„Nikdy jsem neměl komplexy, že jsem jenom „pan Thatcher“, glosoval Radim Bureš svůj život po boku advokátky a první polistopadové ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové. Jejich životním osudem se inspiroval i známý seriál Hořící keř. Radim Bureš byl ale mnohem víc než jen manžel známé ženy. Byl uznávaným dětským lékařem, spisovatelem a především posledním ze spolku Dadů. Zemřel 14. dubna ve věku 95 let.

„Byli jsme spolu 68 let bez jakýchkoliv problémů nebo námětů pro bulvár. Ona byla naprosto čistá bytost. Její velká kamarádka Jarka Moserová mi ještě před svatbou řekla: „Neboj, s Dášou se nikdy nudit nebudeš. A měla pravdu,“ vzpomínal na život po boku Dagmar Burešové v rozhovoru pro Lidové noviny Radim Bureš.

Svou ženu přežil o pět let. Skutečnost ale byla taková, že se spolu s veřejně známější manželkou nenudili navzájem. Radim Bureš byl znám svým unikátním smyslem pro humor, který jemu i Dagmar mnohokrát pomohl v dobách, které pro jejich rodinu nebyly nijak jednoduché.

Radim Bureš byl „dadským“ ministrem zdravotnictví nebo-li Jeho Exhumací zvanou Burangi. Dalšími „dadskými“ hodnostáři byla například Jeho Detonace, ministr války nebo Jeho Mystifikace, ministr informací. Foto: archiv Z. Špitálské

Dadové a bavnost

Společně s kamarády ze skautu založil Radim Bureš po válce takzvaný spolek Dadů, jehož hlavní filozofií a náplní byla „bavnost“. Její definici vysvětlil v Knize Dadové a dadština následovně:

„Bavnosti se dosahuje jak aktivní činností, tak pasivním prožitkem. Člověk si z několika možných alternativ jednání volí vždy tu, která ho více baví. Dad svou vlastní bavnost uměle podporuje tím, že vytváří lepší podmínky pro její uplatnění. Bavnost vede k moudrosti a to bezbolestně.“

„Bavnost“ si spolek Dadů, kde Radim Bureš zastával funkci ministra zdravotnictví nebo-li „Jeho Exhumace zvané Burangi“, zajišťoval nejen vymýšlením celých dějin „dadské kultury a svébytného dadského jazyka“, ale také pořádáním akcí, které byly v přímém rozporu s temným obdobím 50. let komunistického Československa.

„Tak například se Dadové vsadili s jiným recesistickým spolkem, kde byl třeba Jiří Brdečka, že musí v roce 1951 projít po Národní třídě v tak dokonalém maskování, aby je soupeři neměli šanci rozpoznat,“ vzpomíná dcera Radima a Dagmar Burešových, Zuzana Špitálská.

„Táta se převlíkl za ženskou. Říkal, že vypadal, jak stará rajda a pro dokonalé utajení mu ještě babička Charlotta zařídila doprovod jednoho postaršího pána. Jestli nakonec dostal bod, si ale už nepamatuji,“ usmívá se Zuzana Špitálská.

Hořící keř

Smysl pro humor, výlety pod stan nebo na lyže, pravidelné partičky bridže s kamarády, to bylo podle Zuzany Špitálské důležité pojítko, které rodičům pomáhalo v dobách, kdy to kvůli postojům a profesním aktivitám Dagmar Burešové neměli jednoduché.

Jako odbornice na pracovní právo zastupovala Dagmar Burešová desítky disidentů, které chtěli komunisté vyhodit z práce nebo je jinak perzekvovali, mezi nimi například Ivana Medka, Milana Kunderu nebo Karla Kyncla.

Radima a Dagmar Burešovy pojily společné zájmy. Lyžování, výlety pod stan, ale také pravidelné partičky „bridže“ s přáteli. Foto: archiv Z. Špitálské

Pro rodinu nejtěžší období pak přišlo po žalobě na poslance Viléma Nového, který veřejně šířil lživé teorie o oběti a motivaci sebeupálení Jana Palacha. O advokátní zastupování Dagmar v roce 1969 požádala Palachova matka Libuše. Na jejich první setkání vzpomínala Dagmar Burešová v knize Advokáti proti totalitě.

„Chtěla vědět jediné – zda měl čin jejího syna smysl. Ujišťovala jsem ji, že to bylo důležité gesto, sebeoběť. Nerozhodovala jsem se dlouho, zda ji budu zastupovat. Nešlo jí nevyhovět. Zasloužila si, aby se za ni někdo postavil.“

Atmosféru nastupující normalizace, okolnosti soudního sporu mezi paní Palachovou a poslancem Novým a dopady, které to mělo na Dagmar a Radima Burešovy, volně zachytil třídílný seriál televize HBO Hořící keř režírovaný Agnieszkou Hollandovou.

„Před domem hlídkovala tajná policie, rodiče chodili na výslechy do Bartolomějské, mámě na sedm let zabavili pas. Sestra nemohla nastoupit na gymnázium,“ vypočítává dopady zastupování „režimu nepohodlných“ klientů na jejich rodinu Zuzana Špitálská.

Dagmar Burešová razila obdivuhodné heslo: „Zbabělost by měla být trestná“ a oba se jím s Radimem celý život řídili. On ji podporoval jak v kariéře advokátky, tak později ministryně spravedlnosti v první demokratické vládě Petra Pitharta.

„Volal náš kamarád Ota Motejl a říká mi: ‚Byl bys pro, aby šla Dáša do politiky?‘ Řekl jsem, že jsem samozřejmě pro, předal jsem telefon Dáše a oni se domluvili,” vzpomínal Radim Bureš v rozhovoru pro magazín Lidových novin na politické začátky své ženy.

Happening s Bushem

„Já jsem to bral jako happening, obden jsem byl ve Španělském sále nebo na večeři u španělského ambasadora. Bush přijel, Thatcherová… Ne, že bych si říkal kdovíco, ale byla to legrace, koho to potká?“ glosoval první společné porevoluční roky v duchu „dadské filozofie bavnosti“.

Radim Bureš byl velmi oblíbeným dětským lékařem. Pediatrie byla jeho hlavní profesí, psal ale i detektivky. Foto: archiv Z. Špitálské

Sám měl přitom za sebou kariéru úspěšného dětského lékaře se specializací na dětskou kardiologii. „Všechny maminky do něj byly zamilované. Nejen proto, že byl strašně hodný na jejich děti, ale byl také krásný, gentleman a byla s ním strašná legrace,“ řekla o něm novinářce Marcele Pecháčkové rodinná přítelkyně Slávka Kopecká, o jejíž děti Radim Bureš také pečoval.

Kromě lékařské kariéry a spolku Dadů měl ale ještě další koníček a tím bylo psaní detektivek. Společně s Milošem Svatoněm vydal pod pseudonymem D.A. Dogg detektivní romány Akce býčí oko, Přišla jsem tě zabít můj milý nebo Případ pro Marcela, který vycházel na pokračování v novinách.

Ani po skončení pediatrické praxe Radim Bureš s péčí o druhé nepřestal. Ještě po dovršení osmdesátky dojížděl dvakrát týdně do neziskové organizace Život 90, kde seniorům poskytoval základní vyšetření a povídal si s nimi. To skončilo až s nemocí jeho ženy, která byla několik let před smrtí upoutána na lůžko, takže se pak staral už jen o ni.

Když v jednom z mála rozhovorů, které s Radimem Burešem vyšly, padlo téma, jestli neměl pocit, že by žil ve stínu své manželky, odpověděl upřímně: „Přemýšlel jsem, jestli jsem měl někdy pocit, že jsem submisivní, Dáša dominantní… ale nic takového nebylo, byl to ohromný život.“