Pavel Bodlák: Zahoďte předvolební letáky, je čas psát skutečný program pro budoucnost země

KOMENTÁŘ. S novou vládou máme naprosto unikátní příležitost zahájit zásadní transformaci našeho státu v moderní, prosperující a svobodnou zemi pro 21. století. Dokáže Petr Fiala zahodit předvolební letáky ODS a koaličních partnerů a zasednout k čistému papíru s cílem sepsat skutečný program této vlády? Osobně navrhuji následujících sedm bodů.

To, že bude Petr Fiala nový premiér a sestaví silnou většinovou vládu, je nezvratná skutečnost. A je to dobré pro naši zemi. Stejně jako to, že z parlamentu alespoň na jedno volební období zmizela socialisticko – komunistická klika. Jde o náplast na duši po mnohaletém marasmu vládnutí Andreje Babiše, jehož právě komunisté a sociální demokracie drželi u moci.

Bude to také vláda, která nebude v podstatě mít parlamentní opozici. Dvaasedmdesát poslanců ANO totiž žádnou reálnou opozici nepředstavuje; je to jen partička ambiciózních bezpáteřních jedinců bez jediné vize a myšlenky, pokud jim ji nedodá vůdce Babiš.

SPD je účelovka a pojede dále stejně jako doposud, jen s menší vyjednávací silou, a tedy menším prostorem pro politické kupčení. Pouze ideovou opozicí pravděpodobně budou čtyři zoufalí pirátští poslanci, jinak skrze své ministry integrovaní do vládnoucího uskupení.

1. Společenská smlouva

Nejzásadnější úkol pro novou vládu je obnovení společenské smlouvy. Vztah občana a státu je nutné zásadně přebudovat a navrátit tam, kam ze své definice patří. V západním pojetí demokracie si stát zřizují občané, aby jim sloužil, aby vykonával funkce nezbytné, které nelze na individuální úrovni zabezpečit.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Vypovězení této smlouvy započalo po teroristických útocích 11. září v USA a nabralo na rychlosti finanční krizí 2008. Spuštění rotaček na tisk peněz za posledních deset let způsobilo bezprecedentní devastaci střední třídy na obou stranách Atlantiku. Sociálním rozvrstvením
obyvatelstva jsme se tak navrátili zpět k období nástupu industriálního kapitalismu.

Tomu odpovídá i to, jak velkou mocí v současnosti disponují nevolené instituce jako Evropské komise či Evropská centrální banka, které se navíc dostaly do pozice, kdy se nacházejí mimo možnosti efektivní kontroly. Tímto jsme se posunuli nejen v čase, ale i teritoriálně výrazně směrem na Východ a náš západoevropský prostor se spíše podobá rusko-čínskému pojetí státu než modernímu uspořádání pro 21. století.

2. Rekonstrukce státu

Důsledná decentralizace státního aparátu je nutná podmínka k zefektivnění státní správy. Všemi vzývaná digitalizace je jen nástroj, ne cíl. Redukce státních zaměstnanců díky technologickému pokroku mnoho nevyřeší, je nutné na celostátní úrovni eliminovat značnou část pravomocí. Přenesení pravomocí na kraje postaví stát zpět do role služebníka občanů a jejich potřeb, přestaneme vzývat „vyšší principy“, za kterými se historicky povětšinou skrývá bezpráví a křivda, a namísto toho se budeme věnovat správě věcí veřejných.

3. Daňová reforma

Reforma celého daňového systému je nutná podmínka, aby stát opět začal sloužit lidem a ne oligarchicko-politické mocenské nomenklatuře. Výrazně snížit výběr a nastavení výše zdanění na celostátní úrovni a přenést část této funkce na kraje přiblíží státní aparát potřebám občanů.

Celostátní rozpočet by tak měl ve své přerozdělovací funkci zásadně zeštíhlit, a to na maximální úroveň 10-15 % HDP a zabezpečovat jen funkce skutečně celostátního významu jako je obrana a bezpečnost, páteřní infrastruktura, školství a veřejné zdravotnictví.

4. Důchodová reforma

Důchody je nutné naprosto oddělit od státního rozpočtu a převést na skutečný pojistný princip. Současný princip tzv. „penzijního připojištění“ není nic jiného než letadlo zoufale se udržující ve vzduchu, které nemá s mezigenerační solidaritou nic společného.

Jako takové ho lze považovat za největší ekonomický zločin v naší zemi. I když všechny polistopadové vlády měly důchodovou reformu ve svých programech, žádná z nich nedokázala ani započít tuto velice složitou transformaci. Opět to ale není náhoda, nýbrž vědomá neochota vzdát se čistého penězovodu ze státního rozpočtu, jehož prostřednictvím si politici kupují část svých mandátů.

5. Reforma zdravotnictví

V oblasti zabezpečení zdravotní péče obyvatelstva jsme na rozdíl od mnohých východoevropských zemí zdědili vyspělý a fungující systém, který se do značné míry podařilo transformovat v moderní zdravotnictví. Není pochyb o tom, že stát od určité nominální výše bohatství má povinnost zabezpečit základní zdravotní péči všem obyvatelům bez rozdílu.

Zároveň jsme ale zdědili naprosto neopodstatněné rovnostářství ad absurdum, kdy ani pacient, ani lékař nemůžou postavit svůj vzájemný vztah na komerční bázi, tedy jednoznačně oddělit garantovaný standard a hrazený nadstandard.

Stejně jako u důchodové reformy, žádná politická reprezentace se neodvážila touto cestou vydat, neboť nechtěla riskovat ztrátu podpory voličů kteří si nadstandard nemohou dovolit.

6. Nepřijetí eura

Společná měna stejně tak jako evropská integrace a EU jsou bezesporu krásné myšlenky a správná cesta. Ale teprve to, jak dokážeme implementovat myšlenku v realitu, nás rozřadí na úspěšné vizionáře či na ty, co selhali v procesu.

Euro jako jednotná měna je jednoznačným příkladem selhání v implementaci. Kvůli fiskálně nezodpovědným socialistickým režimům jihu eurozóny nepřináší společnou prosperitu, ale společné dluhy.

Shodneme-li se na skutečnosti, že inflace je monetárního charakteru, a tedy způsobená našimi rozhodnutími, pak roztáčení inflační spirály je možné považovat za zločin. Inflace historicky dokázala rozvrátit impéria a v minulém století způsobila nástup největších zločinů v lidské historii. ECB se vědomě podílí na růstu globální inflace prostřednictvím nekontrolovaného tisku peněz. U toho nechceme být, nebo snad ano?

7. Green deal nebo Zelený úděl?

Není pochyb o tom, že naše planeta se otepluje. A dnes už ani není pochyb o tom, že se na tom lidstvo podílí. A chápu, že politika je pragmatická disciplína. Co je ale pragmatického na prohlášení, že Green Deal je skutečnost, a tudíž se musíme snažit z něj vytěžit co možná nejvíce?

Čína každoročně zprovozní tolik nových uhelných elektráren, že jen tyto vyprodukují více CO2 než veškerý automobilový provoz EU. Spalovací motor od firmy Rolls-Royce či Mercedes Benz ještě stále představují vrchol evropského inženýrství a dovednosti. My jsme ale ochotni toto vše zahodit ve jménu „vyššího principu mravního“. To ale není pragmatismus, to je ideologie a bohužel, jako většina dogmatických ideologií v historii, opět škodlivá.

To je mých sedm bodů. Obávám se však, že takový komplexní program nám ani nová vláda nepředloží. Důvod, proč tomu tak je, se musíme pokusit nalézt každý sám. Právě i to je krok na cestě ke skutečně občanské společnosti.

Autor je investor, působil na manažerských pozicích v Komerční bance, pojišťovně AIG či v PPF Asset Management. Od roku 2009 se věnuje nezávislé správě aktiv individuálních klientů, je šéfem společnosti Carduus Asset Management.