Zdeněk Mlynář zemřel ve Vídni v roce 1996. Na jeho pražský pohřeb přijel i Michail Gorbačov. Nevěděl jsem to. Šel jsem Valdštejnskou ulicí hlavu skloněnou k zemi tam, kde chodník je nejužší. Tak se stalo, že jsem doslova vrazil do tohoto někdejšího Zdeňkova kolejního druha. Kdosi nás představil a on vzal moji hlavu do dlaní, zahleděl se na mě a prudce poceloval. Rusové nepolíbí, pocelují. Až se člověk lekne. Možná, že už jen já vím, jaké měl kdysi Gorbačov se Zdeňkem plány. Protože jako jediný jsem byl na obou stranách do těch plánů bezděky zatažen, vzpomíná v následujícím textu Petr Pithart.

Vraťme se do bodu, kdy jednání s mocí (s komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem) spěla ke konci. Dohoda na složení federální vlády byla hotova. Koordinační centrum Občanského fóra bylo spokojeno. Jiří Dienstbier, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý a ostatní už měli funkce klíčových ministrů zajištěny.

Přitom s KSČ, s jeho novými funkcionáři, jsme vůbec nejednali – od 17. listopadu. Reálnou moc představoval už jen jediný: premiér federální vlády Ladislav Adamec, který se odstřihl od většiny členů své vlády – byli to podle něho neschopní zbabělci. S výjimkou Mariána Čalfy a ministra obrany. Mlčky zůstával stát ještě Gustáv Husák.

A pak přišlo 5. prosince 1989 pozvání od Karla Urbánka, koncem listopadu zvoleného generálního tajemníka KSČ, do Špalíčku (hlavní štáb Koordinačního centra Občanského hnutí, jak jsme si bojovně říkali).

Šli jsme ze Špalíčku pěšky, pěkně v řadě, jako páni kluci, bylo nás ale sedm, poněkud rozjaření, na očích udivených Pražanů, přes celé Příkopy. Šli jsme si prohlédnout představitele poražených, kteří se nám sami nabídli: přijďte se na nás podívat…

Den před tím se vrátil s Moskvy, kde se setkal s Gorbačovem. Čtrnáct dní před tím absolvoval podobnou utajenou cestu do Moskvy Ladislav Adamec. Nevěděli jsme, že ten druhý si jel pro požehnání: zkusím se ucházet o prezidentkou funkci! Vrátil se však s prázdnou.

Nesmysl, nikam nejdeme, říkali jsme si; pro nás oni přece neexistují, všechno podstatné je už dohodnuto, proč se máme zahazovat s nějakým – cože, jak se vůbec jmenuje? To byla naše reakce na to pozvání.

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Páni kluci na Příkopech

To by ale nesměl být Havel. Říkal něco ve smyslu: „Já vím, je to tak, ale mně to by to strašně zajímalo, koho voni si zvolili, jakej typ, s jakou minulostí, vodkud…, promiňte, ale to přece je zajímavé, ne?“

Neměli jsme momentálně žádné jiné jednání, a tak jsme nakonec Václavovi kývli. O co šlo? Už o nic. A tak nás zpětně zase vidím! Václav Havel, Petr Miller, Ján Budaj, Milan Kňažko, Michael Kocáb, Vladimír Hanzel, Stanislav Milota a já.

Šli jsme ze Špalíčku pěšky, pěkně v řadě, jako páni kluci, bylo nás ale sedm, poněkud rozjaření, na očích udivených Pražanů, přes celé Příkopy. Šli jsme si prohlédnout představitele poražených, kteří se nám sami nabídli: přijďte se na nás podívat…

Celé se mně to zdálo divné. Jaksi nezvyklé, nepravděpodobné. Ale Václav byl v dobrém rozmaru. A slunce zalévalo Prahu sluncem. Proč? S KSČ nebylo o čem jednat. A já si navíc přál, abychom to dokázali i tím, že se jich nedotkneme ani dlouhým klacíčkem…

Byli jsme pozváni do Orientálního salónku Obecního domu na náměstí Republiky, bylo 6. prosince 1989 devět ráno.

Jen jeden člověk v Praze věděl, že dvě vládní ambasádní Tatry už vyjely z Vídně do Innsbrucku. Protože počasí, zejména v Alpách, bylo velmi velmi nevlídné. Závěje a dvacetistupňový mráz. Hlavně bylo potřeba dojet potom včas z Innsbrucku do Prahy – odpověď na otázku proč a kdo ve voze seděl, se dozvíte brzy, níže v textu.

Karel Urbánek, úsměv na tváři, nám šel s napřaženou rukou vstříc. Něco držel v druhé ruce. Co to může být? No, to by mě tedy nenapadlo! Hned první slova: kdybyste byl tak laskav, pane Havle, a podepsal byste mi vaši knihu?

Byl to Dálkový výslech, kniha – rozhovor a s Karlem Hvížďalou. Kde to vzal? říkám si; ale vždyť oni mohli všechno… Havel, jako vždycky rozpačitý, se mu do knihy podepsal. Bylo to čitelné podrobující se gesto. Představili jsme se a Vláďa Hanzel automaticky umístil do středu stolu malý magnetofon s červenou žárovčičko a zapnul jej.

Otíkova cesta do čela KSČ

Urbánek se na Havla zoufale podíval: Ale to ne, to prosím ne, já vám chci, pane Havel, něco říci soukromě. Oba začali mektat: Ale to my nemůžeme, pane Urbánku, to my tak děláme vždycky, aby se pak nemohlo…, ale já vám chci říci něco o sobě…, no tak co budeme dělat, Vláďo…, ale když já vás kvůli tomu pozval…, to je teda malér, co myslíš, Vládo…, pane Havel, jen chvilku… Měkota Havel konečně dal pokyn Hanzelovi… Tak to tedy ještě nezapínej… Tři minuty nejsou tedy nahrané.

Ale já si je pomatuji: „Abyste věděl, pane Havle, já tu funkci nechtěl, jsem z katolické rodiny, tedy, opravím se, jsem z bigotně katolické, já léta ministroval. Já už předtím z Bojkovic nechtěl, z toho mého nádraží na kraj, do Brna, víte, já to nádraží miloval a měl jsem to tam tak upravené, všichni kolem to říkali, nechoď, Karle… Kytky na peróně se mi tam z květináčů plazily až na zem, ale když soudruzi pořád naléhali, musíš, musíš na kraj, no a pak zase z Brna do Prahy, musíš, musíš. No a teď mě zvolili generálním tajemníkem…“

Vzpomněl jsem si tehdy na Otíka z Vesničky mé střediskové. Taky nechtěl do Prahy, a taky holt musel…

Mohu vás požádat, abyste panu Havlovi vyřídil, že se soudruh Urbánek omlouvá, že nemůže dnes večer přijít, že místo něho přijde soudruh Mohorita? A odkráčel.

A pak už bylo zapnuto. „To není pravda, že mám vilu, mám takovej, no, nevím, ale vila to není, jsou toho plné noviny, samé pomluvy, zoufal jsem si, až jsem se chtěl zastřelit. Ale vila to není. Je to barák, zabavenej v exekuci… A mám chatu, to mám, ale z heraklitu, za deset tisíc. A auto, které bylo tři roky v půjčovně…“Já mu v tu chvíli věřil a říkal si, že ten Urbánek není ani tupec a asi ani hajzl.

Bylo ticho, byly rozpaky. A pak už prázdná řeč o ničem, co by jako být mělo a co nemělo. Skoro všechno přitom bylo už rozhodnuto. Mimo Bojkovice, mimo Brno, i mimo Vokovice. Přesná adresa byla v lidové verzi vokovická Sorbona, tam bylo jejich nejvyšší učiliště, tam se usnesli, že celé vedení vymění.

Jakeše sundají a do čela zvolí poslušného Otíka, svědomitého výhybkáře a potom náčelníka stanice. Který vilu po emigrantovi asi opravdu nemá. A ještě, nemotorně, jak to měl připraveno, ale nevěděl, kam to šoupnout, ze sebe vytlačil: „Velmi si vážím myšlenky Vánoc“.

Urbánkova habaďůra

Proto jsme tam byli, aby tu pohádku o slušném, ukázněném soudruhovi převyprávěl? To nemohlo být všechno! Nebylo. Urbánek se dlouho nadýchával a pak konečně z něho vypadlo to hlavní: Já nevím, jestli mohu, já bych vás, pane Havle… Ten ho pobaveně povzbuzoval: No tak ven s tím.

„Kdybyste souhlasil s tím, že bychom se sešli před televizními kamerami u kulatého stolu a tam si vydiskutovali všechny ty otázky, ukázali se celému českému národu. Třeba zítra odpoledne, tak nějak lidsky. To bych byl moc rád, ale nevím, jestli vy byste byl ochoten…“

Havel zůstal chvíli překvapen, pak se usmál a řekl: „A to je všechno? Kvůli tomu jste nás sem pozval?“ Ano, to je všechno pane Havle, zněla odpověď s pokračováním: „A kdybyste, pane Havle…? Co takhle zítra večer?“ Oba pánové se tedy dohodli, že zítra večer. Já skoro nic neřekl, jen mně tu něco nehrálo. Proč tak narychlo, hned zítra?

Druhý den hned po šesté ráno, jako vždycky v těch dnech, jsem byl před Špalíčkem dole na Václaváku. Dům byl ještě zamčen. Asi jsem měl službu a musel tam být tak brzy. Přede dveřmi stál vysoký muž v černém dlouhém kabátě, staromódní klobouk, celý zasněžený. Jsem ten a ten, posel soudruha generálního tajemníka Urbánka. Mohu vás požádat, abyste panu Havlovi vyřídil, že se soudruh Urbánek omlouvá, že nemůže dnes večer přijít, že místo něho přijde soudruh Mohorita? A odkráčel.

Věděl jsem, že je to drzost, že nabídka je nepřijatelná. A taky jo. Co si to dovoluje! Václav Havel byl autenticky rozčilen. Až vzteklý. Já, s tím Mohoritou? To je tedy úkol pro tebe, Petře.

Známý hlas z podzemí

Já poslechl. Kdyby mně to rozkázal kdokoli jiný, neuposlechl bych, abych byl diskusním partnerem tohoto pozdního odpadlíka.

Vasil Mohorita, dlouho hlava Svazáků (Socialistického svazu mládeže), byl jeden z těch mladších (ročník 1952), kteří se opatrně snažili odpojit se od staré gardy. Spíše dikcí než činy. Věděli, že režim je před zhroucením, ale na zásadní obrat, k otevřené vzpouře na lodi Bounty, se neodhodlal.

Tehdy už byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ, nejvyššího orgánu KSČ. Asi ho mrzel ten nevděk: do jeho opatrné vzpoury nezasvěcení studenti na Václavském náměstí volali „Mohorita od koryta“. Byl pro ně, jako představitel komunistického svazáctví, zosobněním kariérismu. Zasvěcenými byli on a natvrdlejší Miroslav Štěpán (1945) pokládáni za možné budoucí „progresivní křídlo“.

Rozhodl jsem se vzít si s sebou posilu, parťáka, Šimona Pánka, v listopadu a v prosinci 1989 jednoho ze dvou nejvýraznějších studentských vůdců. Dnes už tři desítky let stojí v čele po celém světě renomované neziskovky Člověk v tísni.

Ale do televizi nepřišel ani Mohorita! To už jsem tušil, že se něco vážnějšího děje. Padli jsme do nějaké léčky? Navíc nám tam řekli, že debata bude trvat až do úplného vyčerpání. Ano, ale debata Urbánek–Havel? Zvažoval jsem, že se se Šimonem otočíme na patě a vzdálíme se. Ale tolik lidí na ni zřejmě čekalo, na první „ideové“ střetnutí tváří v tvář!

Ti dva byli na Lomonosovově univerzitě mnohem víc než kamarádi z kolejní chodby. Byli to velmi blízcí přátelé, prý chodili i za stejnými děvčaty…

Z dálky v podzemí Československé televize jsem uslyšel nezaměnitelný hlas, který jsem dobře znal, ale už dobrých patnáct let neslyšel. To je přece Zděněk Mlynář! Ale ten je přece v emigraci, v Innsbrucku na univerzitě, přednáší tam politologii. Od 17. listopadu se tady jednou mihnul, pozdravili jsme se na schodech Laterny, prý mluvil chvilku s Havlem.

Spolužák Michaila Gorbačova

Mlynář byl právník, posléze neformální hlava osmašedesátníků, reformních komunistů, daleko nejvzdělanější, nejinteligentnější z nich. Autor Akčního programu KSČ z dubna 1968. Vtipný, cynický.

Toho 5. ledna 1968 v poledne – rádio právě hlásilo, že dramatické „Lednové plénum“ skočilo pádem Novotného – jsem se ho ptal, co je ten Dubček zač, jestli je to dobře, nebo špatně. Odpověděl se smíchem: Jak pro koho, milý Petře. Ty znáš moji ruštinu, víš, že jsem v Moskvě studoval pět let, já se se svou ruštinou uživím, mohu být docela dobře tlumočníkem velitele sovětských okupačních vojsk, ale jak já znám ruštinu tvoji, s tebou to bude asi horší…

A celou dobu se chechtal. On už v den, kdy sundali Novotného a začalo Pražské jaro, tušil dosti přesně, jak to asi dopadne. Ale samozřejmě si to nepřál! To byl ten jeho inteligentní cynismus, který tu neměl obdoby. Nechal se zvolit tajemníkem a určitě dělal všechno pro to, aby se to nestalo.

Stalo se, jak pravil. Pak podepsal Chartu 77 a stál se obětí estébácké akce Asanace (snaha donutit nejvýznamnější chartisty dennodenním šikanováním k emigraci).

Zdeněk se stal rychle jedním z intelektuálních vůdců evropského protimoskevského komunistického hnutí – říkali si „eurokomunisté“, po domácku, s jistou dávkou odstupu „euráci“. Patřili mezi ně tak seriózní lidé, jako Slánský ml., Jiří Dienstbier, Jan Urban, historik Miloš Hájek, politik Jiří Hájek.

Říkali si posléze Obroda. To už byl Mlynář „odemigrován“– těsně před tím než jeho kamarád Gorbačov, právě že tehdy už Mlynářem podstatně zkažený, se dostal do vedení KSSS. Brzy spolu začali vést super konspirativní korespondenci Kreml–Innsbruck.

Ti dva byli na Lomonosovově univerzitě mnohem víc než kamarádi z kolejní chodby. Byli to velmi blízcí přátelé, prý chodili i za stejnými děvčaty…

Byl to Mlynář, který Gorbačovovi otevřel oči. A to tak, že hodně! Čehož jsme byli svědky, když stanul v roce 1986 na vrcholu moci. Perestrojka a glasnosť a všechny ty nám nedostupné poloviční pokroky – co bychom tenkrát za ně dali! A pak – oponou trhnul svět – a jeden byl v Moskvě v Kremlu a druhý v Innsbrucku, kde přednášel všechny ty buržoazní pavědy.

„Šestsetřinácky“ do Innsbruku

Zdeňka Mlynáře jsem dobře znal. Od roku 1966 jsem byl tajemníkem (objednání noclehů v horských hotýlcích, autobusů, placení účtů…) Interdisciplinárního týmu Československé Akademie věd pro reformu politického systému. Byla to parta, kterou si Mlynář mohl svobodně vybrat, komunista nekomunista, která skoro tři roky naprosto svobodně hledala možnosti, jak změnit mocenský systém, přičemž většina věděla, že jej nemůže zbourat.

Vždycky jsme na tři dny vyjeli z Prahy a diskutovali jsme o dílčích studiích, které jsme pro vnitřní potřebu psali. Propsali jsme se až k opatrně formulovanému politického pluralismu, ale tak, aby to bylo pro mocné v zemi přijatelné. Řešili jsme „kvadraturu kruhu“, jak to tenkrát popisoval Pavel Tigrid.

Pak 5. ledna 1968 padla Novotného garnitura, následně přijely tanky, jak Mlynář předvídal, a bylo po bádání. Pak byla Charta 77, Zdeněk v Innsbrucku a teď ho slyším z dálky na chodbě televize před studiem.

Co on tady dělá? Ještě před třiceti hodinami prosil Havla o to místo tady náčelník stanice, pak tu měl být mládežník… Asi je chytla rýma nebo co, ale Innsbruck je přeci daleko, Alpy navíc hlásily zaváté silnice, mrazy minus dvacet… To vůbec nedává smysl!

Zdeněk byl stále agresivnější. Byl jsem z toho nešťastný, ale když nás pak začal mistrovat, poučovat jako žáčky, že to děláme všechno špatně, že máme dát komunistické straně ještě šanci, že jsme moc radikální…

A Zdeněk před studiem vyprávěl, jaká to byla strašná cesta. Ale že mu naše ambasáda ve Vídni poslala do Innsbrucku na cestu dvě velvyslanecké limuzíny.

Proč dvě, zapojil jsem se logicky do debaty na chodbě jako kdybychom se viděli včera, a ne před patnácti lety. Proč dvě? Proč se ambasáda do tohoto podniku vůbec zapojuje? No, muselo se to jistit, co kdyby měla jedna poruchu! A představ si Petře, jako na potvoru měla, dvě, uvízli jsme. Byla to dřina a nervy.

Mluvil ale podivným, nepříjemným hlasem, akcentovaným, překotně. Moc hlasitě a moc rychle. Bylo mně to nepříjemné. Jako když berete a přeberete něco na povzbuzení. Začal jsem tušit, že auta na dálku řídil sám Gorbačov.

Náhradníkem ve vysoké hře

Ve studiu jsem seděl s Pánkem, k Mlynářovi naproti přisadili představitele Obrody, to byli vyloučení reformní komunisté, kteří tu zůstali a někteří z nich chystali nějaký lepší Obrodný proces, poučenější Pražské jaro. Prostě ti „euráci“. Debata byla stále ostřejší, já se Šimonem hájil představy Občanského fóra, které věru nechtělo repete toho, co překazily tanky.

Zdeněk byl stále agresivnější. Byl jsem z toho nešťastný, ale když nás pak začal mistrovat, poučovat jako žáčky, že to děláme všechno špatně, že máme dát komunistické straně ještě šanci, že jsme moc radikální…

My jsem se s Pánkem nedali. Já byl ve formě a vůči o dost staršímu kdysi kolegovi a skoro příteli jsem šel taky hodně tvrdě. Jednu dobu jsme na sebe skoro křičeli. Televizáci hlásili, že sledovanost je maximální. A že prý mají hlášení, že se na nějakých dvorech pálí dokumenty, asi estébácké.

Byl to vlastně první otevřený souboj možných „moderních“ komunistů a rodícího demokratického občanstva po 17. listopadu. Nevím, jestli mi to začalo docházel už v tom studiu, ale jedno jsem věděl: tady se hraje nějaká vysoká hra televize, Ministerstva zahraničí, nového vedení KSČ, a já v ní uvízl…

Byl jsem tou dobou nikdo, lidé mne vůbec neznali, byl jsem vlastně náhradník a ocitl jsem se v tom studiu v důsledku nečekaných změn v osobách a obsazení.

Kůň Michaila Gorbačova

Ale ten nejdůležitější tu dosud chyběl. Co s tím? Ve skutečnosti věděl, že bude v televizi o den dříve, než jsem to věděl já. Ještě před tím, než si Urbánek řekl Havlovi o společný rozhovor. Bylo to den po návštěvě Gorbačova v Moskvě, o které jsem nevěděl.

Tou dobou už totiž musel být Mlynář na cestě. A Urbánek věděl, že se ten večer bude jenom dívat na televizi, právě tak jako to věděl Mohorita. Oba věděli, že jsou vějičkami na Havla: na toho, koho, jak doufali, chartista s mezinárodní autoritou Mlynář politologicky v diskusi porazí.

Havel měl tehdy preference pod dvě procenta, nejvyšší měl Dubček, pak Valtr Komárek, Ladislav Adamec. Ale jak nového, z klobouku vytaženého emigranta ukázat lidu? Tohoto moderního, osvíceného myslitele západního střihu. Vlastně od pohledu frajera.

Diváci byli od rána informováni, že se večer Havel setká s novým šéfem komunistů. Až do poslední chvíle nevěděli, že bude představen kandidát na prezidenta – jak si to asi pošetile představoval Gorbačov!

Ale kdo by si tenkrát vzpomněl na emigranta Mlynáře? Každý stý? Bylo proto třeba ho dostat v hlavním vysílacím čase na obrazovky. Ukázat ho jako moderního člověka západního chování, rozhledu, vzdělání, styků…

To přece nebylo beznadějné, že takového by mohli někteří lidé docela dobře volit – místo profláknutého Alexandera Dubčeka, Ladislava Adamce, možná i místo Havla!

Petr Pithart: Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad

Nezapomeňme, že ve Federálním shromáždění byl na spadnutí ústavní zákon o změně nepřímé volby na přímou (podaný pohotově zbytkem komunistických poslanců ještě před druhou, masovou kooptací). Říkali tomu referendum.

Havel měl tehdy preference pod dvě procenta, nejvyšší měl Dubček, pak Valtr Komárek, Ladislav Adamec. Ale jak nového, z klobouku vytaženého emigranta ukázat lidu? Tohoto moderního, osvíceného myslitele západního střihu. Vlastně od pohledu frajera. Docela elegantního chlapíka.

A tak se připravila tahle sofistikovaná erární operace. Vlastně skoro zpravodajská. Urbánek to měl nalíčit tak, aby televize mohla k Havlovi pozvat důstojného partnera – to nejlepší, co tu bylo k mání. Jenže to nejlepší bylo daleko a Alpy byly zaváté. Šlo o každou minutu.

Urbánek se tvářil jako milius, pochleboval Havlovi, vážil si myšlenky Vánoc. Ale Zdeněk byl nakonec v televizi nesnesitelný – určitě nejen pro mne. Mentorský. Jakého jsem ho neznal.

A já byl ve formě. Gorbačova naděje, že jej – s Urbánkovou pomocí – představí občanům Československa a pomůže tak svému příteli k funkci prezidenta, nebo aspoň k funkci šéfa zdejšího prvního z komunistů, hasla.

Poslední pokus matky Rusi

Třetí den se v novinách psalo, že teprve včera (debata skončila v půl druhé v noci!) byl v přímé konfrontaci poražen polistopadový reformní komunismus. Byl jsem najednou – někdo. Díky kolegovi, příteli z dávných dob. Možná spíše kvůli jeho indispozici.

V noci mě čekala rozčilená žena Drahomíra. Stála uprostřed pokoje a ucedila: Petře, to jsi přehnal! Druhý den ráno mě ale ve štábu OF Václav Havel nechal vytleskat: „Zatleskejme Petrovi za včerejší statečný boj s komunisty.“ A já se přitom obával, ze mi vyčiní  za to, že jsem se nedokázal ovládat.

Kdyby se komunistická intrika povedla a před kamerami by se setkali Havel s Mlynářem, KSČ by posílila a Havlova kandidatura na prezidenta (ohlásil ji až za osm dní) by nejspíš oslabila.

Havel si nepřál svobodné vznikání a zanikání politických stran; nechtěl, aby se Občanské fórum stalo řádnou politickou stranou; Havel také přiznával, že nerozumí rozdílu mezi většinovým a poměrným volebním systémem. V elementární politologické rozpravě s Mlynářem by tak asi neobstál. Všechno se pak mohlo odvíjet jinak.

Mám tohle všechno nějak dokazovat? Fakticita je nesporná. U počátku toho byl jen Václav Havel, pak ten ranní zasněžený posel, Vasil Mohorita a taky ty zasněžené Alpy a dvě erární „šetsettřináctky“. A dnes již nebožtík Gorbačov, který toho tolik myslel dobře. A tedy také já, který to všechno bezděky pospojoval tím, že jsem je všechny znal. Nakonec i toho Gorbačova.

Stojí to všechno za řeč? Určitě přinejmenším jako ukázka, jak si v převratných dobách každý vzpomíná na něco jiného, vzpomíná si na to jinak, anebo jak si nikdo raději nevzpomíná na nic.

Já si tedy vzpomínám na poslední pokus matky Rusi opatřit nám vlastně nevinným trikem nového prezidenta: záměnou, jak v nějaké italské komické opeře.