Minulý víkend se v Praze konala konference Globsec; jak její akronym naznačuje, věnuje se globální bezpečnosti, čemuž odpovídá i design události. Nikde jinde jsem neviděl takovou koncentraci uniforem celého světa, vůbec by se dalo říct, že konference připomínala více jednání v hlavním velitelském stanu, kde se rozhoduje o strategii na bojištích.

„Jak porazit velké Rusko,“ říkala například jedna z prezentací běžící na plátně hned vedle rautového stolku s kávou. Realita dnešní války…

Většina řečníků přijímala tuto samozřejmost války, v níž se také utvrzovala v diskusích jednotlivých panelů. Fakticky to byla jedna rozprava, jejíž základ nikdo nekomplikoval, jako by ve vzduchu neustále viselo – je přece válka!

Šrapnely létají přes frontu

Válka slov tu rozhodně neprobíhala, spíše se tu tříbila, ostřila, nabíjela slova, abychom takovou válku uměli vést, bude-li a ono bude třeba válčit slovy ve veřejném prostoru za větší obranyschopnost, ekonomickou a všelijakou jinou odolnost.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

V lecčems to připomínalo tanec kolem posvátného totemu, v němž se všichni ujišťujeme, že jsme jeden kmen, který právě proto dokážeme bránit.

Od počátku války na Ukrajině sleduji podobnou tendenci ve veřejném prostoru. Prostor se rychle militarizuje. Logika nepřítele překreslila všechna další pravidla debat, jsme s někým, nebo proti někomu. Pokud proud myšlenek toto rozdělení nerespektuje, utlučou vás nakonec obě znepřátelené strany.

Kulturní války jsou kmenové a zákopové, slouží k potvrzování vlastní pravdy, kterou se bojíme otřást, natož ji opustit. Jejich podstatnou vlastností ale také je, že jsou to války osobní.

Polemika konečně doslova naplnila známou Foucaultovu metaforu zákopové války, v níž jedna strana metá šrapnely přes frontu na jednu a druhá na druhou stranu, přičemž obě strany zabíjejí, aniž by se kdy potkaly.

Taková polemika neslouží k překonávání základního sporu, kterým je neporozumění, nýbrž toliko k utvrzování ve správnosti té které strany. Dokonce k propagandě této pravdy mezi svými, která by mohla časem nakazit i nepřítele.

Přesně to je také obsahem dnešních „válek slov“, či v užším smyslu „kulturních válek“, které nejsou vůbec vynálezem naší pozdní doby, ale jsou skoro věčné, neboť staré se s novým pere neustále, stačí připomenout 19. století a německé Kulturkämpfe o budoucnosti politického systému bez náboženského vlivu.

Kulturní války jsou kmenové a zákopové, slouží k potvrzování vlastní pravdy, kterou se bojíme otřást, natož ji opustit. Jejich podstatnou vlastností ale také je, že jsou to války osobní.

Nakonec si je bereme osobně a je to náš osobní boj za pravdu, což do velké míry opět znemožňuje překonávat neporozumění, což neznamená neporozumění odstranit, ale alespoň mu chtít porozumět. Tak jako to umožňují například disentní názory při rozhodování ústavního soudu.

Když vůz prochází ústy

Druhá asociace mi vytanula na mysli vlastně skoro současně a souvisí s chápáním jazyka či slov vůbec. S jistou tradicí smyslu, kterou se pokusím stručně představit. Stoik Chryssipos kdysi popisoval vyjadřování řečí jako svého druhu fyzickou, materiální událost: „Když něco říkáš, prochází to ústy,“ tvrdí Chryssipos ve svém známém paradoxu, „říkáš vůz, tedy vůz prochází ústy.“

Slova nás bolí, jsou osobní a na jejich bolestné tělesnosti záleží, dotýkají se nás a jsou silnou zbraní.

Je to skoro surreálná představa, naznačuje však tíhu slov, která se dnes zdají být tak lehká. Virtuální papír komunikace snese všechno, jedinou bariérou, která dokáže komunikaci změnit, je možná překvapivě jako u válečných románů Remarquea tělo, přesněji tělo nepřítele. Fyzická existence – a to je empiricky zjištěno – mění styl komunikace a polemiku v něco zcela jiného.

Když vezmeme Chryssipovu představu vážně, nebude nám také příjemno vypouštět z úst objekty, které nám tak často samovolně vjedou do ruky píšící na mobilní telefon. Slova jsou a nejsou tělesná, těl či těles se ale dotýkají, jinak by z nich nemohla sejmout něco, čemu pak říkáme smysl.

Jak říká filozof Gilles Deleuze, dotýkají se povrchu těl či věcí, která jsou, jak opět všichni víme ze zkušenosti, nejcitlivější. Nejcitlivější je kůže, připomíná Deleuze Paula Valéryho.

Možná že někde tady můžeme začít chápat, proč nás slova tak bolí, tedy proč jsou osobní (!) a proč na jejich bolestné tělesnosti tak záleží, proč se nás tak dotýkají, proč jsou tak silnou zbraní, o niž máme zejména ve válečných dobách takový zájem.

Ve válkách slov tedy, prosím, opatrně, i když si myslíme, ba víme, že máme pravdu. A vůbec pozor na ta povrchní slova, která tak hluboce zraňují, bolí i zabíjejí.

Příspěvek zazněl na 5. názorovém fóru Památníku ticha, které proběhlo 5. 9. 2024 v rezidenci pražského primátora. Záznam k dispozici na i-vysílání.