Bude v budoucnu běžné geneticky upravovat nejen zvířata, ale také lidi? A kam až může úprava genů lidstvo zavést? Velmi aktuálním tématem se zabývá dokumentární film Genesis 2.0 švýcarského režiséra Christiana Freie, který teď mohli v Česku vidět diváci festivalu Jeden svět.

Frei ve filmu sleduje příběh dvou bratrů z ruského Jakutska. Jeden z nich pátrá na Novosibiřských ostrovech po klech vyhynulých mamutů a druhý jako vědecký pracovník sní o znovuoživení mamuta. Jak film ukazuje, není sám. Oživením vyhynulého druhu mamutů se intenzivně zabývá tým Harvardské university, ale také laboratoře v Jižní Koreji a v Číně.

Téma etické hranice genetického inženýrství oživilo nedávné narození tří čínských dětí, jejichž geny byly laboratorně upraveny tak, aby odolaly virům HIV a dalších nemocí jako například cholery. Nejen o hře na „stvořitele“ a okolnostech vzniku filmu Genesis 2.0 mluví Frei v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Tabu Matky Země

Loni v listopadu a letos v lednu se v Číně narodily tři děti, které mají upravené geny. Mezi vědci to spustilo poplach, protože genetické úpravy na lidech jsou na Západě zakázané. Váš film je tedy naprosto aktuální. Točil jste ho ale několik let na Sibiři, v Číně, v Jižní Koreji. Jak jste na téma přišel?

Mívám vždy, jak se tomu říká… vidění nebo předtuchu. Zkrátka, když je téma nosné, během několika sekund vím, že tohle budou další čtyři roky mého života. U Genesis 2.0 to bylo tak, že jsem nejdříve četl knihu amerického vědce George Churche. Tam je celá kapitola věnována myšlence na oživení mamuta. Když jsem tu kapitolu četl a náhodou také narazil na fotografii jakutských lovců mamutoviny, kterou hledají doslova na konci světa, protože tím Novosibiřské ostrovy jsou, tak se vše propojilo v celek.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Čím víc lovců hledá mamutí kly, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že dříve nebo později naleznou v tajícím permafrostu živou buňku mamuta, kterou budou moct vědci použít k jeho znovuzrození. Tající permafrost je v současné době jako obrovská evoluční lednička. Dříve se zachovalé celé tělo mamuta nacházelo jednou za dvacet let. Od 17. století se jich našlo celkem několik tisíc, ale dnes se zachovalých pozůstatků nachází víc, protože víc lovců vyjíždí na ostrovy hledat kly a přitom se zvyšuje pravděpodobnost, že náhodou objeví i celého mamuta, na kterém je maso. Lovci už teď vědí, že když udělají takový nález, musí o něm říct vědcům a zavolat je k tomu.

Lovci mamutích klů představují ve vašem filmu určité spojení s přírodou, jakkoliv poměrně zvláštní, vzhledem k jejich činnosti. Musí před ní mít pokoru, kdežto vědci ve skleněných laboratořích představují opak. Sami se chtějí stat tvůrci nových forem života, sami chtějí být „stvořiteli­“.

Myslím, že kdybyste se zeptala jich, určitě by nesouhlasili. Protože koneckonců my sami jsme příroda. Kritizovali by asi samotnou definici přírody. Mě ale zajímala právě ta definice přírody, co je vlastně příroda. Protože například v jakutské mytologii existuje řada tabu. V první řadě matka země je ženského rodu či podstaty a v souvislosti existuje tabu „proniknutí“ do Matky Země. Jakuti veří, že kopat do země, vyjímat z ní mrtvé věci jako třeba kly, je tabu. A už vůbec ze zištných důvodů.

V kontrastu s tím máme ve filmu vědce, kteří naopak chtějí plně kontrolovat abecedu života. Respektive nejen kontrolovat, oni mají ambici tvořit abecedu života. Když se naučíte číst, chcete pak i psát, je to přirozené. Chtějí aktivně měnit genom.

Kdo by chtěl zpátky tyranosaura…

Proč jste si vybral k natáčení asijské laboratoře? Jsou v syntetické biologii nejdál?

Když se podíváte na můj film, není to přímo o mých rozhodnutích, o těch místech si rozhodují hrdinové filmu. Příběh je o dvou bratrech, jeden z nich je lovec mamutích klů a druhý ředitel muzea v Jakutsku, vědec, který touží oživit mamuta. S ním se vydáváme do laboratoří v Jižní Koreji, kde klonují psy, a pak do Číny.

Natáčet jste ale nemohl na Novosibiřských ostrovech, měl jste podobné problémy i například v čínských laboratořích?

Vladimir Putin otevřel na Novosibiřských ostrovech vojenskou základnu, protože permafrost taje a tím pádem se do oblasti dostane víc lodí a stává se více strategickou. Lovci mamutích klů tam sice nejezdí legálně, ale jsou tam víceméně tolerováni. Můj spolurežisér Maxim Arbugajev je arktické dítě a strávil s nimi celou sezónu. Spolupráce s ním byla neuvěřitelná zkušenost.

Proč chtějí všichni oživit právě mamuta? Proč ne něco jiného?

To je dobrá otázka, myslím, že asi proto, že oživení mamuta zní lépe než oživení například šedé krysy. Mamut je určitý symbol. Lidé s mamuty žili desítky tisíc let, lovili je a pak jsme na ně zapomněli. A také je to možná spojeno s médii. Protože každý z nás viděl Jurský park. Kdo by chtěl zpět tyranosaura, že? A zároveň jsme viděli Dobu ledovou a mamuti jsou tam tak roztomilí! Jenže oni nebyli roztomilí. Byla to obrovská zvířata!

Jak daleko jsou vědci v této své snaze?

Oni nejsou jen blízko. George Church, americký vědec, chce pozměnit gen slona indického na mamutí. Takže by nevznikl mamut, ale slon s mamutími rysy. A pan Church není pouze blízko, už se to děje. Už dosáhl 60 cílených změn v sekvenci genomu slona indického a v laboratoři už existuje nová forma života. Ale určitě zatím nedosáhne toho, aby slonice porodila nějakého „mamofanta“. Její tělo ho totiž nepřijme.

George Church, ale vlastně netouží přivést na svět mamofanta, on chce jen dokázat, že umí pozměnit genom a že mamofant žije ve formě buňky. To mu stačí. 

Stvoříme nadčlověka?

Vědec G. Church vypadá – a Vy to zmiňujete i ve svém komentáři – díky bílým vlasům a vousům trochu jako naše představa Boha. Má v syntetické biologii nastavené nějaké hranice? Na první pohled to tak nemusí vypadat…

George Church je extremista a mnoho vědců ho i obviňuje, že zachází příliš daleko. Ale je potřeba si říct, že většina vědců chce svými objevy věci zlepšovat. Chtějí je pro dobré účely, většinou lékařské, a uvědomují si limity a nebezpečí. George Church je trochu extrémní případ. Ale mamut je jen zlomek toho, co on zkoumá. Jeho největší zájem je výzkum procesu stárnutí a umírání. To je aktivní proces. Není to tak, že prostě zemřeme. Máme to vepsané v genomu. A Church chce toto změnit.

Já mu na to říkal: „Co se ale pak stane s celým penzijním systémem a společností? Pokud bude elita žít 120, 150 let?“ A Church pro něj typicky odpověděl: „No, to se bude muset prodiskutovat.“ A já mu odpověděl: „Tak to abychom už možná začali, protože i to je důvod natáčení mého filmu. Ty věci se už dějí a je potřeba nastavit jim nějaké rozumné hranice.“

Protože každý vám řekne, že žádný rozumný vědec by si nedovolil zasahovat a měnit lidský genom. Jenže na konci minulého roku se to stalo v Číně. Takže někdo už tu hranici porušil.

Sociolog Harari v knize Homo Deus – Stručné dějiny zítřka analyzuje, co může nastat s příchodem nových „božských“ technologií jako jsou například umělá inteligence nebo genetické inženýrství, čemu budeme v budoucnu čelit, když narušíme současnou rovnováhu a vzniknou například nové „superbytosti“.

Zatím je to ještě daleko a například studenti syntetické biologie, kteří se každý rok sjíždí do Bostonu soutěžit se svými projekty, určitě netouží po tom stvořit „nadčlověka“. Chtějí většinou vynalézat léky. Jenže ta mezera mezi léčením a „vylepšováním“ bude velmi úzká a tam musíme být skutečně velice opatrní.

Do jaké míry může být práce vědců v oblasti genetiky v Číně zneužitelná, třeba kvůli propojení tamních laboratoří s armádou? Měl jste možnost čínským výzkumníkům položit i nějaké kritické otázky?

Věděl jsem, že natáčení v Číně nebude jednoduché, protože jsem tam přijel s ruským vědcem, u kterého bylo jasné, že by si nikdy nedovolil položit kritickou otázku. A druhý vědec, který se mnou přijel, byl korejský doktor U Sok-hwang, velmi kontroverzní postava, u kterého se také nedaly očekávat kritické otázky.

Byl jsem tedy velmi rád, že se připojil ještě švédsko-americký vědecký pracovník, který pracuje u doktora Sok-Hwanga a nakonec otázku etiky vznesl. Také se k němu hned seběhli a říkali: „Mlčte, už se na nic neptejte.­“

Já jsem pak mluvil s doktorem Sok-Hwangem a dal jsem mu jasně najevo, že pokud švédského vědce kvůli této otázce vyhodí z výzkumného týmu, bude to součástí mého filmu.

Ptal se přitom na velmi jednoduchou a zásadní věc: „Jak se k vašim výsledkům staví pojišťovací společnosti?“ Já sám mám handicapovanou sestru a představa, že se zbavíme všeho nebo všech, co mají nějaký problém, není vůbec dobrá.

Léčit, ne vylepšovat

Nemůžete přitom nemyslet na to, co by bylo dál. Nejdříve se zásahem do genomu zbavíme postižení a nemocí, ale co může přijít pak?

Všichni asi vědí o nemoci, kterou trpí Angelina Jolie. Jedná se o jediný zmutovaný gen, který radikálně zvyšuje riziko onemocnění rakovinou prsu. Asi ne ona sama, ale například její děti by mohly být vyléčeny úpravou tohoto zmutovaného genu. To je příklad léčebného přínosu genetického inženýrství.

Ale co třeba moje pleš? Že plešatím, je také dáno genetikou. Sice to není otázka života a smrti, ale určitě by se našlo plno mužů, kteří by se nebránili takové genetické úpravě.

Takže je to skutečně o uvědomění si oné velmi úzké mezery mezi léčením a vylepšováním. Jakmile se dozvíme všechno o abecedě života a budeme schopni ji digitalizovat, o což se mimochodem Čínané právě snaží, snaží se zdigitalizovat genomy všeho živého, pak přijde jistě moment, kdy se začnou vědci zabývat tím, co všechno by se dalo v genech vylepšit.

Co je v současné době nejbližším cílem syntetických biologů? Klonování štěňátek je jedna věc, ale čínská vědkyně zmiňovala, že už mají banku dvou miliónů genomů?

To je stará věc komunistického režimu, mají touhu vymýtit postižení Downovým syndromem. Dříve se matky takových dětí posílaly na potrat. Ale oni by rádi to postižení změnili.

Měl jste strach, když jste ty laboratoře opouštěl? Protože přiznám se, na mě trochu padnul.

Musíte v tomto být opatrní, protože ne všichni chtějí něco zásadně měnit. Plno vědců skutečně chce jen přijít věcem na kloub. A já je v tomto ohledu vlastně chápu, také mívám podobnou touhu. Vezměte si hloupé konspirační teorie, jako například o škodlivosti očkování, které se už prokázaly jako nepravdivé a jsou jich přitom plné sociální sítě. Pak říkám, ano jsem trochu jako vědci, protože kritické myšlení, racionální přístup k věcem a potřeba důkazů, abyste o něčem mohli říct, že je to špatně, to mě vlastně s vědci sbližuje.