Modelový příklad manipulativní práce s daty nabízí  ministerstvo zemědělství a kontroverzní novela zákona o vinohradnictví a vinařství (novela vinařského zákona), která právě prochází schvalovacím procesem.

Zapadá to do sílící snahy státu o stále detailnější evidence a všeho druhu, což logicky ústí do stále rozsáhlejšího, a tím nepřehlednějšího spektra zjišťovaných dat, v nichž není jednoduché se vyznat. Zjištěná data jsou tak snadno zneužitelná, neboť záleží především na jejich interpretaci, která může být a často také je naprosto zavádějící.

Důkazem je zmíněná novela vinařského zákona. Jejím deklarovaným cílem má být boj proti černému trhu s vínem a omezení falšování vína. Skutečným výsledkem ale zcela jistě bude růst cen vína na českém trhu, omezení jeho dostupnosti pro konečného spotřebitele a likvidace alespoň části producentů a prodejců vína sudového, jehož se týkají, na rozdíl od vína v lahvích, navrhované regulace.

Zásadní přitom je, že se regulace opírá o zmanipulovaná data a celý proces předkládání a přijímání zákona vykazoval a vykazuje znaky fatálního porušování parlamentní demokracie a nepodložených tezí s cílem dosáhnout oné kýžené regulace. Není proto na škodu si použité prostředky připomenout.

Analýza, kterou trh neviděl

Vše začalo už odvoláním někdejšího mnohaletého šéfa komodity vína na ministerstvo zemědělství Antonína Králíčka, který problematice skutečně rozuměl, ale který byl učiněn odpovědným za únik informací při přípravě zákona.

Následovalo přijetí novely zákona ve vládě, avšak na několikátý pokus, přičemž vládou nakonec schválená verze neprošla oponenturou v Legislativní radě kabinetu. V dalších období pak ministerstvo zemědělství odmítlo vyslat na diskusní semináře k podobě novely své zástupce na akce, které pořádali kritici předkládané verze.

Naopak na akcích, jichž se ministerští úředníci účastnili, se „argumentace“ k regulaci opírala také o údajnou analýzu trhu s vínem, kterou zpracovala společnost EY. Text však kromě zastánců regulace nikdo nikdy do dnešního dne fyzicky neviděl.

Při obhajobě novely zákona se navíc „argumentovalo a argumentuje“ tezemi, které nemají datovou oporu. Například, že na trhu v ČR existuje až 5 000 neregistrovaných prodejců vína, aniž by byl zveřejněn jediný konkrétní případ (byť neregistrovaní prodejci vína jistě existují).

Nebo teze, podle níž se do ČR dováží mimo jiné sudové vína ze Slovenska, ačkoli se na Slovensku pro účely vývozu oficiálně sudové víno nevyrábí. Odhady daňových úniků z vína nejsou nikde specifikovány a žádný oficiální materiál ani ministerstva financí, ani celní zprávy není k dispozici, takže vše je v kategorii odhadů a spekulací.

K tomu je třeba dodat, že se možná do naší země skutečně dováží nelegálně „sudovka“ ze Slovenska a že k daňovým únikům bezpochyby dochází, čili tyto problémy existují. Jde ale o to, v jakém rozsahu, a čemu záměrně nadsazený akcent na ně slouží.

Skutečností je totiž pokles spotřeby vína v předchozích letech, mimochodem nejen v ČR. To zužuje tržní možnosti výrobců a prodejců vína, což v praxi znamená, že někteří z nich tento trh opustí. A hraje se tak především o to, kdo to bude.

Skutečně klesá prodej?

Podle agentury SC Nielsen poklesl jen mezi roky 2011 až 2013 prodej vína v maloobchodech o 20 procent, což ale podle zastánců novely znamená, že se tato část výroby a prodeje vín přesunula do černého trhu.

To je však velmi manipulativní teze, protože právě v posledních letech roste zájem spotřebitelů o nákup vína přímo u vinařů, v alternativních obchodních sítích, na společenských akcích nebo ve vinotékách, takže skutečnost je jiná a reálný pokles spotřeby vína menší.

Prodejcům vína v maloobchodech i maloobchodu jako takovému ale každopádně „ubývají kšefty“, takže rostoucí konkurenci je třeba zničit nebo částečně paralyzovat. Právě k tomu má sloužit novela a zavádějícím způsobem interpretovaná data.

Včetně skutečnosti, že data publikovaná v komoditních „Situačních a výhledových zprávách“ v podání ministerstva zemědělství (konkrétně jde o Státní zemědělský intervenční fond – SZIF) jsou v zásadní kolizi s oficiálními daty Českého statistického úřadu, který je přitom jedinou oficiální autoritou například v případě evidence zahraničního obchodu s vínem.

Podrobný rozklad rozporů předložila nedávno Vinařská asociace ČR při prezentaci v Senátu, ani tam ale zástupci předkladatele – ministerstva zemědělství, ač byli pozváni, nedorazili.

Z uvedeného rozboru vyplynulo při prezentaci zástupců Vinařské asociace ČR, že dezinterpretace dat se týkají prakticky všech údajů, které jsou používány k obhajobě novely. Opět modelovým příkladem je údajný rostoucí počet prohřešků, které při kontrolách vín odhalila Státní zemědělská a potravinářské inspekce (SZPI).

Je však nutné konstatovat, že do prohřešků se započítává úplně všechno, včetně poškozených etiket na obalech vín nebo senzorická hodnocení vína, což je individuální vjem, který automaticky neznamená falšování vína.

Není ani pravda, že sudová vína, která mají nově podléhat na rozdíl od lahvových vín regulaci, jsou častěji falšovaná. Z celkem 232 vzorků kontrolovaných vín, u nichž SZPI zjistila v roce 2014 nějaké pochybení, se týkalo falšování 23 sudových vín a 50 vín v lahvích, v loňském roce zjistila SZPI falšování u 28 sudových a 24 lahvových vín z celkem 298 kontrolovaných vzorků.

Celkem 38 falšovaných vín z počtu 71 záchytů falšování pocházelo z Moldávie, z ČR pak bylo 13 záchytů, ale téměř všechny od jedné jediné firmy. To v praxi znamená, že větší problém s falšováním vína je mimo ČR a na našem území jde, až na jednu firmu o jednotlivé případy.

To ale ukazuje na stav, že skutečnost je na hony vzdálena tomu, co je v naší zemi mediálně prezentováno jako dramaticky rostoucí podvody na trhu s vínem.

Prodejce není výrobce

Předkládaná verze novely vinařského zákona má celou řadu zcela systémových vad, k nimž není žádný racionální důvod. Například ohledně navrhovaných evidenčních povinností prodejců sudového vína ve vinotékách.

Tito prodejci jsou již dnes podle dikce zákona odpovědní za označování, kvalitu či třeba teplotu skladování produktů, které prodávají, stejně jako například supermarkety – stále jde totiž o subjekty, které uvádějí nějakou potravinu nebo nápoj na trh.

Novela ale zavádí pro prodejce sudového vína také statut výrobce vína, což v praxi znamená administrativu spojenou s povinnostmi, které musí ze zákona splňovat potravinářský podnik. To například znamená povinnost vést evidenční knihy, zatřídění vín a značek, přičemž často jde o několik stovek položek na jediném prodejním místě.

Legislativa EU přitom dává v takových případech možnost podstatně jednodušší evidence prostřednictvím průvodních dokladů, což jsou, obecně řečeno, vydané a přijaté faktury.

Fakt, že ministerstvo zemědělství při návrhu novely zákona tuto legitimní možnost nevyužilo a znění novely jí tedy neobsahuje, je jen jedním z mnoha nepřímých důkazů, která část podnikatelů v ČR má být novelou v rámci konkurenčního boje na tuzemském trhu s vínem postižena.

Největší komunitou, která bude novelou postižena, jsou ale spotřebitelé, jak již bylo řečeno v úvodu. Je tak docela paradoxní, že se o reálné důsledky novely a objektivní data nezajímají naši zákonodárci, pro něž představují tito spotřebitelé také jejich voliče.

V souladu s někdejší komunistickou rétorikou by tak bylo možné v nadsázce říci, že kdo bude hlasovat pro přijetí předkládané verze novely v současném znění, bude hlasovat „proti zájmům lidu“.