V červnu 1953 Češi kvůli měnové reformě přišli o své úspory i o krásné mince a bankovky. Nedlouho poté, v noci z 13. na 14. července, pak Československo zasypaly kopie nové korunové bankovky nadepsané „Hladová koruna – dar Sovětského svazu“.

„Je to důkaz vládní bezradnosti a bankrotu pětiletky, památka na to, oč Vás vláda okradla,“ mohli pod nadpisem číst všichni, kteří „hladovou korunu“ našli. Rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa jich na československé území v balonech poslala z bavorského městečka Tirschenreuth celkem devět milionů.

Státní bezpečnost zadržela pouze 774 715 kusů „bankovek“, ale i tak Rudé právo v článku z 18. července 1953 tvrdilo, že „balonková akce“ imperialistů se u lidu setkala s ostrým odsouzením. Občané ho prý vyjadřovali tak, že nalezené „hladové koruny“ přinášeli na služebny Sboru národní bezpečnosti (SNB) a na národní výbory.

„Kluci se za ně snažili v obchodě něco koupit,“ vzpomínal pro Paměť národa Miroslav Vít z Frýdlantu v Čechách, pamatoval si i chvíli, kdy frýdlantské náměstí pokryly staré bankovky. „Lidé se je neobtěžovali ‚vyměnit‘ za nové, protože by dostali jen zlomek jejich původní hodnoty…“ dodal na vysvětlenou.

Bankovky z Moskvy místo těch z Londýna

„Hladová koruna“ Svobodné Evropy parodovala novou korunovou bankovku nevalné kvality, kterou nechali českoslovenští představitelé vytisknout v Sovětském svazu. Nebylo to jen z důvodu přísného utajení přípravy měnové reformy, ale i kvůli tomu, že pražská tiskárna by za krátkou dobu nezvládla vytisknout požadované množství.

Krásnou korunovou minci z roku 1922 od sochaře a medailéra Otakara Španiela tak v červnu 1953 vystřídala bankovka navržená neznámým sovětským umělcem. Její vzhled – připomínala spíše kupon – jako by symbolizoval zradu na obyvatelstvu, kterou měnová reforma byla.

Texty na rubu i líci „hladové koruny“ vyzývaly Čechoslováky, aby se postavili režimu, protože nejsou ve svém boji sami. „ČEŠI A SLOVÁCI! Režim slábne a bojí se Vás. Moc je v lidu a lid stojí proti režimu. Sjednocujte a mobilizujte svoje síly! Pryč s kolchozy! Trvejte na právech dělnictva! Dnes si vymáhejte ústupky, zítra svobodu,“ stálo na rubové straně.

Vláda Viliama Širokého o reformě informovala obyvatele pouhý jeden den předem, když v neděli 31. května 1953 oznámila přijetí zákona „o provedení peněžní reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží“. Při jeho čtení lidé rychle pochopili, že je stát okrádá o úspory.

Měli jen čtyři dny na výměnu dosud platné hotovosti a v omezeném množství i vkladů, ovšem v nevýhodném kurzu – jedna nová koruna za pět starých – a pro vyšší obnosy v ještě nevýhodnějším. Za 50 starých korun dostali jednu novou…

Komunistická vláda své občany okradla celkem o více než 22 miliard korun, což bylo ostatně smyslem reformy – získat od lidí peníze na pomoc státem řízené ekonomice, která fungovala špatně. Reforma znehodnotila i československou měnu, která se nově vázala na rubl, tedy „nejpevnější měnu na světě“, jak tvrdili komunisté.

Čechoslováky také připravila o mince a bankovky vysoké umělecké i technické úrovně, které byly vytištěny v Londýně, včetně stokorunové bankovky s portrétem prezidenta Masaryka. Sověti vnutili Československu také neobvyklé hodnoty po třech a 25 haléřích a třech a 25 korunách, na které si obyvatelé nikdy nezvykli.

Hladové koruny jako vzpruha k odporu

Měnová reforma se pochopitelně setkala s odporem po celé republice. Represivní aparát protesty očekával a byl na ně dobře připraven. Největší protest v Plzni, kde demonstrovalo dvacet tisíc lidí, tvrdě potlačil: zatčeno bylo 650 lidí a v následných procesech odsouzeno 331 lidí, 50 rodin se muselo z Plzně vystěhovat.

Tento první, byť krátký masový projev nespokojenosti v sovětském bloku udělal radost Američanům, kteří financovali Rádio Svobodná Evropa. To od roku 1951 vysílalo do Československa, Polska a Maďarska a také posílalo přes železnou oponu balony s antikomunistickými letáky a tiskovými materiály.

Free Europe Press (Tisk Svobodné Evropy) tenkrát rychle objednal v newyorské tiskárně Reynolds Offset výrobu letáků v podobě nové korunové bankovky. Padělání primitivní bankovky bylo pro tiskaře Kena Graebera jednoduché:

„Dva muži, kteří ji přinesli do tiskárny, měli několik záhadných poznámek o tajné operaci. Říkali, že si o ní budu moct brzy přečíst, a také mluvili o nějakých balonech. Bankovky na arších jsme tiskli nepřetržitě tři dny,“ vzpomínal v roce 1985 pro studii o psychologické válce Herberta A. Friedmana.

S požehnáním Kongresu

Tajná operace Svobodné Evropy se jmenovala „Prospero“ a trvala pět dní, během nichž povětrnostní podmínky dovolily vyslat z Bavorska na české území celkem 6500 balonů nesoucích devět milionů „hladových korun“, dva miliony letáků informujících o vzpouře východoberlínských dělníků, která proběhla 16. června 1953, a také půl milionu kulatých plíšků se „Zvonem Svobody“. Symbol Svobodné Evropy připomínal základní právo každého jednotlivce svobodně myslet, mluvit a pohybovat se.

Texty na rubu i líci „hladové koruny“ vyzývaly Čechoslováky, aby se postavili režimu, protože nejsou ve svém boji sami. „ČEŠI A SLOVÁCI! Režim slábne a bojí se Vás. Moc je v lidu a lid stojí proti režimu. Sjednocujte a mobilizujte svoje síly! Pryč s kolchozy! Trvejte na právech dělnictva! Dnes si vymáhejte ústupky, zítra svobodu,“ stálo na rubové straně.

Režim na akci „Prospero“ reagoval tím, že na hranicích použil k sestřelování balonů vojenská letadla a protiletadlové zbraně. Policejní vozy v Praze i jinde používaly reproduktory, kterými přikazovaly občanům všechny letáky a bankovky odevzdat.

Ministerstvo zahraničních věcí předalo 20. července 1953 Velvyslanectví USA v Praze protestní nótu. Velvyslanectví reagovalo vysvětlením, že se jedná o iniciativu nevládní organizace „Crusade for Freedom“, tedy „Křižácké tažení za svobodou“, která skutečně balonové akce i vysílání Svobodné Evropy finančně podporovala. Hlavním sponzorem byla ale americká zpravodajská služba CIA s požehnáním amerického Kongresu.

Balony štvavých imperialistů

Balony přinášely Čechoslovákům informace Svobodné Evropy i přes stížnosti komunistického Československa na mezinárodní úrovni až do listopadu 1956. Režim se proto snažil obyvatele před sbíráním materiálů z balonů odradit.

Projev sovětského vůdce Nikity Chruščova z 24. února 1956 v polštině, který v roce 1956 v lese za Libercem našel pamětník Miroslav Vít. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„Do školy nás přicházeli varovat příslušníci SNB. Říkali nám, že když sebereme propisku a zmáčkneme ji, tak vybuchne,“ vzpomínal Miroslav Vít, který se školou v Liberci v září 1956 zhlédl výstavu o špionážních balonech štvavých imperialistů. „Byl na ní balon, u kterého bylo varování, že je naplněný vznětlivou vodíkovou náplní, a pak fotografie popálených lidí.“

On sám se nenechal zastrašit ani odradit tresty za držení nalezených tiskových materiálů. „Letáků Svobodné Evropy byly plné lesy. Byly ale většinou v polštině…“ vyprávěl Miroslav Vít, který si některé z nich schoval, ačkoli policie vyzývala, aby lidé letáky odevzdávali na služebnách SNB.

V jeho archivu se dochoval shozený leták s projevem sovětského vůdce Chruščova o Stalinově kultu osobnosti z února 1956 v polštině a polský Zpravodaj Svobodné Evropy o protestech dělníků v Poznani v červnu 1956.

Svobodná Evropa balony s tiskovými materiály přestala posílat po krvavém potlačení povstání v Maďarsku, po němž čelila výtkám, že u maďarských bojovníků za svobodu vyvolala nepřiměřená očekávání na pomoc ze Západu.

Podle historika Prokopa Tomka, který o balonových akcích Svobodné Evropy napsal knihu „Balony svobody“, nelze skutečný vliv informací doručovaných balony zjistit. Značně podrážděná reakce režimu ale svědčila o tom, že akce smysl měla.

Autorka textu Markéta Bernatt-Reszczyńská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.