Konec týdne přinesl bouřlivé informace o vývoji dvou asi nejvíce sledovaných ekonomických indikátorů: Co dělají ceny – a co dělá ekonomika. Co dělaly ceny v dubnu u nás, se dozvíme až po přehlídce vojsk na Rudém náměstí. Co dělaly v eurozóně už víme – a už jsou tu země, jejichž dvouciferná inflace bude začínat dvojkou. V Česku jsme se alespoň dozvěděli, jestli se ekonomika konečně vrátila na výkon před covidem – jako ve většině ostatních zemí. Kéž by ekonomika rostla jako ceny bytů…

Hospodářský růst: slyšeti trávu růst

• Máme první oficiální odhad růstu HDP v prvním čtvrtletí 2022. Na první pohled to vypadá slibně: 4,6 procenta. Co bychom za takový růst před covidem dali?
• Ale pozor. Opět tu máme tradiční problém, že vykázaný růst nemusí být způsobem růstem, nýbrž předchozím poklesem základny, ze které růst počítáme. A dnešní růst měříme se zimou 2021, která byla třetím kvartálem covidových let, kdy došlo k hospodářskému poklesu.
• Přepočítejme to realističtěji: kvartálně naše ekonomika narostla o 0,7 procenta. Po předchozích kvartálních růstech 1,4, 1,7 a 0,8 je to nejhorší růst. A počítejme dále.
• Po přepočtu nyní roste ekonomika ročním tempem 2,8 procenta – na tu bídu to pořád ještě docela ujde. Bídou myslíme hlavně to, že jsme byli před tímto kvartálem stále jednou z mála zemí EU, která se ani 2 roky po covidu ještě nevrátila na předcovidový výkon ekonomiky. Už jsme na něm alespoň nyní?
• Bohužel. Na Slunovrat byl náš HDP na úrovni 98,1 procent předcovidu. Na rovnodennost jsme na úrovni 98,8 procent. Kdybychom rostli tímto tempem dál, stihneme to někdy začátkem zimy. Ale my podle všeho dál neporosteme ani tímto tempem. Polsko přitom loni bylo na úrovni 106 procent, Maďarsko 104 procent, i Slovensko bylo aspoň na 99 procentech.
• Vyhlídky: Český růst do budoucna je ohrožen nejen cenami energií a válkou, ale hlavně inflací. A to nejen kvůli tomu, že se při výpočtu reálného růstu HDP hodně „odečte“ po započítání vysoké inflace. Vysoké náklady na obsluhu dluhů, které inflace přináší skrze rostoucí úrokovou sazbu, zabrzdí domácí ekonomiku. Nezapomeňme na zkušenosti např. z USA. Od padesátých let minulého století se tam ještě nikdy nepodařilo snížit zvýšenou inflaci bez hospodářské recese. A to za zvýšenou inflaci považujeme vyšší než 5 procent. My jsme na třinácti. Zatím….

Ceny bydlení: zdražení pražských nových bytů o třetinu

• Je jedna skupina lidí, kteří v krizi doufají. Vlastně dvě, ale ta druhá je docela malá. (Majitelé obchodů s obnošeným šatstvem hrají u nás tu roli, kterou v USA hraje McDonald’s: špatné zprávy jsou dobré zprávy pro jejich obchod.)
• Tou větší, a stále rostoucí skupinou lidí dychtivě čekajících na krizi jsou ti, kteří uvěřili zdání, že jim krize zlevní byty. Nějaká krize by to dokázala, ne tato. A tak tento týden vyšlo najevo, že v prvním čtvrtletí vzrostly meziročně ceny nových pražských bytů o 30 procent (dle dat developerů). Metr se prodává za 146 tisíc.
• Za jakých okolností by krize mohla snížit ceny bytů? Kdyby vysoké ceny byly způsobeny primárně poptávkou. To ale není český případ. Naopak, rostoucí ceny někoho vedou spíše k odložení poptávky. U nás rostou ceny nedostatkem nabídky. Nejpomalejší povolení z celého srovnatelného světa znemožňuje stavět tam, kde lidé chtějí bydlet. A do toho jsou nyní materiály dvakrát či více dražší.
• Vyhlídky: Ani při hospodářském poklesu poptávka pravděpodobně příliš neklesne. Hypoteční sazby sice rostou, ale pomaleji než se znehodnocují peníze inflací, a koupě nemovitosti tak může být i formou zajištění. (Tyto byty však nezejí prázdnotou – nechat byt prázdný si nikdo nemůže dovolit.) A pokud by nakrásně chtěly ceny bytů klesat – začnou je skupovat právě ti, kteří svůj nákup bytu kvůli vysokým cenám odložili.

Kurz koruny: nejsilnější dolar za 20 let

• Zprávou týdne je dolar. Stal se nejdražším za posledních 20 let. Tedy vůči průměru ostatních světových měn (tedy logicky bez české koruny). Je pravda, že vůči euru bylo krátké období před pěti lety, které je cenově srovnatelné s úrovní tohoto týdne (1,05 dolaru za euro), ale předtím bychom museli jít až na začátek století, kdy byl jeden dolar cennější než jedno euro (a cena tak byla pod 1,00). Příčinu těžko hledat ve zprávách z americké ekonomiky, ta se také potýká s rychle rostoucí inflací (která by jinak měla naopak znehodnocovat měnu). Co hůř – namísto očekávaného růstu ekonomiky vykázalo americké hospodářství tento týden pokles za první čtvrtletí o poměrně značných 1,4 procenta. Jsou tedy napůl v recesi (která bývá vyhlášena až po dvou kvartálech poklesu). A tak vysvětlení silného dolaru musíme hledat hlavně v úrokových mírách. Ty se v USA zvedají, evropská centrální banka stále trvá na tom, že se nic neděje.
• Po pátku však pro ni bude stále těžší tuto tezi obhájit. Na český odhad dubnové inflace si budeme muset počkat až do 10. května, ale země Eurozóny ji zveřejňují již ke konci daného měsíce. A teď se podržte: Pobaltí hoří ještě více než kdy jindy. Estonská inflace je na 19 procentech, Litva na 17. Počet zemí s dvoucifernou inflací se po Nizozemí rozrostl i o Slovensko na 5 zemí, a tři další jsou na spadnutí (Belgie, Řecko a Lucembursko). Nicméně, jako vždy, nerostoucí Středomoří je oproti Česku na třetinové inflaci (ve Španělsku, nastojte, dokonce klesla), a i velké ekonomiky (Francie, Itálie, Německo) stále tlačí svou vahou vážený průměr inflace dolů. Takhle rozevřené nůžky rozdílných inflací v Eurozóně ještě nikdy nebyly, a může ohrozit samotnou existenci jednotné měny. Jak chce někdo najít jednotnou správnou úrokovou sazbu pro pětiprocentní Francii a zároveň devatenáctiprocentní Estonsko? Zatím se vše dá házet na zvláštní situaci války, ale až skončí a inflace ve východních zemích (a Nizozemí) bude hořet dále, co pak? Rozdílné inflace při jednotné úrokové sazbě mění reálnou cenu peněz napříč kontinentem a tím zásadně rozhoduje o pohybu investorů.
• Koruna se vůči euru držela relativně stabilně, oslabila o necelé procento, což ale v podstatě kompenzuje pohyby minulých týdnů, a tak drtivá většina oněch téměř 4 procent, které koruna ztratila vůči dolaru, jde na vrub pohybu eura.
• Vyhlídky: I když euro slábne vůči dolaru, pořád není jisté, že v blízké budoucnosti protrhne „magickou bariéru“ 1:1 k dolaru. Americká ekonomika slábne, a na burze sledujeme výprodej, který může znamenat opouštění dolarových pozic. A Jednou se asi dokonce i ECB probudí, a vyšle signál, že by ještě letos mohla začít zvyšovat sazbu – směrem k nule ze současných mínus 0,5 procenta. Až to vyhlásí, euro posílí vůči dolaru, ale koruna vůči euru oslabí. Což ještě zvýší české inflační tlaky. Pokud to nechcete, tlačte na italskou vládu (nebo alespoň jinou středomořskou, kde máte kontakty), aby se ještě více zadlužovala. Neschopnost vlád eurozóny splácet své dluhy je dnes asi jediným důvodem, proč ECB drží sazby záporné, a vrhá Pobaltí přes palubu.

Energie: Týden plynu před Týdnem ropy?

• Ropa je v čele pomyslného závodu o to, od kterého ruského uhlovodíku se EU odstřihne jako první. Zopakujme si situaci v pelotonu: Favoritem byla od počátku ropa – Vladař na ní vydělává více než na plynu (byť ne nutně evropskými dodávkami), tak by jej to zamrzelo nejvíce. Evropu by nejvíce zamrzelo odpojení od ruského plynu (proto jím Vladař šermuje). No a pak tu máme nápad české vlády, která během svého nadcházejícího předsednictví chce prosadit odstřižení EU od ruského – těžko tomu věřit, vzadu pelotonu s lucerničkou – uhlí. Podle nejnovějších informací má nakonec vyhrát favorit – příští týden má být vyhlášeno embargo EU na ruskou ropu. Zda k tomu dojde bude čistě otázkou špinavé politiky – zda tradiční odpůrci budou zlomeni. Minimálně Německo může být ku konci ropy svolnější než je ku konci plynu. V ceně evropské ropy se to zatím drasticky neprojevuje, během týdne se zhoupla směrem dolů o téměř deset procent, a v druhé polovině týdne se vrátila na cenu kolem které osciluje celou válku.
• Cena plynu v USA vyskočila na maximum za 13 let – a vrátila se na úroveň před revolucí břidlicového plynu (pro Američany je však reálně stále pod ní, kvůli inflaci). V Evropě sice cena vyskočila na několik hodin o třicet procent ve středu ráno (po ukončení dodávek pro Polsko a Bulharsko), pak však znovu klesla a je zpátky na úrovni začátku týdne. Stojí tak méně než polovinu toho, co stál 14 dní po invazi, a stojí stejně, jako v předvečer války. Jak to? Inu, spotřeba klesla, nejen s jarem, ale i kvůli vysoké a do budoucna nejisté ceně. Kdo může plyn nahrazovat alternativou, nahrazuje. Navíc evropské zásobníky jsou plnější než loni touto dobou.
• Polský plyn – z uzavření plynu Polsku a Bulharsku se není třeba děsit. Polsko je zemí která se před válkou od ruského plynu osvobodila nejvíc, a Bulharsko v létě dobuduje plynovod z Řecka/Turecka (kterým plyne azerbájdžánský plyn). Z pohledu EU – pokud někoho vypnout, tak Polsko a Bulharsko. Pokud někdy vypnout, tak nyní, na konci topné sezóny, kdy navíc polské zásobníky jsou plné na 80 %. Z pohledu Ruska je to také optimální zařinčení řetězy – vypnout někoho většího tak má Rusko samo problém s odbytem, vypnout někoho menšího tak si toho skoro nikdo nevšimne. Opakuje se někdejší situace z předchozího českého předsednictví unii, kdy přes Ukrajinu plynul plyn do EU, ale ona si z něj nesměla brát. Musel to tehdy řešit premiér Topolánek. Snad není „problém s plynem“ historickou konstantou českých předsednictví.
• Elektřina udělala výjimku a po měsících každotýdenního (ač relativně pomalého) růstu tento týden o dvě procenta zlevnila. Jde o cenu dlouhodobých kontraktů, takže to nelze vysvětlit tím, že v Německu svítilo a foukalo. A pořád je cena o třetinu vyšší než v předvečer války. A více než třikrát vyšší než před rokem. A pětkrát vyšší než před dvěma…
• Vyhlídky: zatímco cena plynu by měla na jaře klesat (a neklesá), cena ropy by měla růst (a neroste). Ale asi poroste. Samozřejmě v případě evropského embarga na ruskou ropu (to však může zlevnit ropu ve zbytku světa, kam bude Rusko vyvážet o to více), a alespoň pravděpodobně po ukončení čínských lockdownů, které nyní významně umenšují ropnou poptávku. Čína navíc od příštího týdne začne pomáhat zásobování Evropy plynem. Nyní (spolu s Asií) polyká většinu LNG. Při tak drahém plynu už se ale Číňanům vyplácí přeprodat jej do Evropy a používat raději uhlí. A od příštího týdne Čína ruší clo na dovoz uhlí, takže zašpiní atmosféru ještě více, aby měla Evropa plyn.

Veselé zážitky z přetáčení ruské ekonomiky

• Tuto novou rubriku našeho přehledu začněme nejnovějším Vladařovým nápadem navázat ruský rubl na zlato. I tento podivný nápad je spojený s ruským snem „plyn za ruble“. Pokud by totiž skutečně došlo k (jednostrannému) přepsání obchodních smluv (které znějí na eura), evropský odběratel plynu by totiž byl zcela závislý na tom, jakým sci-fi kurzem bude eurové smlouvy ruská centrální banka přepočítávat, než prohlásí platbu za „splněnou“. S rublem se přestalo obchodovat, tedy nikdo nezná jeho skutečnou cenu. Navázání na zlato by bylo pokusem ustanovit nějak kredibilně jeho cenu.
• Dopadne to však stejně, jako předešlé komunistické vázání měny na zlato. Nejen na stokoruně s hutníkem a selkou, ale dokonce i na té s Gottwaldem z roku 1989 bylo na straně Hradčan napsáno „Bankovky jsou kryté zlatem“. Samozřejmě nebyly. K poslednímu zákonnému vyčíslení zlatého obsahu koruny došlo při měnové reformě (čti: loupeži) v roce 1953, a bylo to stejné sci-fi, jako bude případné pozlacení rublu.
• V maskirovce, že „všechno klape“, snížila tento týden ruská centrální banka úrokovou sazbu o další 3 body na 14 procent. A i to dává smysl v rámci sci-fi čísel, pokud dnešní sci-fi kurz rublu je zpátky na předválečné úrovni (i díky podpoře západními platbami, které z 80 procent musejí jít na „nákup“ rublu), pak ani inflační tlaky v ruské ekonomice se oficiálně zmenšily. A tak jako se v Cimrmanech o přestávce „pro všechny případy zavírají dveře, aby lidi neodešli“, tak se v Rusku pro jistotu zastropovávají ceny. Pravda tam přeci vždy byla pouhým jménem propagandistického deníku.

Petr Bartoň působí jako hlavní ekonom investiční skupiny Natland a na Twitteru píše jako @petr_barton.