Před válkou žila v Pardubicích v Nerudově ulici židovská rodina Wernerova. Tatínek prodával jako obchodní cestující pro firmu Kudrnáč gumové podpatky pro dámskou obuv. Maminka se starala o osmiletou Lenku a desetiletého Pavla. Když obdrželi v roce 1942 obsílku do Terezína, maminka napekla sušenky. Lenka zemřela v ghettu na zánět mozkových blan. Rodiče se pak soustředili, aby zachránili aspoň syna. Podařilo se. Z Osvětimi se ale z rodiny vrátil sám.

Pavel Werner, který se narodil roku 1932, si z dětství pamatoval až poetické momenty. Například k nim pravidelně přicházel pardubický žebrák pan Holub. Belhal se v ušmudlaném oblečení o holi, trochu zapáchal, sešmajdané boty prý zvláštně klapaly o chodník. Děti v ulicích se mu posmívaly.

U Wernerů pan Holub dostával polévku. S talířem a lžičkou si pak sedl na schody domu a obřadně usrkával.

Malý Pavel ho při tom zaujatě sledoval. „A zajímavé je, že pan Holub válku přežil. Ani nevím, jaký měl pak společenský status, ale viděl jsem ho někdy po válce na ulici v Pardubicích,“ vzpomínal pan Werner pro Paměť národa.

Žebrák Holub Pavlovi připomínal laskavost jeho zavražděné rodiny, která – ač sama v bídě – se dělila o jídlo s cizím člověkem.

Jen nepotkat Hitlerjugend…

Pavel Werner s babičkou Pavlou Weissenstein (kolem roku 1935). Foto: se souhlasem Post Bellum

Když začala v protektorátu platit protižidovská opatření, vyhodili jeho tatínka z firmy Kudrnáč. Nastoupil na úklidové práce a čistění kanalizací. Wernerovi se přestěhovali na okraj města do chudinské čtvrti, do domku pana Lachmana.

„To byl slušný člověk. Neudal nás. I když to bylo pro Židy přísně zakázané – chovali jsme kočičku a králíky,“ vypráví Pavel Werner, který kradl z vozů vracejících se z polí řepu.

Maminka z ní dělávala sirup. Židovské děti nesměly navštěvovat školy. Pavel si vzpomíná, jak tajně docházel bez brašny a učebnic přes centrum Pardubic do synagogy na ilegální vyučování.

„Potíž bývala se tam dostat. Míval jsem na oblečení hvězdu a musel jsem si vybírat vedlejší ulice, abych nenatrefil na kluky z Hitlerjugend,“ vzpomíná Werner.

Dne 9. prosince 1942 se celkem 563 Židů z Pardubic a 750 dalších z blízkého okolí shromáždilo v budově pardubické Obchodní akademie naproti vlakovému nádraží, tři dny je tam hlídali němečtí vojáci. Z 1313 Židů, které z Pardubic deportovali do ghetta Terezín, se osvobození a konce války dočkalo jen 92, mezi nimi i Pavel Werner.

V Terezíně

Židům úřady povolily k transportu zavazadla do 50 kilogramů a doporučily, aby si vzali jídlo na dva dny. Pavel vzpomíná na vůni, která se linula z jejich kuchyně, když maminka pekla sušenky, které balila do voskovaného papíru. Pavel a Lenka ujídali, maminka je kárala, ale neprozradila, že se všichni chystají do Terezína. Pro děti cesta s těžkými batohy a kufry do ghetta znamenala dobrodružství.

Pavel Werner se sestrou Lenkou (narodila se 1935, zemřela 1944). Foto: se souhlasem Post Bellum

Vlak stovky Židů dovezl do Bohušovic, vzdálených asi tři kilometry od Terezína. „Pamatuji, že mě táta tvrdě sjel. Pofňukával jsem, protože zavazadlo bylo na mě těžké. Říkal, ať se podívám na mladší sestřičku, která nefňuká. To si dodnes pamatuji,“ vyprávěl Pavel Werner, který v Terezíně zůstal s maminkou a sestrou v jednom z přecpaných bytů s mnoha ženami: „Dokud si jedna z nich nevšimla, že mě začínají zajímat, když se svlékají a umývají se v lavoru.“

Pavel se v jedenácti letech stěhoval do chlapeckého domova L 417, dnes v této terezínské budově sídlí muzeum. Tatínek, kterého zařadili do truhlárny, spával v Hannoverských kasárnách. Pavel Werner za ním chodil na návštěvu, kterou pokaždé spojil s průzkumem do mužských umýváren.

Propadl totiž jedné vášni – sbíral potištěné papírky od žiletek. Přes den pomáhal mamince ve zvláštní službě zvané Klowache – dohlížel u dveří záchodu umístěného v přízemí domu, aby každý po sobě spláchl a umyl si ruce v lavoru s desinfekcí.

Na seznamu „Na východ“

„Nemohu zapomenout, jak se na mě smála. Ten zánět jí způsobil ochrnutí půlky tváře. Dodnes vidím, jak se na mě směje jen jedna část jejího obličeje. Později jsem si řekl, že to každopádně byla lepší smrt než udušením v plynové komoře.“

Pavel v Terezíně trpěl furunkulózou, zánětlivým onemocněním kůže. Tvořily se mu po těle malé zanícené vředy, ale pomohla mu prý černá mast. Dvakrát musel na marodku se zánětem středního ucha. Doktor mu píchal bubínky.

Chlapec při tom sledoval ve vedlejší místnosti operaci hemeroidů nějakého staršího pána: „Tak to tam chodilo. Vedle ležel nahý pán na břiše a doktor se mu hrabal v zadku. Když mi poprvé propichovali zánět, strašně jsem křičel, podruhé mi německý doktor dal přičichnout chloroformu a bylo mi krásně. Zdálo se mi, že jsem zpátky v Pardubicích v našem starém, bytu a v kuchyni voní maminčiny sirupy, džemy a sušenky,“ popisuje.

Doktor nařídil rodinu Wernerovu kvůli problémům se záněty ucha jejich syna vyškrtnout z březnových transportů. Po dvou měsících se opět na seznamu „Na východ“ ocitli. Dne 15. května 1944 byl i s rodiči poslán transportem Dz-1188 do Osvětimi.

Ty boty už nebudeš potřebovat

Tyto březnové a květnové transporty 1944 směřovaly do koncentračního osvětimského komplexu Birkenau, do táborového úseku Bauabschnitt II b, krátce BIIb. Jednalo se o zvláštní část tábora označovanou jako „Rodinný tábor“.

Vězni tu na rozdíl od ostatních nebyli oholeni, rodiny zůstávaly pohromadě v tomto komplexu, ženy spaly jen v jiných barácích, malé děti pobývaly přes den na dětském bloku, kde s nimi trávily čas vězněné židovské dívky a Fredy Hirsch, dostávalo se jim improvizované výuky formou různých her.

Sraz Birkenau-boys 1994. Foto: se souhlasem Post Bellum

Vězni žili v tomto osvětimském lágru šest měsíců. Jejich vězeňské dokumenty byly označeny zkratkou „SB“ Sonderbehandlung, česky „zvláštní zacházení“ – znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku.

Tyto transporty byly zavražděny v plynových komorách. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu. Plynová komora čekala po několika měsících i na Wernerovy.

Maminka se dostala do komanda, které po Rodinném táboře roznášelo polévku v obrovských dřevěných sudech. „Muselo to být strašně těžké. Vláčela se s tím na pokraji zhroucení, ale díky tomu měla pak výsadní právo se svými nejbližšími sud vyškrábat,“ popisuje Pavel, jak se podařilo rodině udržet se naživu. S tatínkem se pak vrhli do sudu a vyškrabávali zbytečky polévky na dně i na bocích.

Tatínek byl jednou surově zbitý holí před očima svého syna, když nepozdravil kápa, který kolem nich prošel. Pavel si vzpomíná, jak jeho starší tatínek vzdoroval jinému vězni, který chtěl jeho boty.

„Táta odmítl si je s ním vyměnit. Ten vězeň mu polsky říkal, že je stejně už nebude potřebovat,“ vzpomíná Pavel na moment, který ho vyděsil, ale nerozuměl mu. Ve dvanácti nepochopil, co se v Osvětimi děje. Jeho tatínek to pravděpodobně od jiných vězňů věděl, ale svému synovi nic neřekl.

Otec proti Mengelemu

V červenci 1944 proběhla v Rodinném táboře v mužském baráku selekce. Esesák doktor Mengele doprovázen dalšími esesáky a polskými kápy pohybem prstu napravo či nalevo rozděloval děti od dospělých mužů, jejich tátů.

Všichni vězni se v baráku museli svléct do naha, šaty si zavěsili na ruce, postavili se do dlouhé fronty, na jejichž konci seděl u stolku Mengele.

Pavel netušil, že se nyní rozhoduje, kdo bude žít a kdo ne. Nahý tatínek za ním mu špitl zvláštní slova do ucha, zapamatoval si je přesně.

Pavel Werner. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Když přijedeš domů jako první, tak zajdi za panem Lachmanem. Dá ti skleněnou láhev, do které jsem schoval naše doklady, fotografie a ostatní věci. Vyzvedni je a uschovej, sejdeme se doma.“

Dvanáctiletý Pavel nerozuměl, co se děje. Mengele ho poslal nalevo, jeho tátu napravo, což ho vylekalo. Sledoval v davu hlavu svého tatínka, která se najednou vytratila. Po chvíli si táty všiml, že se nenápadně znovu zařadil do fronty k Mengelemu.

„Znovu přišel před Mengeleho. A ten mu zase ukázal na tu stranu, kde už byl. Vůbec nepoznal, že tam už jednou byl. A najednou – táta zůstal stát! A dokonce toho esesáka oslovil. Německy.“

„Pamatuju se, že mu řekl: ,Ich möchte gerne an diese Seite gehen. Da steht mein Sohn.‘ Chtěl bych na tuhle stranu, tady stojí můj syn. Oslovit bez dovolení esesáka znamenalo na místě zmlácení do omdlení nebo smrt zastřelením. Mengele mu ale nic neudělal a klidným hlasem mu sdělil: ,Sowieso werden Sie nicht zusammen sein.‘ Stejně nebudete spolu. A ukázal mu zase na tu druhou stranu,“ vypráví Pavel Werner, který se ocitl ve skupině 89 dětí ve věku mezi 14-16 lety.

Birkenau Boys

Pavel byl nejmladší, nebylo mu ještě ani třináct. Nikdo z vězňů nevěděl, co se bude dít dál. Dodnes se nepodařilo přesvědčivě vysvětit, proč Mengele vydělil z mužů Rodinného tábora tyto děti. Dnes skupinu nazýváme Birkenau Boys. Ostatní z Rodinného tábora zahynuli v plynových komorách.

Dvanáctiletého Pavla Wernera v mužském táboře, tzv. Déčku, zařadili mezi třináct chlapců zapřažených do povozů. Rozváželi po táboře drny, kamení i lidská těla.

Tehdy si uvědomil, kde se to ocitl. Věřil, že jeho rodiče přežili. Naději ztratil až po válce v Pardubicích, kde u pana Lachmana podle tátových instrukcí vyzvedl rodinné doklady a fotografie.

Pavla na závěr války těsně před osvobozením americkými vojáky čekala nejtěžší zkouška – třídenní zcela vysilující pochod smrti z Mauthausenu do Gunskirchenu nedaleko Welsu. Přežil jen díky dvěma kamarádům, se kterými vytvořili nerozlučnou partu. Ploužili se zavěšení do sebe. Ten uprostřed se nechal nést, odpočíval a spal, po nějakém krátkém čase se vystřídali.

Pavel Werner po roce 1989 často přednášel o holokaustu na školách, s oblibou s dětmi tento fígl z pochodu smrti zkoušeli, aby dětem přiblížil, jak podstatná je důvěra v kamarády, kteří vás v pravý čas podrží.

Spolupráce s StB: „Člověk se toho chytí…“

Po válce se o sirotka Pavla postarali v ozdravovně v Albrechticích. Přijala ho pardubická rodina Červenkových, později se přestěhoval kvůli škole do Prahy.

Pavel Werner se netajil tím, že inklinoval ke komunismu. Do KSČ vstoupil jako student Baťovy školy práce ve Zlíně, když dosáhl 16 let.

Vystudoval Vyšší hospodářskou školu pro zahraniční obchod v Praze a později i zahraniční obchod i na Vysoké škole ekonomické. Pracovně prožil řadu let v Mexiku a Bolívii.

Po roce 1968 se prý ocitl pod dohledem StB a přiznával, že nakonec s tajnou bezpečností spolupracoval: „Čím víc jsi tlačený, tak věříš, když ti řeknou, že když uděláš tohle, tak máš šanci. A člověk se toho chytí. Za určitých okolností je člověk jako zvíře. Jenomže je to zvíře, které má mozek,“ vysvětloval pro Paměť národa Pavel Werner.

Po roce 1989 působil jako místopředseda Terezínské iniciativy. Zemřel 1. dubna roku 2017.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.