Robert Fico ve slovenské Národní radě. Foto: Marko Erd / SME / Profimedia

Petr Pithart: Jak šel náš život se Slováky a proč nejít s Ficem na večeři

Napsal/a Petr Pithart 17. března 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Česká vláda se rozhodla zrušit jinak zcela nadstandardní a mimořádná půldenní setkání vlád ČR a Slovenska. Při své první reakci jsem trochu váhal, ale mé pochyby brzy zmizely. I proto, že vláda dala zcela srozumitelně najevo, že Fico není Slovensko. Není. Stejně jako jím nebyl kdysi Vladimír Mečiar.

Slovensko nás tady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pořád překvapuje. Dynamika jeho vývoje je s tou naší nesrovnatelná, mění se politici, strany i jména. To my jsme vydrželi dlouhých dvacet let se dvěma prezidenty, kteří nás táhli na Východ, ale zvládli jsme to, vlastně jen s pár demonstracemi Milionů chvilek.

Slováci jsou temperamentnější. Jsou teď skoro pořád na náměstích, my máme raději „klid na práci“. S odstupem let od rozpadu Československa už snad všichni víme, jak je Slovensko a Slováci jiní než my.

Robert Fico je všechno jiné než srdcař – je zlý od počátku a především se obklopuje lidmi, kteří dříve či poději patřili či patří do kriminálu.

Neochota to pochopit kalila celá dlouhá desetiletí naše vzájemné vztahy. Kdybychom to všechno o nich věděli dřív, mohli jsme si ušetřit bolavá desetiletí protrahovaného rozcházení. Třeba jsme už po první světové válce mohli být federací dvou svébytných národů a nemuseli jsme se pak rozcházet.

Vidět Mečiara plakat

Rozcházeli jsme se nakonec se Slovenskem v dobách Vladimíra Mečiara. Dlouho to byl přitom profederální srdcař. Osobně jsem jej několikrát viděl plakat pro federaci! Rozdělení se spíše bál, ale chtěl přitom zůstat narodniárem; a tak svrhl odpovědnost za rozdělení v roce 1992 na Václava Klause. Kriminálním zlounem se stal, až když celé Slovensko ovládl a rval se s opozicí.

Dnešní premiér Robert Fico je všechno jiné než srdcař – je zlý od počátku a především se obklopuje lidmi, kteří dříve či poději patřili či patří do kriminálu. Jde mu teď o to, aby sebe a své blízké uchránil před soudy, které už běží. Je to jízda na tygrovi: nemůžete seskočit, nýbrž jen pádit dál. Co nejvyšší rychlostí.

Proto se pokouší zrušit speciální prokuraturu, změnit trestní zákon tak, aby co nejméně ublížil jeho blízkým korupčníkům a možná i nejvážnějším zločincům. Kdyby šli oni, šel by možná i on.

A jeho zahraniční politika? Nejblíže mu je Orbán, který zároveň prohlašuje, že Slovensko (po maďarsky jen „horní země“, felvidék), je „odtržená část velkých Uher“. To je ale přece výrok na mobilizaci, ne na přátelství!

V nás zahnízděné rusofilství

A pak je tu Fico a Rusko. Ludevít Štúr, rovnající se svou autoritou na Slovensku všem českým buditelům dohromady, odkázal před svou smrtí Slovákům ve své závěti toto: nesnažte se o samostatnou národní existenci, naopak usilujete o kulturní, náboženské a politické spojení s Ruskem… Jen Rusko má budoucnost, kdežto nihilistický Západ je odsouzen k zániku.

Jako by mu to dnes Putin četl přes rameno. Štúrovo dědictví je hluboce zarostlé v srdcích i hlavách nejen venkovských lidí: „postsedliakov“, jak je nazývá slovenský sociální antropolog Juraj Buzalka (ti, kteří věří v ideál domoviny z agrárních časů a podle toho i jednají; vyznávají své venkovské hodnoty, které pokládají za tradiční a volí populistické vůdce…).

I v nás je ale rusofilství zahnízděno, ač si to třeba nepřipouštíme. Ze školních let si dobře pamatuji Kollára s jeho „velikým dubiskem“, kolem něhož se máme ovinout a vím, že totéž se učily i mé děti i vnučky a vnuci.

Ale zpět k panu Ficovi. Odmítnutí nadstandardních styků s českou vládou ho nijak neztrestalo. Nechytil se nos, jen se zatvrdil a bude ještě horší.

Mimochodem: ta společná jednání se slovenskou vládou jsem zavedl já. Na zámku ve Lnářích na jaře 1990 a pak v létě 1992 v Luhačovicích. Vždycky to bylo přes noc, s několika společnými stolováními. Při jídle totiž, kdy se nespěchá, protože není další program, se toho řekne a někdy i vyřeší (obrousí se hrany) daleko víc než při oficiálních obědech a večeřích v Úřadu vlády nebo ve Sněmovně.

Ne nadarmo celá první republika „dělala“ politiku z velké části v lepších podnicích: ve Fantově restauraci na Hlavním nádraží, u Šroubka na Václavském náměstí… Společně jídlo až zázračně sbližuje – to je moje důležitá zkušenost z politiky.

Dostat kusy území

S Ficem na večeři ale nikdo z vlády (snad) hned tak nepůjde. Je sto a jedna příležitost, jak dát najevo, za kým na Slovensku stojíme. Je to úkol nejen pro vládu a parlament, ale i občanskou společnosti. Jde opravdu o hodně. I Slovensku.

Lísání se k Rusku se totiž nevyplácí. Rusko je ve válečném stavu a nikdo neví, kam až jednou může postoupit. Stačí připomenout, že Edvard Beneš za Československo přislíbil Stalinovi Podkarpatskou Rus už na začátku války.

Rusové historicky počítají s tím, že i za falešný příslib přátelství (nebo pod hrozbou) dostávají kusy území. Za Hitlerův přislib přátelství dostali v srpnu 1939 pobaltské státy, půl Polska a kus Rumunska. Rusové to pořád mají v krvi. I proto demokratické Slovensko potřebuje naši podporu. Stejně jako bojující Ukrajina.


Autor je stálý spolupracovník redakce HlídacíPes.org, bývalý předseda české vlády, dlouholetý předseda Senátu, spisovatel a právník věnující se politologii a historii, někdejší disident a signatář Charty 77. 

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)