Politický vězeň, disident a zakladatel knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti Jiří Gruntorád oslavil 21. září své sedmdesáté narozeniny. Následující text je ukázkou z rozsáhlého článku, který napsal Adam Drda pro Bubínek Revolveru, kde je publikován v rámci rozsáhlejšího bloku; ten u příležitosti jubilea Jiřího Gruntoráda připravil Viktor Karlík a Terezie Pokorná a obsahuje mj. i texty Duni Slavíkové, Roberta Krumphanzla a řadu fotografií.

Před čtrnácti lety jsem s Jiřím Gruntorádem, Jiřím Wolfem a několika dalšími lidmi přijel do severočeských Minkovic, na místo někdejšího kriminálu, z větší části již zbouraného. Nevím, jak to tam vypadá dnes, ale tenkrát ještě stály strážní věže, stála taky betonová zeď s ostnatým drátem a obrovská železná brána.

Areál pořád spravovala úspěšná firma Preciosa, soukromá společnost Ludvíka Karla, kdysi národní podnik, opírající se už za Karlova vedení mimo jiné o vězeňskou práci, vykonávanou za drastických podmínek.

Uchování národní paměti

Natáčeli jsme Gruntorádův televizní portrét a vylezli jsme přitom spolu do jedné z věží, do tzv. špačkárny, aby odtud přehlédl prostor někdejší věznice ministerstva vnitra a popsal mi, jak vypadala na začátku osmdesátých let, kdy v ní vykonával trest za podvracení republiky – přesně řečeno za vydávání samizdatových publikací. Myslím, že i jeho ta návštěva na chvíli vyvedla z rovnováhy.

Neřekl to, ovládal se, ale bylo to poznat: když se rozhlédl, několikrát se zachvěl. Silně mi to utkvělo v paměti – řekl bych, že u Jiřího Gruntoráda něco takového není běžné.

Text byl napsán pro internetový časopis Bubínek Revolveru. Publikujeme jej s laskavým svolením autora i vedení časopisu Revolver Revue.

Tento text není určen k dalšímu převzetí jinými médii. Mezititulky jsou redakční. 

Na Jiřího Gruntoráda často myslím, když u nás někdo začne tvrdit, že československé komunistické zřízení v poslední dekádě nebylo totalitní; když někdo prosazuje „zkoumání každodennosti“ a například při tom velkoryse pomíjí kulturu, jako by šlo jen o jakousi nepodstatnou nadstavbu běžného života; když se někdejší režimní exponenti obhajují tvrzením, že do pozdních osmdesátých let neměli dost informací, aby pochopili, v čem žijí; když různí lidé přezíravě prohlašují, že komunistická minulost je už tak dávná, že současníky nemusí zajímat.

Gruntorádův předlistopadový příběh dnes představuje kromě jiného zásadní osobní svědectví o době – a Gruntorád to svědectví vydává, je-li to důležité (viz jeho nedávná vyjádření k projevům vládní zmocněnkyně pro lidská práva a někdejší ministryně spravedlnosti za hnutí ANO Heleny Válkové, která kdysi spolu s prokurátorem Urválkem sepsala článek o výhodách odporného a naštěstí již dávno zrušeného institutu ochranného dohledu).

V knihovně Libri prohibiti se pak Gruntorádovi podařilo uchovat podstatnou část národní paměti, protože samizdaty (opisované a šířené často zcela neznámými lidmi) dnes nedokládají jen širokou touhu po svobodném přístupu k informacím a literatuře, nýbrž jsou také zrcadlem oficiální kulturní pouště, kterou českoslovenští komunisté udržovali a rozšiřovali až do pozdních osmdesátých let.

Práce jako součást trestu

Následující rozhovor jsme pořídili v roce 2006, kdy se toho o severočeském trestném lágru v Minkovicích ještě všeobecně moc nevědělo:

Co to bylo za vězení, Minkovice?

V Minkovicích byla věznice druhé nápravně výchovné skupiny, ale ve skutečnosti to byl v podstatě koncentrák, kam dávali za trest vězně, kteří jinde nebyli dost poslušní, ale dokonce i bachaře. To místo je u Liberce, kousek od Ještědu, v říjnu tam začne sněžit a v květnu ještě sněží, čili oblíbenou ‚kratochvílí‘ neposlušných vězňů bylo odklízení sněhu z apelplacu. To mohli dělat od rána do večera, protože než stačili sníh odklidit, napadl další. A jelikož se šetřilo pohonnými hmotami, byli vězni zapřahováni do sněžného pluhu.

Jak vypadal váš den? Co jste v minkovické věznici dělal?

Nejdůležitější součástí trestu byla práce. V Minkovicích pracovala většina vězňů pro podnik Preciosa, vyráběli buď skleněné šatony, kterými se zdobily ženy po celém světě, nebo ověsy na křišťálové lustry, které také visely po celém světě, kam se prodávaly za dolary. Vězeňská pracovní norma byla v podstatě nesplnitelná, dodržet ji dokázala jenom malá část vězňů, kteří byli zvlášť zdatní a obratní. Ostatní neplnili, a potom následovaly sankce: odebírání jídla, které už tak bylo mizerné a nedostatečné, a kázeňské tresty, to znamená nejlehčí byl zákaz balíčků, které chodily jednou za půl roku, a potom zavírání do tzv. díry, tedy na uzavřené oddělení. Tam byl člověk buď celodenně, bez práce, ve dne v noci – nebo odcházel do práce a potom ho tam zavírali. Jednou jsem tam byl na Vánoce, dostal jsem ‚díru‘ jako takové zpestření. Okno se dalo zavřít pouze z venku, takže když jsem se ráno probudil, tak byla v záchodě zamrzlá voda a měl jsem na sobě vrstvu sněhu.

Jak ta korekce vypadala?

Byla to kobka hrubě omítnutá cementovou maltou, abyste se nemohl opřít, protože to tlačilo, píchalo a drásalo. Železné dveře se zasklenou špehýrkou a klikou pouze zvenku. V rohu místnosti turecký záchod, díra do země, z níž občas vylézali potkani. Jinak tam nebylo nic.

Pokud jde o práci – jaké byly podmínky? Odcházeli jste někam do fabriky nebo jste pracovali v tom vězeňském komplexu?

Fabrika byla spojena takovým koridorem přímo s vězeňským táborem, takže to bylo v těsném sousedství. Když jsem poprvé přišel na halu válcové technologie, kde se vyráběly ty broušené ověsy, tak jsem myslel, že jsem v pekle. Nikdy předtím a nikdo potom jsem nic podobného neviděl. To byl skutečně pekelný zážitek, protože v té obrovské hale se v oblacích dýmu a páry míhaly otrhané vychrtlé postavy, z kterých visely zbytky montérek, kolem nich stříkala voda ze strojů, oni byli pochopitelně úplně promočeni tou vodou a potem a pohybovali se neuvěřitelnou rychlostí, nikdy jsem neviděl, že by se jakákoli práce vykonávala v takovém tempu. Pak jsem dva roky v tomto tempu lítal kolem strojů také.

Práce probíhala pod dozorem bachařů?

Byli tam civilní mistři, kteří dohlíželi na kvalitu práce a na pracovní morálku, a samozřejmě tam byli také bachaři. Ti mistři byli jediní civilisté, bylo jich několik, střídali se, protože se pracovalo v třísměnném provozu.

Zmínil jste pracovní normy. Když nebyla norma splněna, přišel trest. Záviselo plnění normy na jednom člověku nebo jste si vzájemně pomáhali?

Byla to týmová práce, ty stroje muselo obsluhovat několik lidí, byl tam člověk, který brousil, další tmelil, jiný seřizoval stroj. Pokud někdo z této sestavy selhal, norma splněna nebyla. A v podstatě vždycky někdo selhal. Například já jsem levák, takže u strojů, které jsou postaveny na pravou ruku jsem normu splnit nemohl. A všichni to věděli.

Byli jste za práci odměňováni?

Za tu práci byla jakási mzda, v porovnání s civilními zaměstnanci asi poloviční, a ta víceméně padla na placení výkonu kázeňských trestů a podobně.

Museli jste si platit své věznění jako muklové v padesátých letech? Stravu, ubytování?

Samozřejmě. Navíc se platily ty ‚díry‘, strhávalo se za korekci.

Pane Gruntoráde, o jaké době přesně mluvíme?

Mě tam přivezli v říjnu 1981. Žádná padesátá léta.