POZNÁMKA. Součástí politiky je dnes i způsob její inscenace. V mediální době se dokonce zdá, že je to důležitější než politika sama. Hraje se na efekt, vyvolávají se emoce, které mají přesvědčit nedůvěřivé přecitlivělé duše dnešních voličů. Politika se tak natěsno přibližuje médiím, která vlastně pracuji úplně stejně. Vytváří se politicko-mediální komplex, který realitu nepřibližuje, ale naopak znemožňuje ji vidět.

Těžko se ve všeobecné honbě za emocemi, které přitahují k obrazovce, divit, že politika je jen další velká show mezi mnoha jinými a že populismus ovládá všechny a všechno, neboť už dávno nerozhoduje obsah a jeho kvalita, nýbrž sledovanost obalu.

A také, že politici jsou lepší či horší herci, někteří klauni, jiní solidní charaktery, kterým fandíme jen na základě televizních sympatií. Společnost nejvíce dělí stereotypy inscenace politiky…

Politika jako mediální show

A tak i česká vláda prezentuje svůj úsporný balíček s důchodovou reformou jako velkou show, kterou live přenáší televize veřejné služby. V řadě tu sedí celá vláda, předváděni jsou odborní poradci, záruka solidnosti a politického přesahu; kritici jsou vtahování do předmětu kritiky, a tím kritiku de facto vylučují.

Událost vzniká už tím, že ji politici jako událost v souhře s médii vymysleli. Přitom sám obsah nakonec nabízí jen další řadu více či méně promyšlených úprav a škrtů, které nejsou v dějinách české politiky ničím nové. Nová je jen její prezentace, která definitivně inscenuje politiku nikoli jako běžnou práci, nýbrž jako mediální show.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek a mezititulky jsou redakční, autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti)

Politika patří do ulic a do parlamentu, tam se o ní mají poprat vládní a opoziční síly, tam se také mají prezentovat důležité politické záměry a plány.

V parlamentu se inscenuje politika jako konflikt, jako střet různých vidění světa, ne jako sebeprezentace vlastní velikosti a výtečnosti. Díky takové inscenaci se podvědomě fixuje i politické vědomí voličů, kteří čekají, že konflikt zviditelní i jejich starosti, jejich politickou existenci.

Sebeprezentace zastírá kus světa, který se nám nehodí, konflikt – neshoda, jak říká francouzský filozof Rancière – vyzdvihuje obě strany a ukazuje i ty, které často ani nechceme vidět. Politika vystupuje jedině v neshodě, která přesto nutí soupeře k nějaké překlenovací dohodě, k chvilkovému praktickému konsensu.

Sterilní prostředí televizní relace

Hrát politiku jako připravený televizní program není přiblížení politiky občanům, nýbrž její útěk od voličů, je to útěk od politiky, od svobody, podobné vyjádření nedůvěry v parlament, jako když někdo řekne, že je to žvanírna.

Politika není pořad pro diváky, pro jejich obveselení a vzdělání, něco mezi stand-up komedií a televizním seriálem. Pracovat na jejím emocionálním spinu více než na obsahu změn je cesta k depolitizaci politiky.

Vláda Petra Fialy po půl roce přinesla své hlavní politické dílo, jinak řečeno, konečně dělá politiku! Tu však prezentuje veřejnosti ve sterilním prostředí pěkné a učesané televizní relace, která ji političnosti de facto zbavuje.

Celému české prostředí by prospělo, kdyby se v politice méně inscenovalo a více opravdu „hrálo“ a kdyby se média na líbivé inscenaci politiky nepodílela, ale stavěla proti ní.