Letos v prosinci, pár měsíců po začátku demolice vepřína na místě takzvaného cikánského tábora v Letech, zemřel romský aktivista Čeněk Růžička. Jeho příbuzní zahynuli právě v Letech u Písku i v Osvětimi, podstatnou část života věnoval snahám, aby se o letském táboře nelhalo, aby z prostoru někdejšího lágru zmizela prasata a aby na místě vznikl důstojný památník.

Koncentrák v Letech spravovaly za německé okupace české protektorátní úřady a o jeho provoz se staralo protektorátní četnictvo (dlouho pod vedením sadistického velitele Josefa Janovského).

V letech 1942 – 1943 prošlo táborem více než 1300 lidí, převážně Romů a Sinthů, zahynulo v něm více než 320 osob, velkou část obětí tvořily děti. Stovky vězňů byly z tábora deportovány do vyhlazovacího centra v Osvětimi, většinou nepřežily.

Vepřín byl na místě rozsáhlého utrpení vybudován (nepřekvapivě) za takzvané normalizace. Polistopadový český stát ho vykoupil a nechal zbourat po desetiletích nedůstojných diskusí – poté, co se mnohé postavy českého politického a veřejného života projevily jako zpochybňovači holocaustu, případně šiřitelé protiromských pomluv.

Místo narození: „V lese“

Čeněk Růžička byl poválečné dítě. Jeho rodiče se vzali až po osvobození – a nelze pominout jejich osudy. Otec Jan Růžička přišel na svět v roce 1917 nedaleko Jičína, v občanském průkazu měl prý zapsáno, že se tak stalo „v lese“.

Matka Alžběta (Bětka) Růžičková se narodila ve vsi Slivno roku 1924. Oba pocházeli z kočovných českých romských rodin, které se živily především drobným obchodem. Jejich členové žili v maringotkách, cestovali po vlastních „rajónech“, každý rok navštěvovali dvakrát či třikrát stále stejné obce, aby je lidé znali a měli k nim důvěru. Jan Růžička byl koňský handlíř, se svou první ženou měl dvě děti. Za nacismu byl zatčen kdesi u Liberce (tedy v Sudetech, přičleněných k říši), skončil v pracovním táboře, celá jeho tehdejší rodina byla zavražděna.

V roce 1940 bylo kočování v Protektorátu Čechy a Morava zakázáno, romské rodiny (podle nacistických zákonů rasově méněcenné a asociální) se musely usadit. Foto: Se souhlasem Post Bellum

V roce 1940 bylo kočování v Protektorátu Čechy a Morava zakázáno, romské rodiny (podle nacistických zákonů rasově méněcenné a asociální) se musely usadit v obcích a získat domovské právo. Ačkoli šlo o úřední nařízení, místní funkcionáři o „Cikány“ příliš nestáli a často se je snažili odhánět do jiných vesnic.

Alžběta Růžičková měla tehdy vztah se svým nastávajícím prvním mužem Václavem Růžičkou. Usadili se v Loukově u Mnichova Hradiště, kde působil (alespoň podle Čeňkova líčení) osvícený starosta, který Romy přijímal, a když se Alžběta vdávala za Václava, šel jí za svědka.

Manželům Růžičkovým se brzy narodila dcera. Loukovský starosta spolupracoval za okupace s odbojem (neví se, s jakou skupinou a co přesně dělal), Václav mu s čímsi pomáhal, byl zatčen, uvězněn a později deportován do Osvětimi (bližší okolnosti nejsou známy, nacismus nepřežil).

Z Letů do Osvětimi

V srpnu 1942 probíhal v protektorátu (a tedy také v Loukově) soupis „Cikánů a cikánských míšenců“, který těsně předcházel deportaci do koncentračních táborů. Alžběta Růžičková ve vsi nebyla: protože zůstala bez muže a bez obživy, chodila po žebrotě po okolních obcích. Do Loukova se vrátila v době, kdy již četníci odvedli všechny tamní Romy. Starosta se ji pokusil ukrýt, s pomocí známého lékaře ji dostal s údajným infekčním onemocněním do nemocnice v Mladé Boleslavi.

Rodinné foto rodiny Růžičkových, konec 40. let. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Patrně po udání si pro Alžbětu Růžičkovou přijeli policisté a odvezli ji do Letů u Písku, kde se setkala s přáteli, rodiči a dcerou. Poměry v táboře líčí Čeněk Růžička v rozhlasovém dokumentu, který si můžete poslechnout v přehrávači uprostřed článku. Existuje také řada snadno dohledatelných textů, které zaznamenávají týrání vězňů, hlad, masové umírání během tyfové epidemie, chování protektorátních četníků, kteří vězně hlídali (viz například studii Aletty Beck na vzdělávacím portálu holocaust.cz).

Část Alžbětiny rodiny v Letech zemřela (včetně dcery a otce). Za pár měsíců ji Němci spolu s ostatními Romy deportovali do Osvětimi-Birkenau, odkud se dostala do jiného tábora na práci a dožila se osvobození jako jediná z početného rodu (většina českých Romů skončila v plynových komorách). V květnu 1945 se vrátila do Loukova, poznala podobně osamělého Jana Růžičku a provdala se za něj. Čeněk se jim narodil v říjnu 1946 jako první dítě.

O osudech rodičů za nacistické okupace věděl Čeněk Růžička až do poměrně pozdního věku jen málo, o táboře v Letech u Písku netušil až do druhé poloviny 90. let nic: „Otec ani matka o tom nemluvili, a že byl nějaký koncentrační tábor pro Romy na českém území, to nezmiňovali vůbec. Pro matku to bylo trauma do konce života, ale něco mi přeci jen vyprávěla ve stáří… Otec neřekl téměř nic, snad jen tolik, že byl osvobozen v koncentračním táboře Mittelbau-Dora (pobočný tábor Buchenwaldu), kde se dělaly rakety V1 a V2.“

Maringotku vrátili, koně už ne

Po okupaci žili Růžičkovi v Liberci a živili se, jak se dalo: „Otec dostal trafiku, prodával cigarety. Přestože nechodil do školy, uměl dobře počítat. Ale nechtěl být na jednom místě, a protože byl znalec koní, najali si ho v libereckých oblastních stájích jako nákupčího, dostal k dispozici motocykl se sajdkárou a řidičem a jezdil kupovat koně. Chtěl se osamostatnit, a tak s maminkou nakoupili kameninové hrnce a začali je prodávat po vesnicích. Pak si zase pořídili maringotku a vrátili se ke starému způsobu života.“

Koncentrační pracovní tábor v Letech u Písku, obytné domy pro vězně. Foto: Profimedia

Čeněk Růžička kočoval spolu s rodiči a dalším manželským párem, ale protože musel chodit do školy, dali ho rodiče záhy ke strýci do Liberce a do maringotky se vracel jen o prázdninách: „To bylo hezké, ale chtěl bych trochu zpochybnit tradovanou představu, že kočování představovalo jen dobrodružství a romantiku. Byla to nutnost, dělalo se to kvůli obživě, čeští Romové většinou nic jiného neuměli, neznali řemesla. Na Moravě to bylo trochu jiné.“

V listopadu 1958 přijali českoslovenští komunisté zákon, který kočovný život zakazoval. Růžičkovi ho dokázali ještě dva roky obcházet (otec si sehnal doklad, že je cestujícím zaměstnancem stavebního podniku), ale nakonec je sebrali příslušníci SNB v Holovousech: „Vzali tátovi tu bumážku, zabavili koně i maringotku a nařídili mu, aby jel do tamního zámečku a přihlásil se k práci. Táta tam zase někoho uplatil, maringotku mu za pár dní vrátili, ale koně už ne, ty vzali bez náhrady.“

Jan Růžička nechal maringotku odtáhnout do pískovny v Dachově, kde si našel práci u pásu, nějaký čas tam s rodinou žil, než si v Hořicích v Podkrkonoší pořídil domek. Syn Čeněk se stal kameníkem (vyučil se v Lipnici nad Sázavou a absolvoval půlroční kurz na škole v Hořicích). Do roku 1989 pracoval v kamenolomu a dělal „kšefty“ pro sochaře, kteří získávali státní a obecní zakázky (sekal z kamene podle dodaného modelu). Po listopadu 1989 obchodoval se starožitnostmi.

O existenci tábora v Letech u Písku řekl Růžičkovi v roce 1997 německý novinář a historik Markus Pape – autor v Čechách přelomové knihy o letském lágru, která vyšla právě v roce 1997 pod názvem A nikdo vám nebude věřit. O rok později založil Čeněk Růžička Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Neúnavně sbíral informace o Letech u Písku, účastnil se výstav a konferencí v České republice i v cizině, veřejně vystupoval, reagoval na politická prohlášení, podával trestní oznámení na popírače holocaustu, chodil debatovat do škol. Ještě den před smrtí besedoval s deváťáky na pražské ZŠ Ohradní.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.