Ondřej Neumann: České dějiny (a budoucnost) očima katolického novináře
IN MEDIAS RES. „Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan.“ Když jsem dočetl až k této větě, pochopil jsem, proč mi vydavatel a šéfredaktor Forum24 Pavel Šafr při debatě o své poslední knize Češi mezi pravdou a lží do esemesky napsal: „Snad tě moc nenaštve.“
Na Pavla Šafra jsem poprvé narazil v okamžiku, když jsem s diktafonem ČTK přiběhl do redakce tehdejšího Českého deníku s úkolem – od Josefa Kudláčka odchází odchází Šafr s částí redakce, napiš o tom! Redakce sídlila ještě v budově někdejšího Rudého práva v Praze na Florenci. Vyzpovídal jsem Pavla Šafra a poznal mimo jiné jeho blízké spolupracovníky – Roberta Čásenského a Michala Musila. Psal se rok 1993.
Pavel Šafr, seznamte se!
Během roku následujícího jsem se v dresu veřejnoprávní agentury sešel se Šafrem hned dvakrát. Když on a jeho tým dostali šanci řídit Denní Telegraf a pak, když byl za několik měsíců vyhozen kvůli nespokojenosti výkonné rady ODS s politickou orientací listu. Pro nepamětníky – ODS v té době šéfoval Václav Klaus a byla jasným hegemonem tehdejší scény. Z Šafrova odvolání byl docela skandál, o kterém psaly například Die Presse či Frankfurter Allgemeine Zeitung. Příběh z dob obnovování kapitalismu v Čechách se dostal i do zprávy výboru Kongresu USA o stavu lidských práv za rok 1994.
Šafr si po angažmá v Denním Telegrafu založil PR agenturu, já v roce 1995 zamířil do Lidových novin. Tam Pavel Šafr v roce 1997 započal svoji hvězdnou šéfredaktorskou jízdu (po LN přišly Mladá fronta Dnes, Reflex, Blesk…). Pracovali jsme spolu v Lidovkách asi dva roky. Udělal ze mě šéfa domácí rubriky. O obsah a styl řízení lidí jsme se hádali relativně často. Tak mě po čase sesadil. V roce 1999 se naše profesní cesty rozešly. Já chtěl do Týdne, Pavel mi to rozmlouval. Výsledkem byla hodinová výpověď.
Přestože je česká mediální scéna malý a mělký rybníček, dlouhá léta jsme na sebe prakticky nenarazili. Ozval se na podzim 2014. Tedy v době, kdy si českou mediální scénu již rozparcelovávali čeští a slovenští miliardáři. Ani jednomu z nás se to ani trochu nelíbilo. Já v té době startoval HlídacíPes.org, Pavel nosil v hlavě Svobodné fórum (později Forum 24). Rozešli jsme se s tím, že si do zelí nepolezeme a pokud možno budeme spolupracovat (Robert Čásenský za pomoci Michala Musila v té době už vydával magazín Reportér).
Psisko se totiž od začátku soustředilo na novinařinu investigativní a analytickou, Pavel Šafr na názorovou až aktivistickou. Ve smyslu aktivní a občansky angažované obrany před politickými predátory, kteří podle Šafra usilují o destrukci demokratického systému.
V listopadu 2020 – šest let po naší schůzce v tehdejší sklepní redakci HlídacíPes.org – Pavel Šafr vydal knížku Češi mezi pravdou a lží se dvěma podtituly: Polemika s nacionalistickým a marxistickým dějepisem a Příběhy z české historie očima novináře.
Knihu možno objednat ZDE
Knihu, složenou z již publikovaných i nových „syntéz“, autor člení do tří částí – I. Evropské souřadnice českých dějin, II. Dějiny lhaní a touha po svobodě a III. Naši prezidenti, plus závěrečného zamyšlení Český národ na osudové křižovatce.
Katolický kazatel v akci
Šafr hned v úvodu jasně deklaruje, že nehodlá fušovat historikům do řemesla, že knihu psal jako novinář. O tom ostatně jasně hovoří i jeden ze zmiňovaných podtitulů knihy. „Nedržíte … v rukou knihu historika, nýbrž komentátora, který se z práce mnoha historiků a jejich analýz pokouší vytvořit syntézu. (…) Úkolem novináře je přispívat k tomu, aby společnost měla maximální schopnost obrany před lží a manipulací. A před účelovým či stereotypním upravováním i falšováním je třeba bránit i naše národní dějiny.“
V ruce tedy držíte knihu komentátora. Novináře, který vyrůstal v katolickém prostředí, vyznává katolické hodnoty a pohlíží na české dějiny jako katolík. To je nutné mít při čtení stále na paměti. Což není až tak obtížné, Šafr se tím nijak netají, čas od času to připomene a poměrně jasně hovoří i názvy jednotlivých kapitol. Například: Husité: Falešná sláva a temno radikalismu, Na Bílé hoře jsme neprohráli či Národní obrození, o kterém jsme se neučili.
A kdo zná Pavla Šafra osobně, ví, že má v rukou i knihu „kazatele“, který nejde pro vyhraněný soud či odsudek daleko.
„Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan,“ deklaruje otevřeně Šafr a argumentuje proč. Příčí se to celé mé výchově, vzdělání i mému přesvědčení. Přesto čtu dál. A nejsem naštvaný, jak se v nadsázce při naší komunikaci obával Pavel Šafr. Naopak – začíná mě to bavit. Nutí mě to přemýšlet.
Je několik leitmotivů, které se táhnou celou knihou. Husitství bylo dobou temna (souhlasím jen napůl), vzestup českých zemí byl vždy jen v období naší orientace na Západ a otevřenosti vůči němu (souhlas), před Východem – ruským impériem je třeba mít se na pozoru (naprostý souhlas), po 30 letech dochází ke snahám části historiků bagatelizovat zločinnou komunistickou diktaturu (podmíněný souhlas), bez vyhnání sudetských Němců by to Stalin a komunisté měli daleko těžší (spíše nesouhlas, viz vývoj v někdejší NDR), PRAVDA je jen jedna a má zásadní význam pro život v demokracii (souhlas).
Silné a podnětné jsou i Šafrovy portréty polistopadových prezidentů. Všechny ostatně ve funkci zažil i jako aktivní novinář. A využívá bystré postřehy komentátora, který „byl u toho“. Zdaleka nejlepší je pak jeho vykreslení skrytých motivací a „běsů“ Miloše Zemana. Účtuje s ním stejně nesmlouvavě jako kupříkladu s Janem Žižkou. Zemanovu portrétu ostatně dal titulek: V převleku husitského krále, což v Šafrově pojetí českých dějin mluví za vše.
Západní lidé, nikoliv východní lid
Novinář Pavel Šafr napsal čtivou a provokující knihu. O českých dějinách, o nepočetném národě ve středu Evropy, o jeho údělu mezi živlem ruským a germánským, o jeho možném budoucím směřování. Sám svoji volbu a úhel pohledu nikterak neskrývá, viz jeden z mezititulků poslední kapitoly – Vize svobodného národa: západní lidé, nikoliv východní lid.
Nabídl svobodomyslným a otevřeným čtenářům svoji syntézu bádání historiků (seznam použité literatury je úctyhodný, pro mě například znovuobjevil Vývoj a zločiny panslavismu od Václava Černého) i svoji interpretaci klíčových události – a jejich dopadů na naši současnost i budoucnost – moderních dějin po roce 1945. Tedy období, které se například ve školách příliš neprobírá a jehož interpretace byla komunistickou propagandou zcela deformována.
Obsáhlejším úvodem o mém osobním stýkání a potýkání se s Pavlem Šafrem jsem chtěl otevřeně přiznat, jak si stojí autor ke svému „recenzentovi“. Teď doplňuji: Na mnohé z historie máme odlišné názory.
Ostatně i na současnost. Shodneme se, že oligarchizace médií je smrtelným nebezpečím pro naši demokracii. Stejně jako skutečnost, že nás političtí a byznysoví lídři v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem táhnou čím dál intenzívněji na Východ. Lišíme se v odpovědi na otázku, jak má na tato nebezpečí reagovat novinář. Nebudu skrývat (a neskrývám to ani před Pavlem), že mi jeho „žurnalistika bojující“ přijde často kontraproduktivní.
Přesto zcela chápu jeho angažování a nepochybuji o jeho úmyslech. Ví, proč to dělá a co vše je v sázce. A jde do toho s plným nasazením a nemlčí. Stejně jako jeho oblíbený starozákonní prorok Jeremiáš. Vidí v tom svoji povinnost občana i novináře, který souzní s myšlenkou Ladislava Hejdánka: „O pravdě se nehlasuje. Hlasuje-li se přece, může se dobře stát, že pravda prohraje, rozhodují-li o ní násilníci, cynici nebo nevzdělanci, kteří sami pravdu nerespektují.“
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Jak vydělat na zlatu a stříbru? Hlídejte férové ceny
Jan Urban: Boris Přítulný a báseň pro Václava Klause ve stylu stalinské poezie
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
48 komentářů
Naprostý souhlas. Ono tedy vůbec těžko lze psát knihu o hlubší historii bez znalostí historiků, ale jen pohledem dnešního, a to jednostranně zaujatého komentátora.
Možná jen jako dosti výrazný příklad „(výhody) naší orientace na Západ .. před Východem. Jenomže „Východem“ se historicky nerozumělo zločinné ruské impérium (to bylo poněkud beyond), ale
– jako number One – v pozitivním smyslu Byzanc, mnohem kulturnější a vzdělanější, centrum křesťanského světa, než dosti surový Řím..
– ovšem jako number Two , v negativním smyslu, silné a dlouhé nebezpečí ze strany militantní Osmanské říše, tedy islámu…
Kdepak nějaké Rusko, toho si snad našinci „všimli“ až počátkem 19.století, když tady pomáhalo osvobozovat Evropu před totalitním vlivem Napoleona…
I o Byzanci a verozvestech je v knize rec…
Šafrovu knihu mám právě rozečtenou a jsem z ní nadšený. U Vašeho textu jsem se celou dobu těšil na nějaké argumenty. Zopakoval jste několikrát, že se Šafrem nesouhlasíte (ačkoli z toho výčtu tezí to nakonec vyšlo spíš na rezervovaný souhlas), ale už jste nedodal proč – podle mě tím váš text trochu ztrácí smysl…
K těm leitmotivům.
„vzestup českých zemí byl vždy jen v období naší orientace na Západ a otevřenosti vůči němu“…
A jak se pan Šafr, když, aspoň jak se zdá, všechno vidí jen v linii „Západ-Východ“, vypořádává s tím také zmíněným pobělohorským obdobím…??? A že to těžko můžeme opravdu objektivně označit za nějaký skutečný „vzestup českých zemí“, tak v tom snad tak nějak panuje shoda, nebo ne? (Možná bych měl ještě tedy vysvětlit, že tím „pobělohorským obdobím“ míním dobu tak maximálně do poloviny 18.století, nikoliv tedy už období osvícenství, národního obrození, průmyslových revolucí od sklonku 18., v 19.století)… Tak jistě, tady asi spíš než linie „Západ-Východ“ by byla důležitější linie „Sever-Jih“ – a ta Bílá hora v roce 1620 nás jednoznačně otevřela k tomu „Jihu“ – nejen Rakousko (Vídeň), event. papežský Řím, ale třeba i tehdy ještě mocné a silné habsburské Španělsko, že… A víceméně, zjednodušeně odřízla od toho „Severu“, což přece jen asi spíš se kryje s tím „Západem“…
„Bez vyhnání sudetských Němců by to Stalin a komunisté měli daleko těžší“ (a pak tedy ta poznámka pana Neumanna k té NDR)…
Tak je pravda, že osud NDR, oproti nám, mohl být předurčenější vzhledem k tomu, že šlo od roku 1945 o sovětskou okupační zónu v Německu, ale… Ale taky je přece známý fakt, kterak silné bylo komunistické hnutí v Německu mezi světovými válkami (a připomíná se i to Hitlerovo někdy z doby krátce před rokem 1933, kdy na dotaz, „co udělá s miliony německých komunistů“, odpověděl, že „z nich udělá nacionální socialisty“, že…)
Tak v podstatě důvod lze tady vidět i v tom, že Německo bylo už od posledních dekád 19.století dost vyspělou, industriální zemí, a komunisté přece v těch svých teoretických proklamacích prvořadě vsázeli na průmyslový proletariát. Když už se tady tolik bazíruje na té linii „Západ-Východ“, tak bych to s tím „Východem“ přetáhl až mimo Evropu, ale… Na tom nic nemění ani třeba ta teorie, přijatá v Leninově Rusku v době cca po roce 1920, po ztroskotání těch komunistických revolucí v Evropě mimo Rusko, podle které se dospělo k tomu, že Asie (jako Čína atd.) je pro komunistickou revoluci vhodnější než Evropa, protože „tamní proletariát, i když méně početný, je ještě chudší a vykořisťovanější než evropský“… A když už jsem se dostal až k tomuhle, tak asi známo, v čem tkvěl takový úplně nejprvotnější ideologický rozdíl mezi sovětským/bolševickým a čínským/maoistickým pojetím komunismu, že…
Odpovedi naleznete v knize…
Děkuji. Když budu mít příležitost, tak se na to podívám…
Knihu jsem samozřejmě četl a podotýkám, že jsem antikomunista celým svým tělem a duší. Kdyby této zločinné ideologie nebylo, tak je na světě opravdu líp. Pan Čestmír najde odpověď v knize Devět komentářů ke komunistické straně. Jinak je víc než jasné, že komunismus zplodil další zločineckou ideologii – fašismus. Hezký den všem přeje Karel
Z Hitlerova rozhodnutí byli bývalí komunisté přijímáni do NSDAP bez zkušební lhůty, jaká platila pro bývalé členy jiných politických stran. Takže jeho projekt „nadělat z komunistů nacisty“ v podstatě vyšel. Ostatně, nacismus a komunismus mají k sobe ideově velmi blízko (např. myšlenka na zgenocidování některých „nežádoucích“ národů pochází od Marxe, Hitler ji jen převzal).
Jsem také toho názoru, že vytvoření státem diskriminované skupiny (čímž by se Němci po válce stali a před odsunem se takto s nimi zacházelo) by komunistům spíš pomohlo. Něco jako „i těžce novou mocí pronásledovaný Čech je na tom lépe než kterýkoli Němec“. Konec konců, podobným způsobem si zajišťovaly loajalitu sociálně nejnižších bílých vrstev státy na americkém Jihu před občanskou válkou.
Ale tak jistě, že z velké části těch německých komunistů nacisty udělal (a ta teze, že fašismus a nacismus jsou vlastně „zmrzačená odnož marxismu“, ta k zamyšlení bezesporu taky stojí, nebo něco do sebe má). Ale zase je fakt, že tehdejšího šéfa německých komunistů Ernsta Thälmanna nepřesvědčili. Toho dlouho věznili v koncentráku a zabili ho až v roce 1944. Asi Vám to jméno něco říká. Byla ta taková ikona NDR a i u nás za komunistů mu byla dělána taková propagandistická reklama.
Jinak taky docela dost Němců, emigrantů (komunistů a sociálních demokratů), šlo to do tisíců, bojovalo v interbrigádách ve španělské občanské válce let 1936-39 (kde samozřejmě Hitlerovo Německo intervenovalo na opačné straně). Tady je zajímavé, že z toho potom dost odvozovala takovou svoji bezprostřední tradici ta lidová armáda NDR…
Ne všichni se dali k nacistům, ale těch výjimek bylo dost málo. Proto taky ta enderácká propaganda (byl jsem někdy počátkem 80. let v jejich vojenském historickém muzeu v Berlíně – východním, samozřejmě) vyznívala velmi křečovitě a falešně.
Ano, jistě, že z toho celku to byla jen drobná menšina. To jsem prostě dodal jako takovou zajímavost, na co se ten „první stát dělníků a rolníků na německé půdě“, který se tvářil, že nemá nic společného s minulostí nacistické Třetí říše, třeba odvolával…
Marx žádnou genocidu nežádoucích národů nepožadoval, vy lháři. Podle Marxe vede ke genocidě malých národů kapitalismus, protože jeho zákonitosti vedou ke vzniku centralizovaných velkých států, což byla v 19. století dobrá predikce. Tahle snaha otočit suchý popis a predikci za údajné Marxovo přání ukazuje, jak čeští pravičáci neumí asi nic jiného než lhát.
Jestli bych si dovolil poznámku, ono je vůbec nesmyslné nějaké historické dělení na vliv Západu a Východu – tedy Ruska. Protože – v případě toho historického vlivu Ruska se mixují dva – nesourodé prvky.
Za prvé, , tedy komunismus, ovšem ten zvítězil v Rusku až v roce 1917, zatímco na Západě už bylo proletářské hnutí rozšířeno celé století předtím.
A za druhé, historicky ruský monarchismus , které se s tím následným komunismem jakosi nesourodě a bez větších důkazů spojuje. Leda odkazem na panslavismus, což ale bylo dosti naivní, spíše kulturní hnutí, bez většího politického významu.
Ale , ta naše účast k „Západu“ by se dala spíše odvozovat od naší účasti ve Svaté říši římské, což je fakt, už někdy od desátého století, a pokrčovala i později, když jsme byli součástí Rakouské říše..
S tou linií Sever – Jih by to bylo složitější. Tam existovaly historicky snahy vybudovat silné spojení s Polskem (ještě za Jagellonců), ale to padlo, a později na tom byl ten Sever (Polsko, Pobaltí) mnohem brutálněji hůř než my..
A jak už jsem tu psal, ten Jih nebyla jen Vídeň, ale taky pradávný vliv Byzance – ovšem po jejím zániku hlavně trvalé nebezpečí ze strany Osmanské říše, tedy islámu
Jistě, že by to bylo všechno na dlouhou polemiku, ale s tím Ruskem, tak ona nějaká kontinuita mezi tím carismem a tím sovětským komunismem tady byla/vytvořila se a už v první řadě takový ten geopolitický faktor (ale to neplatí jen o Rusku, to lze říct takhle retrospektivně, historicky, že i jiné mocnosti prostě mají nebo měly nějaké shodné zájmy, ať tam vládly jakékoliv režimy, viz Francie, Německo, atd. atd.).
Tady třeba, když se zrovna dneska často poukazuje/spekuluje, jakou oporu či vzor mají v Rusku některé politické síly v Evropě, tak je zajímavé, že zatímco v 19.století, po napoleonských válkách a s tím rozmachem revolučního liberalismu a konstitucionalismu, bylo Rusko takovou určitou ideovou oporou takových těch konzervativních reakčních absolutistů, třeba i povstalců (napadá mě konkrétně don Carlos ve Španělsku), tak po roce 1917 bylo sovětské Rusko/SSSR určitou ideovou oporou krajně levicových revolucionářů. Je tedy pravda, že už tyhle ty dva prvky mohou být na první pohled dost nesourodé…
Pokud jde o ten panslavismus, že by to bylo jen spíše naivní, kulturní hnutí, bez politického významu…(???) Tak jak se to vezme… Je pravda, že k Rusku třeba tradičněji vzhlížely nejen slovanské, ale prostě pravoslavné národy na Balkáně (takže se to týkalo třeba i vlastně neslovanských Rumunů nebo Řeků), které žily právě pod tureckou okupací – tohle mělo tradici už od dob Moskevské Rusi minimálně od 17.století, čili od dob, kdy třeba na nějaké celoevropské scéně to Rusko ještě zdaleka nebylo nějak významnou velmocí… A vemte si, jakou právě Balkán hrál roli v ruských zájmech (a taky třeba i v těch rusko-tureckých konfliktech) až do počátku 20.století, do 1.světové války – a teď opomíjím pak SSSR…
S tím Německem (Říší), to může být zase jiná, ale jen bych poznamenal, že tak v 18. a první polovině 19.století se aspoň ze západoevropské perspektivy (Británie, Francie, Nizozemí) o Rakousku (tj. i nás) a Prusku společně s Ruskem hovořilo taky jako o tzv. východních mocnostech…
A pokud jde o tu linii „Sever-Jih“… Tak když nebudeme chtít jít ještě hlouběji do minulosti, tak od raného novověku, zase hodně zjednodušeně, se to často pojilo „protestantismus vs. katolicismus“ (ty Turky i ty pravoslavné, vč. těch „východních“ Rusů bychom tady možná i mohli teď ponechat stranou)… Jistě, taky bychom tady teď mohli v tomhle ohledu rozebírat třeba Francii, ale…
Každopádně, taková ta pomyslná hranice „Sever-Jih“ je (podotýkám, teď myslím ryze) v evropském rámci taky tak nějak přítomná dodnes, i když z našeho českého pohledu je jistě frekventovanější ta „Západ-Východ“… Tak i ten pradávný vliv Byzance (na který ten ruský vliv vlastně navazuje, a taky vlastně i s tím souvisely ty tradiční ruské zájmy na Balkáně), ten bych řekl se u nás spíš spojuje s vlivem „Východu“ než „Jihu“…
– Nejprve nám pane autore vyjmenujete, s čím vším s panem Šafrem souhlasíte a nesouhlasíte, abyste nám následně sdělil poznání: PRAVDA (kapitálkami) je jenom jedna.
Která tedy? Ta Vaše? Ta pana Šafra? Nebo třeba pravda Václava Klause? Andreje Babiše? Miloše Zemana?
Zjevně má každý tu SVOJI. Lidé, kteří tvrdí, že je jenom JEDNA (pochopitelně ta jejich), zaměňují lidské poznání s realitou. Bojovníci za JEDINOU pravdu se velmi často stávají fundamentalisty, neboť oponenty vnímají, jako nepřátele. V tom momentě ovšem diskuze skončila a začal duel. Tuto kulturu veřejného prostoru prosazujete?
Prectete si knihu. Odpoved naleznete. S pravdou to nenitak jednoduche, jak pisete…
Odpusťte – ale knihu si nepřečtu. Natolik si svého času a zdraví vážím. A je mi naprosto jasné, co všechno je v případě pana Šafra – a jemu podobných v sázce. Nikdo ho (ani Vás, pokud mu zde děláte takovouto reklamu) nenutil sedat na tygra.
Knihy, které zmiňujete si musíte nejen přečíst, ale i prostudovat. Frustrace z Vás září. Buďte svobodný!
Jsem zcela svobodný. Svoboda je stav ducha.
Kniha Pavla Šafra, komentující české dějiny až do současnosti je skvělá. Moje generace (1942), odchovaná v lepším případě historiky – evangelíky (Palacký, Denis) – moje reakce na oznámené katolictví pana Šafra – a doražená historickým materialismem, zde nalézá brilantně a krásnou češtinou formulované novinářské analýzy a prostě se raduje. Knihu Pavla Šafra by měly číst všechny generace, protože provokuje k přemýšlení o historické pravdě. Pro některé čtenáře bude až bleskem z čistého nebe – kéž se jim v hlavách rozsvítí.
Co je to za ubožáka , proč tu vůbec žije , doufám , že se za Čecha nepovažuje ! Ten musí být dnes šťastný , když je Česká republika rozkradená , zadlužená , český průmysl , zemědělství , školství , armáda zničené ! Jsme jen nesoběstačná bruselská a německá kolonie ! Už jenom to , že Stalin vyhnal sudeťáky , vždyť odsun Němců nejen z Československa byl proveden na základě rozhodnutí všech vítězných mocností ! Ten pán si založil živnost na lhaní o nějakém bohu , pekle , nebi, ani se nedivím , že nemá rád český národ , ten ty náboženské nesmysly moc nebere !
Milý pane Virus, Vy jste nejenom Virus jménem, ale Vy ho i máte. Přeji hezký den a vaši žluči pokojné procesy. Jinak mi Váš komentář (zlobu a frustraci) nestojí za to komentovat.
Co je žlučovitého na pravdě ? Zkuste vyvrátit , co jsem napsal !
nastup komunistu u nas v 1948 znamenal jen vrazdeni, zavirani do komunistikych koncentraku a ekonomickou devastaci.
ja sem vdecnej za listopad 1989, ze dnes muzu zit jako clovek a ne jako komunistickej otrok v ohrade z ostnatyho dratu pod vysokym napetim strezeny cvokama se samopalama a bojovymi psy pripravenymi me kdykoliv zavrazdit…
Naprostý souhlas, tatínek to prožil na vlastní kůži. Já jen okrajově v roce 1971 mne uliční výbor nedoporučil ke studiu na VŠ a bylo vymalováno. Pracoval jsem v různých profesích a to, co jsem si odnesl, že pokud člověk chce a může, tak zvládne vše. Od té doby neznám větičku: To nejde! Dnes jsem někde jinde a to díky svobodě. Ale podotýkám, moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Hezký den všem přeje Karel
Je mi líto, porážka na Bílé Hoře a další (vč. „ubránění“ Prahy před Švédy na samém konci války) představovaly totální tragédii. Je jasné, že příslušníkům církve Boblingů a Koniášů (tedy bezcenných zločineckých hovad) by vadilo, kdyby národ vychovávali Komenští.
– to vlastizrádcům. kteří se tady dnes arogantně roztahují a trapně opět přestavují pomníky budete těžko vysvětlovat. Pro ty jsou dnes Masaryk a Beneš největšími zločinci. V rámci nových pořádků vám převypráví naši historii spolu s pořadem Čr + „Jak to bylo DOOPRAVDY“ . . . aby neškodila dnešku a mohli jsme bezbolestně vplynout do evropského „eintopfu“. Ale – jak nás historie učí, všeho do času.
Milý pane akciová společnosti Pergill, ubránění Prahy před Švédy byla tragédie a vypalování klášterů husity byla šlechetnost? No nevím?
– to tedy byla. Švědové nám mohli pomoci z té flanďácké pobělohorské žumpy , od pyskaté bigotní dynastie a historie Evropy se mohla odvíjet zcela jinak. A co se klášterů týče – odporné satanovo modloslužebnictví si nezasluhuje být zachováno. Bůh má být slaven v duchu a pravdě. Nepotřebuje Petra Brandla, ani prdelaté andělíčky.
Uvědomte si, že ty kláštery byly v naprosté většině případů opěrné body nepřítele (podobně jako hrady nebo města), takže jejich likvidace měla ryze vojenský aspekt (a kláštery se likvidovaly i tam, kde bojovali katolíci proti katolíkům, právě z tohoto důvodu). Ta náboženská či ideologická rozdílnost byla jakýsi „bonus“ navíc, daný tím, že šlo o jakási „agitační střediska“ nepřítele. Reálný problém byl i s tím, že církevní nevolníci měli horší socioekonomické postavení než nevolníci šlechticů, takže nenávist vůči církevní vrchnosti byla větší (uvádí např. Kejř nebo Čornej).
Jen abychom byli objektivnější, tady se občas argumentuje tím, kolik řekněme skutečně vlastenecky smýšlejících lidí bylo třeba i mezi pobělohorskými jezuity – taky známá jména jako Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu (oba mimochodem o víc než generaci až o dvě mladší než Komenský), a řada dalších… Aspoň mně se tu nabízí srovnání s dobou, kterou sami více nebo méně osobně pamatujeme, tzn. tím obdobím 1948-89. Myslím si, že třeba zdaleka všichni marxističtí nebo nějak promarxističtí autoři v té době působící taky nemuseli být špatní, ale…
jenže Balbín byl „uklizen“ do kláštera a jeho dílo bylo veřejně nedostupné. Vyšlo až někdy v 19. století. A podobně dopadly i spousty dalších vlasteneckých či pokrokových kněží. Pokud nebyli rovnou fyzicky zlikvidováni, jako šuperský děkan Lautner. A ještě na konci 19. století bylo Mendelovi znemožněno vědecky bádat a po jeho smrti byla veškerá jeho písemná pozůstalost zlikvidována.
Ano, máte pravdu, že Balbín měl během toho svého působení celou řadu problémů. Něco z toho, co napsal, vyšlo přece jen ještě za jeho života, ale třeba ta jeho nejznámější „Obrana jazyka českého“ (když tedy zjednoduším ten název), tu vydal poprvé Pelcl v roce 1775, tedy skoro 90 let po jeho smrti, v latině (ale on to latinsky psal i sám Balbín) – a pak až někdy po polovině 19.století to vyšlo i česky. Tohle jsou snadno dohledatelné věci, třeba i na Wikipedii (důležité jsou taky odkazy, odkud to bere ta samotná Wikipedie, ale to jako u všeho)…
Tady, pokud si vybavuji, byly ale taky tendence právě na případě Balbína i dalších vyvrátit takové možná „jiráskovské“ vize, že by ti jezuité byli nějací „nepřátelé českého národa“ (tak taky jste předtím zmiňoval toho Koniáše/Koňase), protože je na druhou stranu fakt, že oni opravdu byli hodně důležitým nástrojem té rekatolizace u nás po roce 1620, příp. 1648/50 (protože je taky třeba si uvědomit, že ten protestantismus se tu dost revitalizoval se švédskou okupací některých regionů během třicetileté války) – a vlastně taky jako protireformační řád už v 16.století vznikli…
A, už jenom jen tak dodávám, to zase skutečně jako celek bych je za nějaké „nepřátele českého národa“ nepovažoval… Naopak, řekl bych, že oni jako takový nadnárodní celek si pěstovali často určitý cit pro různé místní jazyky a specifika, a to zdaleka neplatí jen o nás, ale vlastně o celém světě, resp. kam už v průběhu toho 16.-18.století pronikli…
Jistěže byli i horší nepřátelé než jezuité, nicméně po desetiletích relativní náboženské svobody (od Jiřího z Poděbrad až po Bílou Horu) to byla jednoznačná cesta zpět k náboženskému primitivizmu.
Samozřejmě, vinu nesli do značné míry Habsburkové, protože po požáru zemských desek (nevěřím, že šlo o nehodu) prakticky zlikvidovali drobnou šlechtu, která v okolních zemích (především Polsko toho může být příkladem) představovala páteř národa a přirozenou elitu, v dobách nesvobody organizující odboj, v dobách svobodných představující základ důstojnického kádru státní armády a veřejně činných osob, ale i umělců. i známý spisovatel Sapkowski (sága o Zaklínači) se hlásí k tomu, že je potomek zemanského rodu. A právě tuhle vrstvu Habsburkové ve spolupráci s ŘKC prakticky zcela zlikvidovali nebo vyhnali do emigrace. ŘKC měla své záznamy, nezávislé na zemských deskách, takže v řadě případů mohla svým svědectvím sražení zemanů a dalších drobných šlechticů mezi nevolníky zabránit. Něco takového ovšem bylo zcela v rozporu s jejími zájmy. Proto vznikla za obrození elita zcela nová, do níž Češi intuitivně nabrali kde koho, bez ohledu na skutečnou národnost („pozámeckou směsku“ Barunku Panklovou, Němce Tyrše, německo židovskou směsku Julia Zeyera a mnoho dalších) a v podstatě tím národ získal zpět to, o co ho Habsburkové připravili.
Ad A.S. Pergill: Jenom pár poznámek.
Tak zatím jsem snad neslyšel, že by někdo spekuloval, že by ten velký požár (nejen) Pražského hradu v roce 1541, anebo aspoň shoření toho archivu Desek zemských, měl někdo založit úmyslně (tak taky ta středověká nebo raně novověká města byla mnohem zranitelnější vůči nějakým rozsáhlým požárům, z několika pochopitelných důvodů, než jsou města dnešní). A ta eliminace té nižší šlechty (která třeba mohla být i vlastníky rozsáhlejších panství), to byl nakonec taky proces až toho pobělohorského období v 17.století…
Ale je fakt, že už tehdy, kolem toho roku 1540,
tady Habsburkové, resp. konkrétně Ferdinand I., prosazovali takové absolutistické a taky rekatolizační tendence. Tak třeba už za jeho vlády sem přišli právě i ti jezuité – a taky stačí připomenout potlačení stavovské vzpoury v Čechách v roce 1547 (čili ještě víc než 70 let před Bílou horou), na které doplatila dost královská (tj. vlastně svobodná, nepoddanská) města… Pak to zase bylo tedy jiné za jeho nástupců a potomků, Maxmiliána II., který se ani tolik netajil jistými sympatiemi k protestantismu, a toho asi trochu „šáhlého“ Rudolfa II., který daleko větší část své vlády sídlil v Praze než ve Vídni.
Ale zase, kdybychom tak celkově měli vzít zrovna Polsko (???) Ono to s tou svojí „stavovskou demokracií“ nakonec, neříkám hned, dotáhlo k úplnému oslabení státu, a k tomu, že si ve 2.polovině 18.století ten polský (polsko-litevský) stát poměrně snadno postupně rozebraly Prusko, Rusko a Rakousko. Tedy on spíš tam asi hrál vliv té mocnější, vyšší šlechty než té šlechty nižší. Taky je fakt, že oni už si od vymření Jagellonců ve 2.polovině 16.století vždycky pravidelně volili krále, takže chviličku mohli být takhle vázáni s Francií, Sedmihradskem, Švédskem, nakonec déle se Saskem, příp. byl králem zvolen nějaký místní magnát, jako Sobieski, Leszcyński, atd.). Ale právě takové ty partikulární zájmy šlechty (a opět zdůrazňuji, asi prvořadě té vyšší) způsobily, že tam se nakonec nepodařilo prosadit nic v zájmu nějakého posílení státu, a v době, kdy všude v okolí vrcholily ty absolutistické režimy, tak ten polský stát neobstál a zanikl – samozřejmě (a teď nepočítám to epizodní a stejně vlastně loutkové tzv. Varšavské vévodství za Napoleona I.), dokud se po cca 125 letech zase neobnovil v roce 1918, s koncem první světové války…
To ČERT
Tyhle spekulace o zmíněném požáru skutečně existují a mají svou logiku. A existují studie, podle nichž nižší šlechta, která se objevila někdy v 18. století, s tou původní nemá nikdy nic společného – byli to vždy potomci lidí, nově povýšených do šlechtického stavu. přitom právě záznamy v zemských deskách byly to, co mohlo takové „zničení nižší šlechty jako třídy“ (abych parafrázoval známé bolševické heslo) značně zkomplikovat.
S tím Polskem a jeho úpadkem vinou šlechtické nesvornosti máte zcela jistě pravdu, nicméně to byl dost výjimečný a extrémní příklad. Navíc tam šlo i o to, že v příslušném shromáždění měl kterýkoli člen právo veta (i když všichni ostatní byli opačného názoru). Když se podíváte do Sienkiewiczových románů o té době, tak můžete postřehnout, jak dlouho trvalo vždy vyjednávání o tom, zda se vůbec bude bojovat, než mohli páni Zaglobové a Wolodiovští vytáhnout do bitvy a nadělat z nepřítele kostky na guláš.
Nicméně ta nižší šlechta byla jakýmsi stabilizačním faktorem pro politickou i kulturní kontinuitu, a právě tohle potřebovali jak Habsburkové tak i římskokatolická církev u nás zničit.
A.S.Pergill
S „nižší šlechtou, která se objevila někdy v 18.století, a s tou původní…“ Tak ono stačí připomenout jedno na první pohled známé jméno – Žižkové z Trocnova… Ti měli taky jako nižší šlechtický rod „vzniknout“ právě v 18.století, nepodloženě jako potomci toho známého husitského vojevůdce, a zase potomci toho rodu by tady měli být dodnes (sotva je tady ale rozhodující, že příjmení „Žižka“ je dnes mezi naší populací, bych řekl, docela rozšířené)…
Jinak, k samotnému Janu Žižkovi z Trocnova, tak je známo, že toho o jeho životě víme totiž hodně málo určitého a opravdu dokazatelného… To se právě týká i jeho bezprostředního potomstva, i když na druhou stranu by se něco mělo vědět o jeho otci, který měl sloužit na dvoře Václava IV. (ale když jsme byli u těch příjmení, tak ten se snad Žižka jmenovat neměl, protože to mělo, ale jen možná, vzniknout právě z toho, že ten Jan Žižka byl slepý na jedno oko)… Ale to jsem jen odbočil obecně od té nižší šlechty.
A s tím Polskem… Ano, jistě, to právo veta každého člena sejmu, to bylo pro tu situaci, která nakonec přispěla k likvidaci polského státu, příznačné…
To ČERT
Myslím, že v Ivanovovi (Kdy umírá vojevůdce) je zmíněno, že se „záhadně“ ztratil kartotéční lístek (na ČSAV), zaznamenávající slovo „žiž“ a jeho odvozeniny s jejich významy dle kontextu v jednotlivých pramenech. Bylo by asi zajímavé zjistit, kdo tuhle sabotáž provedl a jeho motivaci.
U toho Žižky je v dobových pramenech uváděna jeho dcera (takže je možné že tento rod po meči Žižkou vymřel). A, zase ten Ivanov, v některých případech není jasné, zda jako svědek na dochovaných smlouvách apod. vystupoval Žižka otec nebo Žižka syn. V některých případech by totiž bylo žádoucí mít jako svědka osobu co nejmladší, s reálnou šancí na dožití po delší dobu. I kdyby mu ještě „teklo mlíko po bradě“.
Jaký je rozdíl mezi Bibli, Koránem, Můj boj, Manifestem ….. ? Už jste někdo nad tímto rébusem zapřemýšleli ? a přečetli tyto anarchistické bludy, demagogie, dogmata …. Vždy šlo jen o moc, peníze, podrobit si platící „ovečky“, atd.
Souhlas. Motivace „věrozvěstů“ byla vždy ekonomická nebo mocenská. Nikdy to nedělali jako něco pozitivního.
– pokud ten rozdíl nevidíte, pak je mi vás líto.
Knihy, které zmiňujete si musíte nejen přečíst, ale i prostudovat. Frustrace z Vás září. Buďte svobodný!
Přečetl jsem a prostudoval (s výjimkou „Mého boje“, který jsem vzdal v necelé polovině. Nicméně jsou to všechno jen bezcenné bláboly, zaměřené na nevzdělané blbce. A jejich vyznavači se vždy snažili tomuto „ideálu“ přizpůsobit celou společnost.
Víte, možná v tom může být trochu rozdíl, když budeme podrobně studovat historii vzniku těch děl. V případě Bible je to složité, protože to není jednotné dílo, ale svazek různých náboženských děl, sestavených dohromady o stovky let později. Jenže, ,není jen (historická) Bible, je spousta dalších různých církevních předpisů vznikajících průběžně (a jak potřeba) až dodnes, a ty mají větší význam
V případě Komunistického manifestu, jak se dá i dočíst, Marx ho napsal „na objednávku již tehdy existující „mezinárodní dělnické organizace, Svazu komunistů“ (1847-1848). Nemusel nutně ty ideje sdílet, stačilo že byl najat aby to dílo odborně zpracoval. Takových expertů „na objednávku“ bylo a je dodnes spousta.
A až v případě Hitlera a jeho Mein Kampf se můžeme být jisti, že platilo „co na srdci to na jazyku, to na papíře“, a to i v děsivé realitě, když se dostal k moci…
Tkz. Bible je něco jiného, než ta smyšlená- ukradená ne jen pohanům, vatikánská „Bible“ po roku 312 n.l. a o té jsem se zmínil. Tato zločinná církev má skoro 2 tisíce let zkušeností s nátlakem na ty, kdo ji ohrožují, tím že by mohli odhalit lži co hlásá, velmi slušně řečeno ! Pak přišlo to samé od islámu-Korán, ti další to jen opsali jak ovládnout ty své ….. Tkz. demokracie i s kapitalismem je to samé, jen naoko v lepším kabátě !
Mimochodem, i jak jsem si prohlížel některé přístupné ukázky. Ona je možná chyba v závěrečném resume “ Vidí v tom svoji povinnost občana i novináře, který souzní s myšlenkou Ladislava Hejdánka: „O pravdě se nehlasuje. „.
O pravdě se skutečně „nehlasuje“, pravda jsou totiž fakta – a ta jsou pouze jedna. Jenže i ta lze pro svůj výklad ohnout, pokud se jich řekne účelově jen část, a jiná zamlčí a takto prezentovat své názory a polemizovat s jinými. Čili jestli chce pan Šafr (jako katolík) takto polemizovat, jak píše „s komunistickým a nacionalistickým? dějepisem“, tak to jsou zase jen jeho účelové a katolické názory. Kdo o ně tak stojí, ať si je přečte, jenomže ani tam !jediný a správný výklad nenalezne. Spíš tedy, komu jsou ty jeho polemiky vlastně určené, komunistický dějepis se tady učil před více jak 30 lety, a český nacionalismus někdy možná před 150-200 lety. Mladší generace neznají ani jedno. A pro ty starší, za těch 30 let už byla řada příležitostí si tehdejší názory, nikoliv „opravit“, ale seznámit se i s jinými.
No a pokud se týká jeho postřehů ze současnosti, tím si bohužel celé to dílo, které se tváří jako historické, dokonale zprznil,. Narážky typu “ Melodii tohoto chorálu měl mimochodem nastavenou na svém mobilním telefonu i plukovník Robert Šlachta, někdejší velitel speciální jednotky policie, která svrhla svojí divadelní akcí legální vládu středopravicové koalice.“, asi jako historický argument neobstojí..Btw – i samotná akce Šlachtova týmu čeká na svůj soud historií. Uvidíme za pár desetiletí, co se třeba o tom vyhrabe z archivů.
Ona se prostě ta celá, tisíciletá historie našeho národa jednou knihou, podle jednoho „mustru“ pravdivě líčit nedá..
Pavel Šafr nelíčí historii podle „jednoho mustru“. Jen komentuje události a osobnosti, dosud líčené (a indoktrinované do hlav již od základní školy) jednostranně, z „hledisek“ jednou marxistických (celá škála historiků po únoru 1948 povinně), jindy protestantských (Palacký, Denis), konečně také z jiného úhlu pohledu – konzervativně ne-protestantského (tak to chápu a chválím). Takto tuto knihu čtu a děkuji za ni – mnohým lidem narušuje dosud obecná tabu. i proto se některé potrefené husy tak rozčilují, jak prokazuje tato diskuse. Dobrá práce, pane Šafře.
Vyšla v češtině vynikající kniha – Robert M. Saposky „Chování“.
Bez znalosti přirozenosti biologických kořenů nacionalismu je hloupé náckovské žvanění jalová kráva ze které se dá vydojit jen ideologie 🙂