„Parkinson“ i jeho léčba se mění s věkem. Zdravotnická evidence to ale ignoruje

Přibližně každému desátému Čechovi, který se potýká s neurodegenerativní Parkinsonovou chorobou, je podle odhadů méně než čtyřicet let.

A proč podle odhadů? Protože přesné číslo – stejně jako v případě celkového počtu parkinsoniků – u nás nikdo nezná. Přitom věk, ve kterém se nemoc projeví, z velké části určuje, jaké metody pomoci zvolit. V případě, že se tak stane zhruba před dovršením první poloviny průměrné délky života, hovoří dokonce někteří odborníci o zvláštním typu Parkinsonovy choroby tzv. Young-onset PN. Právě na sobotu 11. dubna byl již před lety vyhlášen Dnem Parkinsonovy choroby, který má veřejnosti po celém světě připomínat zákeřnost této nemoci (ve stejný den se roku 1755 v Londýně narodil britský lékař James Parkinson, který jako první popsal „třaslavou obrnu“, jak se tehdy tomuto mozkovému onemocnění říkalo).

„Parkinson“ patří mezi civilizační choroby, odhady hovoří o tom, že se počet nemocných v Evropě do dvou let zdvojnásobí. HlídacíPes.org se proto rozhodl problematice spojené s Parkinsonovou chorobou dlouhodobě věnovat.

Národní zdravotnický informační systém, o jehož údaje se opírají nejrůznější odborné studie i ministerské koncepce, rozděluje nemocné do tří věkových kategorií. V té první – do 19 let – registruje na našem území jen několik lidí („parkinson“ postihuje velmi mladé lidi jen výjimečně a pokud ano, je v rodině více případů). Druhá eviduje nemocné do 65 let a výkazy zde uvádějí několik tisíc parkinsoniků. Nejvíce jich pak spadá do kolonky nad 65 let – na dvě desítky tisíc lékaři nahlášených pacientů.

„Druhá kategorie tedy zahrnuje různé případy nemocných, jejichž potřeby i způsob lékařské péče se od sebe v mnohém dost liší,“ potvrzuje Romana Skála-Rosenbaum z občanského sdružení Parkinson-Help. „Toto rozdělení je naprosto nesmyslné,“ dodává.

S parkinsonem se dá žít i desítky let

Neurodegenerativní onemocnění centrální nervové soustavy, které v roce 1817 poprvé popsal anglický lékař a paleontolog James Parkinson, se sice zatím nedá vyléčit, lékařská věda již ale umí zmírňovat příznaky a komplikace, které choroba přináší. Nemocný, kterému je v mladém či středním věku, diagnostikován „parkinson“, může vést aktivní život i několik dalších desítek let. Pokud je mu poskytnuta patřičná péče.

Zatímco u starších pacientů způsobuje nemoc různé mentální poruchy, psychické výkyvy či vážné poruchy autonomní nervové soustavy, mladší jsou na tyto příznaky méně náchylní. Dostupné studie upozorňují, že léčba tudíž musí odpovídat biologickému věku parkinsonika. Například některé léky je se proto nasazují mladším pacientům, jiné jsou pro ně méně vhodné.

Sonda v žaludku či elektroda v mozku

Velmi zjednodušeně řečeno: chorobu způsobuje nedostatek dopaminu, jedné z látek odpovídajících za přenos vzruchů v mozku (tzv. neurotransmitery).

U pacientů je tedy třeba podpořit jeho tvorbu či jej přímo do těla dodávat. Jedna z metod se nazývá Duodopa. Přenosná pumpa, kterou nosí parkinsonik neustále připevněnou na těle, dodává přímo do tenkého střeva hadičkou přes břišní stěnu a žaludek účinnou látku.

Pokud již léky nezabírají, může pacient zvolit chirurgický zákrok. Jedna z nejmodernějších metod, která se používá i u nás, bývá označována jako DBS (Deep Brain Stimulation) neboli hloubková mozková stimulace. Do postižených oblastí mozku zavedou lékaři tenkou elektrodu napojenou na neurostimulátor implantovaný na hrudníku pod klíční kostí. Ten do mozku vysílá slabé elektrické impulzy, jimiž blokuje nervové signály způsobující příznaky choroby.

Follow @libor_stejskal