Petr Havel: Teď je sucho, jindy povodně. Jak se bránit

Jednou zemi – podobně jako letošní léto – sužuje nedostatek vody, jindy je jí zase moc, všimli si konečně i politici a dospěli k závěru, že by se s tím mělo něco dělat. Na stole leží návrh nejrůznějších opatření a začíná se rozhodovat, zda se problémy s vodou budou řešit „politicky“, nebo rozhodující slovo připadne odborníkům.

Největším přínosem, ale do jisté míry také možnou největší komplikací v případě dokumentu s poněkud toporným názvem „Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody“ je skutečnost, že jde historicky o první náznak ucelené koncepce, jak čelit rizikům přebytku a nedostatku vody zároveň.

I když se totiž v současné době obě ministerstva – zemědělství a životního prostředí, která převzala za dokument společnou garanci, uvedeným materiálem chlubí, ani jeden ze současných ministrů nebyl při nástupu do funkce o potřebě takového dokumentu zrovna niterně přesvědčen.

Nakonec ale – zejména pod tlakem vědeckých a výzkumných institucí, zejména Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd v resortu zemědělství, Výzkumného ústavu vodohospodářského T.G. Masaryka v resortu životního prostředí a řady dalších organizací, jako je Český hydrometeorologický ústav, – oba usoudili, že na letitém varování výzkumníků před dopady klimatických extrémů něco je.

Politické tance kolem koncepce

Ideový zrod dokumentu je dobré znát z celé řady důvodů. Jednak se materiál nezrodil „ad hoc“ jako reakce na letošní nebo loňský vývoj počasí, především ale proto, že opatření vedoucí k prevenci rizik sucha a povodní musí být v maximální míře oproštěna od politických tanečků a zůstat především v gesci odborníků. Nejen proto, že se o vznik koncepce zasloužili, ale hlavně proto, že složitému předivu souvislostí zvyšující rizika dopadů sucha či povodní mnoho lidí v této zemi, včetně politiků, nerozumí.

To se projevilo okamžitě poté, co média přinesla zprávu, že se materiálem bude zabývat vláda. Ze zhruba padesáti návrhů, které dokument obsahuje, si každý z komentujících vybral ten, který byl buď blízký jeho naturelu, nebo ze kterého lze vytěžit nějaké politické body.

To vůbec nejdůležitější – totiž že základem všeho je zvýšit schopnost naší krajiny zadržovat vodu, ale nezdůraznil nikdo. Možná i proto, že dosažení takového cíle znamená v praxi omezit podnikání minimálně ve dvou oblastech, v nichž se projevují poměrně silné lobbistické tlaky – tedy ve stavebnictví a zemědělství.

Co by se muselo změnit v zemědělství…

Konkrétně v zemědělství přitom zdaleka nejde jen o neustálé zhutňování půdy těžkou zemědělskou technikou (což snižuje její schopnost zadržovat vodu), nebo o plnění podmínek pro výplatu dotací na plochu (tzv. ozelenění) dodržováním osevních postupů.

Nedílnou součástí je totiž mimo jiné i snížení chemického zatížení půdy a především rozčlenění současných rozsáhlých nepřerušovaných ploch polí do menších celků oddělených krajinnými prvky, jako jsou meze, remízky, aleje nebo mokřady či tůně. To je ovšem recept, s nímž mnozí nebudou srozuměni a mnozí politici proto nepovažují za taktické říkat to příliš nahlas.

Už vůbec pak není v módě uvádět, že současný způsob obhospodařování krajiny je především následkem převážně nájemného hospodaření, tedy stavu, kdy podnikatelé v zemědělství většinou nehospodaří na své půdě – a podle toho se k ní chovají.

Situace se sice velmi mírně zlepšuje, ale množství půdy ohrožené stále více vodní a větrnou erozí neklesá – spíše naopak.

… a co ve stavebnictví

Obdobná situace panuje ve stavebnictví. Tomu navzdory známé skutečnosti, že schopnost krajiny zadržovat vodu významně snižuje pokrývání krajiny neprostupnými povrchy, nahrála novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která snížila poplatky za zábory pozemků ve prospěch stavebních aktivit.

Lze jen připomenout, že zmíněná novela byla schválena v době, kdy již vznikala koncepce na snížení rizik sucha a povodní. Kromě toho padly v řadě lokalit stavební uzávěry v záplavových oblastech, takže se rozšiřují možnosti developerů i individuálních stavebníků, což vede – zcela proti duchu zmiňované koncepce – k dalšímu úbytku ploch, do nichž by se mohla voda z dešťů a sněhu vsakovat. Většinou jde přitom o tlak představitelů obcí, kteří jej odůvodňují potřebou rozvoje.

Jedny zájmy před Orlíkem, jiné za ním

Ve hře je však často prosazování lokálních zájmů na úkor celku, jímž je v tomto případě česká a moravská krajina.

Modelovým příkladem je zcela opačný přístup starostů obcí na vltavské kaskádě, kde je hraniční oblastí přehrada Orlík. Zatímco obce před Orlíkem a u Orlíka žádají zachování současného stavu naplněnosti nádrže, protože jsou na něj navázány četné společenské a turistické aktivity, obce pod Orlíkem žádají v extrémním případě vypuštění nádrže nebo alespoň zvýšení „neškodného odtoku“ vody z Orlíku.

V této souvislosti je nutné konstatovat, že celá řada v minulosti postavených hrází a dalších staveb pod přehradou Orlík je dimenzována na dvacetiletou, maximálně padesátiletou vodu s maximálním průtokem do 1500 kubíků, takže starosty požadované zvýšení průtoku na uvažovaných 2 000 kubíků by tyto stavby nevydržely a místo prevence povodní by šlo v praxi o zvýšení rizika škod na majetku a možná i ohrožení životů občanů.

Tyto skutečnosti nejsou většině zastupitelů známy. Další například zavírají oči nad tím, že nedávno zveřejněná studie ČVUT jednoznačně konstatovala, že obyvatele pod Orlíkem v případě velkých povodní, jako byly například ty v roce 2002, neochrání ani zcela vypuštěný Orlík.

Koncepce to bude mít těžké

Uvedené příklady jsou jen vrcholem komplikací, které čekají v případě, že bude koncepce předcházení rizikům sucha a povodní sice schválena, ale její naplňování se bude řídit politickými prioritami lobbistickými tlaky.

Materiál navíc v současné době neobsahuje velmi podstatnou pasáž – totiž, kolik nás bude realizace koncepce vlastně stát. Zcela jistě půjde o mnoho miliard ročně – o to méně bude peněz na jiné účely.

Na druhou stranu se (především na protipovodňovou prevenci) vydávají miliardy korun již dnes – zdaleka přitom nejde jen o Program prevence před povodněmi, jehož třetí etapu loni spustilo ministerstvo zemědělství. Důležité pro naplnění koncepce tak bude koordinace finančních zdrojů, jejichž cílem žádoucí prevence rizik bude.

Vlastník půdy: neznámý

Téměř nikdo také v současné době nemluví o stále rostoucím riziku, které přináší nákup zemědělské půdy nezemědělskými subjekty, jejichž vlastník není dohledatelný, přičemž vše nasvědčuje tomu, že řada z nich pochází ze zahraničí.

V době, kdy se stát snaží evidovat každé prodané pivo, by bylo strategičtější zpřesnit podmínky nakládání s půdou poté, co jí nový nabyvatel získá, a vědět, kdo to vlastně vůbec je a jaké úmysly s nabytým majetkem má. Neznámí investoři totiž v současné době hravě přeplácejí jak hospodařící zemědělce, tak obyvatele našeho venkova spjaté s určitou lokalitou.

Intenzita těchto aktivit se stále zvyšuje, což může za určitých okolností znamenat i bezpečnostní riziko pro naši zemi. Každopádně to ale přináší bezpečnostní riziko pro naši krajinu. A pro navrhovanou koncepci.