Svého otce zažil jen krátce. Když bylo Ivanu Margoliovi pět let, byl jeho otec Rudolf popraven spolu s dalšími lidmi odsouzenými k smrti v rámci komunistického monstrprocesu „s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Od roku 1989 se marně snaží domoct toho, aby se stát za justiční vraždu Rudolfa Margolia omluvil.

„Ona s tím začala už v 50. letech moje matka, po Chruščovově projevu z roku 1956. Psala dopisy prezidentům, prokurátorovi a všude poukazovala na to, že můj otec byl nevinný. Usilovala o jeho rehabilitaci. Dokonce i hned po jeho popravě napsala dopis Gottwaldovi, je to všechno v archivech, ale nikdy to nikam nevedlo,“ popisuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org architekt Ivan Margolius, který od roku 1966 žije v Anglii.

„Osobně jsem doufal, že za demokratického Československa, s nástupem Václava Havla, se to změní. Je to 35 let od roku 1989 a nic. Jsem z toho zoufalý,“ dodává.

Kromě toho, že píšete odborné knihy například o architektu Kaplickém, o automobilech Tatra a Škoda, jste napsal i knihu Praha za zrcadlem, právě o osudech vaší rodiny. Myslíte, že všechny informace k procesu se Slánským, jehož součástí byl i váš otec, o důvodech i výsleších jsou už známé, nebo se ještě někde může po těch mnoha letech objevit něco nového?

K dostupným archiváliím jsem se dostal přes historika Radka Schovánka, který na to téma psal knihu. Myslím, že jde o všechny dostupné dokumenty z českých archivů, ale jsou tu samozřejmě archivy ruské a ty jistě zajímavé jsou. Pořád zůstává záhada, proč se stal součástí toho monstrprocesu zrovna můj otec. Jako důvod se obvykle uvádí jeho židovský původ plus to, že na ministerstvu zahraničí měl na starost obchod s kapitalistickými zeměmi, což se Sovětům samozřejmě nelíbilo. Ti chtěli, aby československý průmysl a hospodářství bylo spojeno pouze se socialistickými zeměmi. I to byl možná důvod, proč byl do toho otec zavlečen, i když byl jen úředníkem, asi ve čtvrtém patře hierarchie ministerstva. Nebyl ani žádný vysoký stranický funkcionář.

Ivan Margolius. Foto: Robert Břešťan

Vám bylo v době soudu a následné popravy vašeho otce pět let. Rodiny politických vězňů a popravených měly vždy cejch. Jaký to mělo dopad na vaše dětství, váš další život?

Matka nemohla pracovat, nemohla sehnat žádné zaměstnání, i když bylo tehdy protizákonné nepracovat. Přišli jsme o byt, ztratili jsme všechny přátele, lidé se nás stranili. Já jsem byl během toho procesu poslán k příbuzným do Bratislavy. Do Prahy jsem se pak vrátil někdy začátkem roku 1953, to už matku vystěhovali z bytu ve Veverkově ulici na Letné, který byl původně náš, nikoli služební, stejně nás s z něj vyhodili. S hroznými patáliemi se pak podařilo získat jeden pokoj v hrozném baráku na Žižkově, kde nebylo ani topení, záchod, ani kuchyň, jen jeden pokoj a rozbitá okna.

Vím, že přáním vašeho otce, krátce před popravou, bylo, abyste si raději změnili příjmení…

Je to tak, nechtěl, abych kvůli jménu Margolius trpěl. Změnili jsme si proto příjmení na Markovi. Pod tímto jménem jsem také v září 1953 nastoupil do první třídy na Žižkově. Díky tomu lidi moc nevěděli, kdo jsme. Tenkrát to myslím bylo štěstí, ale nic to neměnilo na tom, že matka neměla práci, neměli jsme peníze a často jsme hladověli.

A nakonec, jak víme, ostatky popravených ze Slánského procesu byly zpopelněny, sesypány do pytle a popel pak posloužil jako posyp na zmrzlou silnici opět pod koly estébáckého Tatraplanu…

Jméno Margolius jste si vzal zpět až po své emigraci do Velké Británie?

Nejprve se matka v roce 1955 znovu vdala – za filosofa Pavla Kovályho, který byl už dříve přítelem naší rodiny. On mne pak adoptoval a jméno Kovály jsem pak používal až do doby, než jsem odešel z Československa a získal pak britské občanství. K emigraci jsem se rozhodl v roce 1966 poté, co jsem se zázrakem dostal na vysokou školu, na architekturu na ČVUT v Dejvicích. Tam ale zjistili, že jsem „ten Margolius“ a vedení fakulty nám pak otevřeně řeklo, že i když mne nechají vystudovat, nemám si dělat iluze, že pak stejně půjdu k lopatě. Tak jsem se rozhodl, že v Československo nezůstanu. V té době se už poměry začaly uvolňovat a začalo být možné cestovat do zahraničí na dovolenou. Já, matka i Pavel Kovály jsme se dohodli, že odjedeme o prázdninách do Anglie a už tam zůstaneme. Naložili jsme, co se vešlo do našeho malého Fiatu a odjeli. Kovály měl slíbenou práci na Brighton University, ale bohužel z toho sešlo. Matka sehnala práci jen jako prodavačka, takže nebyly peníze na to, abychom zůstali všichni tři. Pavel a moje matka se proto rozhodli, že odjedou zpátky do Prahy, ještě v době platnosti výjezdní doložky, ale já jako devatenáctiletý zůstal u bratrance mého otce, který v Londýně žil už od války. Nakonec se mi podařilo se tam také dostat na architekturu a v roce 1973 ji dostudovat. Tehdy bylo možné po pěti letech získat občanství a já o to zažádal – pod svým původním příjmením Margolius.

Pod koly estébáckého Tatraplanu

Přestože nemůžete mít samozřejmě úplně přesné osobní vzpomínky na svého otce, prý jste si později v Anglii i na jeho počest pořídil Tatru 600 zvanou Tatraplan.

Je to tak. Po škole jsem začal pracovat u firmy pana Rosenberga, byla to architektonická a projekční kancelář. Doporučila mne k nim mimochodem Marianne Steinerová, rozená Pollaková, neteř Franze Kafky, naše rodina se kdysi s Kafkovými dobře znala. Každopádně u Rosenberga jsem se seznámil s Irem, který mě přivedl k tomu, abychom společně napsali knížku o Tatře. Nakonec vyšla až v roce 1990, ale já celou dobu toužil si Tatraplan koupit. Právě i kvůli tomu osobnímu spojení s otcem, který měl tuhle tatrovku k dispozici jako služební vůz. Když ho toho 10. ledna 1952 zatkli, vystoupil zrovna ze svého služebního Tatraplanu, který ho dovážel v noci domů. U domovních dveří na něj čekali estébáci, kteří přijeli taky v Tatraplanu. A nakonec, jak víme, ostatky popravených ze Slánského procesu byly zpopelněny, sesypány do pytle a popel pak posloužil jako posyp na zmrzlou silnici opět pod koly jiného estébáckého Tatraplanu… Nakonec jsem to auto sehnal, v roce 2009 si ho nechal přivézt do Anglie. Mám ho tady v garáži, občas s ním jezdím a každý ho obdivuje, v Anglii jsou asi jen dva exempláře.

Připomněl jste to velmi nepietní rozmetání ostatků všech popravených. Váš otec má proto jen symbolický hrob, pamětní desku na rodinné hrobce na židovském hřbitově na Olšanech, která je přímo za hrobem Franze Kafky. Zmínil jste dokonce, že se vaše rodiny znaly. Říkám si, že je to takové příznačné, když Kafka proslul absurdními romány – nakolik si vy připadáte jako v nějakém absurdním románu, když už desítky let marně žádáte české úřady o nějakou formu omluvy za to, co stát, byť tehdy komunistický, vašemu otci provedl?

Je to absolutní absurdita. Jako by to Franz Kafka jako spisovatel předvídal: hned vedle něj je připomenuta jedna z obětí systému, o nichž on ve svých dílech vlastně psal. Úplně bezdůvodně zavražděný člověk, zinscenovaný soud…

Nechci od nikoho žádnou finanční kompenzaci. Chci, aby nějaký relevantní státní činitel řekl, promiňte, byla ta hrozná věc, veřejně a oficiálně se omlouváme za vraždu vašeho otce, i dalších lidí.

Od kdy se vaše úsilí o získání omluvy datuje?

Ona s tím začala už v 50. letech moje matka, po Chruščovově projevu z roku 1956. Psala dopisy prezidentům, prokurátorovi a všude poukazovala na to, že můj otec byl nevinný. Usilovala o jeho rehabilitaci. Dokonce i hned po jeho popravě napsala dopis Gottwaldovi, je to všechno v archivech, ale nikdy to nikam nevedlo. Osobně jsem doufal, že za demokratického Československa, s nástupem Václava Havla, se to změní. Je to 35 let od roku 1989 a nic. Jsem z toho zoufalý.

Co je vlastně váš cíl: omluva, veřejná deklarace státu, že váš otec byl nevinný?

Nechci od nikoho žádnou finanční kompenzaci. Chci, aby nějaký relevantní státní činitel řekl, promiňte, byla ta hrozná věc, veřejně a oficiálně se omlouváme za vraždu vašeho otce, i dalších lidí. Já to nedělám jen pro svého otce, ale pro celou tu skupinu lidí, potomků odsouzených a popravených, kteří taky strašně trpěli. Měl jsem za to, že demokratické Česko se k tomu bude chtít postavit a aspoň takto napravit chyby státu, na nějž navazuje. Třeba v preambuli zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů se píše, že je „povinností státu učinit za dost všem, kteří byli poškozeni státem, jenž porušoval lidská práva, mezinárodní právo i vlastní zákony“. Povinnost státu, ne komunistické strany, na niž mne všichni odkazují.

Jaký je ten argument pro to, že se nikdo omluvit nechce?

Právě ten, že si někde usmyslili, že jediný, kdo by se měl omluvit, je komunistická strana. Od prezidenta Pavla jsem dostal dopis v podstatě totožného znění, jako předtím od prezidenta Zemana i Klause: že demokratický stát se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu od komunistické ideologie distancoval, označil ji za nelegitimní, a zavrženíhodnou, ale že omluva vždy příslušela viníkům. A tedy jenom a pouze komunistická strana se může omluvit.

Totéž vám napsali i dříve z prezidentské kanceláře za Václava Havla?

V podstatě v podobném duchu: že to není v jeho kompetenci, že to pošle k vyřízení na nějaké ministerstvo. Dokonce jsem měl k tomu kdysi dlouhou schůzku s Pavlem Tigridem, který byl dlouholetý přítel naší rodiny; svého času dokonce chodil, za svobodna, s mojí matkou, dobře znal i mého otce Rudolfa. Dokonce mu po válce vymlouval, aby se jako komunista jakkoli angažoval. Tigrid byl úžasný člověk, byl v té době ministr kultury, ale taky mi říkal, že nemůže nic dělat. Mám od něj ještě dopis, že se bude snažit řešit to přes ministerstvo spravedlnosti. Měl jsem pak i dlouhou korespondenci s Otakarem Motejlem a i on mi říkal, že nemá cenu, abych se s tím dál zabýval, že to stejně nikam nepovede.

Vy ale ve snahách omluvu usilujete dodnes…

Psal jsem třeba i předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi. Navrhoval jsem vznik nějaké vyšetřovací komise, protože za doby demokratického Česka žádné vyšetřování ve věci těchto obětí politických procesů nebylo. Odmítl to s tím, že jediné, co můžu udělat, je jít k soudu a žádat rehabilitaci. Já ale k soudu chodit nechci, i když třeba paní Slánská (Marta Slánská, dcera popraveného Rudolfa Slánského, pozn. red.) kvůli věznění své matky a bratra k soudu šla a jejich rehabilitace se vloni v červenci dočkala. 

Margolius nebyl žádný Slánský

Na druhé straně, rehabilitace vašeho otce, Rudolfa Margolia, proběhla už v roce 1963 a tehdejší prezident Ludvík Svoboda mu dokonce in memoriam udělil Řád republiky… Nemůže být tohle důvod, proč to může mít stát za vyřešené?

Problém je, že tehdy to usnesení bylo tajné. Všechny ty rehabilitace byly tajné, nebyly zveřejněny. To se podařilo prolomit až mojí matce, když to usnesení vyvezla Pavlu Tigridovi do Paříže a on jej pak publikoval v časopise Svědectví. Dodnes o tom ale není veřejnost pořádně informována, pořád se někde dozvídám, že byl můj otec vysoký stranický funkcionář, což prostě není pravda. Proto chci, aby to bylo veřejně prozkoumáno. A ano – dostal posmrtně medaili, ale nikde nebylo vysvětleno proč.

Rozhodně nelze říkat, že byl někdo zločinec jen proto, že byl komunista. Tehdy bylo v Československu několik milionů lidí se stranickou knížkou.

Poslal jste mi před naším rozhovorem vyjádření českého historika Mariána Lóži, který píše, že veřejné mínění v Česku je a priori nepřátelské vůči komukoliv, kdo měl cokoliv do činění s komunismem a že je rozšířená perspektiva, že Slánského proces byl dobrý aspoň proto, že v něm pro změnu trpěli komunisté. Myslíte, že tohle je ta podstata problému a toho, jak je vnímán i váš otec?

Ano, 99 procent lidí o tom procesu nic neví, dává všechny do jednoho pytle a nerozlišuje se, že tam byly různý osobnosti, které měly různý role, různé funkce i zodpovědnosti. Ale Slánský a Margolius, to skutečně nebyla tatáž osoba.

Vy zdůrazňujete, že váš otec byl řadový člen KSČ, žádný funkcionář, byl úředník na ministerstvu zahraničí. Na druhé straně, je nějaký rozdíl mezi justiční vraždou funkcionáře a nefunkcionáře? Nemáme se i na Slánského dívat jako na oběť?

Rozhodně nelze říkat, že byl někdo zločinec jen proto, že byl komunista. Tehdy bylo v Československu několik milionů lidí se stranickou knížkou. Většinou šli do komunistické strany z kariérních důvodů, bez ní by nedostali práci nebo mohli kariérně postupovat. Třeba taková dnešní poslankyně Helena Válková, s níž jsem se taky nad mým případem seznámil, přiznává, že do KSČ šla z kariérních důvodů… Je jasné, že Slánský byl vinen z mnoha věcí, kterých se jako vysoký straník dopustil, ale nebyl vinen z toho, za co byl nakonec popraven. Právě proto je důležité to otevřít a přešetřit osobu po osobě. Možná, že nemám pravdu, možná, že otec byl nějakým způsobem vinen… Ale do této doby jsem nic, co by to jakkoli potvrzovalo, nenašel. Já chci očistit naše jméno. Když se řekne Margolius, leckdo pořád divně kouká a dozvídám se, že co – pan tatínek byl komunista, tak si to zasloužil.

Kouzlo demokracie je, že nechává lidi přemýšlet různým způsobem, dovolí jim sledovat, co chtějí, ale zásadní požadavek je mít k dispozici věrohodné a pravdivé informace nezkreslené nějakou demagogickou ideologií.

Berete aspoň jako formu útěchy, že se vám podařilo přimět vedení Prahy, aby pojmenovalo sad u památníku obětí komunismu na Újezdě na alej Obětí totality?

Dlouho jsem se divil, proč žádná taková ulice v Praze není. V roce 2016 jsem napsal na pražský magistrát, tam to dva roky leželo a nakonec si to za své vzala Eliška Kaplický Fuksová, která tehdy byla v zastupitelstvu. S Janem Kaplickým, s nímž jsem se dobře znal přes dvacet let, jsme se mimochodem dříve účastnili veřejné soutěže na zmíněný pomník obětem komunismu, který nakonec udělal Olbram Zoubek. Každopádně k návrhu na vznik té ulice se sešlo několik komisí, ale prý žádnou vhodnou ulici, která by se tak mohla pojmenovat, nenašli. Ale nakonec přišel nápad na alej, která vede právě od pomníku k lanovce na Petřín. Jsem nesmírně šťastný, že se povedlo alespoň to.

Asi i z Anglie trochu sledujete současnou českou politiku – třeba to, že komunisti po posledních parlamentních volbách vypadli poprvé ze sněmovny, ale teď se tam pod hlavičkou hnutí Stačilo! snaží vrátit. Znepokojuje vás to?

To samozřejmě sleduji a trochu trpím při pomyšlení, co Česku taky může hrozit. Obecně mám pocit, že vedle všech těch problémů s (ne)omluvou, nedostávám žádné pozitivní zprávy. Na druhé straně demokracie má mít všechny škály politických stran, zákazy většinou nikam nevedou. Podívejme se, co teď vyvádí Trump v Americe, ten vyloženě vykazuje sklony k fašismu. Kouzlo demokracie je, že nechává lidi přemýšlet různým způsobem, dovolí jim sledovat, co chtějí, ale zásadní požadavek je mít k dispozici věrohodné a pravdivé informace nezkreslené nějakou demagogickou ideologií. Teprve pak si člověk může dělat svůj vlastní názor.

Říkali jsme, že židovský původ vašeho otce hrál nejspíš významnou roli v tom, že se stal součástí procesu se Slánským. Asi také sledujete nárůst antisemitismu ve světě, jak se na to díváte s vaší rodinnou historickou zkušeností?

Je to příšerné. A to jsme zase u toho, jak je strašně důležité mít pravdivé informace. Na Facebooku jsem musel z přátel vyhodit několik lidí, protože začali mít silně antisemitské názory. Není přece možné se takhle veřejně projevovat a ještě u toho vyřvávat a přesvědčovat jiné, že oni mají pravdu a ten druhý ne.

V rámci životního osudu vašeho otce mě zaujalo, že kromě toho, že přežil věznění v koncentračních táborech, byl po válce na ředitelství národní bezpečnosti a pátral po nezvěstných bývalých vězních koncentračních táborů. Například v Bergen Belsenu pátral i po malíři Josefu Čapkovi. Víte o téhle kapitole jeho života něco víc?

Mnoho ne. Na zmínku o tom jsem narazil v jedné kapitole ve vzpomínkách jeho manželky Jarmily Čapkové. Psala tam, že do toho Bergen Belsenu jela hledat Josefa právě s mým otcem, Rudolfem Margoliem. I na to, že otec byl po válce, hned jak se vrátil z koncentráku, od června 1945, takto u policie, jsem narazil až v později v nějakých dalších dokumentech. Otec měl výhodu, že ovládal němčinu, francouzštinu, ruštinu. I proto byl pak přijat na ministerstvo zahraničního obchodu, kde jeho znalostí chtěli využít. Jak to nakonec dopadlo, víme.