ROZHOVOR. Když novináři vykreslují volbu mezi Petrem Pavlem a Andrejem Babišem jako boj dobra a zla, ztrácí schopnost být kritičtí na obě strany. To je přitom zásadní pro dosažení novinářské nestrannosti. „Neznamená to nemít názor nebo se vzdát boje za demokracii. Nestrannost je vědomí, že i na ‚naší‘ straně jsou problémy,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org odborník na novinářskou etiku Jan Motal z Masarykovy univerzity v Brně.

Jan Motal, autor Kamil Košun, Foto: se souhlasem autora

Český magazín Vogue podpořil před prvním kolem prezidentské volby Danuši Nerudovou, Deník N si dal na titulní stranu „Babišovy lži nesmí vyhrát“ v reakci na předvolební billboardy šéfa ANO a redakce Forum24 teď do schránek rozeslala 2,5 milionu výtisků předvolebních novin, ve kterých se postavila za Petra Pavla. Je předvolební aktivismus ze strany novinářů a médií obhajitelný? A proč se ho vlastně dopouští?

Média vždycky zastupovala nějaké vidění světa. To, jakým způsobem novinář uvažuje a píše, jistým způsobem reflektuje jeho světonázor. Stejně tak to mají politici a různé osobnosti. Je tedy logické, že ve chvíli, kdy se ty světonázory protnou, tak média některým z nich budou projevovat sympatie a jiným ne. Z podstaty na tom není nic špatného, protože kdyby to bylo jinak, média by ztratila spojení s reálným světem, ve kterém žijeme. Neodrážela by naši zkušenost a touhy.

Takže je podpora ve volbách ze strany médií podle vás v pořádku?

Když se podíváme třeba do zahraničí, třeba do Spojených států, tak podpora kandidátů novináři není vzácná. Některá média to v současné době vnímají tak, že někteří politici jsou skutečně reálným ohrožení hodnot, které zastupují. A cítí tedy nějakou morální povinnost se postavit za kandidáta, který ty hodnoty zastává, nebo se vymezit vůči tomu, kdo je podle nich podrývá. Chtějí tak naplnit roli hlídacího psa demokracie. To je třeba příklad zmíněného Deníku N.

V případě Vogue jde navíc o blízkost v životním stylu, jeho čtenáři a čtenářky myslím mají blíže k tomu, jak vidí svět progresivně zaměřená Danuše Nerudová, než konzervativnější Petr Pavel. Koneckonců, kdybychom se podívali do většiny novinářských norem, zjistíme, že novináři mají zastupovat lidská práva, mají zastupovat základní demokratické hodnoty, jako je pluralita názorů a podobně. A ve chvíli, kdy to někdo ohrožuje, tak by se vlastně proti tomu měli i postavit. 

A jsou situace, kdy to není v pořádku?

Když důvod, proč straní jednomu z nich, je buďto, že jim někdo zaplatil, a tedy se stávají technickyvzato PR agenty, nebo že je na ně vyvíjený nějaký tlak třeba ze strany vlastníka a majitele. To je špatně. Profesní etika je postavená nejen v novinařině, ale i v lékařství na hodnotě autonomie. To znamená, že se profesionál rozhoduje sám na základě svého kvalifikovaného úsudku. Od novinářů očekáváme, že na základě zkušeností, na základě toho, co znají a co zjistili, se rozhodují. Pokud je tohle narušeno z tlaku peněz nebo majitele, pak je to špatně.

Máte na mysli například, když za Andreje Babiše „kopou“ jeho holdingová média a dělají to skrytě – neřeknou, že ho podporují, ale nápadně se v nich objevují především lifestylově laděné texty, které Babiše a jeho rodinu ukazují v sympatickém světle?

Přesně tak. Je problematické, když média tlačí nějakého kandidáta právě těmi lifestylovými články. Čtenář má pocit, že je to čisté, že to tam je prostě proto, že to redaktoři považují za relevantní, byť to tak pravděpodobně není. Už tam dochází k nějakému zatajování, ať už jde o vliv vlastníka nebo o autocenzuru. Nemusí to být tak, že Babiš vyloženě zavolá do redakce a zadá jim, co mají psát. Ti redaktoři sami mohou cítit potřebu se k tomu tímto způsobem vyjádřit, ale píší o člověku, který to médium vlastní.

Novináři v boji dobra se zlem

Existuje v žurnalistice něco jako názorová neutralita?

Vytvořili jsme si iluzi neutrálního novináře, který stojí mimo politickou diskuzi. Jenže, jak už jsme si řekli, to není úplně možné. Minimálně každým svým textem totiž tu politickou diskusi posouvá nějakým směrem. Dokonce i v případě, kdy o sobě novinář tvrdí, že je neutrální a chce dávat prostor všem, tím vyjadřuje nějaký politický názor. Tím pádem totiž může dávat prostor třeba i extremistům. 

Otázkou je, zda je ve svých postojích transparentní nebo před čtenáři a diváky něco zatajuje. Novinářská etika funguje na principu, že ta takzvaná objektivita, o které často hovoříme, znamená především to, že se před čtenáři nic nezatajuje. Čtenář má k dispozici kompletní obraz té skutečnosti, která může v případě publicistiky obsahovat i názor novináře, ale nemělo by by docházet k manipulaci a překrucování faktů.

Do jaké míry by novináři měli naskakovat na představu voleb jako boje mezi dobrem a zlem, jak se to i někteří kandidáti snaží vykreslovat? 

Filozofičtější rovina této otázky je, zda vůbec můžeme svět vnímat odděleně jako dobro a zlo. Zastávám ten názor, že žádné čisté a jasné dobro ani žádné čisté a jasné zlo neexistují. Princip novinářské práce z toho podle mě vychází. Právě proto, že žádné čisté dobro a zlo nemůže existovat, má novinář podrobovat kritice všechny strany a má ukazovat na to, co my sami nevidíme, co si sami nedohledáme nebo na to jako čtenáři nemáme čas, prostor či zkušenosti. 

Novináři jsou naši prostředníci a zástupci v politickém souboji. Politika je sama o sobě v demokracii postavena na principu konfliktu a my na to často zapomínáme. Máme dojem, že by to mohlo fungovat tak, že se sejdou dvě strany, předloží argumenty a všichni uznají převahu toho nejlepšího. Politika je ale přeci jen o vítězství a prohře, což je primární princip voleb. Je tedy logické, že někteří kandidáti budou mít tendenci situaci vyhrocovat a vytvářet tu ostrou hranici mezi dobrem a zlem. 

Máme s tím zkušenosti už z dřívějších voleb a média se na tom podílí odjakživa. Samozřejmě by však novináři neměli přiživovat tento konflikt, protože v tu chvíli do jisté míry rezignují na tu úlohu být kritický na obě dvě strany. Nestrannost neznamená nemít názor, nestrannost neznamená vzdát se boje za demokracii. Nestrannost znamená vědět, že i na naší straně jsou problémy.

Někteří se to snaží prezentovat jako záchranu demokracie…

Ono to má samozřejmě i rovinu politickou. Kdybychom se dostali do situace – a já si myslím, že v takové nejsme –  že by skutečně tady byl autoritářský kandidát jako například v Maďarsku, pak by to bylo něco jiného. V tu chvíli by bylo z hlediska profesionální etiky samozřejmě přijatelné, že novinář jde silně po krku danému kandidátovi, aby ukázal, že by se ta společnost mohla v nějakou chvíli od demokracie výrazně odklonit. 

Nemůže mít ale přílišná kritika jednoho kandidáta a podpora druhého opačný efekt?

Přikrášlování nebo spíš zamlčování některých informací o člověku, ke kterému má novinář nějaké sympatie, může ve výsledku kandidáta poškodit, pokud se tyto pro něj nepříznivé informace nakonec na veřejnosti objeví. Novinář tak může ztratit důvěru čtenářů, do budoucna již bude tím, kdo neříkal celou pravdu.  Když PR agent ztratí důvěru lidí, tak to zas tolik nevadí, když ji ztratí novinář, může se to s ním nést celý život.

Veřejnoprávnost a nerovný přístup ke kandidátům

Poté, co skončila debata na České televizi mezi Pavlem a Babišem, ji předseda ANO prezentoval jako souboj „dva na jednoho“, tedy moderátor a Pavel proti němu. Jak jste tu debatu vnímal vy z hlediska moderace, vyváženosti, prostoru pro jednotlivé kandidáty?

Roli tam hrálo několik faktorů, které se sešly. Musíme si uvědomit, že Pavel se v kampani snaží vystupovat, jak on sám říká, slušně. Drží se zpátky. Taky byl nemocný a bylo očividné, že tam ta energie, která tam třeba mohla být, nebyla. S nadsázkou – vypadalo to, jako by tam někdy skoro nebyl.

Druhý faktor je příprava televize a moderátora Martina Řezníčka. Ta práce za tím byla vidět, ale dělat rozhovor s Babišem vyžaduje i zvláštní druh přípravy na specifické Babišovo vystupování. To je těžké ve chvíli, kdy Andrej Babiš dlouhodobě ignoruje Českou televizi, takže tu zkušenost s jeho stylem novináři nemají jak získat. Babiš je ten typ politika, který nabourává racionální diskuzi. Moderátor se nesmí nechat stáhnout do polemiky s ním, ale musí ho umět vykázat do patřičných mezí.

A pak taky Babiš přišel nečekaně. Odpoledne ještě sdílel fotografie na sítích úplně odjinud a do poslední chvíle to vypadalo, že skutečně nepřijde. Babišův tým využil momentu překvapení. 

A to jsou důvody, proč to pro někoho mohlo vypadat jako debata „dva na jednoho“?

Tím vznikla ta nevyváženost situace, která tak mohla vypadat. Řezníček se snažil dělat správnou novinářskou práci, a tedy nebýt jen tím, kdo dává slovo, ale je také kvalifikovaným oponentem. Konkrétně v této debatě padlo od začátku ze strany Babiše neskutečné množství lží, že pak bylo v podstatě nemožné podrobovat tak detailní kritice i názory a postoje Pavla.

Nepřišlo mi, že by moderátor nechtěl, ale že na to fakt nezbyl čas. Je to náročné, když jeden z respondentů třikrát uteče od otázky, do toho vloží dvě poznámky mimo téma a k tomu to ještě celé popře. Kvůli tomu byla, i přes standardní novinářskou práci moderátora, debata ve výsledku skutečně nevyvážená a na diváky mohla působit tak, že moderátor nadmíru šil do Babiše. 

Měla Česká televize k debatě přistoupit jinak? Přece jen nepřipravenost na Babiše není důvod ve chvíli, kdy ho i sama televize až do poslední chvíle zvala a prostor mu i přes jeho odmítnutí dál nabízela.

Šlo udělat více věcí jinak. O tom, že je Petr Pavel nemocný, se vědělo nějakou dobu, stejně tak se vědělo mezi novináři, že Babiš bude ve finální části kampaně tvrdý. Zároveň tam nebyl plně využit potenciál audiovizuálního média. Když Řezníček Babiše konfrontoval s výrokem z Show Jana Krause a Babiš to popřel, Česká televize mohla z toho pořadu pustit záznam, který moderátorova slova dokazuje. Rétorika kandidátů jako je Andrej Babiš v takových případech neumožňuje diskuzi a vede do sporu „slovo proti slovu“, který může výrazně prodlužovat prostor pro tohoto kandidáta.

Před prvním kolem Česká televize i televize Nova daly v části debat oddělený prostor třem kandidátům – Nerudové, Pavlovi a Babišovi, který ale tehdy do těchto debat nepřišel. O této trojici se obecně mluvilo jako o favoritech. Vyplývalo to především z průzkumů, ale jak jsme viděli ve volbách, tak třeba Danuše Nerudová nakonec získala o dvacet procentních bodů méně než Pavel a Babiš. Šlo podle vás o chybu takto kandidáty na základě nějakých předvolebních předpokladů rozdělovat? 

Pokud na to nahlížíme tak, že kandiduje celá baterie těch lidí a že by si měli být i z hlediska logiky v demokratické volbě rovni, pak by samozřejmě všichni měli dostat stejný prostor se v diskuzích vyjádřit. Když Česká televize dala extra prostor těm favorizovaným kandidátům a Nova je přímo od ostatních oddělila samostatnou debatou, změnily v jistém slova smyslu váhu těch diskuzí a skutečně podpořily představu, že zbytek kandidátů není významný. 

Zároveň ale v žádných volbách to není tak, že by si všechny strany a všichni kandidáti byli rovni. Vždycky jsou nějací lídři, tahouni a je tam přítomen ten základní konflikt, o kterém jsme mluvili a který média podporují: v minulých volbách to byl Zeman proti anti-Zemanovi, teď je to Babiš a anti-Babiš. Dochází ke zvýznamnění té polarizace ve společnosti a k vytváření představy, že proti sobě stojí dva tábory. Tuto představu pak personalizujeme skrze jednotlivé kandidáty a dopadne to tak, že proti sobě stojí ti dva nebo tři lidé, kteří jednotlivé tábory zdánlivě zastupují. 

A měřítkem, kdo koho zastupuje, jsou tedy průzkumy?

Průzkumy jsou nejjednodušší nástroj, jak ty kandidáty rozdělit. Zároveň slouží jako záruka, že se pak ta média mají čím bránit. Kdybych na to ale nahlížel dramaturgicky, tak pro mě by bylo zajímavější vedle sebe postavit prostě výrazné postavy, které nějakým způsobem v médiích rezonovaly. Byl tam třeba Jaroslav Bašta, jako výrazně antisystémový kandidát, nebo Pavel Fischer, jako kandidát konzervativních voličů. Tito kandidáti zastupují části populace, které u těch třech favorizovaných v podstatě nemají zastoupení. A vidíme to i teď po prvním kole, že to jsou přesně voliči, o které se v tuto chvíli hraje nejvíce.

Nemyslím to tak, že by si měl novinář libovolně vytahovat kandidáty, kterým dá prostor, ale zamyslet se i nad jiným měřítkem, než jsou průzkumy. Uvědomit si, kdo v té společnosti je, jaké existují třeba sociální třídy nebo skupiny a psát o tom, koho tyto skupiny volí.

A jak byste to řešil specificky u veřejnoprávních médií?

V médiích veřejné služby by měli mít stejný prostor všichni kandidáti. 

Twitter? Popření žurnalistiky

Z vlastního pozorování mám dojem, že falešné informace, které před volbami kolují, míří především proti Petru Pavlovi a že se faulů dopouští hlavně Andrej Babiš. Jenže se objevují i kauzy jako neexistující falešné SMS nebo Babišem nikdy nevyřčená věta „hubu drž“ směrem k jeho ženě na tiskové konferenci. Přistupují podle vás k předvolebním nepravdám čeští novináři zodpovědně a důvěryhodně?

Pokud bychom se podívali do samotných médií, to znamená třeba do zpravodajství, pak si myslím, že tam je vidět, že k tomu přistupují zodpovědně. Snaží se to mít pod kontrolou, i když samozřejmě dojde k chybám, jako v případě zmíněných esemesek. Takto se i do zpravodajství mohou dostat neověřené nebo vyloženě dezinformační věci. To se děje, myslím si, že pro českého čtenáře a diváka je to patrné už od začátku třeba války na Ukrajině od loňského února. Všichni lidé, včetně novinářů, právě tím, že mají nějaké hodnoty, ať už přiznané nebo nepřiznané, mají logickou tendenci přikládat větší váhu a důvěru informaci, která zapadne do toho jejich vidění světa. 

Takže jde o to, čemu se odborně říká kognitivní disonance…

Ano. Je to psychologická věc, která je logická a úplně se ji nevyhneme. Ale novinář má v sobě mít nastavené to červené světlo, které mu řekne: „Stop! Teď to ověř a dokud to neověříš, tak to nezveřejníš.“ To z něj dělá profesionála. A jak říká i kodex Syndikátu novinářů, nic neomlouvá vydání neověřené zprávy. 

Některé z těchto neověřených, manipulativních a zavádějících informací ale šířili novináři i na sociálních sítích, především na Twitteru. 

Vystupování novinářů na sociálních sítích je samostatná kapitola. Konkrétně na Twitteru vidíme i u těch největších profesionálů, jak sdílí věcí, které někdy byly dokonce už v tu chvíli vyvrácené – například v souvislosti s Ukrajinou.  Vnímám to jako velký problém, protože i když třeba jste fakt dobrý novinář a odvádíte profesně výbornou práci, ale na Twitteru se necháte ovládnout emocemi a zveřejníte tam něco ve stylu „Podívejte na tyhle esemesky, to je typický Babiš!“, tak v tu chvíli ztrácíte dlouho budovanou důvěryhodnost. Můžeme si říkat, že jde jen o příspěvek na sociální síti a že to přece není novinářská zpráva, ale prozrazuje to o tom novináři, že přikládá váhu i něčemu, u čeho neví, že je pravdivé. 

Vidíte něco jako poučení pro novináře z letošní kampaně, které by měli mít na paměti v příštích volbách? 

Myslím, že je důležité, aby novinář bral na vědomí tu zmíněnou kognitivní disonanci. Měl by o tom vědět a umět to korigovat. Profesionál by měl počítat s tím, že všichni máme tendenci považovat za pravdivé to, co zapadá do našeho světonázoru. Ve chvíli, kdy mu tam něco zapadá příliš snadno, nebo naopak mu tam něco nezapadá vůbec, pak by to pro něj měl být indikátor, že by se na to měl zaměřit a ověřit to. 

Když to shrnu do nějakých hesel, tak novinář by měl být transparentní, neměl by zveřejňovat neověřené věci a ty, které nemá dostatečně zasazené do kontextu. Měl by být kritický a především sebekritický. A novinář by neměl hlavně tajit před druhými ani před sebou, že má nějaké hodnoty.