Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Hana Lustigová-Hnátová s bratrem Arnoštem. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

„Od té doby se nečekaných zazvonění bojím.“ Vzpomínky Hany Lustigové-Hnátové

Počátkem srpna zemřela v Praze ve věku 98 let paní Hana Hnátová rozená Lustigová. Patřila k českým Židům, kteří přežili holocaust – ke svědkům a pamětníkům, kterých už u nás zbývá jen pár. „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je to už jinak,“ vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa.

Hana Lustigová se narodila 20. června 1924 v židovské rodině Praze. Vyrůstala s o dva roky mladším bratrem Arnoštem (pozdějším spisovatelem) v Libni, tehdy spíše dělnické čtvrti a stejně jako dnes chudší čtvrti. Otec provozoval obchod textilním a střižním zbožím, který zavřel v době hospodářské krize a živil pak rodinu jako obchodní zástupce. Svému židovství prý nepřikládal význam – Hana ho líčila jako muže, který se považoval za „moderně smýšlejícího“ a víra a tradice pro něj neměly zásadní význam.

Maminka, povoláním švadlena, pocházela z Moravské Třebové, byla tradičněji vychovávaná a některé židovské náboženské zvyky držela: „Chodila například do libeňské synagogy a mě a bratra brala s sebou. Nemuseli jsme dovnitř, čekali jsme na ni venku v parčíku před synagogou. Svíce v pátek zapalovala a modlit se uměla. Vařila doma to, co chtěl tatínek, ale sama vepřové maso nevzala do úst.“

Hana Lustigová-Hnátová s bratrem Arnoštem. Foto: se souhlasem Post Bellum

Po obecné škole nastoupila Hana Lustigová na libeňské gymnázium, odkud ji však v roce 1940 vyloučili kvůli nacistickým rasovým předpisům: „Byla jsem v kvintě a nesla jsem to velmi těžce. O to víc jsem si vážila toho, že mě jednou i po tom vyhození pozvaly spolužačky do třídy. Seděla jsem vzadu, učitelé ani žáci nic nenamítali, ale bylo to zvláštní a pro všechny velmi riskantní.“

Hana se chvíli učila v takzvaných kroužcích, tajných studijních skupinkách, které zorganizovala židovská obec, ale brzy se na ni začala vztahovat pracovní povinnost: „Ve skladišti, které bylo zřízeno ve Španělské synagoze, jsme třídili majetek, zabavený v bytech lidí deportovaných do lágrů. V synagoze bylo skladiště firmy Krämer a shromažďoval se tam textil a obuv. Otec vykonával veřejné práce, například odklízel sníh a později dělal na Smíchově hřiště pro Němce.“

Šťastné přeřeknutí

Od roku 1941 odjížděly transporty s pražskými Židy: „Nikdo nevěděl, za jak dlouho půjde. Předvolání se roznášela v noci. Když někdo zazvonil u dveří, hrozně jsem se lekla. To mi už zůstalo a od té doby se nečekaných zazvonění bojím,“ vzpomíná Hana Lustigová-Hnátová v rozhovoru pro Paměť národa.

Dne 20. listopadu 1942 nastoupila do transportu s matkou, bratrem a mladší sestřenicí Věrou, která s Lustigovými žila. Jeli do ghetta Terezín. Otec zatím zůstal v Praze, k rodině se připojil o několik měsíců později: „Dnes nechápu, jak jsem mohla unést padesátikilové zavazadlo. Brali jsme si to nejlepší, ale o to jsme hned při příchodu přišli. Přesto byl Terezín snesitelný oproti tomu, co přišlo pak.“

V roce 1943 byla Hana spolu s bratrem Arnoštem poprvé vybrána do transportu na východ: „Slovo ‚východ‘ mělo strašný zvuk. Každý se chtěl z transportu dostat, nechat se tzv. vyreklamovat. Náš otec byl veterán z první světové války a bratr se zkoušel na jeho bojové zásluhy odvolat. Neuměl ale dobře německy, a když se ho ptali na důvod, proč nechce být do transportu zařazen, přeřekl se. Místo ‚kriegsbeschädigt‘, tedy ve válce raněný, řekl, že otec je ‚kriegsbeschäftigt‘, válkou zaměstnaný, což esesák kvitoval, a Arnošt nás takto náhodou zachránil a mohli jsme se vrátit k matce.“ Nakolik byla ta příhoda pro vyřazení Lustigových z transportu rozhodující, to nevíme, jisté je, že ve třiačtyřicátém z ghetta neodjeli.

Místo, odkud se neodjíždí

Hana Lustigová-Hnátová. Foto: se souhlasem Post Bellum

V Terezíně pak zažila Hana Lustigová tzv. okrašlovací akci, kterou nacisté přikázali v ghettu provést před návštěvou mezinárodní komise Červeného kříže v červnu 1944 (více zde).

Akci, která probíhala na základě německého příkazu „namaskovat“ Terezín a udělat z městečka s velmi tíživými životními podmínkami vzorové ghetto, líčila takto: „V Hamburských kasárnách jsme věšeli záclony, původně třípatrové palandy se musely přestavět a drhly se chodníky. Ale zástupci komise neměli vůbec zájem prověřit podmínky v ghettu do hloubky, spokojili se s tím divadlem, které jim Němci předvedli.“

Několik měsíců po návštěvě komise, z níž vzešla skandální závěrečná zpráva, označující mimo jiné Terezín za „konečné ghetto“ (tj. místo, odkud už nikdo nikam neodjíždí), začala závěrečná vlna hromadných transportů z Terezína „na východ“: „Slovo Osvětim v Terezíně nepadlo,“ vzpomíná paní Hana.

Od 28. září do 28. října 1944 bylo deportováno do Auschwitz-Birkenau více než 18 tisíc lidí, z nichž přežilo pouze 1574. V září odjel do Osvětimi Hanin otec a po něm i bratr Arnošt. Když byla do transportu zařazena také matka a sestřenice Věra, přihlásila se dobrovolně i Hana Hnátová, tehdy Lustigová. Odjely 4. října 1944.

Můj Bůh byl se mnou

Vyprávění Hany Hnátové o příjezdu do vyhlazovacího tábora je kusé, přesto výmluvné – příchod, mytí, hadry, apel, selekce.

„Všechno nechat ve vlaku, ven, ven. No, budeme tu pracovat. Komíny? Tak to je fabrika. Mezitím jsme dorazily do toho tábora, viděly jsme vězně v pruhovaných oblecích nebo mundúrech, a jeden z těch vězňů říkal Věrce, která byla mladší než já: ‚Holčičko, kolik je ti?‘ – ‚Čtrnáct.‘ – ‚To nesmíš říct. Ty musíš říct, že je ti šestnáct a že máš nějaké řemeslo. Budeš si to pamatovat?‘ – ‚Ano.‘ Tak s tím jsme šly dál.“

Selekcí prošly jako zázrakem všechny tři ženy společně: „Němci měli zvyk všechno řadit po pěti a příslušní esesáci nás taky hned dali do pětistupu. Pětice pak předstoupila před esesáka. Viděly jsme, že vždycky ukáže rukou nalevo nebo napravo, až přišla řada na nás. Měla jsem kabát, Věrka měla nějakou bundu od Arnošta, s vycpávkami, vypadala docela zdatně, tak nám ukázal esesák na dobrou stranu.“

„Mamince, která v Terezíně úplně zbělela, ukázal na špatnou stranu, ale maminka si řekla: ‚To ta holka se mnou jela dobrovolně jenom pro tu cestu?‘ A odvážila se říci dobrou němčinou: ‚Prosím, to jsou moje děti.‘ On se na ni podíval, maminka byla o hlavu větší než já, statná venkovská paní, tak ji vzal za ramena a přesunul ji k nám. Maminka jen zašeptala: ‚Můj Bůh byl se mnou.‘“ Většinu lidí z transportu, tak jako v jiných případech, Němci po příjezdu zavraždili.

Osvětim stačí jednou

Asi po dvou nebo třech týdnech v Osvětimi byly Hana, její matka a sestřenice Věra deportovány z tábora v saském Freibergu, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg, kde několik měsíců pracovaly v továrně na výrobu letadel. V zimě a na jaře 1945 v továrně zažily bombardování továrny: „Němci utekli, nás tam nechali. Tolik jsme si obě přály, aby továrna dostala zásah, třeba i s námi, hlavně aby byl konec války.“

Ještě před osvobozením byl tábor Freiberg evakuován před blížící se frontou: „Odvezli nás vlakem do Flossenbürgu, ale to nebyla konečná. Vezli nás dál, podél české hranice až do koncentráku v Mauthausenu, kde jsme skončily.“ Cestou transportem viděla Hana Lustigová-Hnátová rozbombardovanou Plzeň, v Horní Bříze přinesli místní deportovaným trochu jídla. Cílovou stanicí byl zmíněný Mauthausen, kde se pamětnice s matkou dočkaly v prvních květnových dnech osvobození od americké armády.

Hana Lustigová-Hnátová v roce 2018. Foto: se souhlasem Post Bellum

V létě 1945 se s maminkou vrátily do Prahy. S bratrem Arnoštem, o kterém neměly žádné zprávy, se setkaly brzy:

„Utekl z pochodu smrti a od dubna 1945 se v Praze skrýval. Někdo mu řekl, že nás viděl v Mauthausenu. Když se vraceli vězni z tohoto tábora, čekal na nádraží a všech se ptal, zda neviděli ženy Lustigovy…“ Od Arnošta se také dozvěděly, že otec v Osvětimi zemřel: „Nikdo ho před selekcí nevaroval, jako Věru, takže si podle spoluvězňů tatínek nesundal brýle. Asi i proto ho nevybrali na práci a zabili ho v plynové komoře. Dlouho jsem po něm tesknila a pořád jsem doufala, že přeci jenom přijde, že se vrátí.“

Hana Lustigová-Hnátová si po osvobození dodělala maturitu a kurz administrativy, našla si pak zaměstnání jako korespondentka u obchodní firmy: „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je to už jinak.“

Ačkoli se prý po návratu setkala jen s vlídným přijetím a získala zpět i většinu věcí a dokumentů, které si rodina před deportací schovala, nemluvila o tom, co prožila. Vdala se, založila rodinu a i s maminčinou pomocí vychovala syna a dceru. V posledních letech se účastnila besed o holokaustu a vyprávěla také o vztahu k bratrovi. Do Terezína, Flossenbürgu i Mauthausenu se po válce vrátila, do Osvětimi jet nechtěla: „Před několika lety jsem přeci jen našla odvahu, ale dlouho jsem si říkala, že Osvětim stačí jednou…“


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno