Bolševické století. V roce 1917 se zrodil jeden z nejhrůznějších režimů historie
V uplynulých dnech jsme vstoupili do roku, který má na konci sedmnáctku. Právě před sto lety, kdy probíhala první světová válka, postihla Rusko a celý svět velká pohroma. V Petrohradu provedli bolševici, vedeni Vladimírem Iljičem Uljanovem-Leninem, Lvem Davidovičem Bronštejnem-Trockým a dalšími „revolucionáři“, převrat, později nabubřele nazývaný jako Velká říjnová socialistická revoluce.
Strůjci tohoto převratu svrhli slabou prozatímní vládu a uvrhli tak Rusko do obrovského chaosu několikaleté občanské války. Vítězství rudých v Rusku vedlo ale především k nastolení krvavé diktatury s desítkami milionů mrtvých a celkové devastaci země.
Z oficiálního názvu revoluce na první pohled vyplývá, že se uchopení moci bolševiky uskutečnilo v říjnu, ale komunisté na celém světě tuto takzvanou revoluci slaví až v listopadu. Bylo tomu tak proto, že v Rusku používali tehdy jiný kalendář.
Jak ale tvrdil jeden vtip z doby totality – bolševici těmito nesrovnalostmi o době konání VŘSR chtěli zmást třídního nepřítele.
A dá se říci, že se jim to na téměř osm desítek let, kdy v Rusku trvalo panství komunistů, dokonale podařilo. Důsledky jejich panování či spíše řádění překonáváme dodnes.
1927: Vrah hrdinou
Tři roky po Leninově smrti a deseti letech, které uplynuly od revoluce, nový vládce bolševického Ruska (od roku 1922 nesoucího název Svaz sovětských socialistických republik) Josif Vissarionovič Stalin definitivně upevnil svou moc. Jeho největší politický konkurent Lev Trockij byl ve stejném roce vyloučen z komunistické strany. O dva roky později byl pak vypovězen ze Sovětského svazu.
Po bloudění několika zeměmi získal nakonec politický azyl v Mexiku, kde jej v roce 1940 údery horolezeckým cepínem do hlavy zavraždil španělský komunista a agent sovětské NKVD Ramón Mercader. Po odsouzení a odpykání dvacetiletého trestu vězení odcestoval Mercader z Mexika přes Kubu a Československo do SSSR, kde obdržel titul Hrdina Sovětského svazu.
Toto nejvyšší sovětské vyznamenání, udělované cizincům jen zřídka, obdržel z Čechů například in memoriam kapitán Otakar Jaroš, kosmonaut Vladimír Remek nebo generál Josef Buršík, kterému se podařilo v 50. letech utéct z komunistického vězení a dostat se do Velké Británie. V srpnu 1968 se dostavil na sovětské velvyslanectví v Londýně, kde na protest proti okupaci Československa vrátil všechny sovětské řády.
1937: Hledá se nepřítel
Dvacáté výročí „Velkého října“ se v SSSR již neslo v duchu rozsáhlého teroru vůči všem vrstvám společnosti. Nepřítel se hledal v komunistické straně, ve vedení průmyslových podniků a samozřejmě v bezpečnostních složkách a důstojnickém sboru Rudé armády.
Jak mi v roce 1999 v Lipsku sdělil bývalý Gorbačovův poradce Valentin Falin, jako jedenáctiletý se denně obával, že v noci přijdou pro jeho otce, kterého již pak nikdy neuvidí. Lidé byli zatýkáni skutečně masivně.
Obětí represí se kromě jiných stal ve čtyřiačtyřiceti letech i maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij, kterého hrdina druhé světové války maršál Georgij Žukov později označil za giganta vojenského myšlení a hvězdu první velikosti. Tuchačevskij se měl stát obětí čistek na základě podvržených materiálů vytvořených v nacistickém Německu a dodaných Stalinovi přes prezidenta Edvarda Beneše.
Podle historiků tento nacistický trik nebyl rozhodujícím faktorem, ale pouze uspíšil tragický osud Tuchačevského, který sám jako velitel proslul krutostí a bezohledností třeba při potlačování nepokojů na Ukrajině.
1947: Strach z Kremlu
V době třicátého výročí VŘSR byl Stalin na vrcholu své moci. Při tradiční vojenské přehlídce na Rudém náměstí se diktátor mohl jen potutelně usmívat. Dva roky předtím vyhrál grandiózním způsobem válku s nacistickým Německem a nyní ovládal celou východní a část střední Evropy. V některých zemích, jako například v Jugoslávii či v Polsku, měl sice problémy, ale jinde šlo vše jako „po másle“.
Ve vyspělém Československu vyhráli Gottwaldovi komunisté v roce 1946 svobodné volby se ziskem 38 procent a mohli tak plíživým způsobem postupně začít ovládat celou zemi. Jejich rétorika však ještě nehovořila o sovětizaci země, o kolchozech nebo dokonce o táborech nucených prací.
Teprve v únoru 1948 a bezprostředně po něm opustil Gottwald a jeho soudruzi myšlenku specifické československé cesty k socialismu a plně se podřídili diktátu Kremlu. Gottwald sám se přitom Stalina velmi bál a třásl se o svůj život. Píše o tom i historik Jiří Pernes ve své knize Takoví nám vládli (nakladatelství Brána, 2003).
1957: Vesmírné vítězství
V sovětské říši doznívaly ještě výbuchy nespokojenosti v Polsku a Maďarsku s velkým množstvím mrtvých, které byly zvládnuty jen díky masivnímu nasazení Sovětské armády a v Polsku i tamních ozbrojených složek
Týden po smrti Antonína Zápotockého se 19. listopadu třetím „dělnickým“ prezidentem Československa stal Antonín Novotný, přezdívaný „sličný“. Stalo se tak na popud sovětského vůdce Nikity Chruščova. Toto „doporučení“ politbyra strany, o němž se tehdy ve vazalských státech nediskutovalo, tlumočil Chruščov delegaci československých soudruhů, vedených Novotným, kteří byli při příležitosti oslav 40. výročí vypuknutí VŘSR právě v Moskvě.
V tomto jubilejním roce zahájil Sovětský svaz závody v dobývání vesmíru, když k překvapení Spojených států amerických vypustil 4. října na oběžnou dráhu kolem zeměkoule osmdesátikilogramovou družici Sputnik 1. O dva měsíce později byl v Leningradu slavnostně spuštěn na vodu atomový ledoborec Lenin. Sovětská propaganda pak z těchto mírových úspěchů vytěžila maximum.
1967: Popravovali jsme a budeme popravovat
Padesáté výročí vítězství bolševiků v Rusku a deset let po zvolení Antonína Novotného československým prezidentem se jeho trůn začal povážlivě otřásat. Předznamenáním pádu se stala říjnová demonstrace vysokoškoláků na pražském Strahově, kteří protestovali proti opakovaným výpadkům elektrické energie na kolejích.
Vůči pokojně protestujícím studentům, kteří pouze skandovali „Chceme světlo!“, brutálně zasáhla tehdejší Veřejná bezpečnost. Její příslušníci bili hlava nehlava vysokoškoláky nejen na ulici, ale i na chodbách a pokojích kolejí.
Již na jaře se vyhrotily vztahy mezi komunistickou mocí a československými spisovateli. Přispěl k tomu i oficiální postoj Československa k arabsko-izraelskému konfliktu. Po červnovém IV. sjezdu Svazu spisovatelů byly mj. zakázány Literární noviny. V prosinci zavítal do Prahy Chruščovův nástupce Leonid Brežněv, který pronesl památný výrok „Eto vaše dělo“.
Ve sporu uvnitř KSČ se tak postavil na stranu odpůrců Novotného, který byl 5. ledna 1968 ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ nahrazen Alexandrem Dubčekem. Brežněv tím nepřímo oplatil Novotného odpor z roku 1964 proti Chruščovovu sesazení.
V době padesátiletého výročí VŘSR utrpěla revoluční levice celého světa velkou ztrátu. V Bolívii byla bez soudu popravena její ikona, dobrodruh a revolucionář argentinského původu Ernesto Che Guevara, který proslul výrokem „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat“, proneseným v 60. letech během projevu v newyorském sídle OSN.
1977: Samozvanci a ztroskotanci
Hladinu mrtvolného ticha „znormalizovaného“ Československa rozčeřilo počátkem ledna první prohlášení nezávislé iniciativy Charta 77, podepsané přibližně dvěma stovkami signatářů, mezi nimiž byla řada bývalých komunistů. Publikování manifestu, který požadoval dodržování lidských práv, v zahraničních sdělovacích prostředcích, vyvolalo hysterickou reakci domácích komunistů.
První obětí tohoto honu na chartisty se stal jeden z mluvčích zmíněné iniciativy filozof Jan Patočka, který v březnu zemřel po dlouhých a vyčerpávajících výsleších na Státní bezpečnosti ve věku nedožitých 70 let. „Samozvanci a ztroskotanci“ se nazýval článek v Rudém právu, který s dehonestujícím komentářem jmenoval některé konkrétní signatáře Charty. Více než půlstránkový text, který deník ÚV KSČ přinesl ve výrazné úpravě na druhé straně, byl však zbaběle podepsán pouze anonymní zkratkou RP.
V roce 60. výročí „Velkého října“ dokázali českoslovenští hokejoví reprezentanti na Mistrovství světa ve Vídni vybojovat zlaté medaile. Sovětský svaz skončil až na třetím místě. Naši hokejisté získali trofej dva roky po sobě. V roce 1976 se to podařilo na Mistrovství světa v polských Katovicích, kde sovětskou sbornou porazili dokonce i Poláci.
1987: Hladoví parašutisté
Oslavy sedmdesátého výročí vlády komunistů probíhaly v SSSR již v podmínkách Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Moskva ale působila tehdy mimořádně šedivým a smutným dojmem. V obchodech byl jen chléb, jeden druh salámu, cukr a nealkoholické nápoje. Přesto do Moskvy denně zajížděly davy ze sousedních měst a vesnic s velkými ruksaky na zádech, aby nakoupily potraviny, které na venkově nebyly již vůbec volně k dostání. Moskvané jim říkali parašutisté.
V té době navíc platil na celém území SSSR tzv. suchý zákon, podle něhož byla vodka a jiné alkoholické nápoje pouze na příděl. Na černém trhu se však alkohol dal sehnat. Přes tyto problémy panovala v divadlech, na vysokých školách a vůbec mezi inteligencí uvolněná atmosféra. Navštívil jsem tehdy Moskvu a měl jsem tak možnost zcela svobodně debatovat s řadou lidí. Mnozí z nich se rovněž zajímali o československé události z roku 1968.
V dubnu roku 1987 navštívil Prahu poprvé ve funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov. Československá veřejnost očekávala, že se Gorbačov aspoň náznakem bude distancovat od srpnové agrese z roku 1968. Nic takového se ke zklamání Čechů a Slováků ale nestalo.
Když jsem na toto téma později hovořil se Zdeňkem Mlynářem a Valentinem Falinem, oba mi shodně potvrdili, že Gorbačov dostal jasný pokyn od sovětského politbyra, aby československé události z roku 1968 nijak nekomentoval.
K významné změně v Československu došlo v prosinci. Gustáv Husák byl přinucen odstoupit z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ a byl nahrazen Milošem Jakešem. Někteří konzervativní představitelé ve vedení KSČ se domnívali, že Jakeš, který se osobně znal s Gorbačovem ještě z působení ve stranických komisích pro zemědělství, pomůže režim zachránit. O dva roky později se ukázalo, že Gorbačov o takto zkompromitované osoby neměl žádný zájem.
Konec Sovětského svazu i formálního přátelství
Čtyři roky po oslavách sedmdesátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce se Sovětský svaz rozpadl.
Tím také skončila pro tisíce československých občanů povinnost účastnit se oslav Měsíce československo-sovětského přátelství, který býval právě 7. listopadu v Československu oficiálně zahajován v hlavním městě Praze na manifestaci za účasti nejvyšších představitelů strany a vlády a sovětské delegace.
Definitivně ukončila svou činnost také se svými třemi miliony členů druhá nejmasovější organizace (hned po Revolučním odborovém hnutí ) – Svaz československo-sovětského přátelství.
Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o den déle, komentovali Češi se svým typickým sarkasmem již dříve svůj vztah k SSSR a tím i k režimu, který nám byl po druhé světové válce touto světovou velmocí bohužel vnucen. Ke škodě Čechů, ale i ruského národa. Před časem to ostatně přiznal i nynější ruský prezident Vladimir Putin, který ale zároveň, podobně jako většina Rusů, lituje rozpadu Sovětského svazu.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Za okny domku padesátá léta a hraniční pásmo s ostnatým drátem
Pohraniční pevnost Hanička měla sloužit obraně před Němci. Zneužila ji Státní bezpečnost
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
23 komentářů
Krátké,ale výstižné.Není sice úplně jisté,jaké měl Lenin skutečné úmysly (NEP trval krátce)-ale to neomlouvá zlo,
které přivedl s pomocí svých soudruhů na svět.Mussolini
také neplánoval vyhlazovací tábory – jen k nim aktivně umetl cestičku.
Bohužel zlo pocházející z Ruska dorazilo až k nám.A má
zde stále řadu obdivovatelů a pomahačů ( například našeho prezidenta – který ač je nesporně vzdělaný,inteligentní a navíc demokraticky zvolený – není ničím jiným než bezcharakterním a oporným zrádcem ).
Vy pana presidenta znate osobne? Vy budete asi taky odbornik na vse ?
Osobně neznám ani já vás. To mi však vůbec nevadí, abych si na základě vašeho příspěvku na vás nevytvořil svůj názor.
Vždyť to je snůška keců majících velice daleko k jakékoliv realitě! Nemám čas to tu rozebírat, jen odcituju fejeton z dobovch českých novin:
„Mužíci utekli z fronty, běželi domů, aby si rozebrali šlechtické statky. Německo chtělo z Ruska dostati obilí a potraviny a proto s takovým úsilím pracovalo na zničení Ruska, které se mu podařilo.
Žid Lenin-Zederblum a Žid Trocký-Chaim Bronstein vydali heslo, že půda bude rozdělena mezi mužíky proletáře, kterým v Rusku říkají »bedujaki«, kdežto rolníci zámožnější, kterým na Rusku říkají »kulaki«, mají dostatek pozemků. Ale Lenin i Trocký se přepočítali. Veškeré obyvatelstvo vesnic v Rusku se spolčilo a prohlásilo, že nezná rozdílu bedujaki a kulaki. Vláda Židů v Rusku je obmezena jen tam, kam proniká moc bodáků červené gardy. Území, kam tyto červené gardy nemohou, není nám přesně známo. Dnové židovské vlády, či jak si říkají vlády sovětů, jsou sečteny. Možno, že do roka bude Rusko od krvelačných červených gard osvobozeno.
Naděje Německa, že bude z Ruska dovážet značné zásoby obilí a potravin, selhala. V samotné jižní Rusi platí lid za kilo mouky 20 rublů. V Moskvě bude mouka daleko dražší.
Hrozné jsou sociální poměry v Rusku. Šat i obuv jest ještě dražší než u nás v Čechách. Měli jsme v dobách míru o Rusku a ruském národě zcela jiné pojmy. To, co jsme o Rusku a jeho národě znali anebo znáti se domnívali, ukázalo se naprosto klamným.
Ruský národ selhal, zradil sebe sama. Nyní musí cizí velmoci posílat do Ruska pomocné armády, aby Rusko bylo zbaveno židovského vladaře. Tak hluboko neklesnul ještě žádný národ, co svět světem stojí.“
Psáno 15. září 1918
Zajímavá ukázka z českého dobového tisku – včetně třeba i toho, jak autor spoléhal v pád bolševického režimu s pomocí velmocí, které byly zároveň nepřáteli habsburské monarchie, v níž jsme tehdy stále žili i my. To s Leninem jako Židem Zederblumem sice neodpovídá realitě, ale jen dobře to pomáhá k pochopení termínu „židobolševismus“, který později rádi používali němečtí nacionální socialisté.
Takže myslíte, že Zeman býval kdysi celkem v pořádku a zešílel nebo zblbnul?
Pardon, ta moje poznámka patřila panu nováčkovi.
Miloš Zeman, citováno z Wikipedie: V roce 1963 dostudoval střední ekonomickou školu v Kolíně. Přitom hrozilo, že mu bude odepřena možnost složit maturitu, a to kvůli referátu, ve kterém oslavoval knihu Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem, která byla komunistickým režimem zakázána. Nakonec byl připuštěn k maturitě, ale nebylo mu vystaveno doporučení ke studiu na vysoké škole.
Martin Linhart – co jste tehdy dělal Vy nebo spíš Váš otec či dědeček? Dovedu si to představit…
„V té době navíc platil na celém území SSSR tzv. suchý zákon, podle něhož byla vodka a jiné alkoholické nápoje pouze na příděl.“ Samozřejmě to bylo jinak. Ale autorovi fakta moc nevadí. A nebudu zkoumat kde všude.
Byl jsem v té době v Sovětském svazu. Autor se sice dopustil určité nepřesnosti co se přídělu týče, ale suchý zákon tam skutečně byl. Alkohol sice nebyl přímo na příděl, ale byl prodáván v omezeném množství jen v určitých obchodech, v určitých dnech a v určitých hodinách. Před těmito obchody se tvořily předlouhé fronty pod dozorem milicionářů s vysílačkami udržujícími pořádek. Po uplynutí stanovené prodejní doby se alkohol prodávat přestal a na řadu lidí stojících ve frontě se nedostalo.
Říká se také, že ta tzv. Velká říjnová socialistická revoluce nebyla ve skutečnosti ani „velká“, ani „říjnová“, ani „socialistická“, a nebyla to ani „revoluce“. Pozastavil bych se jen u toho „říjnová“ a „revoluce“. Tak samozřejmě, jak je naznačeno i v textu článku, ten možná na první pohled matoucí rozdíl října a listopadu je naprosto jednoduše vysvětlitelný – v Rusku, jako i v některých jiných pravoslavných evropských zemích, byl totiž až do první čtvrtiny 20.století v platnosti starý, tzv. juliánský kalendář, který se u nás a ve většině katolických zemí Evropy změnil prostřednictvím reformy (přeskočením skoro dvou týdnů) v tzv. gregoriánský už v 80.letech 16.století – kdo by základní podrobnosti k této kauze neznal a zajímaly by jej, jistě se jich snadno dohledá. Takže když došlo k tzv. VŘSR, v Rusku se psal skutečně ještě říjen, ale u nás a ve většině Evropy a křesťanského světa již 7.listopad. Na gregoriánský kalendář přešli v Rusku posléze právě bolševici. – – – A k té revoluci… Tak on ten bolševický převrat v říjnu (listopadu) 1917 byl v první řadě součástí širšího revolučního procesu, zahájeného tzv. únorovou revolucí (zase ale již v březnu) 1917, která svrhla cara Mikuláše (Nikolaje) II. a vůbec monarchii dynastie Romanovců. A za druhé, ta rozsáhlá násilná společenská transformace, to rozsáhlé sociální inženýrství, převrácení společnosti „naruby“, které v průběhu let po tzv. VŘSR následovalo… To nebyl revoluční proces…? Narážím totiž též na jednu takovou jednoduchou, až primitivně vyhlížející poučku, která se objevila v našich učebnicích (snad jenom pro ZŠ) před cca 25-ti lety, a podle které, zřejmě ovlivněné naší tzv. sametovou revolucí 1989 nebo prostě i příliš liberálním myšlením, „převratu, jenž vede od demokracie k diktatuře či totalitnímu režimu, říkáme puč, převratu s opačným výsledkem, ústícím v demokracii, říkáme revoluce“. Jen při letmém pohledu na světové dějiny se může zdát, že taková definice je už svou jednoduchostí poněkud vadná. Aspoň osobně si myslím, že VŘSR se skutečně za revoluci označit dá – a že dokonce lze říci, s ohledem na zmíněné společenské změny v Rusku po říjnu/listopadu 1917 a proklamované ideály s tím spojené, že to byla revoluce jako „hrom“.
Jistěže, pojem revoluce samozřejmě nepopisuje pouze ten vlastní převrat – násilnou změnu vlády (mimo do té doby legitimní metody). Revoluce je skutečně dlouhodobý proces, který naprosto rozvrátí celóu společnost. V podstatě dosavadní autority, právní, legitimní, morální hodnoty, hierachie moci, bezpečnostní a justiční složky, většinová ideologie, sociální vztahy, a tisíce dalších věcí jsou zlikvidovány a jsou pomalu budovány znovu a jinak. Dokonce, v rámci té revoluce nemusí být ten jeden, pouze prvotní puč, ale ty nelegitimní změny vlád se mohou opakovat.
Z hlediska toho je tedy uvědomit, že my jsme u nás neměli „sametovou revoluci“, ale pouze „sametový puč“, ale v poměrně dlouhém nestabilním období revoluce stále žijeme..
Ano, že se v rámci jedné revoluce může opakovat více nelegitimních změn vlád, to jsem se pokusil nastínit na případě Ruska v únoru-březnu a poté v říjnu (listopadu) 1917 – i když exaktní odpověď, zda svržení carismu a tzv. VŘSR byly součástí jedné revoluce nebo to byly dvě nezávislé revoluce, celkem pochopitelně dát nelze. Obě teze můžou být správné – jak se na to podíváme. Ale nabízí se tu srovnání s řadou revolucí v řadě dalších zemí v průběhu dějin. – – – Jinak, pojmu „revoluce“ se běžně užívá pro jakoukoliv rozsáhlou a zásadní společenskou změnu, většinou jaksi nějak „kupředu“, spojenou s nějakým pokrokem, ať je to míněno jakkoliv – a to dokonce přece nejen v politické rovině, ale třeba i v oblasti výrobních prostředků či jen naprosto běžného životního standartu (úplně typickým příkladem může být průmyslová revoluce; nebo, v posledních desetiletích, v souvislosti s rozšířením mobilních telefonů nebo internetu, se hovoří o tzv. komunikační revoluci). – – – Pojem „puč“ mám zafixován s násilným převzetím moci nějakou relativně úzkou skupinou (např. částí armády) – tím ale netvrdím, že je to nějaká všeobecně platná definice. V našich moderních dějinách se jako o puči někdy hovoří o komunistickém převratu v únoru 1948; ale na druhou stranu se zase často tvrdí, že ten termín není v tomto případě vhodný. – – – Ale k těm našim nejnovějším dějinám… Já bych se tomu termínu „sametová revoluce“ zase tolik nebránil. Ty události v listopadu a prosinci 1989 (masy na náměstí, trikolóry, celkově ta atmosféra, společně např. s urychleným nahrazením Jakeše Urbánkem v čele KSČ, rezignací KSČ na mocenský monopol atd.) – mně se zdá, že to atributy takové nekrvavé revoluce opravdu splňovalo. To porevoluční období pokračovalo v letech bezprostředně následujících, s parlamentními volbami 1990, počátkem ekonomické transformace, patřil k němu i rozpad Československa… – – – To, co prožíváme dnes, se mi zdá, je už zase jiná kapitola. Úplně přímou kontinuitu s listopadem 1989 a obdobím následujícím bych tady již neviděl. Třeba počátky takové té polarizace společnosti, aspoň v opravdu hodně nápadné formě, bych viděl až tak ve druhém kole presidentských voleb 2013 (Zeman versus Schwarzenberg). Samozřejmě, hodně do toho pak přispěly a přispívají další faktory.
Ano,bolševický režim byl opravdu drsný. Jen je problém v tom, že kapitalismus není o nic lepší.A stejně to bylo s fašismem, nacismem, feudalismem atd. Každý systém je krvavý, protože se jedná o nadvládu jedněch nad druhými. Liší se jen názvy,šířenou propagandou, a sofistikovaností zabíjení. V tom je ovšem kapitalismus oproti ostatním systémům velmi dobře propracován tak, aby budil dojem jakési “demokracie”. To, že dneska tady je kapitalismus a my nemusíme být pro něj zabiti (aspoň momentálně, protože až se nebudeme tomuto systému hodit, klidně nás taky obětuje, viz. podpora islámské invaze do Evropy, nebo nelegálních přistěhovalců do USA)nevypovídá nic o tom, kolik lidí zabil a i v současnosti stále zabíjí jinde po celém světě. Až přijde náš čas ovcí, budeme také nahrazeni. Kdo si myslí opak, má místo mozkovny pouze propagandou vymytou dutou škebli. Má to pro tyto “nešťastníky” jednu nepopíratelnou výhodu, protože pro svoje oddané přicmrndávače má tento systém mnoho benefitů a začne je utrácet až jako poslední, většinou až v posledním stádiu své agónie.
1/ Kapitalismus není systém vlády, ale ekonomycký systém. Pokud ho chcete porovnávat s něčím tak například s cetrálně řízenou ekonomikou. Mícháte jedno přes druhé.
2/ Co považujete za určující faktor toho, že systém je krvavý? Náš nynější systém krvavý není. Nemáme trest smrti, vláda ani žádná její složka nemá úkol ani právo někoho zabít jinak než v sebeobraně. Naopak když někdo něco takového udělá páchá zločit. Tz. ano existují nekrvavé systémy.
Atd …
Chápu, život je těžký a člověk si občas potřebuje zanadávat, ulevit si. Stejně tak jsem ochoten pochopit to, že ne každý má čas, chuť a zájem vzdělávat se o politice, ekonomii a dalších sociálních vědách. Ovšem když chcete házet vaše neštěstí a nespokojenost na společenský systém ve kterém žijete měl by jste si zjisti jak vlastně systém funguje a co které pojmy znamenají. První z mnoha výhod které vám to přinese bude, že nebudete vypdat jako ovce s vymytou dutou škeblí když si přístě vylejete srdce do komentářů.
Milý Františku, právě o vás jsem psal. Protože veřejně prohlásit, že kapitalismus není krvavý systém, může jen ta škeble.Dále s vámi nemá smysl diskutovat. Vy a vám podobní musí setkání s realitou zažít na vlastní kůži, aby prozřeli. Jinak nevím, kdo vám řekl, že jsem nějaký nešťastný, neúspěšný, zapšklý, nespokojený atd. Konstatoval jsem zde pouze lehce ověřitelná historická fakta. S tím, co jsem v životě ne/dokázal to nemá nic společného. Např. USA a Japonsko trest smrti mají, že by to nebyly kapitalistické země? A kvůli komu myslíte že dnes umírají lidé na Ukrajině, v Iráku, Lybii a mnoha dalších státech? Je to kvůli kšeftu, který někdo potřebuje a řídí. A všichni víme kdo. Františku, věci je nutno vidět v širších souvislostech a nikoliv jen omezené na náš český rybníček. A to je evidentně váš hlavní problém.
Viz 1.
Trolololo?
Kapitalismus je výrobní způsob založený na podvodu zvaném „tržní chování jedince“ a sám Marx ho ve svém díle charakterizuje jako de facto židovský. Je tedy nepřirozený, neboť struktura pravěké tlupy přetrvává evoluční setrvačností dodnes, navzdory odlišnýmu výrobnímu způsobu, který je příliš mladý, aby zásadním způsobem změnil to, co se utvářelo desítky tisíc let! K přežití lovecké tlupy bylo zapotřebí na 1 schopného organizátora (náčelníka) a 1 nositelku know-how (šamanku) vždy alespoň 50 zdatných lovců a 50 zručných sběraček. Proto dodnes má např. schopnost stát se lékařem jen jeden ze sta lidí (to je pro zjednodušení použitá číslovka!). Dříve to sloužilo jako nutnost k přežití celé tlupy a potažmo druhu, dnes je to systémem zneužíváno k tomu, že lékař je placený mnohem více než třeba horník, ačkoliv jeho práce je těžší a v pravěku by dostával větší kus masa než šamanka z logických důvodů. Rovněž pojem „zákazník“ je proti smyslu přirozené dělby práce v lidské tlupě či pospolitosti. Směna mezi jednotlivými tlupami vždy probíhala tak, že nositelé genů náčelníků a šamanů rozhodli z titulu své intelektuální převahy, co je dobré pro přežití celku směnit a co nikoliv! Tak tlupa dostala potřebné komodity k přežití výměnou za ty které pro ní jsou zbytné či postradatelné. V současné době kdy byla koherentní společnost atomizována židovským výrobním způsobem (kapitalismem) toto přestalo platit a v důsledku toho jsou nekompetentní jedinci – s geny řadových lovců a sběraček – nuceni sami přejímat funkci náčelníků a šamanek a to zcela zjevně bez znalosti či schopnosti posoudit důležitost té či oné komodity pro zachování existence své osoby a své rodiny či celé komunity. Čili za bláboly o „svobodné interakci mezi jedinci“ a „tržních mechanismech“ je pouze snaha úzké skupiny ovládat druhé prostřednictvím jejich nižších intelektuálních schopností či zkrátka profitovat prostřednictvím převahy těch vlastních nad schopnostmi ostatních.A maj recht, páč nejsou blbý! Většina lidí totiž bohužel jsou těmi potomky řadových lovců a sběraček.
No, když jsme u toho Lenina, jednoho z tvůrců bolševické revoluce v Rusku, tak je potřeba si připomenout, kdo byl tvůrcem, podporovatelem toho Lenina a kdo si plánoval zisky z onoho „tvoření“. Mám dojem, že to jsou předkové těch, co tvoří opět revoluci, nebo revoluce nejen na východě a se stejnými cíli a předpokládaným profitem. Jen mám obavu vzhledem k tomu, že lidé jsou nepoučitelní, aby časem z tohoto snažení nezbyla stejná hrůza, jako století zpět.
Tvůrcem byla jeho maminka.
Podporovatelé to je výrazně zajímavější téma. Zjednodušeně: Německo. Důvody a okolnosti: Válka. Přesněji snaha dostat Rusko z války.
To hodně zajímavé obzvláště jestli máte rád politické drama je „hra o trůny“ která to umožnila. V hlavních rolích Tsar, Tsarevna, Rasputin… Neuvěřitelný příběh.
Zisky z čeho, pro koho, za jakých podmínek? Na tom, že někdo chce něco z něčeho zíkat není nic špatného. První krok pro poučení je znát to z čeho se chcete poučit. Myslíte například ty zisky které měl Boris Stürmer? Nebo ty „zisky“ které plánovalo Německo tím, že bude moc přestat posílat miliony lidí do mlínku na maso do Ruska a namísto toho je poslat do velice podobného prostředí ve Francii?
Vaše příspěvky jsou pozoruhodné. Jen nevím kdo by jim měl věnovat větší pozornost, psycholog, psychiatr, nebo by to spravil dobrý pedagog?
VŘSR je obdobná jako Velká francouzská revoluce. Takto se musí na ni nazírat,revoluce to je násilí,a obě revoluce měly válečná pokračování.Napoleon nepřinesl českým zemím samostatnost.Josef II.svými reformami ji odvrátil reformami, které měly vliv i po jeho smrti.VŘSR ovlivnila ,tak nás to učili komunisté, vznik Československa.Masaryk byl v té době v Moskvě a z Kyjeva prchal i z legiemi po podepsání Brest.litevského míru na Sibiř. To ,že GŠ cís. Německa dovezl Uljanova ve vagónu ze Švýcarska do Švédska a on se dostal do Petrohradu,kde provedl prol.revoluci to jsou hist. fakta.Stejně je fakt o ,že Masaryk dal peníze někomu ,kdo umožnil eserce Kaplanové útok na Lenina je také fakt. Popravu Romanovců uspíšilo operativní nasazení našich legií v blízkosti jejich pobytu a získání carského pokladu,který jim umožnil návrat do Československa. Dějiny mají neskutečné zákruty a mají samohybnou tendenci.
Nepodařilo se mi sice najít důkaz o nějakém Masarykově zapojení do útoku na Lenina, připisovaného eserce Kaplanové; nicméně, našel jsem si čas na pokus o takovou krátkou analýzu toho Vašeho srovnání. Ona by se ta Velká francouzská revoluce, za jejíž počátek je nejčastěji označován pád Bastily 14.7.1789, dala spíše srovnávat obecně s ruskou revolucí r. 1917, zahájenou svržením carismu v únoru/březnu 1917, čehož se pak VŘSR stala pokračováním a součástí (a nakonec, i Ludvík XVI. a Mikuláš II. se svými nejbližšími rodinnými příslušníky přece dopadli docela podobně). – – – Velká francouzská revoluce se postupně radikalizovala, ale pak dostala jiný obrat – a režim Napoleona Bonaparta, jako prvního konzula a poté císaře Napoleona I., už obvykle není považován za součást tohoto revolučního období (i když se to tak mohlo zdát těm, kteří po jeho porážce v l. 1814/5 restaurovali ve Francii Bourbony). Navíc, Napoleon I. byl státníkem, který svou mimořádně expanzivní vnější politikou i překračující celoevropský rámec a svou pozicí připomíná asi spíše Adolfa Hitlera než kteréhokoliv sovětského státníka, včetně J.V. Stalina (ale to zde nemusí být tak podstatné – a jistě by se o tom mohly vést polemiky). Ale Francie se zkrátka po napoleonských válkách vrátila k systému z r. 1789, byť v poněkud konstituční formě (on také návrat toho tzv. Ancien Régime v jeho klasické podobě by byl již asi sotva možný) – a bez ohledu na to, co se ve Francii dělo v průběhu dalších dekád 19.století, v l. 1830, 1848, 1870. Stejně tak bychom mohli říci, že ruská revoluce 1917 měla zase své jasné preludium už v revolučním období 1905/7, kdy bylo v Rusku odstraněno samoděržaví v tom nejpravějším slova smyslu. – – – Bolševický převrat (VŘSR) byl také jasným znakem radikalizace ruské revoluce 1917. Jenže jak víme, Leninovi nástupci zůstali u moci až do rozpadu SSSR v r. 1991. Tím vůbec nechci říci, že by vývoj v Rusku 1917-1991 byl jaksi přímočarý – naopak, měl řadu zásadních peripetií (eliminace menševiků a eserů, nástup stalinismu a vyhnání Trockého, později zase destalinizace atd. atd.). Ale všechno se to odehrávalo v režii jedné politické síly, bolševiků, komunistů. To je jako kdyby ve Francii od poslední dekády 18.století zůstali po dlouhá následující desetiletí u moci radikální jakobíni, nástupci M. Robespierra. – – – Tolik tedy jen taková úvaha nad některými hlavními rozdíly k tomu Vašemu srovnání, které ale jinak své opodstatnění určitě má.