Bylo to první dělnické povstání v Sovětském svazu od říjnové revoluce z roku 1917. Od převratu, po kterém měl v Sovětském svazu vzniknou jakýsi „ráj dělníků“. V roce 1962 už ale lidé v Rusku viděli, že ráj nepřichází.

Masové protesty se odehrály v jihoruském městě Novočerkassk. Co přesně se dělo v tamní továrně na elektrické lokomotivy (NEVZ), detailně popsal publicista David Remnick v článku nazvaném Masakr v dělnickém ráji (Washington Post, 18. prosince 1990).

Bylo 1. června 1962 a místní komunistický tisk v Novočerkassku oznámil, že ceny masa a másla se zvyšují o 25 procent a zároveň mzdy budou sníženy o 30 procent. Dělníci pustili sirény a začali se shromažďovat na dvorech fabriky. Strhli také portréty prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova. Ten šest let předtím zahájil svým utajovaným projevem na XX. sjezdu komunistické strany destalinizaci země.

Chruščova na maso do klobás

Podle publicisty Remnicka ráno 2. června kolem 11. hodiny přibližně sedm tisíc dělníků a dalších demonstrantů zahájilo protestní pochod z továrny do centra města. Ignorovali jak vojáky, tak i tanky, kterými byla továrna obklíčena.

Při pochodu se někteří dělníci snažili zablokovat železnici, jež vedla do města, jako další formu protestu. „Lidé byli neozbrojení, mírumilovní; dokonce nesli portréty Lenina,“ vzpomíná Vladimír Fomin, jeden z oblastních poslanců ruského parlamentu. Skandovali: „Chruščova na maso do klobás!“

Velitelem vojenských jednotek, dislokovaných ve městě již před krvavými událostmi, byl generál Matvej Šapošnikov. Jeho nadřízený generál Issa Plijev mu nařídil, ať nedovolí demonstrantům v žádném případě projít do centra města.

Šapošnikov se mu snažil vysvětlit, že nemá dost mužů k tomu, aby zastavil 7000 lidí. „Pošli tanky! Zaútoč na ně!“ Zněl rozkaz generála Plijeva z Moskvy. Šapošnikov mu odpověděl, že nevidí nepřítele, na kterého by tanky mohly zaútočit. Linka se přerušila. Plijev ve vzteku práskl sluchátkem.

Muž, který nechtěl střílet

V tom mrtvém okamžiku Šapošnikov vycítil katastrofu, ale myslel, že ji odvrátí. Skočil do džípu a snažil se dohonit průvod demonstrantů. Než se ale dostal na hlavní náměstí, protestující už byli u policejní stanice a požadovali propuštění vůdce stávkujících z vězení.

Náhle vojáci začali střílet do davu. V panice se dav obrátil a začal prchat Moskevskou ulicí. Vojáci jim dále stříleli do zad. Jedna žena ležela v záhonu květin a vykrvácela, vybavoval si s odstupem času spisovatel Sergej Podolskij. Měla utrženou paži.

V důsledku této střelby do civilistů zahynulo 26 osob, včetně několika dětí. Desítky dalších lidí utrpěly střelná zranění. Případ měl ale i soudní dohru – několik účastníků demonstrace skončilo na lavici obžalovaných.

Sedm skutečných či domnělých organizátorů neozbrojeného protestu, dostalo absolutní trest a byli za „kontrarevoluční činnost“ popraveni zastřelením.

Dějiny, o kterých se nemluvilo

Americký historik z Michiganské státní univerzity Lewis Siegelbaum popsal ve své stati Novočerkasský masakr události z 2. června 1962 takto:

„Jak hlásila v té době KGB, mnozí jednotlivci v celé zemi vyjadřovali nespokojenost s nárůstem cen, volali po stávkách a vyráběli letáky, které rozhodnutí odsuzovaly.“

Vzpoura zaměstnanců NEVZ, kteří obsadili administrativní budovu továrny a zapojili se do dalších aktivit občanské neposlušnosti, byla v té době ojedinělým masovějším projevem aktivního odporu proti komunistickému režimu v SSSR.

Znalec moderních ruských dějin Siegelbaum rovněž zmiňuje, že po potlačení nepokojů se sovětské úřady snažily utajit, co se stalo, ale informace pronikly s různou přesností do zahraničí a prostřednictvím vysílání Radio Liberty se rovněž dostaly k posluchačům v Sovětském svazu.

První článek věnovaný krvavým událostem v Novočerkassku, který vyšel v oficiálním sovětském tisku, se ale objevil až v červnu 1988.

Až po roce 1991 byly také natočeny dokumentární filmy, vyšly články a knihy. Celá záležitost byla rovněž předmětem oficiálního vyšetřování vojenskou prokuraturou. Na místě dělnické revolty byl postaven památník.

Trest za 26 mrtvých

Bezprostředně po masakru se s brutálním postupem státu a ozbrojených složek nechtěl smířit ani vojenský velitel Šapošnikov, který se snažil střelbě do lidí v Novočerkassku zabránit.

Jako loajální člen komunistické strany nemohl pochopit, proč se místní komunisté prostě nesetkali s dělníky jako se „soudruhy“ a nevyjednávali s nimi.

Myslel na to, že by napsal dopis ústřednímu výboru KSSS, že by třeba by pochopili… Konec konců, Rudá armáda přece neútočí na svůj vlastní lid, jak to říkal Lenin a jak to také bylo ve stranických materiálech.

Generál Šapošnikov si podle Remnickova článku ve Washington Post ještě pamatoval „Krvavou neděli“, kdy carská policie v roce 1905 napadla dav pokojných lidí přinášejících petici. Strana a její armáda by se takto chovat neměla, byl přesvědčen Šapošnikov a proto žádal, aby si mohl promluvit se stranickými představiteli. Neuspěl.

Nakonec generála vyloučili ze strany, byl propuštěn z armády a zbaven vysokých válečných vyznamenání. Po dlouhé roky ho pak sledovala KGB. Do vězení se ale za svůj statečný postoj nedostal. Hlavním důvodem bylo pravděpodobně to, že za druhé světové války patřil k úspěšným velitelům tankových vojsk.

Nikita Chruščov zůstal po masakru v Novočerkassku v nejvyšších stranických a státních funkcích ještě další dva roky. Moci byl zbaven v noci 14. října 1964, kdy ho ve funkci prvního tajemníka ÚV komunistické strany vystřídal Leonid Brežněv, a na postu předsedy rady ministrů, tedy premiéra, jej nahradil Alexej Kosygin.