Petr Pithart o neznámé epizodě dějin: Gorbačov nám místo Havla podsouval svého prezidenta
Zdeněk Mlynář zemřel ve Vídni v roce 1996. Na jeho pražský pohřeb přijel i Michail Gorbačov. Nevěděl jsem to. Šel jsem Valdštejnskou ulicí hlavu skloněnou k zemi tam, kde chodník je nejužší. Tak se stalo, že jsem doslova vrazil do tohoto někdejšího Zdeňkova kolejního druha. Kdosi nás představil a on vzal moji hlavu do dlaní, zahleděl se na mě a prudce poceloval. Rusové nepolíbí, pocelují. Až se člověk lekne. Možná, že už jen já vím, jaké měl kdysi Gorbačov se Zdeňkem plány. Protože jako jediný jsem byl na obou stranách do těch plánů bezděky zatažen, vzpomíná v následujícím textu Petr Pithart.
Vraťme se do bodu, kdy jednání s mocí (s komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem) spěla ke konci. Dohoda na složení federální vlády byla hotova. Koordinační centrum Občanského fóra bylo spokojeno. Jiří Dienstbier, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý a ostatní už měli funkce klíčových ministrů zajištěny.
Přitom s KSČ, s jeho novými funkcionáři, jsme vůbec nejednali – od 17. listopadu. Reálnou moc představoval už jen jediný: premiér federální vlády Ladislav Adamec, který se odstřihl od většiny členů své vlády – byli to podle něho neschopní zbabělci. S výjimkou Mariána Čalfy a ministra obrany. Mlčky zůstával stát ještě Gustáv Husák.
A pak přišlo 5. prosince 1989 pozvání od Karla Urbánka, koncem listopadu zvoleného generálního tajemníka KSČ, do Špalíčku (hlavní štáb Koordinačního centra Občanského hnutí, jak jsme si bojovně říkali).
Šli jsme ze Špalíčku pěšky, pěkně v řadě, jako páni kluci, bylo nás ale sedm, poněkud rozjaření, na očích udivených Pražanů, přes celé Příkopy. Šli jsme si prohlédnout představitele poražených, kteří se nám sami nabídli: přijďte se na nás podívat…
Den před tím se vrátil s Moskvy, kde se setkal s Gorbačovem. Čtrnáct dní před tím absolvoval podobnou utajenou cestu do Moskvy Ladislav Adamec. Nevěděli jsme, že ten druhý si jel pro požehnání: zkusím se ucházet o prezidentkou funkci! Vrátil se však s prázdnou.
Nesmysl, nikam nejdeme, říkali jsme si; pro nás oni přece neexistují, všechno podstatné je už dohodnuto, proč se máme zahazovat s nějakým – cože, jak se vůbec jmenuje? To byla naše reakce na to pozvání.
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
Páni kluci na Příkopech
To by ale nesměl být Havel. Říkal něco ve smyslu: „Já vím, je to tak, ale mně to by to strašně zajímalo, koho voni si zvolili, jakej typ, s jakou minulostí, vodkud…, promiňte, ale to přece je zajímavé, ne?“
Neměli jsme momentálně žádné jiné jednání, a tak jsme nakonec Václavovi kývli. O co šlo? Už o nic. A tak nás zpětně zase vidím! Václav Havel, Petr Miller, Ján Budaj, Milan Kňažko, Michael Kocáb, Vladimír Hanzel, Stanislav Milota a já.
Šli jsme ze Špalíčku pěšky, pěkně v řadě, jako páni kluci, bylo nás ale sedm, poněkud rozjaření, na očích udivených Pražanů, přes celé Příkopy. Šli jsme si prohlédnout představitele poražených, kteří se nám sami nabídli: přijďte se na nás podívat…
Celé se mně to zdálo divné. Jaksi nezvyklé, nepravděpodobné. Ale Václav byl v dobrém rozmaru. A slunce zalévalo Prahu sluncem. Proč? S KSČ nebylo o čem jednat. A já si navíc přál, abychom to dokázali i tím, že se jich nedotkneme ani dlouhým klacíčkem…
Byli jsme pozváni do Orientálního salónku Obecního domu na náměstí Republiky, bylo 6. prosince 1989 devět ráno.
Jen jeden člověk v Praze věděl, že dvě vládní ambasádní Tatry už vyjely z Vídně do Innsbrucku. Protože počasí, zejména v Alpách, bylo velmi velmi nevlídné. Závěje a dvacetistupňový mráz. Hlavně bylo potřeba dojet potom včas z Innsbrucku do Prahy – odpověď na otázku proč a kdo ve voze seděl, se dozvíte brzy, níže v textu.
Karel Urbánek, úsměv na tváři, nám šel s napřaženou rukou vstříc. Něco držel v druhé ruce. Co to může být? No, to by mě tedy nenapadlo! Hned první slova: kdybyste byl tak laskav, pane Havle, a podepsal byste mi vaši knihu?
Byl to Dálkový výslech, kniha – rozhovor a s Karlem Hvížďalou. Kde to vzal? říkám si; ale vždyť oni mohli všechno… Havel, jako vždycky rozpačitý, se mu do knihy podepsal. Bylo to čitelné podrobující se gesto. Představili jsme se a Vláďa Hanzel automaticky umístil do středu stolu malý magnetofon s červenou žárovčičko a zapnul jej.
Otíkova cesta do čela KSČ
Urbánek se na Havla zoufale podíval: Ale to ne, to prosím ne, já vám chci, pane Havel, něco říci soukromě. Oba začali mektat: Ale to my nemůžeme, pane Urbánku, to my tak děláme vždycky, aby se pak nemohlo…, ale já vám chci říci něco o sobě…, no tak co budeme dělat, Vláďo…, ale když já vás kvůli tomu pozval…, to je teda malér, co myslíš, Vládo…, pane Havel, jen chvilku… Měkota Havel konečně dal pokyn Hanzelovi… Tak to tedy ještě nezapínej… Tři minuty nejsou tedy nahrané.
Ale já si je pomatuji: „Abyste věděl, pane Havle, já tu funkci nechtěl, jsem z katolické rodiny, tedy, opravím se, jsem z bigotně katolické, já léta ministroval. Já už předtím z Bojkovic nechtěl, z toho mého nádraží na kraj, do Brna, víte, já to nádraží miloval a měl jsem to tam tak upravené, všichni kolem to říkali, nechoď, Karle… Kytky na peróně se mi tam z květináčů plazily až na zem, ale když soudruzi pořád naléhali, musíš, musíš na kraj, no a pak zase z Brna do Prahy, musíš, musíš. No a teď mě zvolili generálním tajemníkem…“
Vzpomněl jsem si tehdy na Otíka z Vesničky mé střediskové. Taky nechtěl do Prahy, a taky holt musel…
Mohu vás požádat, abyste panu Havlovi vyřídil, že se soudruh Urbánek omlouvá, že nemůže dnes večer přijít, že místo něho přijde soudruh Mohorita? A odkráčel.
A pak už bylo zapnuto. „To není pravda, že mám vilu, mám takovej, no, nevím, ale vila to není, jsou toho plné noviny, samé pomluvy, zoufal jsem si, až jsem se chtěl zastřelit. Ale vila to není. Je to barák, zabavenej v exekuci… A mám chatu, to mám, ale z heraklitu, za deset tisíc. A auto, které bylo tři roky v půjčovně…“Já mu v tu chvíli věřil a říkal si, že ten Urbánek není ani tupec a asi ani hajzl.
Bylo ticho, byly rozpaky. A pak už prázdná řeč o ničem, co by jako být mělo a co nemělo. Skoro všechno přitom bylo už rozhodnuto. Mimo Bojkovice, mimo Brno, i mimo Vokovice. Přesná adresa byla v lidové verzi vokovická Sorbona, tam bylo jejich nejvyšší učiliště, tam se usnesli, že celé vedení vymění.
Jakeše sundají a do čela zvolí poslušného Otíka, svědomitého výhybkáře a potom náčelníka stanice. Který vilu po emigrantovi asi opravdu nemá. A ještě, nemotorně, jak to měl připraveno, ale nevěděl, kam to šoupnout, ze sebe vytlačil: „Velmi si vážím myšlenky Vánoc“.
Urbánkova habaďůra
Proto jsme tam byli, aby tu pohádku o slušném, ukázněném soudruhovi převyprávěl? To nemohlo být všechno! Nebylo. Urbánek se dlouho nadýchával a pak konečně z něho vypadlo to hlavní: Já nevím, jestli mohu, já bych vás, pane Havle… Ten ho pobaveně povzbuzoval: No tak ven s tím.
„Kdybyste souhlasil s tím, že bychom se sešli před televizními kamerami u kulatého stolu a tam si vydiskutovali všechny ty otázky, ukázali se celému českému národu. Třeba zítra odpoledne, tak nějak lidsky. To bych byl moc rád, ale nevím, jestli vy byste byl ochoten…“
Havel zůstal chvíli překvapen, pak se usmál a řekl: „A to je všechno? Kvůli tomu jste nás sem pozval?“ Ano, to je všechno pane Havle, zněla odpověď s pokračováním: „A kdybyste, pane Havle…? Co takhle zítra večer?“ Oba pánové se tedy dohodli, že zítra večer. Já skoro nic neřekl, jen mně tu něco nehrálo. Proč tak narychlo, hned zítra?
Druhý den hned po šesté ráno, jako vždycky v těch dnech, jsem byl před Špalíčkem dole na Václaváku. Dům byl ještě zamčen. Asi jsem měl službu a musel tam být tak brzy. Přede dveřmi stál vysoký muž v černém dlouhém kabátě, staromódní klobouk, celý zasněžený. Jsem ten a ten, posel soudruha generálního tajemníka Urbánka. Mohu vás požádat, abyste panu Havlovi vyřídil, že se soudruh Urbánek omlouvá, že nemůže dnes večer přijít, že místo něho přijde soudruh Mohorita? A odkráčel.
Věděl jsem, že je to drzost, že nabídka je nepřijatelná. A taky jo. Co si to dovoluje! Václav Havel byl autenticky rozčilen. Až vzteklý. Já, s tím Mohoritou? To je tedy úkol pro tebe, Petře.
Známý hlas z podzemí
Já poslechl. Kdyby mně to rozkázal kdokoli jiný, neuposlechl bych, abych byl diskusním partnerem tohoto pozdního odpadlíka.
Vasil Mohorita, dlouho hlava Svazáků (Socialistického svazu mládeže), byl jeden z těch mladších (ročník 1952), kteří se opatrně snažili odpojit se od staré gardy. Spíše dikcí než činy. Věděli, že režim je před zhroucením, ale na zásadní obrat, k otevřené vzpouře na lodi Bounty, se neodhodlal.
Tehdy už byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ, nejvyššího orgánu KSČ. Asi ho mrzel ten nevděk: do jeho opatrné vzpoury nezasvěcení studenti na Václavském náměstí volali „Mohorita od koryta“. Byl pro ně, jako představitel komunistického svazáctví, zosobněním kariérismu. Zasvěcenými byli on a natvrdlejší Miroslav Štěpán (1945) pokládáni za možné budoucí „progresivní křídlo“.
Rozhodl jsem se vzít si s sebou posilu, parťáka, Šimona Pánka, v listopadu a v prosinci 1989 jednoho ze dvou nejvýraznějších studentských vůdců. Dnes už tři desítky let stojí v čele po celém světě renomované neziskovky Člověk v tísni.
Ale do televizi nepřišel ani Mohorita! To už jsem tušil, že se něco vážnějšího děje. Padli jsme do nějaké léčky? Navíc nám tam řekli, že debata bude trvat až do úplného vyčerpání. Ano, ale debata Urbánek–Havel? Zvažoval jsem, že se se Šimonem otočíme na patě a vzdálíme se. Ale tolik lidí na ni zřejmě čekalo, na první „ideové“ střetnutí tváří v tvář!
Ti dva byli na Lomonosovově univerzitě mnohem víc než kamarádi z kolejní chodby. Byli to velmi blízcí přátelé, prý chodili i za stejnými děvčaty…
Z dálky v podzemí Československé televize jsem uslyšel nezaměnitelný hlas, který jsem dobře znal, ale už dobrých patnáct let neslyšel. To je přece Zděněk Mlynář! Ale ten je přece v emigraci, v Innsbrucku na univerzitě, přednáší tam politologii. Od 17. listopadu se tady jednou mihnul, pozdravili jsme se na schodech Laterny, prý mluvil chvilku s Havlem.
Spolužák Michaila Gorbačova
Mlynář byl právník, posléze neformální hlava osmašedesátníků, reformních komunistů, daleko nejvzdělanější, nejinteligentnější z nich. Autor Akčního programu KSČ z dubna 1968. Vtipný, cynický.
Toho 5. ledna 1968 v poledne – rádio právě hlásilo, že dramatické „Lednové plénum“ skočilo pádem Novotného – jsem se ho ptal, co je ten Dubček zač, jestli je to dobře, nebo špatně. Odpověděl se smíchem: Jak pro koho, milý Petře. Ty znáš moji ruštinu, víš, že jsem v Moskvě studoval pět let, já se se svou ruštinou uživím, mohu být docela dobře tlumočníkem velitele sovětských okupačních vojsk, ale jak já znám ruštinu tvoji, s tebou to bude asi horší…
A celou dobu se chechtal. On už v den, kdy sundali Novotného a začalo Pražské jaro, tušil dosti přesně, jak to asi dopadne. Ale samozřejmě si to nepřál! To byl ten jeho inteligentní cynismus, který tu neměl obdoby. Nechal se zvolit tajemníkem a určitě dělal všechno pro to, aby se to nestalo.
Stalo se, jak pravil. Pak podepsal Chartu 77 a stál se obětí estébácké akce Asanace (snaha donutit nejvýznamnější chartisty dennodenním šikanováním k emigraci).
Zdeněk se stal rychle jedním z intelektuálních vůdců evropského protimoskevského komunistického hnutí – říkali si „eurokomunisté“, po domácku, s jistou dávkou odstupu „euráci“. Patřili mezi ně tak seriózní lidé, jako Slánský ml., Jiří Dienstbier, Jan Urban, historik Miloš Hájek, politik Jiří Hájek.
Říkali si posléze Obroda. To už byl Mlynář „odemigrován“– těsně před tím než jeho kamarád Gorbačov, právě že tehdy už Mlynářem podstatně zkažený, se dostal do vedení KSSS. Brzy spolu začali vést super konspirativní korespondenci Kreml–Innsbruck.
Ti dva byli na Lomonosovově univerzitě mnohem víc než kamarádi z kolejní chodby. Byli to velmi blízcí přátelé, prý chodili i za stejnými děvčaty…
Byl to Mlynář, který Gorbačovovi otevřel oči. A to tak, že hodně! Čehož jsme byli svědky, když stanul v roce 1986 na vrcholu moci. Perestrojka a glasnosť a všechny ty nám nedostupné poloviční pokroky – co bychom tenkrát za ně dali! A pak – oponou trhnul svět – a jeden byl v Moskvě v Kremlu a druhý v Innsbrucku, kde přednášel všechny ty buržoazní pavědy.
„Šestsetřinácky“ do Innsbruku
Zdeňka Mlynáře jsem dobře znal. Od roku 1966 jsem byl tajemníkem (objednání noclehů v horských hotýlcích, autobusů, placení účtů…) Interdisciplinárního týmu Československé Akademie věd pro reformu politického systému. Byla to parta, kterou si Mlynář mohl svobodně vybrat, komunista nekomunista, která skoro tři roky naprosto svobodně hledala možnosti, jak změnit mocenský systém, přičemž většina věděla, že jej nemůže zbourat.
Vždycky jsme na tři dny vyjeli z Prahy a diskutovali jsme o dílčích studiích, které jsme pro vnitřní potřebu psali. Propsali jsme se až k opatrně formulovanému politického pluralismu, ale tak, aby to bylo pro mocné v zemi přijatelné. Řešili jsme „kvadraturu kruhu“, jak to tenkrát popisoval Pavel Tigrid.
Pak 5. ledna 1968 padla Novotného garnitura, následně přijely tanky, jak Mlynář předvídal, a bylo po bádání. Pak byla Charta 77, Zdeněk v Innsbrucku a teď ho slyším z dálky na chodbě televize před studiem.
Co on tady dělá? Ještě před třiceti hodinami prosil Havla o to místo tady náčelník stanice, pak tu měl být mládežník… Asi je chytla rýma nebo co, ale Innsbruck je přeci daleko, Alpy navíc hlásily zaváté silnice, mrazy minus dvacet… To vůbec nedává smysl!
Zdeněk byl stále agresivnější. Byl jsem z toho nešťastný, ale když nás pak začal mistrovat, poučovat jako žáčky, že to děláme všechno špatně, že máme dát komunistické straně ještě šanci, že jsme moc radikální…
A Zdeněk před studiem vyprávěl, jaká to byla strašná cesta. Ale že mu naše ambasáda ve Vídni poslala do Innsbrucku na cestu dvě velvyslanecké limuzíny.
Proč dvě, zapojil jsem se logicky do debaty na chodbě jako kdybychom se viděli včera, a ne před patnácti lety. Proč dvě? Proč se ambasáda do tohoto podniku vůbec zapojuje? No, muselo se to jistit, co kdyby měla jedna poruchu! A představ si Petře, jako na potvoru měla, dvě, uvízli jsme. Byla to dřina a nervy.
Mluvil ale podivným, nepříjemným hlasem, akcentovaným, překotně. Moc hlasitě a moc rychle. Bylo mně to nepříjemné. Jako když berete a přeberete něco na povzbuzení. Začal jsem tušit, že auta na dálku řídil sám Gorbačov.
Náhradníkem ve vysoké hře
Ve studiu jsem seděl s Pánkem, k Mlynářovi naproti přisadili představitele Obrody, to byli vyloučení reformní komunisté, kteří tu zůstali a někteří z nich chystali nějaký lepší Obrodný proces, poučenější Pražské jaro. Prostě ti „euráci“. Debata byla stále ostřejší, já se Šimonem hájil představy Občanského fóra, které věru nechtělo repete toho, co překazily tanky.
Zdeněk byl stále agresivnější. Byl jsem z toho nešťastný, ale když nás pak začal mistrovat, poučovat jako žáčky, že to děláme všechno špatně, že máme dát komunistické straně ještě šanci, že jsme moc radikální…
My jsem se s Pánkem nedali. Já byl ve formě a vůči o dost staršímu kdysi kolegovi a skoro příteli jsem šel taky hodně tvrdě. Jednu dobu jsme na sebe skoro křičeli. Televizáci hlásili, že sledovanost je maximální. A že prý mají hlášení, že se na nějakých dvorech pálí dokumenty, asi estébácké.
Byl to vlastně první otevřený souboj možných „moderních“ komunistů a rodícího demokratického občanstva po 17. listopadu. Nevím, jestli mi to začalo docházel už v tom studiu, ale jedno jsem věděl: tady se hraje nějaká vysoká hra televize, Ministerstva zahraničí, nového vedení KSČ, a já v ní uvízl…
Byl jsem tou dobou nikdo, lidé mne vůbec neznali, byl jsem vlastně náhradník a ocitl jsem se v tom studiu v důsledku nečekaných změn v osobách a obsazení.
Kůň Michaila Gorbačova
Ale ten nejdůležitější tu dosud chyběl. Co s tím? Ve skutečnosti věděl, že bude v televizi o den dříve, než jsem to věděl já. Ještě před tím, než si Urbánek řekl Havlovi o společný rozhovor. Bylo to den po návštěvě Gorbačova v Moskvě, o které jsem nevěděl.
Tou dobou už totiž musel být Mlynář na cestě. A Urbánek věděl, že se ten večer bude jenom dívat na televizi, právě tak jako to věděl Mohorita. Oba věděli, že jsou vějičkami na Havla: na toho, koho, jak doufali, chartista s mezinárodní autoritou Mlynář politologicky v diskusi porazí.
Havel měl tehdy preference pod dvě procenta, nejvyšší měl Dubček, pak Valtr Komárek, Ladislav Adamec. Ale jak nového, z klobouku vytaženého emigranta ukázat lidu? Tohoto moderního, osvíceného myslitele západního střihu. Vlastně od pohledu frajera.
Diváci byli od rána informováni, že se večer Havel setká s novým šéfem komunistů. Až do poslední chvíle nevěděli, že bude představen kandidát na prezidenta – jak si to asi pošetile představoval Gorbačov!
Ale kdo by si tenkrát vzpomněl na emigranta Mlynáře? Každý stý? Bylo proto třeba ho dostat v hlavním vysílacím čase na obrazovky. Ukázat ho jako moderního člověka západního chování, rozhledu, vzdělání, styků…
To přece nebylo beznadějné, že takového by mohli někteří lidé docela dobře volit – místo profláknutého Alexandera Dubčeka, Ladislava Adamce, možná i místo Havla!
Petr Pithart: Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad
Nezapomeňme, že ve Federálním shromáždění byl na spadnutí ústavní zákon o změně nepřímé volby na přímou (podaný pohotově zbytkem komunistických poslanců ještě před druhou, masovou kooptací). Říkali tomu referendum.
Havel měl tehdy preference pod dvě procenta, nejvyšší měl Dubček, pak Valtr Komárek, Ladislav Adamec. Ale jak nového, z klobouku vytaženého emigranta ukázat lidu? Tohoto moderního, osvíceného myslitele západního střihu. Vlastně od pohledu frajera. Docela elegantního chlapíka.
A tak se připravila tahle sofistikovaná erární operace. Vlastně skoro zpravodajská. Urbánek to měl nalíčit tak, aby televize mohla k Havlovi pozvat důstojného partnera – to nejlepší, co tu bylo k mání. Jenže to nejlepší bylo daleko a Alpy byly zaváté. Šlo o každou minutu.
Urbánek se tvářil jako milius, pochleboval Havlovi, vážil si myšlenky Vánoc. Ale Zdeněk byl nakonec v televizi nesnesitelný – určitě nejen pro mne. Mentorský. Jakého jsem ho neznal.
A já byl ve formě. Gorbačova naděje, že jej – s Urbánkovou pomocí – představí občanům Československa a pomůže tak svému příteli k funkci prezidenta, nebo aspoň k funkci šéfa zdejšího prvního z komunistů, hasla.
Poslední pokus matky Rusi
Třetí den se v novinách psalo, že teprve včera (debata skončila v půl druhé v noci!) byl v přímé konfrontaci poražen polistopadový reformní komunismus. Byl jsem najednou – někdo. Díky kolegovi, příteli z dávných dob. Možná spíše kvůli jeho indispozici.
V noci mě čekala rozčilená žena Drahomíra. Stála uprostřed pokoje a ucedila: Petře, to jsi přehnal! Druhý den ráno mě ale ve štábu OF Václav Havel nechal vytleskat: „Zatleskejme Petrovi za včerejší statečný boj s komunisty.“ A já se přitom obával, ze mi vyčiní za to, že jsem se nedokázal ovládat.
Kdyby se komunistická intrika povedla a před kamerami by se setkali Havel s Mlynářem, KSČ by posílila a Havlova kandidatura na prezidenta (ohlásil ji až za osm dní) by nejspíš oslabila.
Havel si nepřál svobodné vznikání a zanikání politických stran; nechtěl, aby se Občanské fórum stalo řádnou politickou stranou; Havel také přiznával, že nerozumí rozdílu mezi většinovým a poměrným volebním systémem. V elementární politologické rozpravě s Mlynářem by tak asi neobstál. Všechno se pak mohlo odvíjet jinak.
Mám tohle všechno nějak dokazovat? Fakticita je nesporná. U počátku toho byl jen Václav Havel, pak ten ranní zasněžený posel, Vasil Mohorita a taky ty zasněžené Alpy a dvě erární „šetsettřináctky“. A dnes již nebožtík Gorbačov, který toho tolik myslel dobře. A tedy také já, který to všechno bezděky pospojoval tím, že jsem je všechny znal. Nakonec i toho Gorbačova.
Stojí to všechno za řeč? Určitě přinejmenším jako ukázka, jak si v převratných dobách každý vzpomíná na něco jiného, vzpomíná si na to jinak, anebo jak si nikdo raději nevzpomíná na nic.
Já si tedy vzpomínám na poslední pokus matky Rusi opatřit nám vlastně nevinným trikem nového prezidenta: záměnou, jak v nějaké italské komické opeře.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
67 komentářů
Článek dobrý, pro mě nové informace.
Ale ta čeština je otřesná – četl po sobě autor tu slátaninu? Je to jak z nějakého špatného překladače.
Výborný článek, připomínající dosud neveřejné ale o to více významné informace pro naši historii, které by lidé, měli vědět.
Zpětně poklona, Petře, těžký úkol…a skvělá práce a těžká, nevědomá odpovědnost v ten zlomový okamžik, klobouček!!!
…a Ty drobné chyby jsou vzhledem k důležitosti tématu naprosto marginální…
Díky, Petře…!
Ja si myslim, ze je to napsane tak, jak presne tehdy ti komunisti mluvili. Aby jsme meli predstavu.
Soudruh Pithart lže jako když Rudé Právo tiskne. Nic horšího než EU Brusel nás nemohlo potkat. Diktát a cenzura jak za bolševika. Soudruh Fiala zkazil většině lidem 2 svátek vánoční svým nechutným projevem. Mám 72 let tak mohu srovnat.
Tak tedy cenzura Zdeňku? Jak je tedy možné, že váš příspěvek byl zveřejněn vy „cenzuro“?
Máte v hlavě jenom lži a bramboračku všech neználků. Bohužel pro ČR, máte stále volební právo.
Nesmysl, je tam jen pár překlepů a nedotažeností. Korektor by to opravil za dvě minuty, inteligentní člověk si chybky odmyslí.
Jj, bývávalo zvykem před zveřejněním si svůj výtvor alespoň přečíst a případně opravit zjevné chyby a nesmysly. Ve své bohorovnosti si však někdo nic takového ani nepřipouští …
Coby učitelka v ZUŠ jsem za totality musela každý měsíc absolvovat politická školení,každý rok politické prvěrky a zažila jsem i prověřování lidových písní,protože jsem hrála na cimbál v jednom, brněnském souboru.Proto jsem s velkou radostí chodila v listopadu demonstrovat a éočekávala jsem smysluplné změny v tzéto zemi.Bohužel…pan Havel byl slaboch,kterého převálcoval narcista V.Klaus,díky jehož velkohubým řečičkám máme rozkradenou téměř celou republiku a z naší země se stala montovna pro různé zahraniční firmy.To,že musíme všemi silami bojovat o to,aby se i naše voda dostala zpět do našich rukou,je vrchol !!!!
zdravím, ono se to pěkně po takové době a hektickém přelomu o někom říká, že byl slaboch…, nebyl, měl jiný, obrovský rozměr, dovedl pojmenovat věci, tak jak jsou apod. a hlavně – chybí tady! To, jak to tady dopadlo je samozřejmě vina zejména Klause a jeho přisluhovačů, a propó, proč nikdo nepíše o tom, kdo „tu vodu“ těm cizákům a za jakých podmínek (a úplatků) zahraničním firmám prodal!?
To, jak to tady dopadlo je samozřejmě vina zejména Klause a jeho přisluhovačů … Konec citátu. No, máte do značné míry pravdu pane Václave Mistate, ale Václava Klause a stranu ODS, které byl Václav Klaus předsedou, nám někdo zvolil. V roce 1992 jsem to byl i já. V roce 1996 už ne. Jenže jiní voliči tehdy ano. Nemají voliči Václava Klause ještě větší vinu, než Václav Klaus sám? Proč tehdy v roce 1996 voliči Václava Klause neviděli to, co už tehdy řada voličů viděla? A proč dnes tolik voličů pro změnu nevidí to, co je dnes Andrej Babiš? Špatní politici se vyskytují vždy a všude, ale ne všude jim voliči dávají šanci jejich rejdy provádět. Ne všude se voliči nechávají opít rohlíkem a siláckými žvásty.
V tom Klausovi se, kupodivu shodneme. Já ho v tom roce 1992 volil taky a pak už ne. Bezprostředním důvodem byl jeho slib, že zruší povinné členství v profesních komorách a ani se o to nepokusil.
Naprostý souhlas!
„…máme rozkradenou téměř celou republiku a z naší země se stala montovna pro různé zahraniční firmy…“
„Máme“? Lup byl rozkraden? 😂Rozkradenou celou republiku, kterou komouši s E.Benešem v čele po roce 1945 ukradli právoplatným majitelům. Vše mělo 1918 – 1945 svého majitele a „lid“ to nebyl ani omylem. Většinu firem v Československu 1918-1938 vlastnili Židé a Němci… Stačí projít muzea a archivy. 🙂
Máte hodně krátkou paměť. Vodu si prodala zastupitelstva, která byla voliči zvolena… I montovny si zvolili voliči v ČR ve volbách. Hlavním heslem ČSSD v předvolební soutěži (1998), kdy Zeman se Zemákem objížděl ČR bylo „Chci montovny pro dělníky!“ ČSSD se Zemanem zvítězila s montovnami ve volbách a vládla od roku 1998 – 2006(Zeman, Špidla, Gros, Paroubek). Většina si zvolila montovny, tak máte montovny.😂 Ruku na srdce, připadá vám, že je většina obyvatel ČR, schopna pracovat ve výzkumu a vývoji, být technologickými tahouny a autory nových výrobků?🙂
Mimochodem. Když končilo v roce 2021 vládu Babišovo ANO, chystali se rozprodat státní rezervy včetně strategických zásob kovů. Nevím, jestli to ještě stihli zrealizovat. To jenom pro informaci, abyste tady nenaříkala, že „nám“ – „oni“ – ti neznámí něco rozprodali… Za vším stojí voliči. Tak volte Babišovo ANO, aby nakonec ty strategické zásoby kovů rozprodali…😂
Že to bez židů a Němců nepůjde ukázali hned první volby po válce O svém osudu pokud rozhodujeme sami , podle toho to vypadá
Jako bývalý zaměstnanec ČEZU si pmatuji, že se za Topolánka se připravovala privatizace celého Čezu. což by dnes byla katastrofa. Jinak bych toho Klause zase tak neodsuzoval, proto, že hodně firem bylo v té tobě nekonkurenceschopvých a stejně by krachly bez vstupu zahraničního vlastníka.
Výstižně a popsáno. Lidé nyní nadávají na to, co si sami svobodně zvolili. Tedy postupně (ale ve skutečnosti skrytě společně) Klause a Zemana.
Soudružko, oddaně sloužit komunistům a absolvovat všechna jejich blbá školení jste vůbec nemusela, nikdo vás nenutil dělat komunistickou soudružku učitelku, klidně jste si mohla zvolit důstojnější a čestnější povolání! A měla byste se dnes stydět za to, že se jakožto komunistka opovažujete dehonestovat Václava Havla, který boji proti lidem jako vy obětoval velkou část svého zdraví a osobní svobody! Na rozdíl od Havla tím skutečným slabochem jsou lidi jako vy, kteří pro svoje dobré bydlo ochotně kolaborovali s komunistickým okupačním režimem až do jeho úplného konce. A hned po převratu šli jásat s davem a nadšeně zvonit klíči, místo aby se styděli, zpytovali svědomí a seděli zalezlí doma.
Tak to je jako od vojína Jasánka.Přesně takovými žvásty,jaké jste právě předvedl,se budou bavit budoucí generace.
Za tu vodu můžou místní samosprávy, zalíbilo se jim, že by se nemusely o nic starat a ještě by za to ty zahraniční vodárenské společnosti zaplatily. Později si (často s novými zastupiteli) uvědomily, že to byla pěkná blbost, ale už s tím mohly nic udělat.
A Vy jste se tehdy měla lépe nebo dnes? Patřilo Vám tehdy něco? Prosperovali jsme? Chápu Vaše zklamání (i já jsem si to – jako mladý student, co roznášel letáky – představoval voňavější), ale měli jsme proti připraveným moskevským kádrům (Klaus, Zeman, Komárek, Ransdorf a všichni další) nějakou šanci? Můžeme být rádi, že jsme v EU a NATO a snažit se zbavit těch rozkrádačů a přisluhovačů (vím, že se to možná nestane, ale co už)…
Chtělo by to odkaz na tu debatu v tehdejší Československé televizi 😉
Ano, přesně to jsem měl také na mysli. Je vubec možné to ještě někde dohledat?
Myslím, že vy jako bývalý soudruh, byste se neměl
k těmto věcem vyjadřovat a za druhé Havel byl výběr
soudruha Čalfi, který si vás vodil, jako loutky.
Nějak mi v tom pojednání od Petra Pitharta chybí třeba něco více o tom, kdo z lidí kolem Havla přišel na to, pozvat do dění té „sametové revoluce“ Dubčeka, když bylo o něm známo, že když za ním přijel Saša Vondra do Bratislavy, aby svým podpisem podpořil Chartu 77, tak to odmítl.
Ti co byli u toho, když Dubček přišel na OF říkali, že prý se slzami v očích blábolil, že prý je rád, že listopad 89 je pokračováním jeho obrodného procesu, zkrátka vůbec prý nepochopil, že občané už nechtějí s komunisty a komunismem nic mít.
Zkrátka moc chyb Havel a hlavně ti co mu tenkrát radili a pan Pithart byl mezi nimi, udělali. Dnes už je to jedno, neboť co se stalo, nejde odestát, ale bohužel, mnoho těch chyb se promítá i do dnešní doby, že i za 35 let je ta demokracie u nás tak křehká.
Dubček byl snaha, jak zainteresovat na sametu Slováky. Kromě studentů, poměrně úzké intelektuálů a části disidentů (významná část SK disidentů byli hlinkovci nebo, ještě hůř, obdivovatelé Tisova štátu, viz Čarnogurský, Mlynárik…). Pád komunismu většině Slováků nic neříkal a nic moc si od něho neslibovali. Připomínka, že Slovák Dubček byl kdysi světový, měla pro změny získat další stoupence.
Slováci o změnu režimu nestáli, byli spokojení s Husákem na Hradě, federací a hlavně s CZ penězovodem, který jim od 1970s zajistil nejlepší životní úroveň, jakou do té doby SK populace zažila. Kdyby jim KSČ ještě poskytla stejně benevolentní náboženskou politiku jako v Maďarsku, neměli by vůbec žádný důvod odmítat komouše. Proto si taky později zvolili Mečiara, Gašparoviče, Fica.
Blábolíte nesmysly … .
Pan Pithart si vzpomněl po desítkách let, účelově jako „zneužité“ ženy na padoucha Trumpa. Žil jsem v té době v emigraci a pamatuji si celý vývoj situace v západních médiích, od Palacha k listopadovým slavnostem. Nevíce zřetelné v časopisu TIME. Západ navrhoval kooptaci tzv osmašedesátníků, kteří měli mít za úkol vládnout a zorganizovat předčasné volby, ve kterých by sami nekandidovali. Dubček jako prezident. Najednou tam byl Havel, který říkal každý den něco jiného, oháněl se mohutnou podporou a žádostmi občanů a zadušoval se, že to „vezme pouze do voleb“. Zbytek jsme všichni viděli.
Vy v emigraci jste byli odkázaní na to, co psali západní novináři. Jenže ti neznali situaci zevnitř a mnozí o CS nevěděli nic víc, než info z 2. ruky o 1968. Názory demonstrantů v 1989 neznali vůbec. Sem tam jim poskytl rozhovor některý disident, velmi často s reformně komunistickou minulostí jako P.Pithart.
O Dubčeka na Hradě v 1989 nikdo nestál, měl od 1969 nevalnou pověst, disentu se vyhýbal, dělal mrtvého brouka, vděčný soudruhům za dobře placený flek nýmanda na bratislavském ministerstvu, za vilu pod Slavínem a chatu na Seneckých jezerech. Když dal v 1988 (nebo 1989?) rozhovor italskému levicovému listu, byly to rudé žvásty. Bylo jasné, že od 1968 vůbec nic nepochopil.
Především o něho nestáli studenti, ekologové, intelektuálové, umělci, kteří tehdy běžně sledovali Havla v RFE, BBC, VoA nebo i samizdatových Lidových novinách, které např v Praze kolovaly i mimo disent+Chartu.
Ten „zbytek“ s tzv. osmašedesátníky bych vidět nechtěl.
Kecáš. A 25 procent lidí těm rudejm vrahům stále fandí. A podle řečí ty taky
Ty fandíš 75% stejným vr… každý fandí někomu, tak jako u fotbalu.
Pan Urbánek byl snad nejtrapnější figura našich dějin. A že jich bylo.
Velmi dobrý článek a ještě lepší a pro mne rovněž nové a navíc závažné, informace v něm obsažené o kterých veřejnost prakticky neví (ani ti, kteří se o to zajímají).
Škoda, že televize tuhle diskusi neodvysílala v rámci vzpomínkových pořadů ze záznamu.
Vážená dámo,
žádná školení jste absolvovat nemusela. Mohla jste se sebrat a jít dělat něco jiného, jako spousta dalších lidí. Ale protože jste chtěla sloužit komunistům a vychovávat děti k jejich ideologii, potřebovala jste k tomu ta školení, která Vám strana a vláda ochotně zajistila.
Proto ,abychom uživili svoje rodiny ,sežrali jsme i to co nám lezlo krkem .
Díky Petře
takže havel byl gorbiho plán B?
Nikdy nebyl, tohoto bezpáteřního … si prosadila Raisa, cítila že bude ohebnějším a byl. Dokonce svými kámoši komunisty zvolen 4x po sobě, to nezákonně- protiústavně
Pane jste demagog. Že paní mohla jít dělat něco jiného je pravda, ale to že někdo absolvoval povinne politicke skoleni neznamena ze s těma kecáma souhlasil a podle toho učil. To je Váše manipulace. Pokud chtěla učit holt to absolvovala, ale to neznamená že ty nesmysly prenasela dal a sloužila bolševikum.
Pane jste demagog. Že paní mohla jít dělat něco jiného je pravda, ale to že někdo absolvoval povinne politicke skoleni neznamena ze s těma kecáma souhlasil a podle toho učil. To je Váše manipulace. Pokud chtěla učit holt to absolvovala, ale to neznamená že ty nesmysly prenasela dal a sloužila bolševikum.
Vážený pane Pithart!Leze to z Vás ze všech co mohli v té době do toho mluvit jak s chlupaté deky.Ten kotrmelec v roce 89 byl ono se na to jednou přijde dopředu připravován.Také lituji že jsem v té době 3 dny spal ve Stromovce a vítal teď již říkám divadlo.Je dobře že to komančové připravili tak že to vše proběhlo hladce bez lidských ztrát.Havel byl na to dúmyslně připravováni s těmi divadelními aresty.Dnes to je završeno dším prezidentem,kteréhomáme na hradě.Krásné Vánoce
Kdo ví, proč ta dvě auta nedojela, čí vůle to byla (příroda spíše ne). Gorbačov měl i jiné ‚spolužáky‘, kteří v postkomunistických zemích tahali za nitě; jeden dokonce organizoval puč a zneužil tak revoluci lidu. Jak dopadlo v Rumunsku, to všichni dobře víme. Málokdo ale později zjistil, že prezident, který v Rumunsku po vyhraných volbách brzdil ekonomický růst a vedl proruskou politiku po dobu 15 let, byl Ion Iliescu, spolužák Gorbačova. Ještě že to tady nedopadlo tak špatně. Jestli Zdeněk Mlynář učil ve Vídni budoucí politiky, pak není divu, že v Evropě máme teď takovou situaci. Možná v těch autech hodnotili, že je užitečnější být ve Vídni.
Nevím jestli něco šlo v ten moment udělat lépe. Později asi ano, ale v tu chvíli…
Když ono to bylo přelomové období, málo kdo byl na to připraven, informován, světové mocnosti se dívaly, někdy víc než dívaly.
Dál je to už prostě jenom na nás.
Opravdu zajímavé čtení.👍
Matně se mi vybavuje nějaká debata v ČT, kde jsem poprvé viděl na živo nějakého Zdeňka Mlynáře o kterém občas hovořili na RFE. Vzpomínám si, že mi byl hodně nesympatický a připomínal mi takové ty velkohubé komunisty. Staří, zavržení komunisté vylézali z děr a rvali se o místo na slunci. Nedalo se s tím nic dělat. Všeobecná eufórie z nabyté svobody byla nakažlivá a všepřekrývající. Dnes už víme, že se to nakonec komunistům podařilo, vytvořit rozplizlý stát socialistického typu. Komunistické zlo 1945-1989 nebylo vůbec potrestáno, nevznikl stát, kde vládnou zákony a právo. Naopak, vznikl stát, kde převládají opět tradiční slovansko-komunistické hodnoty, beztrestné lhaní, zlodějny, pomluvy, protěžování hlouposti, lenosti a neužitečnosti na státní úrovni. Slušní lidé z politiky utekli a vyhýbají se ji obloukem. Většinově nechytrý podprůměr by je stejně nevolil. ČR to má už spočítané i když se na horních palubách ještě tančí na dluh. 🙂
Kdo ví, proč ta dvě auta nedojela, čí vůle to byla (příroda spíše ne). Gorbačov měl i jiné ‚spolužáky‘, kteří v postkomunistických zemích tahali za nitě; jeden dokonce organizoval puč a zneužil tak revoluci lidu. Jak dopadlo v Rumunsku, to všichni dobře víme. Málokdo ale později zjistil, že prezident, který v Rumunsku po vyhraných volbách brzdil ekonomický růst a vedl proruskou politiku po dobu 15 let, byl Ion Iliescu, spolužák Gorbačova. Ještě že to tady nedopadlo tak špatně. Jestli Zdeněk Mlynář učil ve Vídni budoucí politiky, pak není divu, že v Evropě máme teď takovou situaci. Možná v těch autech hodnotili, že je užitečnější být ve Vídni.
Za to, že je z ČR montovna nemůže Klaus, ale Zeman, který vytvořil investiční pobídky na montovny, rozprodal banky a další socialistický hnus. Tohle Klaus nikdy nechtěl. Privatizaci Škodovky chápu, jinak neměla šanci přežít. Kuponovka taky nebyl špatný nápad, ale hold je to i lidech co to byli v té době.
A vlastně je zajímavé, že sám Havel byl levičák a politice moc nerozuměl. I když si ho jako prezidenta vážím. Jinak super článek, díky.
P.Pithart zase jednou potřebuje přesvědčit čtenáře i sám sebe, že to byl on a nikdo jiný, kdo tvořil moderní CZ dějiny. Přitom jediné 2 věci, jimiž Česku po 1989 opravdu „přispěl“, byly:
1) Jeho obavy vjádřené v PS, že „slyší trávu růst“. Přeloženo: jeho důrazný odpor proti zákazu komunist strany a nekompromisnímu vyřazení komunistů z politiky, jak obojí prosazoval mj Tomáš Sokol. Výsledek – znechucený T.Sokol se vykašlal na ideály i revoluci a zařídil se pro sebe. Komunisti se udrželi ve funkcích a devastují ČR dodnes.
2) To, že Pithart si o sobě myslel, že je CZ odborníkem Nr1 na slovenské dějiny+politiku, věřil nejdřív Čarnogurskému a potom Mečiarovi každé slovo, souhlasil s nimi, když dělali ze Slováků chudinky utiskované a vykořisťované zlými Čechy, a ochotně prosazoval ve vládě i v PS všechny extrémy, které M. požadoval. Vůbec nechápal, že jediné, oč M. jde, je samostatný slovenský štát a že požadavky stupňuje ad absurdum v naději, že CZ straně dojde trpělivost a sama přijde s návrhem na rozdělení CS. M. chtěl slovenský štát, aby si z něho udělal svůj osobní pašalík. Současně ale nechtěl být tím, kdo vyvolal rozdělení CS.
Ač je to dlouho, na debatu si pamatuji. Pokud opravdu někdo vyčníval formou i i relevantními argumenty, byl to Šimon Pánek.
A bylo to, když se díváme zpětně ,opravdu to nejlepší, ten přijaty kapitalismus reprezentovaný Klausem a jeho kuponovou privatizací ,myslím že Mlynář by to nepřipustil,na rozdíl od Havla.
Pan Pithart nás na stará kolena obdařil různými pikantnostmi z historie tzv. Sametové revoluce. Jako beletrie se to čte dobře, ale mám takový pocit, že autor dosti nekriticky nadhodnocuje svůj „spasitelský“ význam v dějinách. Tady například prý jenom on svým heroickým intelektuálním výkonem zvítězil v debatě K.O. a tím pomohl Havlovi na Hrad. Bez Pithartova génia bychom prý prvním porevolučním prezidentem měli profláklého exsoudruha Mlynáře, který by ruskému carovi Gorbačovi nejspíš zobal z ruky.
Nebýt Gorbačova tak by Pithart mohl je tak šoupat nohama.Jedině změna ve vedení KSSS pomohla ke změně v bývalém východním bloku.
Tohle nebyla revoluce, ale umělé předání moci od jedněch komunistů, veksláků a Stbáků těm stejným….a kupónová privatizace? No comment
Tak zase pár nových, nebo i zapomenutých informací. Bohužel slušnost a místy asi i naivita Havla, Pitharta a dalších zapříčinila, že se k moci postupně dostali narcisti jako Klaus, Zeman, Topolánek, pak nuly jako Paroubek, a slovenský estébák Bureš to vyšperkoval. Havel si žil ve svém obláčku, ze kterého byl brutálně sestřelen prvně jmenovanými. Pak prozřel a raději odešel, avšak nechal zemi napospas zlodějům. Od jeho doby tu nebyl nikdo, kdo by tomu byl schopen ¨nějak oponovat, a tak jsme tam kde jsme.
Já mám v paměti diskusi Mlynáře s (jestli se nemýlím) Pavle Tigridem a jako tehdy ještě „osmašedesátník“ jsem „fandil“ Mlynářovi, ale musel jsem uznat, že Tigrid byl lypší, klidnější, s lepší argumentací. Na žádnou jinou Mlynářovu diskusi si nepamatuji.
Všechno bylo už předem dáno.Soudruzi se dohodli o ,,beztrestnosti“ za předání režimu pro ,,disidenty“.Bývalý soudruh Dubček ,(který si myslel) že bude pezident,posloužil pouze jako kašpárek z PRAŽSKÉHO JARA r.1968. Nejsem věřící,ale věřím,že tak to bylo.Jsem r.1955
P.S.-překlep v mailové adrese…….a už jsem vyjádřil dříve názor svůj k tématu jinému a nebyl publikován,asi nevhodný názor čekal na schválení,které nebylo samozřejmě schváleno.
Svoboda slova názoru odešla na dovolenou den před silvestrem89. Pokud je komentář ideologicky vhodný ve veřejném zájmu je za 3. hodiny na „place“. Pokud nevyhovuje veř. zájmu i povinné ideologii je přidán za 30.hod, to možná.
Pleteš si soudruhu svobodu slova s tvou svobodu stbáka mlátit demonstranty.
Ty jsi taky amorální čern..ík Pithart ? Já si ho pamatuji z maringotky, měl se jak vepř v kukuřici a dnes PRÝ disident, velmi úsměvné
A jak jste se měl v té maringotce vy honzo? Podle vašich příspěvků soudím, že jste musel mít ještě něco lepšího než kukuřici a že do té maringotky jste pouze občas nahlédl, abyste zkontroloval personál.
V roce 1987 mi důstojník STB říkal: „Havel bude prezidentem, co budete chtít dělat vy?“ Nabídl mi odjezd do Švýcarska a návrat po bramboračce jako „zahraniční investor“. Nechápal, že jsem skvělou nabídku odmítl. „Už se nic nepodepisuje, nemusíte se bát, jen budeme kamarádi.“ Když jsem odmítl spustil: „To vy jste ten co nás chce v nové době věšet na lucerny?“
(V roce 87 už STB rozdávalo posty pro „ty rozumnější“ do nové doby.)
A tyhle pohádky synků z dobrých bolševických rodin jako je Sládeček jsem ani nedočetl.
A proč s tím vylezáte až nyní, pane Pitharte ?
Alibistou byl Pithart vždy, ale taky nefér osoba ! Který má velkou vinu na úpadku morálky politiků i národa po tkz. sametce89. Přitom to byl puč chystaný u StB. Režim zůstal stejný jen se vyměnila jména komunistů
Že se pouze vyměnila jména komunistů? No, jedno jméno přece jen zůstalo honzo. To vaše.
Skvělá zpověď. Po 35 letech si konečně skládáme mozaiku o komunistické hydře, právě v době, kdy opět vytahuje svá chapadla. Nepoučitelní – nezničitelní. Skoro by se chtělo vykřičet to Fučíkovo: „LIDÉ BDĚTE!“ Jenomže to by se musel i Fučík polepšit!