KOMENTÁŘ. Zákon o podpoře bydlení z „dílny“ ministerstva pro místní rozvoj má za sebou první čtení v Poslanecké sněmovně. Dlouho vyhlížená právní norma je inzerována jako téměř převratná (viz například zde nebo zde) a na první pohled se opravdu jeví jako krok správným směrem. Po letech čekání se konečně rýsuje právní rámec, který má řešit krizi dostupného bydlení. Při podrobnějším zkoumání však nadšení rychle opadá.

Zákon postrádá nástroje, které by mohly vést ke zmírnění dopadů bytové krize a přitom rozbíjí stávající systém podpory bydlení. Co by tento zákon ve své současné podobě přinesl?

Prvním zásadním problémem je absence jasně stanovených kritérií pro přidělování sociálních bytů. Zákon ponechává na jednotlivých obcích, aby si samy definovaly, pro koho mají být určeny obecní byty. Potřeby rodin, které nemají na běžném realitním trhu šanci, tak nakonec vůbec nemusí být zohledněny. Nemění se tedy situace, kdy se například lidé z vyloučených komunit ocitají na okraji zájmu místních úřadů.

Návrh zákona navíc neřeší další klíčovou otázku: kdo by měl zajistit dostatečný počet sociálních bytů a jak by to měl udělat? Odpovědnost je opět svěřena obcím, kterým však ze zákona neplynou žádné konkrétní povinnosti. Obce pak mohou potíže s potřebným sociálním bydlením jednoduše ignorovat, což by samozřejmě mělo katastrofální dopad na ty, kteří nemohou získat bydlení běžnou cestou. Nemůžeme tedy mluvit o plošném řešení sociálního bydlení ani o nastavení pravidel pro jeho získání.

Kde ty byty vezmou

Nedostatečný počet sociálních bytů se autoři zákona snaží řešit zavedením systému, který by vlastníky bytů motivoval k tomu, aby své nemovitosti nabídli potřebným, místo aby je pronajímali na volném trhu. Nicméně účinnost navržených opatření je přinejmenším diskutabilní.

Měly by sice existovat finanční garance pro majitele bytů, ty jsou však podmíněny splněním řady povinností. Vlastník tak například musí informovat obec o případných sousedských sporech nebo o zpožděních v úhradách nájmu, a to do 15 dnů od splatnosti nájmu nebo přijetí stížnosti.

Pokud to neudělá (nebo to neudělá včas), může o ručení ze strany obce částečně přijít. Zapojí se za takových podmínek do systému dostatečný počet majitelů bytů? Například zkušenost s pražskou Městskou nájemní agenturou a podobnými projekty v Praze nám bohužel naznačuje, že spíše nikoli.

Mlčenlivost je klíčovým etickým pilířem sociální práce, stejně jako je tomu u lékařské, psychiatrické nebo terapeutické praxe.

Už jen s ohledem na výše uvedené nelze tvrdit, že zákon o podporovaném bydlení přinese změnu k lepšímu. Dobrovolnost základních principů, nejasně definovaná cílová skupina a nedostatečné nástroje – to vše vede k tomu, že nikdo neví, pro koho by byly podporované byty určeny a především, kde je obce vůbec vezmou. Lidé v tíživé situaci by v případě přijetí zákona nadále zůstali bez konkrétní pomoci a naděje na zlepšení.

Co by zákon v současné podobě naopak způsobil, je bohužel spíše zhoršení situace poskytovatelů sociální péče a rozbití současné sítě sociálních služeb, orientovaných na podporu bydlení.

Autoři návrhu se vyhnuli napojení nové legislativy na stávající zákon o sociálních službách, který přitom jednoznačně stanovuje pravidla pro poskytování sociálních služeb. Lze se domnívat, že důvodem pro takový postup je snaha narušit princip povinné mlčenlivosti, kterou zákon o sociálních službách jasně ukládá.

Od asistentů bydlení se totiž podle znění nového zákona očekává, že budou plnit informační povinnost, tedy že budou obci hlásit podrobnosti o situaci podporovaných klientů a o spolupráci s nimi.

Důvěra jako u lékaře

Každý, kdo se jako praktik pohybuje v oblasti sociální péče, ví, že nejde o bezvýznamný detail. Mlčenlivost je klíčovým etickým pilířem sociální práce, stejně jako je tomu u lékařské, psychiatrické nebo terapeutické praxe. Chrání důvěrný vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem, do jisté míry podobně, jako třeba ve vztahu advokátů a jejich klientů.

V současné době existují projekty podpory bydlení přímo napojené na sociální služby, jejich pracovníci se tedy musí řídit principy své profese – v případě schválení zákona o podpoře bydlení by byli nuceni opustit buď tyto principy, nebo práci v podpoře bydlení.

Autoři návrhu zákona o podpoře bydlení se často odvolávají na inspiraci ze zahraničí. Zdá se však, že přitom přehlížejí zásadní skutečnost: u nás už je sociální práce dlouhodobě etablovaným oborem s vlastními pravidly a zákonitostmi.

Nový zákon by mohl narušit zásady, které jsou pro efektivní sociální práci nezbytné, mohl by vést k oslabení důvěry mezi sociálním pracovníkem a klientem, na níž přitom sociální práce stojí.

Dovolím si uvést příklad z praxe. Klientka sociální služby Podpora bydlení měla neustálé spory se sousedy, protože hlasitě okřikovala své děti. Díky vybudované důvěře se svěřila své sociální pracovnici, že jako malá holčička byla vystavena domácímu násilí a skončila v dětském domově.

Vyrostla v prostředí, kde jí nikdo neukázal, co znamená pečovat o dítě a jak s ním komunikovat. Sociální pracovnice tedy klientku spojila se sociální službou, která matkám s podobným příběhem poskytuje pomoc v rámci rodičovských kompetencí. Situace se zlepšila a klientka začala s dětmi komunikovat jinak. Vedla k tomu komplikovaná cesta, ale stížnosti sousedů postupně ustaly. Klientka v současné době v bytě stále bydlí a nepotřebuje již čerpat podporu sociální služby.

Těžko si představit, že by měl tento příběh stejné vyústění v případě, kdy bychom postupovali podle pravidel navržených v zákoně o podpoře bydlení. Ten totiž stanoví výše zmíněnou informační povinnost. Pracovník asistence má sdělovat vše o „způsobu, rozsahu a okolnostech poskytování služby“, a to obci s rozšířenou působností, která rozhodne o dalším postupu.

V případě menších obcí tak může docházet k tomu, že obsah soukromých záležitostí bude znát „celá vesnice“. Je těžko představitelné, že by se kdokoli z nás svěřil lékaři s nějakým citlivým zdravotním problémem, kdyby věděl, že tento lékař musí vše obratem hlásit do evidence obce a (jak je uvedeno v zákoně) sdílet informace s „dalšími osobami, u kterých je to potřeba“.

Se sociálními problémy je to podobné: nelze předpokládat, že se klienti za takových podmínek budou obracet na asistenty (podle nového zákona by v určitých činnostech ani nemuselo jít o sociální pracovníky) s otevřeností a důvěrou.

Naděje v druhém čtení

Návrh zákona také zavádí různé druhy příspěvků za poskytování asistenční podpory v bydlení. Služba, která se rozhodne asistenci poskytovat, bude financována podle počtu klientů, přičemž příspěvek na jednoho klienta se má vyplácet po dobu jednoho roku. Pokud však klient spolupráci ukončí dřív (třeba proto, že ji už nepotřebuje), příspěvek se zkrátí o počet čtvrtletí, během nichž asistence nebyla poskytována.

Cílem sociálních pracovníků by přitom z principu mělo být postupné vedení klientů k nezávislosti, k tomu, aby asistenční služby nepotřebovali.

Vypadá to sice rozumně, ale zase jen na první pohled. Jde o další potíž, která vyplývá z faktu, že nová norma není provázána se zákonem o sociálních službách.

Asistence podpory bydlení by totiž byla financována mimo rámec zákona o sociálních službách a postrádala by jeho garance. Z finančního hlediska tak návrh vytváří velkou nejistotu pro týmy, které budou chtít asistenci v podpoře bydlení poskytovat. Jakýkoli odchod klientů by pro ně znamenal výrazné snížení finanční podpory na daný rok, což v důsledku nevede k úsporám, ale k ohrožení stability celého týmu specializovaných a zkušených pracovníků.

Asistenti podpory bydlení se navíc za takové situace mohou snažit udržet si klienty za každou cenu, i když to pro klienty (nájemce v bytech) nemusí být výhodné. Tento přístup by vedl k umělému udržování závislosti klientů na sociální pomoci, což by snižovalo jejich šance na osamostatnění. Cílem sociálních pracovníků by přitom z principu mělo být postupné vedení klientů k nezávislosti, k tomu, aby asistenční služby nepotřebovali.

Autoři návrhu zákona o podpoře bydlení se často odvolávají na inspiraci ze zahraničí. To je jistě chvályhodné. Zdá se však, že přitom přehlížejí zásadní skutečnost: u nás už je sociální práce dlouhodobě etablovaným oborem s vlastními pravidly a zákonitostmi. Její legislativní vývoj probíhá minimálně od roku 2006, kdy vznikl zákon o sociálních službách, jehož paragrafy reflektují klíčové principy, bez nichž nemůžeme podporu provádět s čistým svědomím.

Z pohledu člověka, který se podporou bydlení v sociálních službách dlouhodobě zabývá a zároveň je v přímém kontaktu s klienty v sociálních bytech, mi nezbývá než doufat, že poslanci využijí druhé sněmovní čtení k výrazným úpravám textu zákona.

Pokud by na půdě Poslanecké sněmovny došlo ke změnám, které zákon upraví v pasážích, kde je bezzubý, a které akceptují stávající nastavení podpůrné sítě, může se ještě stát výrazným krokem ke zlepšení bytové situace řady lidí. Jeho současná podoba bohužel nic takového nepřinese.

Autorka je sociální pracovnice, koordinátorka doplňkové sítě Podpory bydlení organizace R-Mosty, z.s.