Udivilo mne, když některé vysoce ctěné právní autority – v souvislosti s nastalými „rozpaky“ (řečeno eufemisticky) nad volbou JUDr. Roberta Fremra soudcem Ústavního soudu – tvrdily, že tak jako soudil JUDr. Fremr, se tenkrát přece soudit muselo! Tedy odsuzovat ty, kteří nedovoleně opustili republiku. Že takových rozsudků bylo na tisíce; všichni soudci to přece dělali: JUDr. Fremr měl na svém kontě sto čtyřicet takových rozsudků – no a co?

Tehdy zcela jistě ony ctěné autority ještě nevěděly, že soud nad „olšanskými výtržníky“ byl něco jiného, že byl s JUDr. Fremrem jako jedním z aktérů (těch „na správné straně“) sehrán jako dramatický žánr, že byl televizně in-scenován, včetně rekvizitně použitých „rozhořčených dopisů pracujících“. Že byl veskrze odporný… Nejde tedy v případě JUDr. Fremra pouze o odsuzování za opuštění republiky.

Nutí mne ta situace říci, co by se mi jinak říci nechtělo, sám sebe nechci tu nikterak vynášet: tak se soudit nemuselo! Jeden přece nemusel být soudcem za každou cenu, nechtěl-li vynášet z gruntu ošklivé (podle platného práva spravedlivé) rozsudky. Vskutku nemusel. Ošklivost, nemravnost, poplatnost režimu unavené sice, ale tehdy stále bytostné totality – co to je?

Dlouhé vládní ponocování

Nerad zase, ale řeknu to: je za tím slepá solidarita soudcovského stavu. Soudcovská asociace měla přece nejblíž k tomu, aby minulost kolegy Fremra odhalila. A ještě hlouběji je za tím filosofie právnického „pozitivismu“: právo je právo, je právo, je právo… Nabývající po všechny časy nové a nové podoby.

Autor tohoto textu je Petr Pithart, politik, historik a spisovatel, dlouholetý místopředseda Senátu. Tímto textem se po letech vrátil do Přítomnosti, časopisu, jehož obnovenou podobu sám zakládal, kam psal své zásadní úvahové články a v jehož redakci byl též šéfredaktorem. Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Nikdo nemusel vynášet ošklivě rozsudky. Soudci se mohli stáhnout, nechat se příště nezvolit, a dát se třeba na dráhu podnikových právníků nebo na kariéru advokátů. Anebo, konec konců, nastoupit jako topič do kotelny, vyučit se na starší kolena zedničinu (jako to udělali, co vím, někteří filosofové – od přítele PhDr. Tomáše Vrby vím o jeho působení v „doktorském komandu“ složeném z jeho filosofických kolegů, v zednické partě stavbyvedoucího Pavla Vašíčka), anebo – jít se mnou jako parťák do maringotky Vodních zdrojů…

Musel jsem zůstat akademikem? Já byl ten, který je připravoval na soudcovskou kariéru. Je to méně než být soudcem? Proč by se na soudkyně a na soudce měl přikládat jiný metr? Zkrátka, soudci nemuseli nutně být soudci!

Naskočila mně přes třicet let stará vzpomínka na „Ugandu“ a na dva páry bot na stole v jednací síni vlády České republiky. Proč na Ugandu? No tam jsme se prý měli obracet se žádostí, aby nám půjčili soudce. Je to bizarní vzpomínka: na začátku devadesátek nebyli u nás soudci k mání. A tak přestože by skoro všichni neměli projít síty morálních nároků, mnozí prošli. Jak se to dělo?

Říkalo se, i psalo se pak v novinách, že schůze Pithartových vlád (únor 1990–červenec 1992) byly dlouhé, jednaly prý až do noci. Moji političtí oponenti z toho vyvozovali, že Pithart byl na tu funkci slabý. Nebo že to prostě neumí.

Vláda to byla po mnoha desetiletích zase koaliční. Ministry v ní mělo Občanské fórum, Občanská demokratická aliance, Křesťansko-sociální Unie, českoslovenští socialisté, lidovci, komunisté, Moravané; z ministrů za OF se časem vylupovali ministři za Klausovu ODS (to jak se OF rozštěpilo a větší polovina se hlásila ke Klausovi).

Ty řeči o vládním ponocování, to byla i nebyla pravda. Vskutku, i naše normální schůze trvaly déle, než bylo v těch dobách asi obvyklé. Jak řídit schůzi vlády, mně nikdo neřekl, nebylo to v žádné učebnici.

Že budu předsedou vlády, jsem se dozvěděl asi týden před tím – připravoval jsem se na funkci děkana Právnické fakulty UK, narvanému collegiu maximu na právech už jsem byl takto představen a aplaudován. Ostatně, nejen tehdy, nikdy jsem nepočítal s aktivní politikou jako s povoláním. Chtěl jsem o ní učit a psát.

Na to, jak řídit schůzi vlády, jsem přišel záhy po svém. Vyplynulo to z mé povahy, letory. Byl to můj způsob, připouštím, že ne zcela obvyklý. Většinou jsem totiž o jednotlivých návrzích kolegů nedával hlasovat. Hlasování mezi ministryněmi a ministry vytvářejí často zbytečná, nevěcná, až iracionální napětí, nepřátelství (… tys mně ještě včera přece slíbil, že podpoříš můj návrh, a teď jsi mě zradil! počkej, to ti nezůstanu dlužný/dlužná! až příště přijdeš s prosíkem…, vrátím ti to, a tak dále, a tak podobně).

Řídil jsem vládu do značné míry intuitivně, pozorně jsem naslouchal nejen hlasům ministrů, ale také způsobu jejich mlčení. Pozoroval jsem jejich body language, řeč těla. Jak se pohybují jejich hlavy, jakou mají mimiku. Mimika úst bývá zvláště vypovídající…

Když jsem z toho všeho usoudil, že by hlasování skončilo schválením návrhu, řekl jsem: vidím, že tu je obecný souhlas… chvíli jsem ještě vyčkal a pak jsem řekl: tak tedy přejdeme k dalšímu bodu jednání… Nebo něco jako: tak si, pane kolego, připravte ten návrh ještě jednou a za čtrnáct dní to projednáme znovu. To, když jsem vypozoroval, že většina by byla proti.

Málokdy, jen výjimečně se stalo, že by některý člen vlády řekl: tak počkat, pane předsedo, dejte o tom hlasovat! A ještě méně se stalo, že byl můj odhad mylný a že to, co jsem považoval za mlčky schválené, hlasováním nakonec neprošlo. Ano, bylo to riskantní, kdyby se mi to často nedařilo, ztrácel bych autoritu. A bez té nelze stát v čele vlády. Ale může se, myslím, ta autorita projevovat úspěšným konsensuálním jednáním s kolegyněmi a kolegy.

Zvoleni do konce svých sil

Nevím proč, ale v té době siláckých stanovisek a nálepkování se to považovalo za něco špatného, pokleslého: Pithart, s tím jeho vciťováním! říká tomu empatie!… konsensuální Pithart! Prostě, mělo se to za slabost.

Ve vládě, věřte-nevěřte, až do jejího politického konce panovaly konsensuální vztahy, někdy se vyvinuly i ve vztahy přátelské. Jen jednou jedinkrát se stalo, že se hlasovalo podle stranické příslušnosti: šlo o datum startu kuponové privatizace – většinově jsme jej chtěli z dobrých důvodů posunout o několik týdnů. Pět členů ODS bylo proti, menšina.

Není divu, že se členové mé druhé vlády (červen 1990–červenec 1992) scházeli každý rok na přátelských posezeních v malostranské hospodě U Vladaře ještě pětadvacet let poté, co vláda demisí skončila! Pak nás už bylo tak málo, že jsme si povídali je o tom, kdo zase zemřel a kdo se k tomu chystá, tak jsme toho nechali.

Podle ústavy z roku 1960, ve znění z roku 1968, byla vláda České republiky povinována navrhnout kandidáty na jmenování soudců k soudům České republiky, které pak Česká národní rada zvolila, anebo nezvolila. Soudci tehdy nebyli, jako je tomu dnes, voleni „na doživotí“, přesněji na období bez časového omezení doby výkonu. Nebo do konce jejich sil.

Soudy se po převratu rychle vylidňovaly. Soudci a soudkyně, jež měli z dob normalizace nějaké škraloupy, se vzdávali svých funkcí podle úsloví „zachraň se, kdo můžeš“ – chtěli se uchránit před hanbou, před veřejným propíráním jejich poklesků, nešlo-li o trestní odpovědnosti.

Jiní horlivě biflovali náročné advokátské zkoušky, protože odměny (platy) advokátů šly prudce nahoru – byl čas privatizace, přesouvání velkých, až obrovských majetků, do země vstupoval zahraniční kapitál. Notáři, do té doby skoro žebráci mezi právníky, byli náhle těmi nejbohatšími! Platy soudců se přitom dlouho nehýbaly. Přísliby, že se to brzy změní k lepšímu, tu byly, ale dlouho zůstávalo právě jen u slibů.

Hrozilo to všechno kolapsem celého soudního systému, což by dříve či později muselo vést ke kolapsu celého státu. S nedostatkem soudců, zejména v některých částech země, jsme se potýkali ještě nedávno. Spory se vlekly celá léta. Důvěra ve stát se rodí či ztrácí nejvíce právě tady, u soudů; to, když se čeká na rozhodnutí soudu celá léta.

Takže bylo tehdy na nás, na vládě, abychom hrozící kolaps odvrátili (dnes kandidáta na funkci soudce navrhuje vládě ministr spravedlnosti a prezidentovi jej ke jmenování předkládá vláda).

V naší vládě to bývala velmi dramatická jednání. Pokud si pamatuju, končili jsme i před druhou hodinou v noci. Pak se to rozkřiklo, a z toho pocházela ta pomluva, že jednání české vlády se vlečou.

Seznam těch, kdo mají soudit

Zvláště jsme se nedokázali rychle prokousat seznamy kandidátů na soudce. Hlásili se justiční čekatelé, a pak také bývalí soudci, kteří se do justice hodlali vrátit, a prokurátoři a bývalí prokurátoři. Ale kteří z nich soudili podle toho, jak si přála moc? Zkrátka, kteří z nich soudili jako sluhové režimu? A co pak ti čekatelé? Ti, co soudili, měli aspoň nějaký profesní životopis, ale čekatelé? Už vůbec „bez životopisu“ byli nedávní absolventi právnického studia, ti měli spíše škraloupy z houfných kandidatur či přímo vstupů do komunistické strany během studia.

Třeba však říct, že se závislostí či nezávislostí soudců to nebylo černobílé. K ní totiž musejí být dva: ten, kdo vyvíjí nátlak, a ten, kdo se dá tlačit. Ne všichni se dali! Václav Havel si po zvolení prezidentem, 29. prosince 1989, velmi svědomitě připravoval svůj první novoroční projev. Patřil jsem k těm, kteří si měli text předem přečíst a eventuálně mít k němu připomínky.

Patřila k nim i vycházející hvězda polistopadové politiky Dagmar Burešová. Ani ne měsíc ve funkci ministryně spravedlnosti vlády České republiky, a už byla velmi rozčilená: „To přece nemůžete, pane Václave, říct: pokleslá justice! To je nespravedlivé! Já za svou advokátskou kariéru poznala mnoho soudců a za některé z nich se vám osobně zaručím! Nenechali se ničím a nikým ovlivnit, a soudili spravedlivě. Tak to prosím neříkejte, a ta slova vyškrtněte!“

Já se k Dáše přidal: „Nemůžeš, Václave, ze svých zkušeností z basy takhle zevšeobecňovat! Tam ti všichni vyprávěli bez výjimky, že jejich soudce je režimní svině!“ Václav Havel na nás nedal a ta dvě slova v projevu zůstala…

A teď k těm dvěma nočním schůzím vlády České republiky s výběrem kandidátů na funkci soudce… Dostali jsme každý člen vlády seznamy těch, kteří hodlali soudit i nadále. Ne úplně všichni, ale skoro všichni byli členy KSČ. Diskuze k tomu bodu byla víc než bouřlivá; pro některé z kandidátů jsme nakonec hlasovali, pro některé ne.

Dva ministři se zašprajcovali a prohlásili, že budou hlasovat vždycky proti. Na znamení, že to myslí vážně, dali si nohy na stůl a prohlásili: my jsme při každém hlasování proti, dejte to do zápisu! Byli to Ivan Dejmal, ministr pro životní prostředí za KDS (Křesťansko-demokratická strana), jeden z mých nejlepších ministrů; založil environmentální zákonodárství, účinné dosud. Skvělý chlapík! Stali jsme se postupně osobními přáteli.

Druhý byl Bohumil Kubát, ministr zemědělství za ODA (Občanskou demokratickou aliance). Milý, stále usměvavý, ale poněkud chaot. Oba už nebožtíci.

Běhalo se, dupalo a snad i křičelo po zasedací místnosti: tak to chcete soudy nechat neobsazené? Tak to je ale konec státu! Copak můžu takovéhle kariéristy navrhovat? – Jeden z nás chtěl tu absurdní situaci korunovat ještě absurdněji: tak teda pošlete dopis s prosíkem do Ugandy, ať nám nějaké soudce půjčí! A sám se tomu nápadu zoufalecky chechtal. Byl to ještě nedávno statečný disident, vězeň režimu, Ivan Dejmal.

Hádka nad každým jménem

Měli jsme každý k dispozici obsáhlé stanovisko Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v časech Charty 77 působícího pod vedením Václava Bendy, představitele solidní pravice, a Petr Uhla, který se hlásil k trockistické levici.

Výbor, cosi jako výkonný výbor Charty 77, neobyčejně pečlivě, obsáhle monitoroval každý politický proces v zemi, o kterém se dozvěděl (poznalo se to podle paragrafů, které se pro odsouzení používaly), takže jsme díky tomu měli my teď k vládním návrhům u řady uchazečů o soudcovské funkce přidělané vykřičníky: toho určitě ne! tu nikdy! Měli jsme i vyjádření vznikající Soudcovské unie. A další dobrozdání, vlastně „zlozdání“… Ale byly všechny ty seznamy úplné? Věděli ti z Výboru všechno o všech? To nemohl nikdo zaručit.

Ministr kultury Milan Uhde navrhl tehdy nejméně iracionální kritérium, čistě mechanické: datum vstupu do KSČ. Kdo z kandidátů na soudce vstupoval do KSČ brzy po okupaci, toho ne. A zase ti, kteří vstupovali až těsně před převratem, ty spíše taky ne: ti zřejmě věřili na to, že normalizační režim bude věčný. Jak bychom to měli ale posuzovat u oněch nedávných absolventů, kteří do komunistické strany vlezli – ať z těch či oněch důvodů – za studií v normalizačních letech?

Uplatnit při volbě kandidátů se dalo ještě další kritérium, a tím byla jejich další politická angažovanost, ta dobrovolná, ta jaksi navíc. Stačilo to? I tak jsme se nad každý jménem hádali. A bylo nám všem z toho – špatně. Úplně špatně. Jak? Kde? No – špatně na duši, protože jsme věděli, že určitě děláme chyby.

Ale zároveň jsme museli mít na paměti, že nemůžeme nechat soudy bez soudců. Dejmal a Kubát se po pilátovsku pochechtávali, dali si nohy na stůl na znamení absolutního protestu, a čas běžel. Bylo ke druhé hodině v noci, když jsme skončili toto nemožné, ale nutné rozhodování.

Kdyby se tam objevil fotograf a nafotil pobíhající ministry, každého s nějakým papírem v ruce, a ty dva s nohama na stole, bylo by to sousto nejen pro opozici. Ahá, tak to je ta pithartovská konsensuálnost, ten jeho empatismus!

Nový režim, který se odmítá zrodit z revoluce, přinášející vždycky ještě víc nespravedlností, a volí cestu práva, byť starého, ale dosud platného práva, se pohybuje v minovém poli, kde občas něco, někdo nutně vybuchne. Za rok, za dvacet let. I za třicet. Nemohou tu nebýt oběti, ale tu a tam i překvapivá ospravedlnění.

Sleduji případ soudce Fremra a říkám si: ten kdysi asi také prošel nějakou takovou volbou. Jeden z mnoha desítek z nedokonalých seznamů, které dělali odvážní, ale občas nutně chybující či nevědoucí smrtelníci. Disidenti, pak úředníci ministerstva spravedlnosti sestavující seznamy kandidátů, a nakonec vláda, my.

Co se soudcovským šrámem

Co z té mé vzpomínky vyplývá? Že jsou to konec konců soudy, celá soustava soudů včetně toho ústavního, která je ze všech tří mocí v právním státě ta nejdůležitější.

Když „drží“ nezávislé soudy, složené z počestných, tedy nevydíratelných soudkyň a soudců s čistým svědomím, přežijeme i vlády populistů a autoritářů. Jsou přece voleni jen na čtyři roky. Soudkyně a soudcové nejsou odvolatelní, jsou už dnes voleni bez časového omezení doby výkonu. Pokud jde o soudnictví, jsme na tom ze střední a východní Evropy nejlépe.

A co ti s nějakým šrámem? Když se objeví dodatečně? Volí často, možná, že velmi často úspěšnou strategii: útěk před minulostí – co nejvýš! Až třeba k mezinárodnímu soudu v Haagu!

Může jim být odpuštěno? Některým určitě může. Ale jak už dávno stojí psáno: pokání musí být úplné, žádný poklesek, žádný hřích nesmějí být zatajeny. Pak teprve může, ale nemusí, přijít lítost a odpuštění. Jinak ne.

Soudci tu musejí být, anebo je revoluce. Nesmějí být v zemi soudci jako JUDr. Fremr, ale stát s nedostatkem soudců a soudů, to by byla jedna veliká rvačka. Ne zrovna ta úsměvná, ladovská rvačka v české hospodě, ale spíš něco jako občanská válka. Ta nejhorší možná válka.