Osm statečných z Rudého náměstí z roku 1968 dostane cenu českého ministerstva zahraničí

Napsal/a Robert Břešťan 30. května 2018

Tradiční cenu za propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí Gratias agit získá letos, v 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, i osm Rusů, kteří proti vpádu „bratrských armád“ v srpnu 1968 protestovali v centru Moskvy.

Z původní osmičky žijí už jen tři – Pavel Litvinov, Tatjana Bajevová a Viktor Fajnberg. Ti také 8. června v Praze v Černínském paláci cenu osobně převezmou.

Za naši a vaši svobodu

Ministerstvo zahraničí, které cenu každoročně uděluje, jména nominovaných sice dosud oficiálně nezveřejnilo, všichni tři jmenovaní ale již přijali pozvání na 7. června 2018 na diskusi do Knihovny Václava Havla právě – jak stojí na webu knihovny – „u příležitosti udělení ceny Ministerstva zahraničí ČR Gratias agit”.

„Pokud vím, tak by cenu měli převzít jako celek za všech osm statečných,“ komentuje to i historik Ústavu pro studium totalitních režimů Štěpán Černoušek, který se tématu česko-ruských vztahů dlouhodobě věnuje.

HlídacíPes.org má jména těchto oceněných potvrzena i z neoficiálních zdrojů ministerstva zahraničí.

Osmička mladých lidí s československou vlajkou i známým transparentem s nápisem „Za naši a vaši svobodu“ se 25. srpna 1968 sešla na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa na moskevském Rudém náměstí.

Skupinku tvořili lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalja Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov, lingvistka Larisa Bogorazová a studentka Taťjana Bajevová.

Jejich protest dlouho netrval; během několika minut byli napadeni a poté i zatčeni komunistickou policií. Odsouzeni pak byli k několikaletým trestům vězení, k pobytu v pracovních táborech, psychiatrických léčebnách nebo ve vyhnanství. Ostatně i zbývající trojice – Litvinov, Bajevová i Fajnberg – žije dnes mimo Rusko.

Pavel Litvinov je mimochodem vnukem Maxima Litvinova, který byl ve 30. letech 20. století ministrem zahraničí ve Stalinově SSSR.

Před pěti lety si protest po 45 letech na stejné místo v centru Moskvy přišla připomenout desítka novodobých ruských aktivistů i s původní účastnicí protestu Natalijí Gorbaněvskou. Policie je za nepovolené shromáždění pozatýkala ještě rychleji než v roce 1968 – během čtyř minut.

Memorial, Gorbačov a ruské archivy

Tento týden, ve středu a ve čtvrtek, se v Moskvě konají hned dvě konference právě k roku 1968. Pořádají je nevládní organizace Memorial a Gorbačovova nadace.

Zúčastní se jí například bývalý český premiér Petr Pithart, historici Ústavu pro studium totalitních režimů, aspoň nakrátko by měl dorazit i Michail Gorbačov.

„Ruské státní orgány se na konferenci nijak nepodílejí. Chci v Moskvě poděkovat organizaci Memorial za výbornou spolupráci a zároveň vyjádřit přání, aby se větším partnerem při mapování společné historie staly oficiální ruské státní instituce a archivy,“ říká ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra.

Memorial chce letos v srpnu představit v Moskvě, v Centru Andreje Sacharova, výstavu českých historiků nazvanou „Za naši a vaši svobodu“.

Ta je nyní ve Washingtonu a mapuje právě svědectví o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku.

Rok 1968 je dodnes citlivým bodem v česko-ruských vztazích. Využívá jej opakovaně i kremelská propaganda. Naposledy vloni na podzim při návštěvě prezidenta Miloše Zemana v Rusku web ruské armádní televize Zvezda napsal, že Československo by mělo být vděčné za sovětskou invazi v roce 1968, protože ta nedovolila Západu uskutečnit státní převrat.

Stříleli na nás z kulometů!

O dva roky dříve, v červnu 2015, ruská státní televize Rossija 1 odvysílala propagandistický dokument „Varšavská smlouva, odtajněné stránky“, kde svérázně vykládala i průběh Pražského jara.

Kvůli pasážím věnovaným sovětské invazi do Československa v roce 1968 si dokonce tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek předvolal k jednání ruského velvyslance.

Ve filmu vystupuje mimo jiné komunistický poslanec ruské Státní dumy Jurij Sinělščikov, který se obsazení Československa zúčastnil jako četař spojovacího praporu působícího v bývalé NDR. „Stříleli po nás shora z kulometů,“ barvitě popisuje v dokumentárním snímku Sinělščikov u budovy Národního muzea v Praze.

Jeho údajné vzpomínky na „palbu z kulometů a jiných zbraní po sovětských vojácích v otevřených transportérech“ a „hořící tanky“ jsou prostříhány s ukázkami ze sovětského propagandistického filmu z roku 1969 s názvem Československo, rok zkoušek. V něm v ulicích Prahy umírají potomci osvoboditelů z května 1945.

Dokumentární film tvrdí, že se v Praze chystal ozbrojený převrat. Akce proti sovětským vojákům prý probíhaly pouze v centru hlavního města, zatímco jinde v Praze a na venkově byl klid.

„Celý ruský pohled na rok 1968 je často velmi revizionistický, odkazem na minulost obhajují i některé své současné kroky. Proto byl tento dokument o roce 1968 směřován hlavně dovnitř ruské společnosti,“ vysvětluje historik Štěpán Černoušek.


Podpořte nezávislou žurnalistiku. Jako odměnu za dar ve výši 499 korun obdržíte exkluzivní 100stránkovou publikaci Babiš. Vůdce pro 21. století.

Čtěte též

Reklama

8 komentářů

  1. Nemec napsal:

    Statečným z Rudého náměstí patří poděkování a uznání za jejich obrovskou odvahu. O té se může ruským motorkářům a lodníkovi Foldynovi jen zdát. Často je slyšet , že jsme se měli bránit německé okupaci s Hitlerem. Ale, že jsme se měli bránit sovětské okupaci neřekne nikdo. Proč asi ? Dát někomu přes hubu a ještě po něm chtít poděkování vystihuje hnus, do kterého nás zatáhl Zeman se svými voliči.

  2. Frank Zappa napsal:

    Bohužel je nyní vidět celá ta holá tragédie a po odchodu ruské armády z Československa jsme nepřetržitě v nějaké válce. Západ potřeboval odstrčit Sovětský svaz, aby mu už dále nezabraňoval rabovat slabší země, do čehož se následně po pádu socialismu i s chutí pustil pod různými vylhanými záminkami.

    John Pilger – „Válka, kterou nevidíte“ https://www.youtube.com/watch?v=u6tNXk9aB6k

    • Josef napsal:

      Tragedie našich rudých bolševiků je v tom,že v celé naší historii zrazovali národ ať v roku 1939,1948,1968 . V současné době jsou velcí vlastenci , odpůrci západu a kolaborují se zaostalým Ruskem.Holt vylézají z kanálu,cítí se nedocenění a znovu začínají škodit a doufat ve změnu.

    • Josef napsal:

      Takový nesmysl může napsat jenom rudoch.

  3. ČERT napsal:

    I k tomu, co se zde píše… Český rozhlas Radiožurnál tak před více než deseti lety opakovaně vysílal, ve svém pořadu „Příběhy 20.století“, rozhovor s jedním Rusem nebo možná, kdybychom chtěli být striktní po etnické stránce, ruským Židem, který v té době střídavě pobýval v ČR a Izraeli, hovořil dobře česky a byl jedním ze sovětských veteránů té operace „Dunaj“, tedy invaze do ČSSR v roce 1968… Sergej Magit se, tuším, jmenoval (omlouvám se, pokud jsem to jméno trochu zkomolil). A tenhle Magit se dost s despektem vyjadřoval o Češích a jejich projevech odporu, prostě i takové neochotě skutečně bojovat apod. To z jeho slov přímo vyzařovalo…

    Tak jistě, že tu v srpnu 1968 nedošlo k nějakému skutečnému ozbrojenému odporu se střelbou z kulometů proti invazním jednotkám (jak se třeba uvádí v tom jmenovaném ruském dokumentu)… Jenže tady byla zásadní také jiná věc. Tady šlo o násilný zásah zvenčí do jistého liberalizačního vnitřního procesu, který ovšem sám nebyl násilné povahy, a je známo, jak právě tenhle fakt rezonoval i na širším mezinárodním poli, protože tady SSSR postrádal takové argumenty, jakých mohl užít třeba v případě Maďarska v roce 1956 a přitom poukazovat, že totéž přece dělají v zemích ve sférách svého vlivu také USA (Latinská Amerika a Karibik, úplná klasika)… Připomíná se, jak se v důsledku invaze do ČSSR v r. 1968 od Moskvy dost odklonily i západoevropské komunistické strany, atd.

    Ale když už je tady takovým zvykem, že je-li řeč o Rusku, hned to někteří automaticky stočí také na USA… Jenže takhle to (prostě „vždyť oni to dělají taky“) ale už v době studené války platilo, a jak bylo naznačeno v případě Maďarska 1956, i právě v nejvyšší mezinárodní politice… Stačí připomenout konec roku 1989, kdy se ve východní části Evropy hroutil komunismus, přičemž v Ceauseskově Rumunsko se to neobešlo bez krvavého vnitřního konfliktu. USA v čele s Bushem starším se tehdy snažily přemluvit Gorbačova a SSSR, aby v Rumunsku (kde, mimochodem, už od 50.let sovětští vojáci nebyli) vojensky zasáhl. Proč? Protože USA tehdy samy uskutečnily vojenskou invazi do Panamy, kde svrhly presidenta generála Noriegu, obviněného ze spolupráce s kolumbijskými narkokartely – a princip „když tedy my jsme v očích světové veřejnosti namočeni v takovém hrubém zasahování do vnitřních záležitostí nějakého státu, tak ať jsou v tom namočeni také ti druzí“, tj. v tomto případě Rusové.
    Takže takové širší zamyšlení nad problematikou, do které samozřejmě plně zapadá i otázka invaze do Československa v roce 1968…

  4. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Pane Čert, zažil jsem „vstup spřátelených armád“ a taky jsem hrozil pěstí z chodníku, ale taky si pamatuji že tomuto vtipu z té doby – je krásný den, obloha bez mráčku, Pepíček sedí v lavici u okna a mumlá : „Dneska by to šlo, no dneska by určitě šlo“, soudruška učitelka se ho zeptá : „co to tam pořád mumláš, že by to šlo“? Pepíček řekne : „prosím tatínek říká, že jednoho krásného dne vykopeme komunisty“, tomu se tehdy smáli i členové strany, tož tak nějak.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Oprava. …soudružka učitelka …

      • ČERT napsal:

        No vidíte… A vždyť nakonec se i celá ta „tyranie“ zhroutila, s výjimkou zmlácených studentů na Národní třídě, prakticky bez odporu…

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies