RECENZE. Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, se bezprostředně dotýká naší země. Mladého britského burzovního makléře přiměly k činu události v Československu těsně před vypuknutím druhé světové války, kdy Hitlerovy militantní plány bezprostředně ohrožovaly náš stát i občany; Wintonovy aktivity se v podstatné části odehrály v Praze a šlo v nich o zdejší děti většinou židovského původu.

Tyto skutečnosti jsou u nás už léta známy, na Hlavním nádraží je připomíná výrazná plastika Flor Kentové, pan Winton navštívil Česko a Václav Havel jej vyznamenal řádem T. G. Masaryka. Co nového nám o něm může říct nový film, byť natočený s hvězdným obsazením? I proto byl britský hraný snímek Jeden život očekáván se zájmem až osobně zaujatým.

Právě dorazil do našich kin a lze říct, že nezklamal, je důstojným památníkem mimořádné osobnosti i činu.

I když je to „jen takový normální“ životopisný film. Nebo snad právě proto. Solidní, klasická filmařina. Žádné velké experimenty, a už vůbec ne emocionálně vypjaté momenty, natož – naštěstí – citové vydírání. Přitom Wintonův čin lze označit jako veliký. Navíc šlo o konání muže na první pohled obyčejného, jak jsme si zvykli říkat – „souseda odvedle“.

Scénáristka Lucinda Coxonová a režisér James Hawes vyšli z knihy Wintonovy dcery Barbary, která mohla čerpat z ústního podání rodičů, případě babičky, z vlastních zážitků souvisejících s „odhalením“, Wintonovy činnosti, i z rodinných archiválií.

Text, jehož autorem je kulturní publicistika Agáta Pilátová, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Tvůrcům se podařilo věrohodně zobrazit napjatou pomnichovskou a těsně předválečnou atmosféru v Praze, houfy uprchlíků z obsazených Sudet, strach i fatální nedostatek informací.

Vylíčili Wintonovo nesnadné přesvědčování zdejších ohrožených lidí, že nebezpečí je blízko a že hrozí nejen židovskému obyvatelstvu. Zároveň se také zdařilo zachytit – a tím i výmluvně kriticky zhodnotit – laxní postoj britských oficiálních kruhů, které zdaleka ne vždy a jen neochotně a s váháním připouštěly, že je naléhavě třeba rychle a účinně pomoct.

Dvě dimenze

Snímek se odehrává ve dvou rovinách: v období let 1938–1939, kdy Winton se spolupracovníky organizuje odjezd dětí a zařizuje pro ně legální pobyt a pěstouny ve Velké Británii, další dimenze, zpočátku kontrastně pomalejší, zobrazuje dění na konci osmdesátých let minulého století.

Tehdy byl Wintonův skutek poprvé zveřejněn, což se pro něj stalo příležitostí k zamyšlení nad událostmi před půl stoletím. Přechody mezi desetiletími zvládají tvůrci bravurně. S pozoruhodnou přesvědčivostí, dynamicky a se smyslem pro napětí ztvárnili zvláště předválečné týdny a měsíce, kdy Winton usiluje o zajištění cesty dětí.

Obraz ulic města ostřelovaného nacistickou propagandou, do nějž přibývají uprchlíci a bída, je naléhavě přesvědčivý.

Velkou pomocnicí a oporou se mu při tom stává matka. Hned pochopila situaci, a zatímco Nicholas usilovně pracuje v Praze, obchází britské úřady, jedná s lidmi v kompetentních institucích, přesvědčuje, naléhá, účinně vkládá do svých intervencí i svou ženskost a emoce.

Mezi nejpůsobivější scény patří okamžiky, kdy Nicholas poprvé přijíždí do Prahy a vnímá zdejší nejistotu, obavy i zmatek. V prvních chvílích je poněkud zaskočen, možná i v rozpacích, jak začít. Má však jasno, že začít musí – proto přece přijel.

Rychle najde cestu k zdejším aktivistům a spolu s nimi, orientovanými dosud především na pomoc uprchlíkům z Německa a Sudet, podniká potřebné kroky k záchraně židovských dětí. Akčně koncipované scény z jednání, přesvědčování, získávání financí, rozhovory s rodiči dětí, shánění víz a potřebných razítek – to vše má svižné tempo.

Obraz ulic města ostřelovaného nacistickou propagandou, do nějž přibývají uprchlíci a bída, je naléhavě přesvědčivý. Přispívá k tomu excelentní výkon Johnny Flynna jako mladého Nicholase, zatímco v londýnských kulisách zas skvělý výkon Heleny Bonham Carterové v roli okouzlující, a hlavně energické matky.

Česká stopa

Jako sympatický bonus český divák rád zaznamená známé záběry pražských ulic a zákoutí, stejně jako přirozeně znějící české věty z úst dětí a Wintonových místních spolupracovníků. Česká stopa ve filmu je přirozená, nepůsobí násilně a do sekvencí odehrávajících se v Praze organicky patří. (V titulcích čteme česká jména mj. mezi představiteli epizodních rolí, mj. A. Formanové.)

Anthony Hopkins pracuje střídmými, úspornými prostředky, pouhým gestem či pohledem, přemýšlivým výrazem, posunutím brýlí nebo pomalými kroky po místnosti.

Předválečné scény se prolínají s rovinou Wintonova příběhu po padesáti letech. Na konci osmdesátek je to je už starý muž, který se jen váhavě vrací do minulosti. Jako by ho spíš tížila, než naplňovala uspokojením. Není v tom pouze skromnost muže, který nestojí o veřejný zájem, a vůbec ne o oslavy.

Film tu tiše otvírá také staré, ale stále bolestné trauma: tíhu devátého vlaku s dětmi, který už z Prahy neodjel. Toho dne, kdy měl vyrazit z Wilsonova nádraží, se psalo datum 1. září 1939. Začala druhá světová válka a spoje do zahraničí byly zastaveny. V tom vlaku měl být největší počet dětí – přes dvě stovky…

Anthony Hopkins pracuje střídmými, úspornými prostředky, pouhým gestem či pohledem, přemýšlivým výrazem, posunutím brýlí nebo pomalými kroky po místnosti. Jeho dojaté a překvapené tváři v televizním studiu, když vidí plný sál lidí, které jako děti zachránil, zcela věříme. Wintonova – Hopkinsova neokázalá, noblesní zdrženlivost je v každém záběru pravdivá.

Soused odvedle

Film Jeden život zobrazuje počiny Nicholase Wintona ve vysoce nadprůměrné kvalitě. Film tohoto typu má své zasloužené místo v kontextu kinematografie a v kulturním prostředí vůbec. Je jistě možné připomenout i jeho další dimenze, například aktuální souvislost se současnými uprchlickými vlnami i s naléhavými potřebami běženců před hrůzami války.

Nebo – a to zejména – podobnost Hitlerovy dobyvačné expanze a krutostí nacismu se současnými válečnými zločiny. Z příběhu Nicholase Wintona, tedy i z filmu Jamese Hawese lze nicméně vyčíst ještě další neméně důležitý aspekt.

Poznatek, že mezi námi vždycky byli, jsou a bohdá i nadále budou výjimečné osobnosti, které jsou „sousedy odvedle“ a na první pohled se nezdá, že by dokázali vykonat něco neobyčejného, ale v jistých životních situacích se vynoří a udělají, co je třeba.

Na závěr: Nebylo by spravedlivé nepřipomenout, že životní příběh Nicholase Wintona ztvárnil už před více než dvaceti lety (2002) v české produkci vynikající dokumentární film Síla lidskosti slovenského režiséra Matěje Mináče. Snímek získal řadu ocenění a byl úspěšný i u diváků.

V našem prostředí byl Mináč první, kdo upozornil na tuto význačnou osobnost, vyhledal řadu autentických dokumentů i „Wintonových dětí“. Jeden z nich, televizní reportér Joe Schlessinger, doprovodil dokument průvodním slovem. Režisér se pak tématem zabýval i později a vytěžil i něj i další snímky.