Selský rozum říká (a spousta špatně napsaných učebnic ekonomie ho v tom bohužel utvrzuje), že banka půjčuje jen peníze, které do ní někdo předtím přinesl v hotovosti nebo bezhotovostním převodem z jiné banky. Tedy že banka vlastně půjčuje jen dříve nějak získanou likviditu – tu, kterou do ní někdo nejdřív dodá. Jenže samotné poskytnutí úvěru se obejde zcela bez likvidity.

Výše uvedené tvrzení selského rozumu je nepravdivou pověrou. Ve chvíli, kdy banka poskytuje úvěr, žádný vklad likvidity nepoužije, použít nepotřebuje, a dokonce použít ani nemůže.

Poskytnutím úvěru ve výši třeba milion korun se rozumí, že klient a banka podepíšou smlouvu o úvěru v této výši a že banka na účet, který u ní klient má, připíše (poté, co o to klient požádá) milion korun – zbrusu nových, „ze vzduchu“ vzniklých korun, které ještě chvilku před podpisem smlouvy neexistovaly.

V těchto úkonech plynoucích z poskytnutí úvěru není o žádném předtím provedeném vkladu likvidity ani slovo.

S likviditou nebo bez?

Milionový úvěr a proti němu milionový vklad přicházejí v Bance A na svět oba současně, jako dvojčata. Banka vlastně ani neumí vytvořit úvěr jinak než jako dvojče s vkladem. Banka tedy zvládne poskytnutí úvěru zcela bez využití likvidity.

Ukázku z knihy Ekonomické jednohubky. Odpovědi na 50 důležitých otázek ekonomie a financí autora Michala Skořepy (nyní působí jako makroekonomický analytik České spořitelny) přinášíme se svolením vydavatelství Grada.

Skoro by nám to mohlo připomínat zázrak neposkvrněného početí – úvěr je počat bez jediné kapky likvidity.

Po pravdě řečeno, takové tvrzení by bylo trochu přehnané. Co se totiž bude dít, když dostanete od Banky A úvěr a chcete ho využít?

To jest co se bude dít, když chcete ze svého účtu nově nabyté peníze vybrat v hotovosti nebo tyto peníze použít na to, abyste zaplatili někomu jinému (případně může být Banka A s vámi dohodnuta, že ona sama poskytnutou částku ihned odešle na cílový účet – jako je tomu například u mnoha hypoték)?

Inu v takovém případě musíme projít tříkrokovou operaci v oblasti platebního styku, při které se Banka A bez likvidity neobejde:

1. Banka A musí snížit zůstatek na vašem účtu,

2. Banka A musí nechat přesunout příslušný objem likvidity ze svého účtu v centrální bance na účet, který tam má Banka B (vybíráte-li hotovost, musí Banka A brzo požádat centrální banku, aby jí doplnila její zásobu hotovosti a souběžně o příslušný objem likvidity snížila zůstatek na účtu, který v ní Banka A má),

3. platíte-li někomu s účtem v Bance B, pak Banka B musí zvýšit zůstatek na cílovém účtu (v případě výběru hotovosti vám namísto toho Banka A předá hotovost). Výjimkou by byl případ, kdy platba jde shodou okolností na účet vedený taktéž v rámci Banky A – to je pro Banku A jen vnitřní účetní operace, tedy jakási vnitrobankovní hra na platební styk, při níž bankou držená likvidita zůstává zcela nedotčena.

Úvěrovací nadšení bank

Poskytnutí úvěru tedy pro Banku A znamená, že příslušný objem likvidity – byť až následně – přece jen potřebuje. To ale banku v jejím úvěrovacím nadšení vůbec nemusí zastavit.

Dodatečnou likviditu pro obsloužení dodatečného úvěru může banka většinou snadno sehnat, a to vícero způsoby (pro jednoduchost vynecháme zvýšení kapitálu banky jejími majiteli; v praxi se tento způsob získání dodatečné likvidity občas používá, ale pro získání likvidity rychleji než v řádu měsíců se moc nehodí):

1. Klienti mohou likviditu přinést do Banky A v hotovosti nebo převést platebními příkazy z jiných bank.

2. Banka může získat likviditu půjčkou od jiných bank.

3. A konečně může Banka A získat potřebnou likviditu půjčkou od samotné centrální banky. (Pokud je likvidity v bankovním sektoru celkově moc, jako je tomu už léta v Česku, a Banka A si potřebuje zvýšit objem likvidity, který má k dispozici pro provádění transakcí, může toho docílit tak, že v pravidelných repo operacích začne nabízet centrální bance k odkoupení menší objem své likvidity než dosud.)

Samotné množství likvidity, které má Banka A v danou chvíli k dispozici, tedy limitem pro její následnou úvěrovací vervu není (až na některé speciální případy, které se v praxi příliš nevyskytují, takže je necháme stranou).

Pro lepší pochopení uveďme následující příklad: Pokud Banka A získá od centrální banky půjčkou zbrusu novou likviditu ve výši 100, vzápětí poskytne některému svému klientovi nový úvěr ve výši 100 a tento klient provede platbu celé částky do Banky B, pak má Banka B najednou dodatečnou likviditu v hodnotě 100; pokud Banka B poskytne některému svému klientovi nový úvěr ve výši 100 a tento klient provede platbu celé částky do Banky C, pak má Banka C najednou dodatečnou likviditu v hodnotě 100; … a tak to může pokračovat donekonečna.

Jakýkoliv daný objem likvidity může být teoreticky základem pro jakkoliv vysoký objem úvěrů. Objem likvidity (té, kterou banky nedávají zcela mimo hru do ČNB skrze repo operace) se v Česku v posledních dvaceti letech pohybuje na úrovni velmi nízkých jednotek procent celkového objemu úvěrů.

V uvedeném primitivním příkladu je limitem pro bankovní úvěry úroková sazba, kterou musí Banka A centrální bance zaplatit za to, aby si od ní mohla nových 100 jednotek likvidity půjčit; bude-li tato sazba hodně vysoká, Bance A se takové vypůjčení likvidity nevyplatí (protože nenajde klienta, který by byl ochoten platit dostatečně vysokou úrokovou sazbu za úvěr založený na takto zapůjčené likviditě).

Mít na to půjčit

Jedna konkrétní banka potřebuje na poskytnutí úvěru příslušnou likviditu, ale z toho rozhodně neplyne, že by bankovní sektor jako celek nebyl schopen poskytnout objem úvěrů převyšující objem likvidity.

Podobně jako například z toho, že jeden konkrétní obyvatel věžáku potřebuje k přepravě do svého patra výtah, rozhodně neplyne, že by v tomto věžáku mohlo bydlet jen tolik lidí, kolik je tam výtahů.

Pokud množství likvidity není pro bankovní úvěrování limitem, co jím tedy je? Nikoliv množství likvidity, nýbrž její cena. Žádný z výše uvedených tří zdrojů neposkytne Bance A dodatečnou likviditu jen pro její hezké oči; každý zdroj bude po Bance A chtít úrok. Jde o úrokové náklady, které musí banka vzít při poskytování úvěru v úvahu.

Výši úrokových nákladů bank na získání potřebné likvidity do značné míry určuje centrální banka nastavením své repo sazby – a právě touto úrokovou cestou dokáže měnová politika nepřímo ovlivňovat chuť bankovních klientů brát si úvěry a v opačném směru jejich chuť namísto utrácení nechat své peníze na bankovních účtech; skrze výši úrokových sazeb tak v konečném důsledku měnová politika ovlivňuje kupní sílu poptávky, čímž může ekonomice v případě jejího posunu mimo rovnováhu pomoci k návratu zpátky.

Při úvahách o poskytování úvěrů musejí banky navíc kromě ceny likvidity zvažovat i některá další omezení daná bankovní regulací: podle požadavku na kapitálovou přiměřenost banky se objem úvěrů nesmí dostat nad jistý násobek kapitálu banky, podle požadavku na možnost rychlého zpeněžení pohledávek banky v případě potíží nesmí objem úvěrů překročit jistý poměr k dlouhodobějším závazkům banky a podobně.