Edvard Beneš měl při své cestě do Moskvy v prosinci 1943 špatné svědomí, přímo komplex vin. Z toho, že celá jeho dvacetiletá zahraniční politika selhala. Že nezajistila pomoc Francie a Británie. Že se sám nakonec rozhodl složit zbraně, ačkoli národ se ve své většině bránit chtěl. Za to, že nevyužil sovětské nabídky vojenské pomoci. Hlavně ale za jeho velezrádný čin, když tajně vzkázal Daladierovi, aby spolu s Chamberlainem Hitlerovi nabídli zabrat si dvě třetiny území obývaného sudetskými Němci, píše v knize České průšvihy 1945–1948 Petr Pithart.

Celkem tři cesty do Moskvy podnikl za svého působení v politice Edvard Beneš. První, ještě v míru v roce 1935, uskutečnil proti vůli významné části svého okolí, včetně zahraničních spojenců. Tomáš Garrigue Masaryk tehdy ještě žil. Té poslední, v březnu 1945, předcházela ještě jedna: na ni si Beneš ve skutečnosti jel pro politické noty. Byla to ta v prosinci 1943.

Druhá Benešova cesta do Moskvy se uskutečnila v době, kdy už bylo jasné, že Hitler válku prohraje. Beneš tam letěl v prosinci 1943 obnovit smlouvu z roku 1935. K „přátelství, vzájemné pomoci“ byla připojena slova: „ … a poválečně spolupráci“. Státníci Západu mu to opět intenzivně rozmlouvali, zejména Winston Churchill. Nikdo z exilových premiérů okupovaných států ho nehodlal následovat.

Zprvu i jeho exilová vláda váhala, ale na tu on nedal. Byla to přece jeho vláda. Nemusel ji poslechnout. I mnozí jeho politicky blízcí, měl-li jaké, byli proti. Nakonec ho vláda přece jen obdařila opatrným mandátem uzavřít smlouvu jen na pět let, s podmínkou potvrdit ji ratifikací poválečným parlamentem vzešlým ze svobodných voleb.

Beneš byl už tehdy nemocný. V krizových situacích se srdeční slabost vždycky ozvala. Jako by ho varovala. Neleť! Anebo: buďte alespoň pevný! Let musel být několikrát odložen.

Toto  je ukázka z knihy České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Arcizrádce Fierlinger

Beneš nebyl pevný ani trochu. Hned na moskevském letišti ho uvítal náš velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger s oznámením, že smlouva bude platit ne pět, ale dvacet let a že podmínka ratifikace svobodně zvoleným parlamentem po válce textu smlouvy zmizela: A Beneš to jednoduše spolknul…

Nevíme, co si ti dva pánové na letišti řekli, ale víme, že Fierlinger byla snad největší škodná v moderních českých dějinách. Úlisný človíček, kterému ani soudný člověk z ulice instinktivně nikdy nevěřil. Nejdůležitější usvědčující skutečnosti jsou v archivech NKVD, které se otevřou zřejmě až na Sibiři odtaje tundra, jestli vůbec kdy.

Moskevská smlouva

Československo-sovětskou smlouvu „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“ podepsal v Moskvě 12. prosince 1943 československý velvyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger a sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov. Celý akt dozoroval exilový prezident Edvard Beneš spolu s vůdcem Sovětského svazu Josifem Vissarionovičem Stalinem.

I londýnská exilová vláda Fierlingera dvakrát z funkce velvyslance odvolala, dokonce i Beneš měl chvíle pochybností, ale on pak záhadně ve funkci setrval. To se mně nepodařilo pochopit, protože se čím dál tím více stával velvyslance SSSR u československé vlády.

Zdeněk Fierlinger v Rusku působil už před první válkou jako úředník u velké americké firmy. Vstoupil do České družiny, stal se významným legionářem, jedním z „hrdinů od Zborova“. Vstoupil do diplomatických služeb nového státu a byl jeho zástupcem v několika západních státech, mj. vyslancem v USA. A jako znalec Ruska se v roce 1937 stal celkem logicky velvyslancem v SSSR. V tu dobu už se přátelil s Edvardem Benešem. Byl členem sociálně demokratické strany.

Přeskočme teď do léta 1948. Edvard Beneš, už jako soukromník po únorovém puči, v Sezimově ústí, kde si spolu s jediným svým osobním přítelem Fierlingerem postavili vedle sebe vily, čeká na smrt. Tehdy tam svého souseda proklínal slovy, které zřejmě nikdy v životě nepoužil.

Proklínal tehdy ještě také Stalina, kterého doporučoval jako věrohodného partnera prezidentu Rooseveltovi – a ten na něho hodně dal, jako na „znalce“ Sovětského svazu. Věrohodným svědkem těch zoufalých výlevů trápené duše těsně před koncem života byl úctyhodný akademik a odbojář Václav Černý.

Proklínal tehdy právě toho Fierlingera, kterého ale před třemi roky sám jmenoval prvním poválečným předsedou vlády! A který posléze zničil sociální demokracii tím, že v létě 1948 jako její předseda souhlasil se sloučením s KSČ. Členem ÚV KSČ zůstal až téměř do smrti…

Moskevské notičky

Ale zpátky do Moskvy. Koncem roku 1943 se Beneš v Moskvě dozvěděl to hlavní. Od komunistů kolem Klementa Gottwalda. To byli relativně mladí, inteligentní lidé: Šverma, Slánský… Strategicky je řídili zkušenější soudruzi z formálně zrušené 3. Komunistické internacionály.

Základní směrnice zněla: po návratu domů jenom ne spěchat, nederte se dopředu, to ponechte hloupějším sociální demokratům. Žádné radikálničení! Revoluce bude zprvu jen „národní a demokratická“. „Přerůstat“ do revoluce socialistické bude až postupně… To už bude na vás, ale my jsme vždycky připraveni přispěchat na pomoc.

Pro Beneše z toho plynulo: budu moci zůstat, ačkoli mám u Sovětů těžký hřích. Že je tehdy ve dnech Mnichova nepožádal o pomoc, a vůbec, že celá moje zahraničně politická koncepce neobstála a kdoví, co by se ještě našlo…

Beneš byl zkrátka asi zdvořile, ale velmi tvrdě vydírán. A vláda, ta bude koaliční, ale zanechte vašich chimér o tom, že tam budou nějací reformovaní agrárníci. Premiér ať si je sociálnědemokratický, máme tady jednoho osvědčeného.

Ostatně vašeho osobního přítele. „Zestátnění“ průmyslu říkejte raději „znárodnění“ a nechte ostatní, ať oni na to tlačí. Bylo pak to „znárodnění“ v Evropě nejradikálnější: zestátňovalo se v různé míře všude, ale jen za náhradu.

A otázka kardinální: odkud že se budete do Prahy vracet? Jestli z Londýna, či od nás, z Moskvy? Zda ještě jednou přiletíte do Moskvy a budete pak postupovat na západ za týlem Rudé armády. Daleko za úplně prvními, neviditelnými jednotkami SMĚRŠ (Směrť Špiónam).

O nich asi Beneš nevěděl, ale dozvěděl se to brzy po 9. květnu, kdy příslušníci těchto neviditelných komand vybírali podle adres, které jim poskytl (kdo? Česká policie?) ruské porevoluční emigranty, vesměs akademiky, většinou už československé občany a ti pak zmizeli úplně nebo se po letech vraceli z gulagů.

Vracet se z Moskvy znamenalo také vracet se přes Podkarpatskou Rus, kde už probíhalo přebírání území ve prospěch SSSR. Byla to pro Beneše a jeho lidi tvrdá ponižující lekce.

Ovšem jen Beneš věděl, že tuto integrální část republiky nabízel ještě jako soukromá osoba v roce 1939 velvyslanci SSSR na britském Královském dvoře Bogomolovi za příslib poválečného uznání předmnichovský hranic a vůbec za uznání právní kontinuity republiky, včetně uznání jeho jako prezidenta.

Benešova předmnichovská velezrada

(…) Beneš měl totiž špatné svědomí, přímo celý komplex vin. Z toho, že celá jeho dvacetiletá zahraniční politika selhala. Že nezajistila pomoc Francie a Británie. Že se sám nakonec rozhodl složit zbraně, ačkoli národ se ve své většině bránit chtěl. Za to, že nevyužil sovětské nabídky vojenské pomoci – nikdy však nebylo potvrzeno, že byla myšlena vážně.

Hlavně ale za jeho velezrádný čin, když tajně vzkázal Daladierovi, aby spolu s Chamberlainem Hitlerovi nabídli zabrat si dvě třetiny území obývaného sudetskými Němci. A že on s tím bude tiše srozuměn.

Je třeba si představit, že o tom, o vlastnoručně Benešem pořízeném náčrtku osekaných hranic státu s návrhy korektur ve prospěch Německa, v té vůbec době nikdo nevěděl!

Leda poslední premiér před Mnichovem, předseda slovenské agrární strany Milan Hodža, který se ovšem s intencí Benešovy intriky tehdy ztotožňoval, ale kterého Beneš v exilu jako svědka pro jistotu usilovně diskreditoval, aby ho zbavil věrohodnosti. Hodža, poslední svědek toho zoufaleckého pokusu, zemřel v roce 1943 v New Yorku.

Zničil ministr Jaromír Nečas ten papírek (na kterém Beneš vlastní rukou vymezil v roce 1938 území, kterých se hodlal vzdát ve prospěch Hitlera, pozn. red.) podle Benešova příkazu? Nezničil, obával se, že Beneš se může pokusit všechno jednou svalit na něho! Už něco věděl o jeho věrolomnosti.

Nečasův osud je tragický: sociální demokrat bezmezně oddaný Benešovi, přešel z Hodžovy kapitulantské vlády do Beranovy vlády druhorepublikové, a pak do Eliášovy první vlády protektorátní. Z okupované země záhy utekl a stal se členem exilové vlády Benešovy.

Byl z ní ale Benešem vypuzen a nemocný, jako štvanec, bloudil kdesi po waleském pobřeží. Až našel útočiště v malém penzionu, kam za ním Beneš poslal svého osobního lékaře. Ten mu změnil dosavadní mediaci…

Nečas tam poté zemřel, důležitost jeho tajemství ale pochopila osvícená majitelka penzionu a vzala si jej na starost a po válce s ním přiletěla do Prahy. Ale úplně osvícená nebyla, ani nemohla být. Hned na letišti se originálu dokumentu léčkou zmocnili patrně Noskovi muži. Václav Nosek, košický komunistický ministr vnitra, byl v londýnské části komunistického exilu a mohl se lecčeho doslechnout…

Nečas tedy již mluvit nemohl, ale Beneš si nemohl být jist, zda splnil jeho rozkaz zničit všechny stopy po tomto jeho neúspěšném pokusu zabránit záboru celého pohraničí. Mohlo se to tedy kdykoli provalit. Byl by nejspíš konec jeho politických ambicí. To muselo na Beneše vytvářet obrovský vnitřní tlak. Žít s tím, s vědomím utajené zrady, znamenalo, že mu mohlo každou chvíli puknout srdce.

V prosinci 1943 se při setkání s moskevským exilem Beneš dozvěděl, s jakými možnostmi, s jakou volností může počítat při budování poválečného Československého státu – ovšem, že si to musel nechat pro sebe. A že je třeba se připravit na návrat domu a mít jasno v tom, s čím, s jakou budoucí vládní sestavou a s jakým programem do osvobozované země bude moci – nebo spíš muset – přijet.

Epilog

(…) I autorovi této stati místy napadalo, že toho na jednoho fyzicky slabého muže nakládá až příliš. Že by se patřilo občas hledat omluvu, omluvy. Rozdělovat odpovědnost za chyby i na jiné.

Ale toto zdání se mu mnohokrát rozptýlilo. Čím víc svědectví, pamětí a studií historiků (pokud jde o historiky zdejší, tak až z posledních desetiletí) jsem načítal, tím víc jsem byl utvrzován v tom, že Benešova odpovědnost nesnese srovnání s odpovědnostmi ostatních.

Vždyť Beneš byl od září roku 1915 (tehdy do konce války jen jako pomocník TGM) až do své demise po únorovém převratu v roce 1948, tedy přes čtyřicet let, u kormidla naší zahraniční politiky. Byl tam sám.

Jak on si střežil, aby se kormidla nedotýkal nikdo jiný! Za to ovšem nese plnou odpovědnost Masaryk, který nepřipustil, aby byl Beneš se svým monopolem na vedení zahraniční politiky Československa ohrožen.

Od Mnichova pak bylo jeho zájmem, aby se na jeho chyby, právě na ty, které vedly k Mnichovu, nepřišlo. Nebo aby je zakryl famózním, nepravděpodobným úspěchem. To se pak ale musel upsat Stalinovi a zdejším komunistům.

Za ten úspěch, za obnovení státu v historických hranicích, a dokonce bez Němců, jsme zaplatili příliš vysokou cenu: dobou nesvobody, která se protáhla až roku 1989. Jací dnes jsme, za to může také Edvard Beneš. Čtenář sám zváží, do jako míry.

Podařilo se mu, že do konce jeho života se nepřišlo na jeho, nota bene neúspěšný, velezrádný kousek s vysláním Nečase do Paříže. Vědělo o tom jen několik málo zavázaných mu lidí. Nečase obětoval jako bezcenného pěšce. Jakpak se asi Benešovi umíralo s vědomím této politické – „zmýlené“? Nejspíše ji dávno vytěsnil, snad se mu ale připomínala v nočních snech.

Nečasova žena, která byla proti vůli Beneše do všeho zasvěcena, zahynula i s dětmi v koncentračním táboře. Nad příběhem se tehdy, zdálo se, definitivně zavřela voda.

Až již zesnulý historik Milan Hauner, bádající původně v americkém exilu, odkryl náhrobní desku příběhu Nečasovy rodiny v rozsáhlých komentářích k Benešovým pamětem, vydávaných zde po převratu.

Edvard Beneš odpočívá s paní Hanou na zahradě své bývalé vily v Sezimově Ústí na dohled od sousední vily přítele a arcizrádce Zdeňka Fierlingera.