KOMENTÁŘ. Aféra s textovými zprávami ministra zahraničí, v nichž se snaží politicky vydírat prezidenta republiky, začínala jako velké politické drama. Pokračuje však tradičním českým způsobem: místo otřesu politické scény vidíme melodramatické změkčování obsahu i formy zpráv, a nakonec vše končí v parlamentní frašce s marným hlasováním o nedůvěře vládě s nepřehlédnutelnými prvky morálního kýče.

Politická hra se vymkla racionální kontrole i těm, kteří nechtěli do politiky pouštět zbytečné emoce, komplikující praktické řešení jakéhokoliv konfliktu.

Není sporu o tom, že Petr Macinka se prezentuje frackovitým stylem, který snadno nadzdvihne i zkušené politické matadory. Neměl by však nadzvedávat hlavu státu, která musí fungovat v dnešním složitém politickém prostředí.

Právě tato komplexnost je totiž tím, o co se dnes politicky hraje a co vlastně trapný spor o ještě trapnější namistrované esemesky zakrývá či minimálně zamlžuje. Politik v pozici prezidenta Petra Pavla nemůže být úspěšný a prosadit svůj vliv v ústavním systému, pokud bude v neustálém sporu s vládou, kterou v exekutivní rovině spíše doplňuje.

Většina kritiků dnešní vládní koalice to samozřejmě ocení jako výraz víry v hodnoty a zásady (kdo by netleskal zásadovosti v politice, která tolik chybí), takové ocenění ale nic nezmění na obsahu vládní politiky, který by prezident zejména v její zahraničněpolitické a bezpečnostní oblasti rád ovlivňoval, ne-li spoluurčoval.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Motoforma politického obchodování

Prezident z jistých prakticko-morálních důvodů nejmenoval čestného předsedu Motoristů Filipa Turka do ministerské funkce. Sám věděl, že je to riskantní rozhodnutí na hraně prezidentských pravomocí. Proto také sám navrhl, aby toto rozhodnutí nechala vláda přezkoumat Ústavním soudem. Jenže to premiér i Motoristé odmítají, oba s více či méně vyjadřovanou pochybností o nezávislosti brněnských ústavních soudců.

Je-li dnes podle vládních představitelů včetně premiéra a šéfa ANO Andreje Babiše prezident Pavel „lídrem opozice“, říkají to proto, aby byla oslabena jeho prezidentská legitimita, neboť prezident má být nadstranický a jako takový je i volen.

Tato veřejná pochybnost o klíčové instituci ústavního systému je z hlediska české politiky mnohem škodlivější než Macinkovy exhibicionistické silácké SMS. Naleptává systém předsudečnou nedůvěrou, která může postupně rozložit celý politický systém.

Je to doposud největší protisystémový tah, k němuž se současná vládní reprezentace uchyluje. A protože nevěří standardnímu ústavnímu postupu, věří netradičním krokům.

Zpočátku vedli Motoristé svůj boj skoro standardně politicky. Usnesení sněmovny, že by prezident měl respektovat ústavu a Turka ministrem jmenovat, bylo sice neobvyklé, ale bylo legitimní a v rámci běžného politického boje.

Dokonce i prosazení Turka na pozici vládního zmocněnce bylo jen využitím legitimní politické síly, přestože je na hranici zneužití, neboť Filip Turek není odborník na otázky klimatické změny a souvislosti evropského green dealu, kterým se má věnovat. Ani v Evropském parlamentu se tak neprojevoval. Přesto přes všechno je nutné říct, že tento boj Motoristů patří do arsenálu běžné politiky. Proč z něj Macinkovy SMS už vystupují?

Nejde jen o nabubřelou arogantní formu, ale i o způsob politického obchodování, který ministr zahraničí, a nezapomínejme že i místopředseda vlády, nabízí. Macinka chce obchodovat dobrou pověst prezidenta a České republiky, přičemž naznačuje, že jeho vlastní politické přesvědčení nemá prakticky žádné limity.

Za určitých okolností se dá zobchodovat cokoliv jakkoliv, bez ohledu na to, co si myslím, a také na cenu, naplní-li to konkrétní stranický zájem, v tomto případě dosazení Turka do vlády. To je na celé věci nejděsivější a to je asi také nakonec jediný relativně racionální důvod, proč je prezident zveřejnil: aby ukázal, jak Motoristé „politicky myslí“…

To bohužel ale také umožnilo celou aféru opět inscenovat jako střet „dobra a zla“, čímž se rozběhl tradiční český stroj na výrobu politického morálního kýče a ztratil se pragmatický ohled zájmu o aktuální zahraničněpolitickou a bezpečnostní pozici České republiky, kterou může prezident, pokud dokáže svůj vliv v jednání prosadit, silně ovlivňovat.

Šermování ústavou a jejími výklady

Prezident se v této věci může opřít o legitimitu získanou ve svém volebním mandátu, což se děje a prokazuje i jeho veřejnou podporou v ulicích. Ostatně totéž dělal už Miloš Zeman, když navzdory vládním prioritám prosazoval svou tehdejší čínskou a ruskou linii.

Přímo zvolený prezident změnil rovnováhu ústavních sil, a to přesto, že nemá žádnou větší pravomoc navíc. Sama síla jeho legitimity rozhýbává mocenské proudy a rovnováhu sil v exekutivě.

I proti tomuto neformálnímu prosazování moci dnes bojuje vláda, včetně Macinkových Motoristů, a to je další důvod, proč nejít za rozhodnutím sporu napřímo k Ústavnímu soudu a nabízet raději zákulisní politické obchody ad hoc.

K nástrojům tohoto boje patří i zařazení prezidenta pod vlajku opozice. Je-li dnes podle vládních představitelů včetně premiéra a šéfa ANO Andreje Babiše prezident Pavel „lídrem opozice“, říkají to proto, aby byla oslabena jeho prezidentská legitimita, neboť prezident má být nadstranický a jako takový je i volen.

Jistě se dá prezidentovi tleskat, že chrabře odhalil směšného padoucha, Česku to ale ani v nejmenším nepomůže, natož aby ho to posunulo z okraje EU opět do jejího centra.

Je ale otázka, zda je pozice České republiky v evropském světě stranickou otázkou, nebo zda naopak nesouvisí s dlouhodobějšími zájmy státu, které má prezident zastávat jako garant stability mimo volební cykly.

Je povinností prezidenta se v takovém případě stavět na odpor vládě, jakkoliv by jistě pro všechny šťastnější byla forma vyjednávání. Není-li to už z různých důvodů možné, dochází k podobným výbuchům, jakým je skandál se zprávami ministra Macinky.

Ten se mezitím stáhnul do pevné obranné pozice, z níž vykřikuje, že zahraniční politiku dělá ze sta procent vláda a prezident vlastně nemá právo jí oponovat, a pokud to dělá, staví se na opoziční stranu a de facto přestává být prezidentem.

I ministr Macinka, který tak rád šermuje ústavou a jejími výklady, se tu možná dostává „mimo ústavní rámec“, neboť prezidentova reprezentace státu navenek tu není podle ústavních právníků chápána jako nějaká vládní ozdoba či doplněk vládní politiky, nýbrž jako plnohodnotná součást exekutivy, jakkoliv odpovědnost se tu přičítá vládě, neboť prezident není odpovědný nikomu.

To vše souvisí s funkčnosti českého ústavního systému, o niž se ve sporu o ministrovy frackovské SMS nakonec hraje, neboť s pozicí v zahraniční politice je ministr Macinka ochoten obchodně vyjednávat.

Všechno se jistě vyjednat nedá, ale jiná cesta než jednání, a to i s těmi, s nimiž hluboce nesouhlasím, v politice neexistuje, zejména když vám leží na srdci pozice státu v současné neklidné geopolitické situaci.

Prezidentův postoj má nyní velkou podporu veřejnosti, což se také nedá jen tak hodit do koše. To hlavní ale musí udělat prezident sám. Dojednat s premiérem Babišem modus vivendi, který by vytvořil prostor pro alespoň minimální kompromisy v tahu vlády mimo hlavní evropské proudy.

Jistě se dá prezidentovi dál tleskat, že chrabře odhalil směšného padoucha, Česku to ale ani v nejmenším nepomůže, natož aby ho to posunulo z okraje EU opět do jejího centra.