Koncem ledna vydala nezisková organizace Safeguard Defenders rozsáhlou zprávu o repatriaci čínských uprchlíků zpět do Číny. Dokument s názvem Involuntary returns (Nedobrovolné návraty) odkazuje na způsoby a metody, které čínská vláda užívá k donucení svých občanů roztroušených po celém světě k návratu do vlasti. Oficiální čínská verze přitom mluví o dobrovolných návratech a postavení zločinců před spravedlivý soud.

Západními médii byla zpráva hojně přebírána a stala se i tématem interpelací v Evropském parlamentu. Čínské zpravodajské weby v čele se serverem Global Times zprávu naopak přijaly kriticky a organizaci Safeguard Defenders označily za ideologický „kult“, který škodí lidstvu.

Čínský hon na lišku

Proces nucené repatriace, nazývaný někdy též „hon na lišku“, vychází z oficiální čínské vládní politiky boje proti ekonomické kriminalitě a korupci, jež se stala výkladní skříní dosavadní vlády generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.

Operace „hon na lišku“ sestává z vyhledávání, sledování a následného navrácení osob podezřelých z trestné činnosti zpět do pevninské Číny. Je přitom zaštítěna čínským Ministerstvem veřejné bezpečnosti, Státní kontrolní komisí zřízenou v roce 2018 a celou řadou ad-hoc zřízených orgánů.

Cílem operace přitom nejsou vrahové či členové drogových kartelů, nýbrž státní úředníci a podnikatelé, kteří se dopustili korupčního jednání nebo jiné ekonomické trestné činnosti. Ačkoliv korupce byla a nadále je v Číně zásadním problémem, provází operaci od počátku podezření, že spíše než o dosažení spravedlnosti vůči zkorumpovaným úředníkům jde o mocenskou zbraň namířenou proti politicky nepohodlným osobám.

Jak uvádí ve své analýze projekt ProPublica, od roku 2014 bylo v rámci čínského honu na lišku „polapeno“ na 8000 podezřelých. Aktuální zpráva Safeguard Defenders toto číslo navyšuje na 10 tisíc. Tento rozdíl přitom může pramenit z takřka půlročního rozdílu v publikaci či z různých metod výpočtu. Zásadní však je, že se obě zprávy shodují na způsobech, jimiž čínská strana „repatriací“ dosahuje.

„Repatriace“ nebo únos?

První z metod je nátlak, vydírání či vyhrožování rodinám uprchlých osob žijícím v Číně. Příslušné orgány nátlakem a výhružkami donucují rodiny, aby kontaktovaly své uprchlé rodinné příslušníky a přesvědčily je k návratu do Číny.

Kontakt probíhá různými prostředky – pomocí videohovorů, dopisů, či dokonce návštěv dotyčných osob v místě jejich pobytu v zahraničí. Rodiny v Číně jsou přitom vystaveny sledování, výslechům, omezování osobní svobody a dalším nátlakovým opatřením s cílem zlomit uprchlíky a zajistit jejich „dobrovolný“ návrat na území Číny v zájmu záchrany vlastních rodin.

Druhou metodou je práce agentů v zemi, kde se dotyčná osoba nachází. Zpráva uvádí, že se čínská strana touto metodou nijak netají, a naopak vyzdvihuje širokou působnost svých bezpečnostních složek v zahraničí.

Samotná práce agentů může na jedné straně spočívat v až banálním přemlouvání uprchlíků při ryze společenských setkáních, na straně druhé však Safeguard Defenders upozorňují na mnohem nebezpečnější případy, kdy agenti užívají první metodu (vydírání rodiny), aby se dostali k hledané osobě, které dají ultimátum – buď ty, nebo tvoje rodina.

Třetí metodou je únos uprchlíků. Podle zprávy dochází k únosům především z jiných autoritářských zemí a teritorií, které jsou s Čínou navíc ekonomicky spřízněné – Thajsko, Myanmar, Hongkong nebo Vietnam, avšak eviduje i jeden případ únosu z demokratického státu, a to z Austrálie.

Jak zpráva dále uvádí, tato čísla jsou patrně mnohonásobně vyšší a jejich přesné určení je vzhledem k míře utajení těchto operací značně složité. Státní kontrolní komise, nejvyšší čínský protikorupční orgán, přitom považuje únosy za jednu ze dvou oficiálních mimosoudních cest, jak dosáhnout repatriace dané osoby.

Zneužívání extradičních dohod

Nejobecnějším a mezinárodním právem i nejuznávanějším způsobem, jak dosáhnout přesunu podezřelé osoby z jednoho státu do druhého, je tzv. extradice neboli vydání k trestnímu stíhání. Extradice probíhá na principu vzájemnosti, a to buď na základě mezinárodních smluv (extradičních dohod), nebo vzájemného ujištění o reciprocitě.

Na rozdíl od předchozích tří metod vyžaduje tento proces vždy účast orgánů státu, na jehož území se daná osoba nachází, což v případě západních zemí představuje do jisté míry i pojistku, že nedojde k bezdůvodnému vydání osoby, která je stíhána účelově.

V souvislosti s Čínou a extradičními dohodami se v poslední době mluví především o extradičních smlouvách či dohodách s Hongkongem. Ty v řadě případů navazovaly na existující extradiční dohody ještě z dob britské správy. V posledních letech však začalo být zřejmé, že čínská vláda hodlá extradiční dohody zneužít k prosazování svého systému státní bezpečnosti v Hongkongu.

Hlavním cílem Pekingu je zajistit kontinuitu vlády Komunistické strany Číny a redukovat protirežimní hrozby na minimum. Přijetí hongkongského zákona o státní bezpečnosti učinilo z extradičních dohod jeden z článků řetězce vedoucího od legitimního vydání podezřelé osoby do Hongkongu až po její účelové stíhání v pevninské Číně pro úplně jiný trestný čin, nejčastěji politické povahy.

Domácí úkol pro Česko

Česká republika jako jedna z mála evropských zemí drží svou extradiční dohodu s Hongkongem v platnosti. Podílí se tím na zneužití legitimních nástrojů mezinárodního práva k čistě politickým a mocenským zájmům komunistické strany Číny a nepřímo i na možné nucené repatriaci uprchlíků do Hongkongu, potažmo do Čínské lidové republiky.

Zmíněná zpráva Safeguard Defenders proto doporučuje, aby státy se silným zastoupením hledaných osob dělaly více pro odhalení výše popsaných čínských „repatriačních“ metod na vlastním území a aby daly jasně najevo, že jakákoliv jednání budou vždy vést příslušné soudní orgány obou zemí, nikoliv orgány typu Státní kontrolní komise.

Zpráva zároveň volá po důkladnějším pochopení extradičního procesu ve vztahu k Číně. Jednotlivé úřady státní správy daných zemí by se tedy měly lépe seznámit s kontextem čínského administrativního i soudního systému, a tudíž i s možnými způsoby zneužití extradičních dohod. Tohoto doporučení by se měla držet i Česká republika.