O 200 procent vzrostlo během prvního čtvrtletí roku 2020 násilí páchané na ženách v Pákistánu. Tvrdí to zpráva vydaná pákistánskou Organizací pro udržitelný sociální rozvoj (SSDO). Řadu případů však statistika nezachytí, protože se je ženy bojí nahlásit. Pákistánské zákony postihující sexuální zločiny se mění jen pomalu a stejně jako jinde v jižní Asii i v pákistánské společnosti zůstává problémem hluboce zakořeněná „kultura znásilnění“.

Když v září dva ozbrojení muži vyvlekli z auta a opakovaně znásilnili ženu čekající na silnici za Láhaurem na policisty, protože jí v nádrži došel benzín, vyvolalo to mezi Pákistánkami vlnu protestů. Stovky jich vyšly do ulic a požadovaly rovnoprávné zacházení a především tvrdší tresty pro pachatele násilných činů proti ženám.

„Ženy začínají být asertivnější, čím dál odvážněji se vyjadřují k nespravedlnosti, které čelí den co den. Muži z toho mají strach, nechtějí se vzdát patriarchálních privilegií a kultura znásilnění jim umožňuje si mocenské postavení udržovat,“ upozorňuje na napětí v pákistánské společnosti lidskoprávní aktivistka Fizza Hussainová.

Kultura znásilnění

Ona i další bojovnice za ženská práva v Pákistánu se snaží ve veřejném prostoru zavést debatu na téma násilí páchaného na ženách. Jedním z problémů je stigmatizace obětí.

„Kultura, která normalizuje znásilnění a sexuální obtěžování a v podstatě obhajuje pachatele těchto trestných činů, často komentáři typu „Proč byla večer venku?“, „Proč jela sama bez mužského doprovodu?“, „Určitě ho vyprovokovala“, to je kultura znásilnění, kterou bychom rády změnily,“ naráží Hussainová i na vyšetřování výše zmíněného případu.

Při něm dokonce hlavní policejní vyšetřovatel vyjádřil veřejně šok z toho, že oběť – Pákistánka žijící trvale ve Francii – jela ve večerních hodinách s dětmi sama v automobilu a po silnici, která nebyla dle jeho mínění bezpečná.

V podstatě přímo zmíněnou ženu obvinil uznávaný islámský kazatel Tárik Džámil, který zločin připsal západnímu stylu oblékání oběti a připomněl také „škodlivost“ společné výuky dívek a chlapců. Podle jeho názoru vede k „sexualizaci“ žen, které by měly před muži zůstávat pokud možno skryty.

Jak hluboko vryté jsou podobné názory do uvažování pákistánské společnosti pak dokresluje reakce jednoho ze známých pákistánských dramatiků Chálila Rehmána Qamara, který o protestech žen v ulicích řekl: „Dokážou ženy znásilnit nebo unést muže? Nebo ho hromadně znásilnit? Nedokážou, že? Tak jak můžou očekávat rovnoprávnost?“

Test „dvou prstů“

Statistiky ohledně násilí páchaného na ženách sice v Pákistánu existují, jsou ale velmi zavádějící, protože velká část obětí zločin ani nenahlásí. A to i ze strachu, že by nakonec mohl trest dopadnout na ně.

Tak to totiž až do roku 2006 umožňoval i zákon platný z dob diktatury Zia ul Haqa. Pokud ženě nedosvědčili znásilnění čtyři mužští svědci, soud ji odsoudil za nevěru. A mezi možnými tresty figurovalo i ukamenování.

Ještě zpráva zveřejněná v roce 2003 Národní komisí pro postavení žen uváděla, že 80% žen, jejichž znásilnění se řešilo u soudu, nakonec skončilo ve vězení, protože se jim zločin nepodařilo prokázat.

Od roku 2006 nicméně došlo k několika změnám v zákonech. Mezi nimi se například v roce 2014 podařilo prosadit, že oběť i pachatel musí povinně podstoupit testy DNA. V zákoně se také zkrátila lhůta pro zpracování žaloby ohledně znásilnění u soudů. Z pěti až sedmi let na 3 měsíce.

Jedním z posledních opatření, která posunula vyšetřovací metody znásilnění do důstojnější roviny pro oběť, je nařízení pákistánského ministerstva spravedlnosti. To od října doporučuje vynechat při vyšetřování násilných činů na ženách doposud obligátní test panenství.

Takzvaný „test dvěma prsty“ se provádí ženám a dívkám – často bez jejich souhlasu – za účelem zjištění, jestli jsou dosud pannami. Vychází z přesvědčení, že žena, která už měla pohlavní styk, je méně náchylná k tomu být znásilněna. Policie a soudy pak „test dvou prstů“ často používají jako argument k obvinění oběti znásilnění z nezákonného pohlavního styku.

Sex jako tabu

I když dochází v rámci konzervativního pákistánského právního systému k těmto drobným pozitivním změnám, zákony o sexuálním obtěžování jsou stále slabé.

„Potřebná je zásadní systémová změna, kdy oběti budou mít jistotu spravedlivého procesu, bez ponížení a zesměšňování integrity oběti. To ale zahrnuje změnu přístupu nejen ze strany soudců, ale také policie a vládních úředníků,“ říká k pozvolným změnám bojovnice za ženská práva Fizza Hussainová. Podle ní je také zásadní, aby se děti už od školního věku vzdělávaly i v sexuální výchově.

„Existují empirické výzkumy, které dokazují, že sexuální výchova pomáhá dětem lépe porozumět podstatě konsensuálního sexuálního styku, o tom, proč je souhlas ze strany ženy podstatný a jaké jsou také tresty v případě porušení hranic,“ apeluje Hussainová na změny v systému školních osnov.

Dokud se bude ve výuce přeskakovat kapitola o reprodukci a témata jako sex, menstruace nebo rozmnožování budou tabuizovaná, nemůže se podle Hussainové pákistánská společnost v otázce násilí na ženách zásadně posunout.