V pátek 19. ledna náhle zemřel advokát Václav Vlk. Muž, který stál více než jiní na straně spravedlnosti v jejím pravém významu. Chránil slabé, zastával se těch, kdo propadli soukolím justice až na její okraj, rozuměl médiím a jejich často nespravedlivému působení. Byl předsedou Českého helsinského výboru a zrovna uprostřed práce na zlepšení katastrofálních, středověkých podmínek v českých věznicích. Tato práce už zůstane nedokončena.

Václav Vlk po sobě zanechal poučené následovníky, kterým vetknul úctu k právu a lásku ke spravedlnosti. Nemyslím teď právníky, ale laiky; novináře, aktivisty, čtenáře. Patřím k nim také.

„Cloumají vámi emoce, nejhorší rádce“

Psal se květen roku 1994 a někdy tehdy „skončily devadesátky“. Společnost se ještě vezla na vlně doznívající revoluce, pořád se řádně pařilo, ale ve spodních proudech už byly cítit znaky emancipace těch, kdo úplně nepřáli svobodě.

Byly to časy prvních soubojů o soukromí ve veřejném prostoru, zavádění všemožných kamer, boje o trestní politiku, pravomoci policie. Byly to boje obtížné, na ministerstvu vnitra a nejen tam seděli bývalí disidenti a názor, že může mít mladá demokracie docela dobře problém, nebyl úplně populární.

„Konec devadesátek“ ilustruje kauza squatterky Halky Fouskové, u které jsme se tehdy jako aktivisté Hnutí občanské solidarity a tolerance – HOST s Václavem Vlkem setkali poprvé.

Halka byla prostořeká mladá dívka, která při vyklízení squattu Zlatá loď v centru Prahy řekla cosi od plic zasahujícím městským strážníkům a pak jim snad i plivla na kapotu auta. Policejní a prokurátorská mašinerie si tehdy devatenáctiletou holku podala jako terč exemplární odvety a měla to docela snadné.

Halka Fousková byla obviněna ze zásadních zločinů se sazbou asi tak jeden rok, státní zástupce přispěchal s návrhem na vazbu a soudce ji obratem odkýval. Nebezpečná zločinkyně dřepěla v báni, obviněná z verbálního (!) útoku na veřejného činitele, oficiálním vazebním důvodem byla obava, že se bude vyhýbat stíhání – bydlela totiž ve vyklizeném squattu a neměla trvalé bydliště.

Případu se tehdy pro bono chopil mladý advokát Václav Vlk, poskytl cenné rady a i díky nim se Halku nakonec, i když to nebylo vinou úporných činných orgánů úplně hned, podařilo dostat na svobodu. Pro nás, občanské aktivisty z HOST, a především pro mě osobně, to bylo vůbec první setkání s pojmy jako přiměřenost, účelnost, se světem praktického trestního práva. Ale hlavně s klidem, který Václav Vlk kolem sebe šířil.

Vždy říkal: „Cloumají vámi emoce, to je nejhorší rádce.“ A v klidu, i v obtížné situaci pro ty, kteří se s neosobní mašinerií zákona a pořádku střetli, vysvětloval, co je třeba dělat. A dával také širší kontext, o univerzálních lidských právech, o tom, jak je poměřovat s praktickým výkladem zákonů, jak rozpoznat skutečná nebezpečí, která se sice nacházejí v konkrétní kauze, v konkrétním příběhu byť třeba „zločince“, ale kde hrozí v případě porušení jeho práv újma nám všem.

A taková byla všechna moje další setkání s ním, později už v roli novináře. Dokonce jsem až nyní, při čtení zprávy o jeho úmrtí, zjistil, že jsme byli podobně, dokonce skoro stejně staří. V onom roce 1994 nám oběma bylo čtyřiadvacet let, Václav Vlk nám všem i tak připadal jako nezpochybnitelná autorita, zcela neadekvátně tomu mladému věku.

Hájil Stanislava Pence, mého přítele z aktivistických dob, když si na něho koncem 90. let, teď myšleno těch kalendářních, kvůli jeho občanskému angažmá zasedli policisté. Často šlo o střety, které z dnešního pohledu vypadají jako z hluboké minulosti. Třeba když Penc, tehdy člen Rady vlády pro lidská práva, policisty při rutinní kontrole občanských průkazů poučoval, chtěl znát zákonný důvod a dostal za to nakládačku.

Hájil účastníky Global Street Party v roce 1999, akce, která se zvrhla v menší pouliční nepokoje, jen to tehdy policie vzala trochu šmahem a moc se nepárala s tím, kdo, kde, kdy, jak a proč.

Václav Vlk tyto kauzy „nebral“ proto, že by patřil ke kdovíjakým obdivovatelům anarchismu, squatterství, levičáctví nebo legalizace lehkých drog. Ale vždy proto, že v porušování práv těchto skupin tehdy ležely příklady, kam se může zvrhnout přílišná moc bez kontroly a vnitřních brzd. Je mezi prvními, jejichž zásluhou se policie na přelomu tisíciletí úplně neurvala ze řetězu, ačkoli k tomu měla v několika případech docela blízko.

Proti Velkému bratrovi

V posledních letech jsme se pravidelně potkávali při práci v porotě Cen Velkého bratra, která označuje nejhorší prohřešky proti právu na soukromí. I tady to byla různorodá společnost, vedle právníků se sešli novináři, lidskoprávní aktivisté, lidé z oboru IT.

Často jsme podléhali tendencím jednat zkratkovitě, pod tlakem momentální touhy; udělit anti-cenu panence Barbie, která špehuje nebo může špehovat soukromí dětí v jejich pokojíčku bylo tak lákavé. A vždy znovu přišel pan Vlk a pravil svoje obligátní: „Nenechte sebou cloumat emoce.“ A navrhl „ocenit“ nějaké skutečné nebezpečí, trend, kdy úřady jdou dlouhodobě proti zájmům lidí, kdy vytvářejí systém registrů s dalekosáhlými dopady a nekontrolovatelnými riziky, viděl do budoucnosti a věděl, kam se pokusy ukrást soukromí budou ubírat.

Je to několik měsíců, co jsme zaznamenali snahu o zlidštění podmínek v českých věznicích, zejména vazebních. Ty jsou dlouhodobě katastrofální, středověké, všichni to léta vědí a nikdo s tím nic nedělá a dělat nechce. Václav Vlk, už jako předseda Českého helsinského výboru, toto téma zvedl. Jen to jen pár týdnů, co plamenně přesvědčoval své kolegy advokáty, že by měli „pustit chlup“ a na kampaň výboru přispět.

Tato jeho práce už zůstane nedokončena. Václav Vlk nás nečekaně opustil v pátek 19. ledna. Zanechává po sobě řadu lidí, kterým dokázal přiblížit právo v jeho širokém kontextu, naučil je ho vnímat i jako nástroj ochrany těch nejslabších a přiměl je hledat skutečnou spravedlnost, ne jen tu, která je vepsána do rozsudku. Zůstává zde po něm onen pověstný klid, který kolem sebe dokázal šířit.