Média informují o kauze nezletilých chlapců, které norské úřady odebraly jejich matce syny kvůli údajnému zneužívání. Jsou prezentovány jejich podobizny s páskou na očích, jejich matka poskytuje rozhovory a celou situaci obsáhle komentuje. Na práva chlapců se ohlíží málokdo.

Česká média však jako by si neuvědomovala, že i oni dva osudem zkoušení chlapci mají osobnostní práva. I oni mají právo na soukromí. Demokratická společnost musí chránit soukromí minimálně těch, kteří se nedopouštění protiprávního či nemorálního jednání, jakožto součást jejich osobní svobody a musí jim nabídnout právní zajištění toho, aby měli na výběr, jaké aspekty svého soukromého života chtějí sdílet s druhými. Tato svoboda vyvěrá ze stejného pramene jako svoboda projevu.

Komunistické i fašistické režimy omezovaly soukromí občanů ve prospěch státu, k čemuž jim sloužil aparát informátorů a policejních špionů a cenzorů. Úlohou demokratických právních států je toto soukromí chránit.

Zóna vztahů nezletilých k dalším osobám dokonce i ve veřejném kontextu, kterým je bezpochyby zásah státu do rodinných vztahů, je předmětem osobního života. Mezi nezpochybnitelné omezení svobody projevu patří zvláštní vztah médií k dětem, což by mělo zahrnovat neobtěžování dětí ve škole, nereportování o dětech s tím, že ani známost rodičů neospravedlňuje informování o jejich potomcích.

O soukromí si rozhodujeme sami

Právo na osobní soukromí je právem rozhodnout, zda a v jakém rozsahu mohou být skutečnosti tvořící osobní soukromí fyzické osoby zveřejněny a právo bránit se neoprávněným zásahům do soukromí.

Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém.

Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení.

Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými. V případě šíření skutečností tvořících osobní soukromí je nerozhodné, zda se někdo dozvěděl o těchto skutečnostech oprávněně nebo nezákonně. Skutečnosti tvořící osobní soukromí mohou být využity pouze se souhlasem dotčené osoby.

Neexistuje žádná zákonná licence pro použití těchto skutečností bez souhlasu osoby, které se týká. Tato absence zákonných licencí je odůvodněna tím, že osobní soukromí představuje vždy intimní sféru fyzické osoby a nemůže být nikdy věcí úředního, uměleckého, vědeckého nebo zpravodajského zájmu.

Kolébka, škola, toaleta a další tabu

Vzhledem k tomu, že zmiňovaní nezletilci nemají takovou míru svéprávnosti, aby rozhodli sami o tom, co z jejich soukromí má být zveřejněno a co být zveřejněno nemá, není možné z jejich soukromí zveřejňovat nic. Rozhodnutí o odkrytí jejich soukromí za ně jejich zákonný zástupce (tedy matka) učinit nemůže, navíc v situaci, kdy mohou být její zájmy a zájmy nezletilých dětí v rozporu.

Média dále zcela ignorují tzv. i modifikovaný tzv. „náhubkový zákon“, který byl vlastně novelou trestního řádu a zákona o ochraně osobních údajů. Tento zákon byl reakcí na referování o tzv. „kuřimské kauze“ týrání malého chlapce, při níž se všechna média bez rozdílu chovala ostudně a umožnila identifikaci týraného.

Chlapci, kteří byli norskými úřady odebráni matce, totiž mohou být teoreticky obětí trestného činu.

Náhubkový zákon zakazuje médiím zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán některý z násilných trestných činů. Tak, jak média o chlapcích referují, je však zcela jistě identifikovat lze.

Česká média vykazují obecně malý respekt k osobnostním právům lidí, o kterých píší, ale osobnostní práva dětí zcela ignorují. Evropské pojetí svobody projevu je široké, ale informace o „kolébce, škole, nemocnici, toaletě, ložnici a hrobu“ lidí by měly být tabu, neboť veřejný zájem v těchto případech nikdy nemůže převážit nad nejniternějším soukromím osob, nad zájmem ochrany nezletilých, nemocných či umírajících.

Autor je právník