ROZHOVOR. Po třicetileté válce a pozdějším obsazení Olomouce Prusy rozhodlo císařství vybudovat z města moderní pevnost. Její pozůstatky můžeme vidět dodnes, na městských hradbách nebo pevnůstkách v jejím bezprostředním okolí. Jak se žilo v Olomouci, když každodenní rytmus lidí určovali vojáci a brány se otevíraly i zavíraly ve stanovený čas? A co se s pevnostmi děje dnes?

Z původních 21 vybudovaných objektů, které sloužily jako uzavřený „fortový věnec“, se v Olomouci zachovalo 9 pevnůstek, které jsou dnes převážně v soukromém vlastnictví. O jak jedinečnou památku jde, říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org historik Michael Viktořík.

Od roku 1658 existovaly celkem čtyři návrhy řešení pevnostního systému v Olomouci, přičemž byl uskutečněný až ten poslední, de Roschepinův návrh. Od kdy se tedy datuje vznik prvního novodobého opevnění Olomouce?

Historik Michael Viktořík

V roce 1655 byla Olomouc prohlášena za zemskou pevnost. Když je město prohlášeno zemskou pevností, musí mít rovněž odpovídající fortifikaci. Proto vznikaly Vámi zmíněné návrhy.

Olomouc ležela poměrně dost na severu, na rozdíl od dalších pevností, jako byly Znojmo, Uherské Hradiště nebo Brno, které měly chránit před osmanskými výpady. Tím, že Olomouc byla situována hodně na severu, nebyla prvosledovou pevností, spíše týlovou.

To byl důležitý důvod, proč do ní neinvestovat. Tedy za vším musíme v prvé řadě vidět nedostatek finančních prostředků. V momentě, kdy nemáte bezprostřední mezinárodní ohrožení a státní pokladna je vyčerpaná, můžete mít klidně stovky návrhů a modernizace fortifikačního systému se i přesto nekoná.

Proč tedy byl uskutečněn plán de Rochepinův?

Z důvodu eskalace mezinárodněpolitického napětí, konkrétně z důvodu ztráty velké části Slezska.

Takže to způsobila válka s Pruskem?

Přesně tak. Hranice mezi Pruským královstvím a habsburskou monarchií se posunula k jihu. Kdyby Prusové vstoupili na Moravu, tak by jim v cestě na Vídeň nestálo kromě Olomouce už vůbec nic. Bylo tedy velmi nutné zvýšit obranyschopnost této pevnosti.

Život ve vojenském drilu

Jak toto opevnění poznamenalo samotnou Olomouc? Ovlivnilo ji to nějak?

No samozřejmě. To byl obrovský zásah do urbanismu, do každodennosti obyvatel, fungování města jako takového. Možná jeden z největších zásahů v jejích dějinách. Malý areál města – přibližně 3 kilometry čtvereční – byl obehnán velmi důmyslnou, propracovanou fortifikací. Uvnitř se lidé museli podřizovat vojenskému režimu a pevnostnímu velitelství. V Olomouci byl tedy koordinován pohyb obyvatelstva, uzamykání a otevírání bran. Běžný život obyvatelstva řídila početná garnizona (vojenská posádka – pozn. red.).

Město se tím pádem v té době nemohlo ani nijak rozšiřovat.

Samozřejmě, že se nemohlo rozšiřovat. Když se podíváte, kdy se pevnost budovala, tak bezprostřední osady v okolí byly zrušeny a přesunuty až za určitou hranici. Tomu říkáme pevnostní pásmo, nebo pevnostní rajón. V nejužším pevnostním rajónu se nemohlo stavět vůbec nic. V širším pak pouze, když majitel podepsal tzv. demoliční reverz.

Co to znamená?

Když jste chtěl v tomto širším pevnostním pásmu něco postavit, byl vám předložen dokument, ve kterém jste se zavazoval, že při útoku na pevnost strhnete danou stavbu do osmačtyřiceti hodin na vlastní náklady, bez možnosti finanční kompenzace.

Jak moc té možnosti lidé využívali?

Praxe byla taková, že samozřejmě vznikaly v pevnostním pásmu budovy, ale nejednalo se o žádné industriální stavby, které například vznikaly v Brně. To se rozvíjelo zcela jinak, zejména pak v první polovině 19. století.

Nejprve se budovalo opevnění samotné Olomouce a až potom se začal budovat tzv. fortový věnec. Původní opevnění nestačilo?

V té době už rozhodně ne. Musíme vnímat, že jsme se posunuli o téměř sto let dál. Za tu dobu se již výrazně zlepšilo dělostřelectvo a na tento fakt museli reagovat také pevnostní inženýři. Dělostřelectvo bylo přesnější. Hovoříme zde také o odlišné munici i dostřelu. To znamená, že kdyby zůstala pevnost ve stavu, v jakém byla v 18. století, tak by na ni z dálky dopadlo obrovské množství úplně jiných projektilů, než za pruského obléhání. Z těchto důvodů bylo nezbytně nutné obranu předsunout.

Obléhání jako prestiž

Takže fortový věnec měl zabránit dělostřelectvu v palbě na samotnou Olomouc?

Těch důvodů bylo samozřejmě více. Byly tady například napoleonské a koaliční války, které naprosto změnily vojenskou strategii. Dříve fungovala vojenská kurtoazie zcela jinak. Velitelům stálo za to pevnost obléhat, ztrácet u ní – zejména lidský – potenciál. Za Napoleona zůstávaly malé bastionové pevnosti často bez povšimnutí, francouzská vojska měla jiný cíl – donutit nepřítele k rozhodující polní bitvě. Jedním z klíčových problémů, kterým se zabývali pevnostní inženýři v ponapoleonském období tak bylo, jak změnit podobu stávajících pevností, aby opět upoutala pozornost nepřítele.

Tedy upoutat pozornost, aby ji nepřítel neobcházel?

Přesně tak. K tomu jste ovšem potřeboval mnohem větší pevnostní areál, mnohem více obránců, zázemí, munice. Navíc se pevnost oproti 18. století musela už také aktivně bránit. Ne jen čekat na to, co udělá nepřítel. A to původní pevnost o 3 kilometrech čtverečních prostě nemohla zvládnout. Síť detašovaných objektů v jejím okolí vytvořila daleko větší pevnostní areál, kde se v prostoru mezi hlavní pevností a předsunutými objekty mohla pohybovat mnohatisícová armáda.

A dříve k obcházení nedocházelo? Přece, když je mým cílem Vídeň, bylo by logické se Olomouci jednoduše vyhnout.

To byla právě ta kurtoazie 18. století. My se na to moc díváme pohledem člověka 21. století. Tehdy to byla otázka prestiže pevnost obléhat a být tam tak dlouho, dokud nepadne, nebo dokud obléhání nevzdám. Tyto mechanismy rozvrátil až Napoleon.

Když se tak rychle vyvíjela technika, ale i strategie, nebyly zakrátko pevnosti z 50. let 18. století zastaralé?

Ano. Když se dostavěla poslední z pevnůstek, byla většina objektů stávajícího fortového věnce již konstrukčně zastaralá. To znamená, že by jen stěží odolaly ostřelování drážkovanými děly. Výjimkou byl fort Radíkov dostavěný v polovině 70. let 19. století. Trendem v pevnostním stavitelství bylo použití betonu a pancéřových komponentů – můžeme najít na pevnostech Pula, Krakov či Přemyšl – a ty se na olomouckých fortech nenacházely.

Kdy se Olomouc zbavila pevnostního statusu?

Pevnostní status Olomouce byl oficiálně zrušen – společně s Josefovem a Terezínem – v roce 1888. Poté přichází období výkupu pevnostních objektů a pevnostních pozemků, licitace o cenách, atd.  Většina pevnostních pozemků je rozprodána až v druhé polovině 90. let 19. století.

K čemu pevnosti sloužily poté, co již neplnily svou funkci?

Takzvané zemní pevnůstky byly prodány soukromým subjektům a srovnány se zemí. I mnohé z permanentních pevností byly buď užívány k dělostřeleckým zkouškám – to byl například křelovský fort XVIII – nebo byly opět prodány soukromým subjektům a rozebrány na stavební materiál. Takže z původních jednadvaceti pevnůstek nám dodnes zbylo devět.

Podobné jen v Polsku a v Itálii

Jak se s pevnůstkami zacházelo za první republiky?

Pevnůstky, které se zachovaly, byly ve vlastnictví armády. Ta je užívala především ke skladovým účelům. Ostatně pevnůstky byly takto užívány i po roce 1945, prakticky až do revoluce.

V čem jsou olomoucké pevnůstky unikátní?

Hned z několika důvodů. Když to vezmeme koncepčně – jako typ opevnění města nemáme ekvivalent na území Čech a Moravy. Možná jenom dílčí ekvivalent můžeme najít v Terezíně, kde se od roku 1866 začaly před starou bastionovou pevnost budovat pevnůstky, ale ty byly pouze v zemním provedení. Nikde jinde kromě Olomouce, nenajdete detašované objekty, které jsou zděné. A vytvářejí navíc uzavřený věnec. Nejblíže snad Krakov, nebo severoitalské pevnosti, jako třeba Verona. V Česku je to naprosté unikum.

Jak coby historik vidíte dnešní využití některých pevností? V jedné se skladují sutiny, v jiné je paintballové hřiště…

Těžko soudit. O majitelích fortů i jiných fortifikačních objektů, s nimiž se osobně znám, však mohu říct, že mají k těmto památkám vztah a snaží se tyto objekty řádně udržovat, někteří i zvelebovat. A to i přesto, že prostředky na údržbu podobných objektů jsou nemalé.

Pro muzejní účely jsou dnes využívány čtyři pevnosti: pevnost Křelov, fort na Nové ulici, Korunní pevnůstka a tvrz Radíkov. Proč zrovna tyto pevnosti, jsou něčím výjimečné, nebo měly pouze štěstí na majitele?

Ano, to odpovídá přesně tomu, o čem jsem mluvil. Jedná se o majitele, kteří objekty nevyužívají pouze k realizaci svých podnikatelských záměrů, ale snaží se historii olomouckých fortifikací zpřístupnit také široké veřejnosti.