KOMENTÁŘ. Spojené státy v úterý oznámily zákaz dovozu ruské ropy a připojila se k nim i Velká Británie. Bidenova administrativa se ke kroku odhodlala bez účasti ostatních evropských spojenců. Jak konkrétně na Rusko dopadnou jednotlivé druhy sankcí, rozebírá ve svém textu pro HlídacíPes.org ekonom Petr Bartoň.

Ano, současné sankce jsou bezprecedentní nejen pro Rusko, ale i obecně.

Sankce z roku 2014 po invazi na Krym, které ostatně stále trvají, byly relativně nízkého řádu. Obchod byl zakázán s okupovanými územími, ne s Ruskem jako takovým. Rusku už tehdy sankce omezily (ale neznemožnily) přístup na západní kapitálový trh a omezil se vývoz citlivých technologií, nejen válečných. Hodně se hovořilo celou dobu o zákazu vývozu západních potravin do Ruska – ovšem to nebyla západní sankce, to ruský vladař zakázal dovoz západních potravin jako reakci na sankci. (Potraviny se dál pašovaly přes Bělorusko, kde se přenálepkovaly.)

Hlavní následek tehdejších sankcí (a toho, že byly hlavně finančního, nikoli obchodního rázu) byl ten, že si Rusko začalo budovat finanční „pevnost“, a omezovat závislost na světových finančních trzích. Začali přecházet z plateb v dolarech na platby v eurech a všechny devizy utržené z vývozu energií střádali do rezerv, právě proto, aby při příštích případných sankcích nebyli tolik omezeni. Těch 640 miliard dolarů v rezervách by jim za normálních okolností „stačilo“ na několik let vystupňovaných sankcí.

Tvrdý úder na rezervy

S čím ale nepočítali bylo, že by jim na rezervy někdo sáhl. To se totiž v minulosti stalo jen v případě mnohem menších rezerv, například u Venezuely či Íránu, a teprve v době, kdy už v rezervách „moc nezbylo“. Většina rezerv má totiž podobu zápisů v elektronických databázích zahraničních (většinou centrálních) bank a Rusko je považovalo za nedotknutelné.

A v tom smyslu je toto odstřižení od rezerv ta nejsilnější zbraň. Proto už dávno Rusové sankce pociťují, už je nepociťují jen ti nejbohatší jako u těch minulých sankcí.

Rusko nemá jak podporovat rubl před pádem hodnoty. Na chvíli se pokusil místo rezerv použít „znárodnění“ deviz ruských podniků, kterým přikázal proměnit 80 procent deviz na rubly, a intervenoval tak. To na chvíli může brzdit pád zvýšením poptávky po rublech. Z druhé strany se snaží omezovat výprodej rublu tím, že zakázal plnit platební příkazy pro cizince, kteří se samozřejmě snaží rublů zbavovat. Ale to všechno může fungovat jen velmi krátkodobě. Rusové ztratili, čím by mohli platit za dovozy, a na dovozech jsou závislí. Rusko vyváží suroviny, svět z nich vyrobí zboží, a to pak Rusové zase dovážejí.

Jediným zdrojem zahraničních deviz je nyní pokračující prodej ropy a plynu, ale i tam jsou problémy. Některé ruské banky, kterými do Ruska tyto platby proudí, zatím odstřiženy nebyly, ale mohou brzy být. Rusko musí prodávat ropu hluboce pod cenou, takže nyní ani nijak nevydělává na růstu světové ceny ropy. A také významně ztratilo možnost fyzicky energie vyvážet do zbytku světa – do Asie nevede dostatek potrubí, a vývoz loďmi z terminálů v Černém moři nyní v podstatě skončil poté, co Rusko potopilo loď pod estonskou vlajkou, čímž pádem přestávají okamžitě platit všechna pojištění lodní dopravy a dnes už tam žádná loď pro náklad nepřipluje. A pak je tu čerstvé rozhodnutí USA a Velké Británie.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Stopka VISA a Mastercardu samozřejmě dolehne na běžné Rusy i v normálním životě v Rusku, alternativní ruský systém (budovaný právě od invaze na Krym) ještě není ani zdaleka dostatečně rozšířen a není schopen takto rychle znásobit prostupnost. Čínský systém může pomoci řešit velké mezinárodní platby, ale běžné nákupy po celém Rusku nevyřeší ani zdaleka.

V tomto smyslu vidíme, že na rozdíl od minulých konfliktů toto může být první konflikt, kdy nestátní, nepřikázané, dobrovolné sankce soukromých obchodníků a také soukromých, nestátních hackerů mohou nakonec způsobit větší ekonomické škody než státní sankce. Ty už navíc svůj hlavní nápor vyčerpaly (ke stupňování zbývá jen důslednější akce Londýna proti oligarchům, Washingtonu proti participaci WallStreetu na jakémkoli projektu, kde by se jakkoli potkal s ruskými penězi, a Bruselu proti ruskému plynu), zatímco akce soukromých firem v podstatě neznají limit. Mohou se stupňovat čistě v závislosti na tlaku svých zákazníků ve zbytku světa. Tyto firmy odcházejí z Ruska jen proto, aby získaly body a věrnost od neruských zákazníků – kterých bude vždy většina.

Tedy není to ani zdaleka málo. Je to nebývale hodně. Má to jen dva problémy:

• Zda budou ekonomické sankce působit rychleji, než se bude vyvíjet válka.
• Zda to naopak krátkodobě neposílí ruského vladaře. Ekonomické sankce vždy působí částečně jako stmelující faktor v napadené zemi, a pokud jejím občanům po odstřižení od internetu svět nemůže vysvětlit pravou příčinu, může mít vladař pocit, že čím hůře, tím lépe.

Na jednu stranu ekonomické sankce působí až po nějakém čase, na druhou stranu však jistý efekt mohou mít ještě před jejich spuštěním. To proto, že člověk je tvor kupředuhledící, dokáže předvídat, a přizpůsobovat se.

Prázdné regály sovětského střihu

A tak běžní Rusové stojí ve frontách před bankomaty, aby si vybrali úspory ještě předtím, než by jim je někdo zmrazil nebo než by došly papírky s obrázky národních buditelů. A pokud přestanou fungovat bankovní operace, tak ony dojdou, ani fyzicky jich není v jakékoli ekonomice vytištěno dostatek, aby dokázaly „postaru ucirkulovat“ běžný oběh.

A stejně tak dokážou predikovat růst cen. Rubl již ztratil hodnotu navenek, ve vnitřní ekonomice se zatím jede podle „starých cen“, ale Rusové vědí, že rostoucí ceny jsou jen otázkou času, tak se snaží vybrané peníze vyměnit za trvanlivé zboží či cokoli jiného. Jediný způsob, jak by normální ceny na ruském trhu nerostly, by bylo, kdyby stát zakázal jejich růst. Tím by ale nevyřešil ani jejich nedostatek, ani zvýšenou „zajišťovací“ poptávku, a jediným výsledkem budou opět prázdné regály sovětského stylu. Což dále posiluje motivaci nakoupit nyní.

Strach z finančních problémů může být silnější než finanční problémy samotné – a tím je může pomáhat přivodit.

Nyní čelíme „nedobrovolnému“ omezení toku ropy a zatím není znamení, že by zbytek světa nebyl ochoten zvýšit těžbu, aby nahradil chybějící ruskou ropu. USA o mnoho zvýšit těžbu nemůže, ale UAE a Saudská Arábie kapacity pro rozšíření mají. Jen to bude chvíli trvat, než je budou moci technicky obnovit, spousta z nich je stále ještě utlumena z velkého propadu spotřeby během covidu. Ale do šesti měsíců jsou schopni rapidně zvýšit výrobu. Trhy zareagují rychle, cena přestane stoupat nikoli až při zvýšení těžby, ale již při oznámení zvyšování těžby.

Klíčové by paradoxně bylo, kdyby zbytek světa ohlásil DELŠÍ odchod od ruské ropy, nikoli jen krátkodobý. Obnova výrobních kapacit si žádá značné investice, a tu žádný investor nechce podstupovat, pokud by panovalo „nebezpečí“, že se vývozy ruské ropy brzy obnoví. Tedy čím permanentněji bude odstřižení ruské ropy vypadat, tím větší bude ochota zbytku zemí investovat do zvýšení těžby. Vědí totiž – a naučili se to právě v 70. letech – že dlouhodobě vysoké ceny ropy nejsou ani v jejich zájmu. Zbytek světa se totiž technologicky přizpůsobí a přestane být tolik závislý na ropě. Stejně jako v 70. letech. A to je to poslední, co by těžaři chtěli.

Autor je hlavní ekonom investiční skupiny Natland