Autor mnoha vysoce ceněných odborných i populárních publikací, v 90. letech jeden z nejhlasitějších kritiků Klausovy hospodářské transformace a velký obdivovatel Tomáše Bati Milan Zelený uvolnil ke zveřejnění soubor svých statí z přelomu tisíciletí.

Najdete v nich nejen alternativní pohledy na dobu, která po pádu totalitního režimu formovala naší současnost, mnohé ale překvapí i svou nadčasovostí, schopností nahlédnout do budoucnosti , nabídnout nová řešení.

Autor přednáší na řadě univerzit od New Yorku až po čínský Xi’an, radí vládám v USA i v Japonsku. Zkušenosti sbíral u otce hospodářských reforem, „osmašedesátníka“ Oty Šika i v akademických kruzích ve Spojených státech, kde žije od roku 1967. V současné době jej ale můžete zastihnout i ve Zlíně na tamní Univerzitě Tomáše Bati či v některém z přednáškových sálů po celé republice.

HlídacíPes.org přináší text Milana Zeleného, kterým otevírá soubor svých esejů s názvem Neučte se z vlastních chyb.

Všechny texty z knihy Neučte se z vlastních chyb najdete ZDE

Člověk musí jet daleko, velmi daleko,
aby se dostal blíže k domovu.

Karel Čapek

Myslím, že dnes je naprosto jasné,
že kuponová privatizace byla chyba.
Ex post je třeba přiznat, že velký experiment,
jenž se zpočátku jevil jako racionální,
byl zbytečnou zajížďkou.

Jeffrey Sachs

V poslední době se v Česku stalo politickou módou přiznávat chyby, popisovat chyby a dělat chyby. Mýlit se je proklamováno až s perverzní pýchou a publicistickou ambicí.

Jsou politici, kteří nadělali chyb hned na několik bestsellerů, a zase jiní, jejichž chybování je tak masivní a trvalé, že se již jaksi „vžilo“ a považuje se za normální proces dlouhodobě udržitelného politického přežití. „Jak jsem se mýlil“ je v ČR mezi bestsellery.

Jak si lze takové okázalé proklamování chyb politiků vůbec vysvětlit?

Především, chyby zlidšťují: „jsem v podstatě jenom lidská bytost, jako vy všichni, dělám chyby jako vy, jsem skoro jedním z vás. Mýlit se je lidské. Na rozdíl od vás se ze svých chyb učím: čím více jich nasekám, tím jsem učenější a zkušenější. Celá desetiletí chybování ze mne udělala člověka tak moudrého, že mě bez rozpaků můžete zvolit nebo jmenovat znovu. I kdybych udělal chyby nové, určitě se z nich opět poučím.“

Tak argumentuje mýlící se politik. Česká politická scéna je plná takových poučenců.

Nejhloupější přísloví lidstva

Navíc je učení se z vlastních chyb zakořeněno v hluboké moudrosti předků: „Je třeba se učit z vlastních chyb.“ „Chybami se člověk učí“ – je snad nejhloupější přísloví lidstva, protože stimuluje a omlouvá hloupost, sekání chyb a poškozování druhých lidí: programatickým chybováním totiž člověk nepoškozuje jen sebe, ale hlavně své okolí.

Takže to má vše svou vnitřní logiku, jako všechna česká přísloví a pohanské „moudrosti“, které jsou dnes tak moderní. Proto ani hnutí „novopohanství“ nikdo nezpochybňuje. I ta Haškova slova nám pěkně sedí: „pan farář se občas trochu pomýlí, ale starosta udělal zase chybu jako trám“.

Dokud to někdo neřekne naplno: učit se z vlastních chyb je selháním, nesmyslem a arogancí. Chyby již byly udělány, mnohé jsou nezvratné; náklady, škody a degradace s chybami spojené již byly započteny a naše životy jsou o to chudší.

Moudrý člověk se učí z chyb druhých lidí, ne z chyb vlastních.

A najednou je to jasné, logické, chytré – a jediné správné, to pravé ořechové.

Všechno už tu bylo

Jen hlupák odmítá a nechce se učit z chyb druhých, raději si naseká celé pole svých vlastních – a pak se z nich radostně učí. Potom o tom píše i knížky nebo vydává další směrnice, zákony a nařízení.

Vše, o čem rozhodujeme, vše, co vážíme, volíme, posuzujeme a zkoušíme, to vše již někdo jiný zkusil, zvolil, zavedl a rozhodl. Svět je dostatečně velký na to, aby se jedno promile z malé kotliny mělo z čeho učit – až do skonání světa. Je výrazem arogance, samolibosti a malosti, když uznáváme jen chyby vlastní a ignorujeme chyby druhých.

Já jsem udělal v životě jen jednu chybu – a to pořádnou, devastující, ničící kvalitu života, radost ze života i tolik potřebnou sebeúctu. Poučil jsem se ze své chyby tak, že se už nikdy nebudu učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých. Přes třicet let jsem tak pánem a ne sluhou svého života. Chci svou zkušenost sdílet: Neučte se z vlastních chyb!

Děláme chyby, abychom se měli z čeho učit!

Vezměte jen českou politickou scénu. Proč jsme se museli vracet k ústavě a legislativě z První republiky, tj. do dvacátých let minulého století, a tak se vyhnout modernímu zákonodárství, přímé demokracii a regionální autonomii? Abychom se pak ještě dlouho mohli učit z vlastních chyb?

Proč jsme odmítli rozlišit čisté a špinavé peníze a ignorovali dlouholeté zkušenosti ze světa? Abychom ve společnosti zakotvili organizovaný zločin a pak se dlouho mohli učit – z vlastních chyb?

Proč jsme zničili výkonné české zemědělství jeho rozdrobením, i když jsme mohli všude ve světě sledovat úspěchy integrace a automatizace? Učíme se sami na sobě. Když jsem tehdy vznášel námitky proti drobení zemědělských celků, řekl tehdejší, nesmírně populární ministerský předseda: „Nejdříve to všechno rozbijeme a vyčistíme, pak si to vybudujeme znova.“ Rozbili, nevyčistili, nevybudovali.

Bylo krajně absurdním divadlem, když jeden z „našich Václavů“ na Václavském náměstí hřímal o krajně temných slušovických žilkách, které prorůstají – aniž by o zemědělství věděl cokoli pozitivního.

Ono to „učení se“ prorostlo až do samé podstaty národa a pokračuje i nadále. Až mi zatrne, když vidím české policisty, jak zastavují podezřelé vozy tím, že před ně předjíždějí. Pak vystupují a s nastavenou hrudí kráčí k bezpečné „observatoři“ krytého řidiče. Jak dlouho ještě? Až nám jich gangy pár postřílí nebo přejedou? Pak se začneme učit z vlastních chyb? Přitom stačí se podívat na americké TV seriály a sledovat, jak policie zastavuje vozy: vždy zezadu, za plné kontroly situace policistou. Stačí se učit z chyb druhých – a Američané jich jistě nasekali pěknou řádku, než si vyvinuli bezpečný systém, který může každý zadarmo instalovat.

Takhle jsme zvyklí…

Nový dopravní řád je plný chyb, lidé i společnost trpí, policejní byrokraté jej zcela demonstrativně a zpupně ignorují, podrobují občany experimentům, aby pak své chyby napravovali a z nich se poučili. Nechají to „běžet“ rok – a když budou lidé umírat a trpět, tak to možná změní.

Lidé v podnicích a institucích často podléhají nepříjemné tendenci dělat věci tak, jak jsme je dělali včera: takhle jsme zvyklí, dělali jsme to tak vždycky, taková máme pravidla, to je naše kultura a v našich (nepochybně zcela unikátních) podmínkách – to jsou skoro zaklínadla, která nám umožňují sekat chyby jednu za druhou, ale o to více se učit, a učit, a učit …

Z jedné vlastní chyby jsme se nepoučili: že bychom se již měli začít učit z chyb druhých, ne jen z vlastních.

Experiment s lidmi je nezvratný

Vezměte monumentální chybu tzv. kupónové privatizace. Šlo o společenský experiment, který byl zřetelně nezvratný, mohl proběhnout jen jednou a nedá se napravit. Šlo o experiment s lidmi. Jeho průběh ovlivnil jedince, rodiny i celou společnost. Veřejné majetky byly rozptýleny a rozkradeny, v podstatě se převedly do rukou zločinců, komunistů a mafiánů. „Duchovní otcové“ kupónovky dodnes straší na české politické a ekonomické scéně. Dodnes se „učí“.

Objevili se i politici, kteří přiznali totální unikátnost a bezprecedentnost celého experimentu, jeho všeobjímající fiasko a nezvratné přesuny veřejných majetků do zahraničních nebo podvodných rukou. A tito politici tvrdí, že se ze svých chyb poučili, že se polepšili a zaslouží si opět naši důvěru, „Příště“ budou již lepší, poučenější. Jenže ono už není žádné „příště“.

V politice, obzvláště té vrcholové, tj. v experimentování s lidskými bytostmi, se chyby dělají jen jednou, a proto se z nich nelze učit. Experiment s lidmi je nezvratný, lidské životy jsou trvale ovlivněny, často i zničeny. (Co si kdo vezme z toho, že se Stalin nebo Mao poučili z vlastních chyb?)

Je zajímavé, že kultura, která aktivně brání práva psů a koček a kritizuje experimentaci s krysami a morčaty, dovoluje ekonomickou, politickou i společenskou experimentaci s lidmi v rozsáhlém měřítku, za nekontrolovatelných podmínek a pod vedením lidí, kteří povětšině nemají dostatečné vzdělání a dopadům svých činů a experimentů nerozumějí. Zatímco experimentátor se zvířaty je obvykle vysoce vzdělaný odborník (a proto mu do toho všichni mluví), experimentátor s lidmi je obvykle nezkušený, naivní laik (a proto nikdo ani nešpitne).

Nedělat chyby, ale předcházet jim

Když si člověk zpacká vlastní život – špatnou volbou kariéry, partnera v manželství, výběrem přátel nebo místa bydliště – tak je to sice smutné, ale ovlivní to jen malou skupinku lidí, a tak se lze z vlastních chyb učit celý život. Když ale člověk zpacká životy statisíců, tak jde o vážnou věc. Lidé v politice by se nikdy neměli učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých – tj. chyby nedělat a chybám předcházet.

Učení se z chyb jde proti všem základním principům řízení kvality. „Chybaři“ nechápou, že cokoliv je třeba udělat, má se udělat dobře a správně již napoprvé – ne napodruhé, napotřetí anebo napočtvrté. (Či dokonce, jako v české politice, nikdy.)

Nejškodlivější „učící se z vlastních chyb“ je dnes populární vrstva bývalých komunistů, kteří do Strany vstoupili z přesvědčení, z upřímné víry nebo z mladického idealismu. Jaké to mozky, jaké to charaktery se musejí skrývat za takovým chybováním. Kolik způsobili bolesti, utrpení a zničených životů jen proto, že se chtěli „učit“ – z vlastních chyb. A ty statisíce, které „mladickému idealismu“ nepodlehly, ale měly od mládí své hlavy a charaktery na správném místě – kdepak asi dneska jsou? Jak jejich rozvahu a moudrost tento národ asi využívá a odměňuje? Odvál je vítr …

Je pochopitelnější pragmatik, který do Strany vstoupil, aby mohl studovat, zachránit rodinu, pokračovat ve vědecké práci nebo prostě zpívat … Pochopitelnější, jistě. Také lepší a spolehlivější než ti „opravdoví“: náboženští, věřící, chybující, mýlící se a učící se. Pochopitelnější, ano; ale ne omluvitelnější. Přes 90% tohoto národa se poddalo komunismu, a proto i dodnes komunismus, komunistické hodnoty a komunistické manýry přežívají v srdci Evropy.

Jedna chyba a dost!

I v ČR přece žijeme v globální společnosti, bez ohledu na naše izolacionistické „vůdce“. Máme internet a skype, TV, mobily a televideo, máme bezdrátové komunikační sítě. Máme příležitost učit se z chyb druhých, učit se z chyb kultur vzdálených v čase i prostoru. Takové příležitosti žádná předchozí společnost neměla: byli jsme vlastně odsouzeni učit se pouze z chyb vlastních. Doufám, že i český národ časem pozná nabízené výhody a zisk globalismu – a naučí se učit se i z chyb druhých. A ty strejce, kteří se učit nechtějí a nemohou, ty nechte v klidu dožít na Vysočině nebo v Lánech.

Udělá-li politik chybu – a ta je v politice vždy monumentální – pak nemá ve veřejném životě co pohledávat, nikdy by se neměl vracet a už vůbec ne klábosit o tom, jak by to tentokrát udělal „lépe a radostněji“. Jednou a dost! Úplně stačí – a vystačí do konce života nás všech.

Srpen 2006