KOMENTÁŘ. Odcházel tak, jak bylo jeho zvykem – s grácii, nadhledem a pokorou. Karel Schwarzenberg, kterému lidé s oblibou říkali familiárně kníže, nechal moderní kolektivní paměti české společnosti důležité svědectví, že důstojnost a smysl pro tradici jsou tím, co drží společnosti pohromadě.

Karel Schwarzenberg měl jistě k této „kvalifikaci“ dobré rodinné předpoklady. Jako potomek významného šlechtického rodu měl konec konců takové nastavení v krvi (v DNA, jak se dnes zvyklo říkat).

Jeho oddaná služba českým zájmům, a to ještě v době, kdy jsme byli Československem a kníže Karel pobýval v Rakousku, ale není tak snadno vysvětlitelná rodinným zázemím. Nebylo to nutné, nemusel, jakkoliv sám říkával, „někdy je třeba některé věci dělat, a tak jsem je dělal“.

Konzervatismus v jeho pojetí nebyla sbírka hodnot, kterou bychom dokola rozebírali jako sumář správného, nýbrž životní postoj, étos, naladění k činu, vycházející z toho, že bereme sám svět jako hodnotu, o niž se máme starat, protože nám byla předána Stvořitelem ke správě.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti

Karel Schwarzenberg konzervativní v činu, tedy v tom, jak pracoval s vědomím tradice. S tím, že naše dnešní nakládání se sebou, společností i světem je součástí kontinua dějin, v nichž sice my, dnešní lidé, tvoříme jen nepatrný zlomek času, nemáme však sebemenší právo ho promrhat.

Zaprvé proto, že bychom tím pošlapali naděje minulosti, zadruhé kvůli povinnosti myslet na budoucnost, kterou v naší přítomnosti, chtě nechtě, tvoříme. Karel Schwarzenberg o těchto souvislostech filozofie dějin nepřednášel, on je žil, a jak!

Proto také všechny jeho vhledy do souvislostí dnešní politiky, ať už místní, evropské, nebo světové, měly takovou přesvědčivost a váhu. Nikoli snad v tom, že by se politici podle jeho rad a postojů řídili, přinejmenším je však museli vzít na vědomí a nějak se s nimi vyrovnat, ať už to byli sociální demokraté, nebo radikální konzervativci z ODS.

Česku bude nejvíce ze všeho chybět kulturní rozměr osobnosti Karla Schwarzenberga. Ona otevřenost a samozřejmost, s nimiž bral svět jako jeden propojený celek a překračoval rozdíly mezi kulturami

Kníže byl charismatická osobnost, což se odráží i v celopolitickém respektu, tato vnitřní síla však v jeho případě pramenila z natočení jeho osobnosti k pohledu sub species aeternitatis, který neztrácel ani ve chvílích, kdy se dopouštěl bohapusté legrace, kterou tolik miloval.

Odstup, (sebe)ironie a humor mu umožňovaly vidět věcí z více stran a také mít pro tyto pohledy pochopení, což je něco zcela jiného než se s takovými úhly pohledu ztotožňovat. V tom byla také jeho největší síla, díky níž dokázal překračovat politické rozpory, a být tak slyšen i tam, kam by ho rigidnost politických ideologií nepustila.

Karel Schwarzenberg, troufám si říct, byl však ponejvíce postavou kulturní. Nejlepším projevem a výrazem komplikované a komplexní středoevropské kultury, z níž on i jeho rod vyrostli. Proto také politiku vždy bral jako službu celému společenství, ne politickým stranám či vlivovým skupinám.

Byl přítelem vylučovaných, těch, na něž společnost měla spadeno, protože ji rušili z pověstného „klidu na práci“. Ať už boj za právo na provokující a pro mnohé extrémní umění vídeňských akcionistů, proti jejichž stíhání se Schwarzenberg v Rakousku na konci 60. let postavil, nebo později podpora disidentů v Československu, vždy zatím byla potřeba bránit svobodu a talenty proti destrukci zatuchlého prostředí, které bylo podivuhodně podobné.

V Rakousku „poválečný biedermeier“, s nímž akcionisté šokujícím způsobem radikálně skoncovali a v němž se rakouská společnost bránila přiznání svého podílu na zločinech nacismu. V Česku „biedermeier normalizační“, v němž relativní televizní luxus, dovolené u moře a chaty válcovaly prostředí svobodného myšlení a činu.

Odstup, (sebe)ironie a humor mu umožňovaly vidět věcí z více stran a také mít pro tyto pohledy pochopení, což je něco zcela jiného než se s takovými úhly pohledu ztotožňovat.

Karel Schwarzenberg nemohl vydýchat ani jedno, proto tak solidarizoval s lidmi, kteří si nenechali vzít svou svobodu i nadání. Například básník Martin Jirous, který i díky péči Knížete přežil v nové době, která se rychle proměnila v „biedermeier konzumní“.

Česku bude nejvíce ze všeho chybět právě kulturní rozměr osobnosti Karla Schwarzenberga. Ona otevřenost a samozřejmost, s nimiž bral svět jako jeden propojený celek a překračoval rozdíly mezi kulturami, vždy s pochopením pro jejich odlišnosti a individualitu. Nebál se kritiky (vydané i přijaté), mnohdy velmi ostré, ale nikdy své sebevědomí nestavěl na povýšenosti a přehlížení, nýbrž na prožité zkušenosti a pokoře.

Nikdo takový tu po jeho odchodu už není a nebude, je dnes slyšet v mediální posmrtné pěně dní. Nevěřte tomu! Karel Schwarzenberg zůstal v nás, a je taky na nás, jak se postaráme o to, aby i naši divokou hádavou dobu zdárně přežil.

Jistě, dělat to nemusíme, ale možná by to bylo zatraceně třeba.