ROZHOVOR. „Média nejvíc ohrožuje chybějící byznys model a to, že jsou odkázaná na veřejnou podporu. Kvůli tomu jsou méně odolná vůči politickému vlivu,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org zkušený rakouský moderátor a mediální manažer Michael Fleischhacker. Že média, pro která pracuje, vlastní miliardář Dietrich Mateschitz, nevidí jako handicap, ale jako výhodu.

Michael Fleischhacker do Prahy přijel na konferenci Prague Media Point (Foto: Facebook MF)

Fleischhacker už několik let moderuje politickou talkshow v televizi Servus TV.

Spíše než jméno majitele televize Dietricha Mateschitze si lidé v Česku vybaví celosvětově úspěšný energetický nápoj, na němž zbohatl – Red Bull. 

Firma Red Bull je známým podporovatelem a sponzorem zejména extrémních sportů, do miliardářova portfolia ale patří i „mediální divize“, byť je v porovnání třeba s portfoliem svěřenského fondu Andreje Babiše skromná.

Kromě komerční televize a časopisu do ní spadá i webový projekt Addendum, který včetně produkce videoobsahu zaměstnává zhruba 60 lidí a chce být „tím, co v rakouských médiích zatím chybělo“. Publikuje týdně jedno téma rozložené do řady příspěvků, včetně videí.

„Kdyby chtěl mít na nás vliv, založil by prostě další firmu. Ale on nás zahrnul do samostatné nadace, protože ví, a sám to říká, že budeme zpracovávat i témata, se kterými by třeba nesouhlasil,“ popisuje novinář Fleischhacker spolupráci s jedním z nejbohatších mužů planety (časopis Forbes řadí Mateschitze na 37. místo v celosvětovém žebříčku miliardářů, Babiš je pro srovnání na 456. místě, pozn. red.).

Dopolední koncert? Ale jděte…

Byl jste ve vedení dvou hlavních seriózních deníků v Rakousku, v Der Standardu jako zástupce šéfredaktora, v Die Presse i jako šéfredaktor. Co vede novináře s takovým životopisem k tomu, aby šel do čistě komerční televize? Proč pro vás nebyla první volbou třeba veřejnoprávní ORF?

Protože se mě neptali. Kdyby mi nabídli vedení diskusního pořadu, těžko teď říct, co bych odpověděl. Na druhou stranu mám pro soukromá média určité sympatie, protože myslím, že způsob, jakým veřejnoprávní ORF (spojená televize a rozhlas veřejné služby v Rakousku, pozn. red.) dominuje rakouskému trhu, není dobrý.

Není to ale věc publika, kterému to prostě vyhovuje? Rakouské a s ním úzce spojené a mnohonásobně větší německé publikum je považované za hodně konzervativní. Koneckonců v Rakousku stále neexistuje celoplošná čistě zpravodajská stanice, ani televizní, ani rozhlasová. A když si v autě dopoledne naladíte třeba stanici Ö1, ozve se hodinový koncert těžké, vážné hudby…

To je ale krásné klišé. Myslím, že se rakouské publikum vůbec neodlišuje od toho v jiných zemích. Posluchači, diváci a čtenáři médií jsou konzervativní už z povahy věci, člověk přece pořád sleduje ty stejné pořady, čte stejné noviny, ke kterým si vypěstoval důvěru a na které si zvykl.

Jak do toho zapadá známý rakouský fenomén, jeden z nejsilnějších bulvárních deníků na světě, měřeno poměrem nákladu a počtu obyvatel, tedy Kronen Zeitung (denně ho čte přes dva miliony lidí v zemi s 8,5 miliony obyvatel, pozn. red.)? Rakušané milují svůj bulvár, jsou tedy konzervativní, ne?

I v Rakousku se mediální trh začíná drolit, ale Rakušané byli dlouho zvyklí na silné mediální značky. Třeba deník Der Standard vznikl teprve před třiceti lety. V oblasti elektronických médií fungovala dlouho jen veřejnoprávní televize s rozhlasem. Liberalizace mediálního prostředí přišla mnohem později než v Německu, a proto jsou ty podíly „starých hráčů“ na trhu tak velké. S postupující digitalizací se to rychle změní na úroveň obvyklou jinde v Evropě. Skutečně si nemyslím, že to má co dělat s nějakým speciálním konzervatismem Rakušanů. Kdyby každý seděl dopoledne doma a poslouchal koncerty na rádiu Ö1, mělo by jinou poslechovost než těch současných deset procent trhu.

Dřív, než vynalezli internet

Od loňského roku je koaličním partnerem v rakouské vládě i strana Svobodných. Kromě toho, že má blízko ke krajní pravici, spolupracuje také s tzv. alternativními médii v Rakousku. Ta kromě blízkosti ke krajní pravici šíří často také prokremelské vidění světa, jak to známe z podobných mediálních projektů i z Česka. Projevil se nástup Svobodných přímo do vlády nějak i na celostátní mediální scéně?

Ne. Portál unzensuriert.at (blízký Svobodným, podobá se některým českým dezinformačním webům, pozn. red.) existuje už dlouho a stranická televize Svobodných FPÖ TV také. Svobodní navíc už jednou ve vládě byli, mezi lety 2000 a 2006, a to bylo ještě takříkajíc „před vynálezem internetu“. V té době docházelo k velkým střetům mezi stranou a veřejnoprávní ORF, která sama sebe viděla jako nezávislou instituci, ale přesto byla pod silným politickým vlivem dvou do té doby dominantních stran v Rakousku, sociálních demokratů a lidovců. Proto Svobodní mohli na ORF snadno útočit.

Takže jestli se nástup Svobodných v něčem odráží, je to v obsazování politických postů v ORF. Ostatních médií se to ale týká jen málo. Možná jen naopak levicově-liberální média, jako třeba deník Der Standard, zkoušejí profitovat z aktuální situace podobně jako v USA New York Times a další deníky, tedy že se prezentují jako opozice k populistickým politikům.

Minimálně do ORF se ale Svobodní opírají stále velmi ostře…

Ale mnohem méně než dřív. Kdysi útočili mnohem silněji, v určitou chvíli ale pochopili, že veřejnoprávní média nepotřebují a že své publikum osloví i skrz „svá“ média.

Dobře, ale letos na jaře třeba šéf Svobodných a vicekancléř Heinz-Christian Strache označil veřejnoprávní televizi za „místo, kde se ze lží stávají zprávy“ a nejpopulárnějšího moderátora publicistiky Armina Wolfa za lháře. ORF i moderátor vicekancléře žalovali, on se nakonec omluvil a zaplatil odškodné. To je pořádný útok politika na novináře, ne?

V ORF to udělali správně a taky pro ně dobře dopadlo. Celé bych to ale nepřeceňoval, vzrušilo to hlavně mediální bublinu. Populární moderátor, který i na sociálních sítích silně ventiluje svoje politické postoje, tohle musí vydržet.

Kdo je to oligarcha?

Před rokem jste v Rakousku spustil novinářský projekt Addendum, s podtitulem skrytým v překladu z latiny – „to, co chybí“. Co tedy podle vás chybí rakouské mediální scéně?

Byla to určitá reakce na postupnou ztrátu důvěry lidí v tradiční média, kterou sledujeme všude ve světě. V německy mluvících zemích tenhle pocit nedůvěry kulminuje v označení „lügenpresse“ (lživý tisk nebo lživá média, pozn. red.), které se někde vžilo. Já si ale nemyslím, že to je správný pojem, protože se podle mě v médiích záměrně nelže. Je to spíš pocit neúplnosti, který řada lidí má, pocit, že „tohle není všechno“, že „mi něco zamlčují“.

Žádné médium na světě ale nedokáže „informovat úplně o všem“…

Ne, ale jde o společensky kontroverzní témata, která lidi zajímají. Dnes jsou to, řekl bych, hlavně otázky přerozdělování bohatství, sociální otázky, otázka migrace a otázka evropské budoucnosti. A v nich mají lidé řekl bych oprávněný dojem, že informace nejsou komplexní. Je to dané jednak tím, že médiím chybí prostředky pro dlouhodobější rešerši, a druhý důvod podle mě souvisí s hledáním nového byznys modelu pro média kvůli snižování příjmů z reklamy, a tím je členství čtenářů v určité komunitě. Vybudovat ji, znamená sledovat myšlení, politické názory a životní postoje čtenářů a nabídnout jim prostor v naději, že se stanou členy té komunity. A právě proto se dnes i řada tradičních médií stává více a více ideologickými.

Váš projekt Addendum je volně přístupný, za čtení článků není třeba platit. Můžete si to dovolit jen díky tomu, že máte v zádech miliardáře Dietricha Mateschitze?

Ne, určitě ne. Fungujeme díky nadaci, kterou teď financuje čistě pan Mateschitz, a také díky výnosu z našeho televizního obsahu.

Rakousko má jen 8,5 milionu obyvatel. Co udělalo s tamním mediálním trhem, když na něj vstoupil tak finančně silný hráč z byznysu? V Česku máme řadu příkladů, kdy si oligarchové koupili nějaké silné médium, s některými to dopadlo špatně, s jinými lépe. Co u vás?

Především se mi doslova ježí chlupy při slově oligarcha – kdo to je? To se přece říkalo o lidech, kteří zbohatli v Rusku během privatizace převážně kriminálními metodami a zajistili si při tom politický vliv. Říkat tohle o panu Mateschitzovi by bylo naprosto absurdní. Je to úspěšný podnikatel, který se nikdy neangažoval v politice a jeho mediální byznys má jen dvě větve. Jednak jsou to firemní média Red Bullu, která má jako marketingový nástroj třeba k intenzivní propagaci extrémních sportů. A jednak je to televize Servus TV a časopis Servus Magazin. Od začátku věděl, že tahle média nemůžou na rakouském trhu vydělávat, ale chtěl je mít kvůli jejich kvalitě a určité kultuře.

Nemusíte přesto vysvětlovat lidem, že majitel do vašeho vysílání, respektive nového webového projektu nezasahuje?

Někteří se na to ptají. A já odpovídám ne, není to problém, nikdy se nám nikdy nemíchal do práce, ani náznakem. Kdyby chtěl mít na web Addendum vliv, založil by ho prostě jako svou další firmu. Ale on ji zahrnul do samostatné nadace, protože ví, a sám to říká, že budeme zpracovávat i témata, se kterými by třeba nesouhlasil. Pochyby lidem neberu, ale čtenář nebo divák si musí udělat obrázek sám, jestli se ta nezávislost skutečně odráží v našich výstupech. Pokud ne, neděláme to dost dobře.

Média potřebují mecenáše

Máte v plánu se někdy v budoucnu finančně osamostatnit a obejít se bez finanční podpory pana Mateschitze?

Momentálně ještě nejsme tak daleko, v plánu jsou ale dva scénáře. Buď se projekt Addendum osvědčí natolik, že bude ekonomicky soběstačný, anebo se rozšíří okruh mecenášů, kteří budou vedle pana Mateschitze nadaci financovat. Tím by odpadlo to všeobecné podezření, že nás ovlivňuje. Mně osobně je to jedno. Kdybych neměl jistotu nezávislosti, nebudu to dělat.

Mluvili jsme už o verbálních útocích na novináře v Rakousku, něco podobného známe i z Česka a řady dalších zemí. V Evropské unii byli za poslední dva roky dva investigativní žurnalisté i zavražděni. Jsou novináři v Rakousku v ohrožení?

Ve fyzickém ne. Co média ohrožuje spíš, je chybějící byznys model. To, že jsou odkázaná na veřejnou podporu, což je dělá méně odolnými vůči politickému vlivu. Rakouské veřejné instituce jako centrální vláda, vlády spolkových zemí a další organizace financované z veřejných zdrojů, zadávají ročně do rakouských médií inzerci v hodnotě skoro 200 milionů eur. A to zákon nijak nereguluje. Média ty peníze potřebují, kdyby ale měla mecenáše nebo funkční obchodní model, nepotřebovala by je.

Pokud momentálně nevidíme nějakou širokou frontu na obranu médií proti zmíněným útokům, musíme se ptát proč to tak je. Jestli na té neochotě lidí bránit média nemají taky podíl sami novináři – třeba tím, že léta používali určitý „výchovný“ postup a každému, kdo myslel jinak, vysvětlovali, že se to nesmí.