dní před příchodem Němců.
ad 5/ Lež. Na území Protektorátu bylo zřízeno 38 koncentračních táborů. Nejznámější Terezín asi zná každý.
ad 6/ Lež. Útlak Židů začal v ČSR oficiálně po 1.říjnu 1938. Viz propuštění ze státních služeb… Po osvobození, nebyl mnoha přeživším Žídům ani vrácen majetek…
ad /7 až 8 Pro svá tvrzení a dojmologii jste nepředložil jediný důkaz.
ad 9/ Hloupá lež. Žádná firma nebyla zničena. „Za areál s třinácti halami pro chov prasat zaplatil stát ČR soukromé firmě Agpi a.s. 450,8 milionu korun. Podle znaleckého posudku však byla jeho skutečná cena 77,2 milionu korun….“
Firma AGPI a.s. Písek nikdy nezanikla, naopak, stále existuje a prosperuje. Stačí se podívat na jejich stránky.
Souhlas, to se bude dnešním amorálním havlojidům- fialkovcům špatně číst. Šlo o pozemky Vopěnky ml. Hned pozemky i lesy okolo nabídl rakouské firmě, těm vadil zápach z daleko užitečnějších prasátek než z těch …. kteří tento milionový podraz na erár zavinili.
ad 4 Ano, ten tábor zřídili Češi za účelem (mj.) resocializace živlů, které se živily bagatelní kriminalitou. Při zařazení do tohoto tábora bylo jediným kritériem mnohočetné právoplatné odsouzení za takovouto trestnou činnost. Proto tam také nebyli jen Sinti.
A faktem také je, že v Německu byli posíláni lidé stejného druhu rovnou do plynu (i Němci).
Co se tam dělo po 15. 3. 1939 je irelevantní, protože o tom rozhodovali výlučně Němci.
Dokonce mám podezření, že si Češi představovali, že jakýmsi ukrytím tyto lidi ochrání před osudem jejich německých protějšků. Oni se také naivně domnívali, že Francie Německo porazí a válka skončí někdy v roce 1940. Nějak jim nedocvaklo, že v Mnichově, kde si Daladier a Chamberlein div neuřízli uši, aby mohli vrazit své hlavy hlouběji do Hitlerova konečníku, dostali Němci výzbroj pro 40 divizí (dvouletá produkce německého zbrojního průmyslu ve 30. letech), což jim umožňovalo tu Francii převálcovat původně československými tanky.
ad 5 Na území protektorátu nebyl jediný koncentrační tábor, nacistická legislativa to explicitně zakazovala. Jistěže ty tábory, které tu Němci zřídili, poskytovaly jakýsi servis skutečným koncentrákům, ale skutečnými koncentráky nebyly. Rozdíl jako mezi výrobcem ušlechtilé oceli a hodinářem.
ad 6 Řada Židů se hlásila k německé národnosti a protože byl mnichovský zábor, alespoň oficiálně, dělán podle procenta Němců, vládla vůči těmto Židům pochopitelná nevraživost. Mnozí se také s nacisty (sudetoněmeckými) paktovali a financovali je. Což se projevilo jak tím vyhazovem (v podstatě se tyto organizace zbavily lidí, bojujících za Německo), tak i tím, že pokud tito lidé přežili, šli spolu s dalšími Němci do odsunu.
7. Pokud pán hlásal to, co bylo v článku citováno, je jasné, že je lhář.
8. Asi by se kombinací starých a novějších plánů dalo to porovnání udělat.
9. Prasečák přestal fungovat a aktivisté uspokojili své ničitelské pudy.
MMCH, prasečák stál taky vedle zámečku ČSAV (později ČAV) v Liblicích a nikoho to nevzrušovalo. Byť tam byl mnohem silnější provoz (jedna vědecká konference střídala druhou) než jednou za rok tryzna, jako vypadlá z Krylovy Písně neznámého vojína.
Tohle ví Pithart taky a přesto mu nevadí házet hanbu na Čechy.
Lépe bych to nenapsal. Děkuji.
Zlá minulost v podobě likvidace nacistům nepohodlných lidí si musíme jistě připomínat a mrtvým obětím zajistit důstojné pomníky.Ovšem všem obětem stejně.Viděl jsem reportáž zTerezína ,jak se rozpadá,jak z náhrobků mizí kovové ceduličky se jmény zavražděných a bylo jich nepoměrně víc než v Letech.Takže jeden pomník obětem vybudujeme a druhý necháme zubu času napospas.
Pro mně je největší hanbou, že někdo tak neschopný a ještě k tomu komunista, Pithart, mohl ovlivňovat důležité věci. Ten památník v Letech je od A až do Z fraška, která zapadá do té dnešní módy kolektivního sebeobviňování. Mohli si tam památník postavit za svoje peníze a ten vepřín mohl klidně fungovat dál.
Po vzoru ruských prasat, která nechala srovnat se zemí dům, kde byla zavražděna celá carská rodina a plochu vyasfaltovala na parkoviště, aby se zapomnělo na páchaná zvěrstva, zachovala se stejně i ta čecháčkovská, aby se zapomnělo na čecháčkovská „menší“ zvěrstva.
Jak by se vám asi líbilo, kdybyste si chodil připomínat například vy své příbuzné a předky k plotu prasečáku. A to ani nemluvím, zda byste byl schopen nějaký pomníček za své postavit.
Zřízení koncentráku byla ostuda tehdejšího Československa a jeho obyvatel. Pro soudy odsouzenou trestnou činnost bylo snad vězeních na území Československa dost.
Holokaust přežilo asi deset Sinti a všichni byli v koncentrácích vykastrovaní. Romové sem přišli po válce z Rumunska a dalších oblastí na východě Evropy a s těmi oběťmi nemají žádné příbuzenské vztahy, dokonce jejich dialekty nejsou zcela vzájemně srozumitelné.
Proto tam chodilo a chodí akorát pár profesionálních romských aktivistů, doprovázených neomarxisty, trockisty a podobnými zjevy.
Četl jsem knihu Bouře od P.Polanského . Byl to tábor pracovní a jeho zřízení si vyprosil kníže. Romové tam umírali hlavně na tyfus a průjmová onemocnění z důvodu špatné hygieny. Měli volnost pohybu a pracovní povinnost. Nebyl to podle autora tábor koncentrační. Stál mimo objekt vepřína, což potvrdili pamětníci.
V pracovním táboře nebyli jen cikáni- dnes povinně rómové. Měli pracovat v knížecích lesích na úklidu po polomech … jenže nebyli zvyklí pracovat atd. I malý Vopěnka si mezi ubytovnami hrál s dětmi těchto pracujících pro knížete. Při dnešní diskriminaci naruby se v režimu dějí podivné věci
1) nepřekrucujme Romskou a Cikánskou historii a kulturu. Romská je až od r. 1971, tedy od 1. sjezdu v Londýně, kde si Cikáni odhlasovali, že se jim bude říkat Romové a od Cikánů se distancovali. 2) po několika hovorech s jedním devadesátníkem z Písku jsem byl ujištěn, že se opravdu jednalo o tábor práce se štítících příchozích z východu – tedy nepřizpůsobivých života v našich krajích. Dříve byli zavíráni do táborů a museli na sebe pracevot, aby neohrožovali obyvatele; dnes jsou na to neziskovky za finance pracujících…
Článek. 👍
Obdivuji všechny, kteří se podíleli na mapování historie od samého badatelského začátku až po památník v Letech. 👍
Řekl bych, že všechny problémy, komplikace a „kostlivci ve skříni“, pocházejí z dnes již klasických českých vlastností, malosti a lhaní.
Rakousko-Uhersko bylo multikulturní stát, kde bylo normální potkávat lidi z Balkánu od Středozemního moře od Baltu i Atlantiku, ale i z Afriky, Asie, … Země koruny české byly mezinárodní křižovatkou a lidé byli na pestrost zvyklí.
Potom ovšem přišel 18.říjen 1918, přijetí Washingtonské deklarace TGM a opožděně po pár dnech a pár stržených rakouských orlicích i 28.říjen 1918, vznik umělé vytvořeného Československa. Z národa většinových služek a čeledínů se najednou stal společně se stejně „urozenou“ slovenskou menšinou státotvorný národ a začala hra na většinové vševědoucí, neomylné panstvo, která trvá dodnes.
To, co dříve vadilo samotným Čechům, Moravanům Slezanům a Slovákům, začali v novém Československu dělat ostatním národnostem a etnickým skupinám. Začali budovat česko-slovenskou národní monokulturu. Padly Morové sloupy i pomník maršála Radeckého,… Úředním jazykem se stala pouze „českoslovenština“, složená z češtiny a slovenštiny. Jiný jazyk nebyl úředně povolen.
Dříve Čecháčkové zlobili a dělají to i dnes, pouze ve chvílích, kdy se vrchnost nedívala. V říjnu 1918 přirozená autorita a vrchnost zmizela, navoněná bída se stala jedinou, státní „vrchností“ a ztratila všechny zábrany. Noví „státotvorci“ začali zavírat školy pro učitele ostatních jazykových menšin a všude dosazovali české (slovenské) učitele, kteří vypudili jiné jazyky. Změnilo se i chování nevychované „většiny“.
Můžeme to vidět i dnes, kdy české buranky a čeští burani, čecháčkovské řepy, běžně tykají příslušníkům jiných národů, Vietnamcům i občanům s exotičtějším vzhledem, dokonce jsem to viděl i v Polsku v obchodě a u benzinky. Zcela běžně tykají čecháčkovští „nadlidé“ neznámým lidem v montérkách, Ukrajincům i Rómům.
Přitom dovolit si zatykat nadutému Čecháčkovi, tak si koledujete o pořádně veliké divadlo…
Čecháčkové mají utkvělou představu o své dokonalosti a neomylnosti. Hlavně se jim nesmí připomínat ošklivé věci, které dělali a dělají druhým.
Že tábor v Letech zřídili a provozovali Češi ještě před příchodem nacistů ví asi každý, kdo si něco málo přečetl. Přímo to koresponduje z dobou před vznikem Protektorátu, 15. března 1939. Sami „Češi“ od října 1938 do března 1939 propustili všechny Židy ze státní služby z lékařských a právnických komor… a v podstatě z nich udělali nežádoucí občany 2. kategorie, jako nacisté v Německu.
Skutečně zajímavé by určitě bylo zjistit, kam se poděl všechen majetek všech 270 000 Židů, ale i Rómů, kteří byli deportováni do koncentračních táborů a zpět do Československa se už nikdy nevrátili. Prchající Němci zcela určitě většinu majetku, hlavně nemovitého, neodvezli.
Zlodějny zřejmě zlegalizovaly Benešovy dekrety, které sice „zabavovaly“ po květnu 1945 německý majetek, který ovšem byl ještě před šesti lety, před válkou v roce 1939 židovský, nebo možná rómský…
Zase nesmysly. Němec nemusel v ČSR od mateřské školky po univerzitu nebo techniku klápnout hubou jinak než německy. Pouze ho děsně krklo, že se normální lidé bez toho jeho „der dý das“ obejdou. Jedinou výjimkou byli ti, kdo chtěli do státních služeb. Ti museli prokázat jakési minimální znalosti češtiny.
V Československu byla uznávána jako menšinový jazyk i rusínština. Děti měly v čítankách dokonce ukázky.
K tomu tykání: Řada jazyků (už třeba angličtina) má toto vyřešeno jinak. A tykání je také součást simplifikace jazyka (aby porozuměl i člověk s chabou znalostí češtiny). A nemáme je v češtině dlouho, ještě staročeština všem tykala a úctu k oslovenému vyjadřovala jinak. A za obrozenství se spíš onikalo (po vzoru němčiny) a pak se teprve přešlo na ty/vy.
Tedy, co jsem četl, bylo to trochu jinak. Pan historik Polansky skutečně, jak popsáno existenci toho tábora v devadesátých letech oficiálně připomněl – a už tehdy tam byl postaven poměrně důstojný a rozlehlý památník .
Jenomže, to ano, o kus dál zůstával ten vepřín. A jeho aroma, občas, když šel vítr, dosahovalo až k památníku. Většinou to nevadilo, ale počítám že když tak jednou za uherskej rok přijely oficiálně elity z Práglu, tak jim to nebylo košér.
Co naplať, všechno zase zbourať, popíliť, vepřín vykoupit, zlikvidovat, vybagrovať zem, vyčistit, a postavit památník zcela nový..My na to máme,…
Když má ČR peníze na různé dotace cyklostezek odnikud nikam, Babišových továren na toustový chleba, pro vlekaře, když nenapadne sníh, na dotace pro neziskovky, kterých je v ČR neuvěřitelných 142 664, další peníze na nesmyslné dotace elektroaut, peníze na dotace pro nenažraně aktivity státního hodně ziskového ČEZu a jiné ekozrůdnosti na rozkradení a politické zlodějny, proč nepostavit obětem koncentračního tábora v Letech u Písku jednou pro vždy slušný pomník, mít klid a zařadit se alespoň v pomnících mezi slušné státy.
Osobně bych obnovil pokud možno všechny památky z časů Rakouska-Uherska, zničené československou lůzou po roce 1918 a jako první by to byl pomník maršála Radeckého.
Jenže na nic jiného než nesmysly nám EU peníze nedá.
Z Rakouska vyobcovaného i chudého Vopěnky jako kancléře byl Česku čert dlužen, neprolomit jako první s vénouflaškou Benešovy dekrety, tak by „prasečák“ dodnes fungoval. Tím by jsme nebyli o to více závislí na dovozu vepřového