Zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky Směrš ze 4. ukrajinského frontu dorazily do Prahy už 9. května 1945. Na svůj úkol byly předem dobře připraveny… Nabízíme druhý díl ze série textů k poválečným únosům československých občanů do SSSR.

Zpočátku se usídlili v hotelu Central a následujícího dne se nastěhovali do gestapem opuštěné vily v Dělostřelecké ulici 11 v Praze – Střešovicích.

Následující řádky jsou druhou částí výběru z publikace „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech1945 – 1955“, kterou v roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (celá publikace je volně ke stažení) Autorem je dnes již zesnulý publicista Vladimír Bystrov, který se tématu dlouhodobě a důkladně věnoval.

O pronásledování Čechů je dochováno jen málo svědectví. Což znamená nejen to, že že odvlečených bývalých ruských emigrantů bylo nepochybně skutečně více než obětí z řad Čechů. Zřejmě to také odráží rozpaky, které sovětská zvůle mezi českým obyvatelstvem vyvolávala.

Rodiny odvlečených Čechů byly zaskočeny, protože vyznat se v chaosu poválečného vyřizování účtů, často zdaleka ne jen válečných, nebylo nijak snadné. A bránit se zpupnosti oslavovaných vítězů vyžadovalo velkou odvahu – a hlavně opravdu čisté svědomí.

Konec starých jistot

Naopak rodinám bývalých ruských emigrantů bylo zcela jasné, proč sovětská bezpečnost odvádí jejich otce nebo manžely a přijímaly to jako jednoznačné narušení integrity svého občanského postavení. Zvlášť těžce si tuto křivdu uvědomovaly rodiny již s československým státním občanstvím a české manželky.

Sovětské operativní orgány nijak nezastíraly, že jim jde prakticky výhradně o politickou nebo alespoň veřejnou činnost zadrženého po dobu jeho života v emigraci.

Pro rodiny bývalých ruských emigrantů představovalo odvlečení jejich příslušníků sovětskou bezpečností flagrantní porušení zásadních jistot, které jim poskytlo meziválečné Československo, jež jim umožnilo získat nejen dlouhodobé útočiště, vystudovat i natrvalo se integrovat do československé společnosti.

V Praze se jednou z prvních obětí směršovců stal poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v Československu Vladimír Rafalskij.

Po říjnovém převratu v roce 1917 odmítl poslušnost bolševické vládě a do Ruska se nevrátil. I když si stále zachovával statut běžence z Ruska, v roce 1945 žil se svou rodinou v Československu už 26 let.

Odvlečen byl 11. května ze svého bytu v Pštrosově ulici. Ještě téhož (nebo následujícího) dne v sídle Směrš v Dělostřelecké ulici spáchal sebevraždu skokem z okna.

Generál, legionář, občan ČSR

Tentýž den byl ve svém bytě v Terronské ulici v Dejvicích zatčen Michail Kovalevskij. Do Československa přišel v roce 1922 jako demobilizovaný příslušník bývalé ruské dobrovolnické armády. Vystudoval ČVUT a stal se vyhledávaným projektantem. Od roku 1935 byl československým státním občanem.

Od května 1945 byl veden jako nezvěstný, patrně zahynul v sovětském táboře.

Dne 12. května 1945 byl ve svém bytě v Konviktské ulici na Starém Městě zadržen československý armádní generál Sergej Vojcechovskij.

Původně ruský důstojník působil od srpna 1917 do prosince 1918 ve velitelských funkcích v československých legiích v Rusku. Bojoval proti bolševickým silám v Rusku a v roce 1921 emigroval. Vzápětí získal československé občanství a byl přijat do branných sil v hodnosti generála.

Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Aktivní byl posléze i v odboji.

Z jeho bytu jej v květnu 1945 odvedl neznámý kapitán Rudé armády, informace o jeho dalším osudu jsou kusé. Zřejmě putoval do sběrného tábora Směrš v polské Ratiboři, ale ještě v květnu byl převezen do butyrské věznice v Moskvě.

Nejpozději v roce 1947 byl podle očitých svědků již vězněn v jednom z táborů Užlagu. Na jaře 1949 byl převezen do Ozerlagu, kde v roce 1951 zemřel.

Dotazník s žádostí o doplnění údajů o osudu generála Vojcechovského zaslaný v říjnu 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu a Výborem „Oni byli první“ Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace ruská strana už zpět neposlala.

Podrobná příprava na nové časy

Dalším ze zadržených hned v prvních poválečných dnech byl štábní kapitán československé armády Nikolaj Petrov. V Československu tento bývalý kapitán ruského letectva žil od počátku 20. let a získal i občanství nového státu.

„Ten Rus mi řekl, že muž s sebou nic nepotřebuje, že se vrátí dnes nebo zítra,“ popsala zadržení Petrovova manželka.

Další osud Nikolaje Petrova znám není. Pokus pátrat po něm ve sběrném táboře v Ratiboři byl neúspěšný, patrně později zahynul v některém sovětském táboře.

Jiným zadrženým byl 12. května 1945 tehdy osmašedesátiletý bývalý admirál ruského námořnictva Jakov Podgorný. V Československu žil od roku 1922 a byl již československým občanem. Byl zadržen ve svém bytě v Praze – Nuslích a tím stopy po něm zcela mizí.

Sovětským komandem byl 12. května v Praze – Jinonicích zadržen i konstruktér Vladimír Chýlecký. V Československu žil od roku 1921, od poloviny 30. let byl československým občanem.

Právě před týdnem opustil pankráckou věznici, kam byl uvržen gestapem „pro nepřátelský postoj proti Říši“, vzápětí se zapojil do povstání proti okupantům.

Několik dní nato byl zatčen jednotkou Směrš a převezen do SSSR, více než rok byl vězněn v Kyjevě a v srpnu 1946 odsouzen k „svobodnému vyhnanství“ na pět let. Po uplynutí trestu marně usiloval o návrat do Československa a musel další tři roky strávit fáráním v sovětských šachtách. Vrátil se až v květnu 1955.

Pro všechny své oběti si komanda Směrš přicházela na jisto – do jejich domovů. Sovětská bezpečnost měla činnost bývalých ruských a ukrajinských emigrantů velice podrobně zdokumentovanou.

V dalším pokračování se zaměříme na tehdejší reakci československé veřejnosti, úřadů a politiků na únosy svých občanů do SSSR.