Před pěti lety odstartoval čínský prezident Si Ťin-pching svůj prestižní projekt Pás a stezka, jímž se chce zapsat přímo do světových dějin. Řada zemí se ale kvůli čínským půjčkám poskytnutým v rámci projektu dostala do svízelné finanční situace, či přímo na pokraj bankrotu. Ukazuje se také, že transakcemi s Čínou někteří politici své země postupně Pekingu více méně „prodali“.

To je třeba případ Venezuely, k jejíž situaci má v tuto chvíli nejblíže zřejmě Srí Lanka. Zmínit však lze také například od Srí Lanky nepříliš vzdálené Maledivy nebo některé africké státy.

V případě Srí Lanky je obzvlášť alarmující intenzita čínských snah o přímé ovlivnění politické situace v zemi.

Reportéři The New York Times měli v rukou dokumenty dokládající převod částky 7,6 milionů USD z účtu společnosti China Harbor na účet osob angažovaných v prezidentské kampani za znovuzvolení hlavního čínského spojence v zemi, nyní již bývalého prezidenta Rajapaksy.

Čínská dluhová past

Jak potvrdilo interní vyšetřování srílanské vlády, těsně před volbami v lednu 2015 čínská strana do kampaně nalila dalších několik milionů dolarů, přičemž téměř dva miliony byly doručeny přímo do oficiální rezidence prezidenta.

Veškeré platby proběhly z účtů navázaných na China Harbor, společnost, která se již přes deset let angažuje v projektu rozvoje srílanského přístavu Hambantota.

MAPA ČESKÉ JUSTICE  – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

Přestože prezident Rajapaksa v roce 2015 znovu zvolen nebyl, nová vláda již nedokázala nepříznivý kurz ekonomického vývoje zvrátit a přístav nakonec loni v prosinci skončil de facto v čínských rukou.

Tato kauza nápadně připomíná některé případy korupce vysokých státních představitelů rozvojových zemí ze strany velkých čínských společností s vazbami na čínskou vládu a komunistickou stranu, jež se už staly předmětem vyšetřování v USA či na mezinárodní půdě.

The New York Times přinesly koncem června detailnější shrnutí kauzy srílanského přístavu Hambantota, projektu, který sice ještě zdaleka není u konce, přesto už Srí Lanku dostal do závažných problémů.

Podle deníku se čínský program globálních investic a půjček jeví jako dluhová past pro slabé a zranitelné státy po celém světě, která navíc živí korupci a podporuje autoritářství v zemích, které těžce usilují o demokratizaci.

Prezidentův přístav

Bývalý srílanský prezident Mahinda Rajapaksa odstartoval novou éru sbližování s Čínou po svém zvolení v roce 2005. K moci se dostal v poslední fázi 26 let trvající krvavé občanské války mezi srílanskou vládou a tamilskými separatisty, v době, kdy se západní země od Srí Lanky odvrátily kvůli masivnímu porušování lidských práv a válečným zločinům vůči civilnímu obyvatelstvu.

Občanská válka skončila v roce 2009. V té době prezident Rajapaksa, jeho tři bratři a další rodinní příslušníci drželi v rukou prakticky všechny významné posty v zemi i většinu finančních toků. Prezident v té době přišel s projektem rozvoje přístavu ve svém rodném kraji kolem městečka Hambantota na málo obydleném jihovýchodním pobřeží Srí Lanky.

Měl zde být vybudován veliký obchodní přístav, který by konkuroval nedalekému, dosud jediném srílanskému přístavu v Colombu, a potenciálně i hlavnímu námořnímu uzlu v oblasti Singapúru.

Všechny studie projekt označily za neperspektivní a žádná ze zemí, kterým Srí Lanka předložila žádost o půjčku na financování projektu, o něj z dobrých důvodů neprojevila zájem – bylo zřejmé, že druhý přístav se zde neuživí.

Tak trochu jiný úvěr

Prezident Rajapaksa však nakonec uspěl právě v Číně, která souhlasila s poskytnutím půjčky ve výši 307 milionů dolarů, ovšem za podmínky, že projekt bude bez řádné soutěže přidělen čínské společnosti China Harbor.

Ta byla mimochodem již v několika zemích obviněná z korupce místních úředníků a nesmí se účastnit státních tendrů v Bangladéši nebo na Filipínách. Mezi podmínkami půjčky však mimo jiné bylo také „zcela samozřejmé“ sdílení informací.

Přístav byl provizorně otevřen v roce 2010, ještě před začátkem iniciativy Pás a stezka, Čína ho ovšem brzy označila za jeden z prvních milníků celé iniciativy.

Velice rychle se však ukázalo, že obchodně je tento projekt opravdu ztrátový – v roce 2012 zde údajně zakotvilo pouhých 34 lodí, zatímco v sousedním Colombu to bylo více než tři a půl tisíce. Prezident Rajapaksa tedy požádal Čínu o další půjčku, tentokrát 757 milionů dolarů.

Podmínky byly v tomto případě ještě přísnější. Zatímco první půjčka byla údajně zatížená úrokem kolem dvou procent (zatímco skutečné rozvojové půjčky poskytované napříklS Japonskem zpravidla nepřesahují úrok 0,5 %), u nové půjčky byl nastaven fixní úrok 6,3 %.

Místo obchodních lodí vojenské?

Obrovská zadluženost Srí Lanky vedla v roce 2015 k pádu prezidenta Rajapaksy, který nebyl znovu zvolen – navzdory dobře doloženému a celkem otevřenému financování jeho kampaně Čínou.

Nová vláda však nedokázala v tomto stádiu situaci už nijak změnit a po mnoha měsících jednání byl nakonec přístav v prosinci loňského roku spolu s 15 000 akry okolních území na 99 let předán do správy ČLR.

Z čínské strany se přitom jedná o opravdu jízlivou ironii, protože přesně na 99 let musela Čína po sérii prohraných válek v druhé polovině 19. století předat ostrov Hongkong a přilehlá Nová území Velké Británii. Panují navíc závažné obavy, že Čína přístav bude chtít využít pro vojenské účely.

Kauza zatím rozhodně není u konce. Mnozí zahraniční politici, diplomaté a pozorovatelé, přirozeně v první řadě ti z Indie, se obávají, že Srí Lanka je na tom kvůli zadlužení vůči Číně hospodářsky tak špatně, že se může pokusit „vyhandlovat odpuštění části dluhu výměnou za možnost vojenského vyžití podobných projektů, jako je přístav Hambantota“.

Smlouva o „pronájmu“ území na 99 let takové využití sice zakazuje, ale pouze pokud k němu sama srílanská vláda nedá souhlas.