Huascarán… Jméno této nejvyšší peruánské hory tyčící se v Bílých Kordillerách se v roce 1970 skloňovalo ve všech pádech. V neděli odpoledne 31. května tam totiž zahynula pod lavinou celá čs. horolezecká expedice Peru 70. Zaúřadovalo zemětřesení a z 6652 metrů vysokého severního vrcholu se uvolnila smrtící změť ledu a kamení…

Valící se smrti stál v cestě základní tábor výpravy ve výšce 3850 metrů u jezera Llanganuco. Čtrnáct chlapů zmizelo v jednom mžiku, patnáctý opustil tento svět po nešťastném pádu o třináct dní dřív.

Rodin horolezců v Česku se zmocnila hrůza, smutek, beznaděj. Město Liberec, odkud pocházela velká část výpravy, strnulo.

Tisícinásobně větší děs se však převalil celým Peru, vždyť Peruánců v důsledku otřesů zahynulo přes sedmdesát tisíc! V ruinách rozbořených domů pod Bílými Kordillerami jich zůstalo na padesát tisíc, dalších dvacet tisíc pak ve městě Yungay a okolí pod ohromnou lavinou – aluviónem.

Šlo o jinou lavinu, než která pohřbila ty naše. I tato se uvolnila ze severního Huascaránu. Vrhla se do hlubiny jeho západní stěny, drala se níž a níž. Údolí, jímž pokračovala, se záhy zúžilo.

Aluvión se proto vzedmul a jeho vrchní část přeletěla boční hřeben. Osud města byl zpečetěn. Od Huascaránu k Yungay je to 14 kilometrů, klesání přes čtyři kilometry. Lavina tu vzdálenost urazila za dvě až čtyři minuty.

Uplynulo padesát pět let.

Hrůzy pod Andami

Nechci v článku podrobně popisovat katastrofu. Ani dramata v městečkách, kde padající domy postavené z vepřovic pohřbily i obyvatele, kteří stihli utéct z rozpadajících se domů do úzkých uliček.

Pominu i hrůzy v Yungay, jehož obyvatelé moc dobře věděli o nebezpečí hrozícím z Huascaránu. Utíkali, seč mohli, běh o život však v drtivé většině prohráli. Vynechám neštěstí dětí v cirkuse na okraji Yungay.

Ten sice lavina ušetřila, jenže spousta dětí představení navštívila bez rodičů. Otřesy je vystrašily. Místo aby běžely pryč od města, zamířily domů, za mámou. Vstříc smrti.

Vyhnu se příběhům šťastlivců zachráněných na hřbitově na pahrbku na druhé straně města. Z jeho vrcholku shlížela na řítící se masu kamení, bahna, ledu a stromů ohromná socha Krista. Tvář otočená k „té“ hoře, ruce rozpažené.

Kristus aluvión zastavit nedokázal. Ovšem kdo k němu doběhl, zachránil se. Pahrbek totiž zůstal nad tou spouští čnít. Ostrov života v pekle…

Přeskočím strašlivé dny po katastrofě, kdy nebylo co jíst, nebylo kde spát, nebylo jak ošetřit zraněné. Na mrtvá těla člověk narazil všude. Z děr vylezly lidské bestie: rabování, okrádání zraněných a po jejich oloupení leckdy i zavraždění.

Pominu i pomoc proudící z celého světa a kruté úřední nespravedlnosti při obnově oblasti. Neponořím se do bolesti přeživších, kteří přišli o celé široké rodiny. Zůstal jeden z dvaceti, jedna z třiceti.

Proč podrobně líčit, jak v době dešťů potůčky odplavovaly povrch laviny a obnažovaly mrtvoly, psi tehdy měli hody. S úctou obejdu jedince, kteří zvolili dobrovolný odchod ze života – neunesli po letech nepředstavitelný tlak na duši.

Svět expedice, svět doma

Nezaměřím se ani na expedici a řadu osudových událostí, které se nemusely stát, ale staly se, a v konečném součtu způsobily její zánik: zákaz původního plánu jménem Aljaška – zákaz od komunistů.

Zpoždění lodi dopravující expediční materiál. Volba jiného než plánovaného místa základního tábora. Nešťastná smrt jednoho z členů výpravy a následná změna cílů. Ta změna přivedla všechny v jeden den do základního tábora – měli odjet do jiné oblasti Huascaránu.

Nevylíčím jedenáctidenní drama rodin – tehdy do Československa proudily protichůdné informace: Přežili, nepřežili. Ozvali se vysílačkou! Ne, jsou nezvěstní. A zas a zas: přežili, nepřežili, přežili, nepřežili. Naděje v rodinách dýchala, srdce tušilo, že je zle. Želbohu, poslední verdikt byl neúprosný: smrt.

Vynechám zlé jedince. chodili po Liberci a cynicky roztrušovali: „Manželky horolezců si díky pojistce přišly k velkým penězům.“ Nebudu se vyjadřovat k hláškám některých komunistů – horolezci prý zemětřesení využili k emigraci.

Nechám stranou i obtížné prodírání rodin dalším životem. I drtivé vědomí, že neexistuje hrob manžela, táty, syna, kam by mohli položit květiny. Pominu mnohaletou víru v několika rodinách v přežití toho jejich. Nechci ani vysvětlovat, jak může neštěstí zasahovat do rodin i dnes.

Knihy, články, filmy

To všechno bylo popsáno v několika knihách: Cesta končí pod Huascaránem (Jan Suchl, 1972; průběh expedice). Huascarán, cesta končí, cesta začíná (Lubomír Vejražka, Jiří Hladík, 1995; o rodinách horolezců).

Huascarán, život v údolí krásy a hrozby (Lubomír Vejražka, Jiří Hladík, 1999; jak katastrofu prožívali místní). Peru 1970, čeští horolezci pod Huascaránem (Libor Dušek, 2020). Huascarán, zastavení po padesáti letech (Lubomír Vejražka, Jiří Hladík, 2020).

Spousta informací se objevovala každoročně v článcích v době výročí. Též v dokumentu Vysoko v horách And od ČT z roku 1995, na němž jsem spolu s Jirkou Hladíkem spolupracoval. Také v Osudových okamžicích od ČT z roku 2002 – Huascarán 1970. Zde zazněla slova dcer horolezců Aleny Nejedlové a Heleny Heckelové, horolezců Oldy Kopala a Bohouše Svatoše i vysvětlení moje a Jirky.

Kdo se chce s tématem Huascaránu seznámit, podrobné informace najde. Tento článek směřuje jinam, a to ke dvěma otázkám:

Má vůbec cenu se po tak dlouhé době k výročí vracet?

Má nám ještě Huascarán co vzkázat?

Odpověď na první otázku: Podívat se přes propast pětapadesáti let smysl má. Jde ovšem o to, co z ohlédnutí vzejde a proč se daný člověk do minulosti ponoří.

Citace z dopisu, jenž mně na jaře 2020 zaslala jedna z dcer horolezců: „Obávám se, že se před padesátiletým výročím vyrojí záplava informací v médiích. Chápu novináře, to téma nemohou obejít. Budou psát, točit, vysílat. Nelze jim to zakázat. Avšak rodiny mají právo na soukromí. Jak vyvážit tyhle dva póly? Připomenou příběh bez přídechu senzace? Budou schopni dohlédnout až ‚za‘ senzaci? Budou schopni decentního projevu? Dají svým projevům úroveň? Nebudou jitřit rány? Nebude smrt dominovat? Nevynechají opět rodiny a indiány? Hlavně ať zas někdo netahá ven mrtvé. Nezmocní se někdo tématu kvůli pěti minutám slávy?“

„Nechte už ty chlapy bejt!“

V roce 2020 se od zimy z médií skutečně vysypala lavina příspěvků. Některé články byly velmi zdařilé, další jen recyklovaly známá fakta již stokrát řečená v posledních padesáti letech. Objevily se i faktické chyby.

Leckdy šlo skutečně jen o senzaci a snahu přiživit se na kulatém výročí. Bolest rodin a místních obyvatel zůstala v drtivé většině opomenuta. Též zaznělo: „Škoda, že chlapi nedostali možnost ukázat světu, co lezecky uměli.“ Dodnes s tou myšlenkou nesouhlasím. To je to poslední, co zajímá jejich rodiny. Škoda je, že se ti chlapi nevrátili.

V jedné rodině tehdy tvrdě prohlásili: „Nechte už ty chlapy bejt!“

Češi a Peruánci… 31. května 1970 se odehrála událost hluboce osudová pro rodiny našich horolezců i pro spoustu Peruánců. Bolest, kterou si v sobě nesou rody u nás i v Peru, přesahuje katastrofu samotnou. Desetitisíce neštěstím zasažených jedinců umíraly někdy v okamžiku, jindy dny.

Devastace duší jejich rodinných příslušníků však přetrvala mnoho desetiletí. Ač už se Huascarán ztrácí v šeru minulosti a vše, co se stalo, dávno přebolelo, je ta kauza i dnes v Peru i u nás v některých horolezeckých rodinách stále citlivá. Ta hora je provází rok za rokem, nejsou všichni zcela vyléčeni. Nezhojené rány zůstaly.

Vzkaz Huascaránu?

Nyní ona druhá otázka. Má nám Huascrán co vzkázat i po padesáti pěti letech? Odpověď: má. A je toho víc.

Poselství první – pro všechny horolezce a jejich blízké:

Horolezec by měl vždy myslet na svou rodinu a neriskovat nad míru. Vím, o čem hovořím, sám jsem při odjezdech většinou myslel víc na tisíce kilometrů vzdálenou říši ledu a sněhu. Nemá cenu se vykrucovat. Nemám právo kritizovat ty, kteří se ze svých vysněných štítů, ledovců či skalních věží nevrátili, ani moralizovat ty, kteří se tam právě chystají.

Nemá však smysl, aby kdokoli peskoval slovy „nerozum“ a „hazard“ jedince, jenž lanu neodolal. Někteří z nás do kopců k jejich život ohrožujícímu půvabu směřují intuitivně, aniž tuší, co je tam tak mocně vábí. Jako bychom byli očarováni a lákáni světlem, na něž v běžném životě nedosáhneme.

Jako bychom tam nacházeli svou iniciaci a cestu dál skrze labyrint našeho žití. Výšinami poznamenaný jedinec v nich nachází vše, co sídlí v hloubi jeho nitra. Prostě musí, musí, musí. A ještě jednou musí. Má to prostě tak. Proč se vzpírat?

Stojí za tím osudovost nebo, chcete-li, vnitřní nastavení. Ty hory jsou jako královna, která nás ráda přijme a obohatí, ale nepatří nám. Ona je vůdkyně, ona rozhoduje, ona má mocnou hůl, s níž dokáže ostře švihnout. Těžko se to vysvětluje člověku kouzlem skal a lan nepolíbenému.

A ano, tahle krása naplno prožívaná horolezcem na nejasně načrtnutém pomezí života a smrti také nechává hladovět, mrznout a smáčet deštěm. Fyzicky vyčerpává a ničí záda i klouby, zanechává omrzliny, odřeniny a zlomeniny, rozbité hlavy.

Naše záliba, pro někoho posedlost, dokáže člověka mrzačit a nutí ho dívat se na smrt vybírající si daň hned vedle něj, dokáže ho nelítostně odvést do říše „na druhé straně“. Pokud člověk udělá chybu anebo ho zaskočí zlá náhoda, opravný pokus obvykle nemá. Každý si musí stanovit hranici, kam až je ochoten zajít, a snažit se pomyslnou čáru mezi životem a smrtí nepřekročit. A doufat, že se nestane něco nečekaného, jako se přihodilo našim chlapům v Peru.

Helmy, osmy, vklíněnce, hexy, prusíky, repky, skoby, kladiva, kladivocepíny, žebříčky, fifi háčky a další naše haraburdí jsou fajn, dokud se něco nepřihodí. Jenže on se tak často někdo z nás k něčemu přichomýtne, protože každý výstup, každé navázání na lano, každé směřování do velehor i jen na túru bez špagátu je hra s otevřeným koncem. Účty za chyby platíme vysoké. Víme to, nemyslíme na to a jsme přesvědčeni, že si Černého Petra nevytáhneme.

Stejně jsou na tom kanoisté spouštějící se soutěskou divoké řeky, parašutisté. Také toreadoři, závodníci v autech, kosmonauti a letečtí akrobati, kaskadéři, artisté v manéži, krotitelé šelem i osamělí mořeplavci ve své kocábce, polární badatelé, lékaři v epicentru smrtelné epidemie a speleologové.

A rodiny? Když sedne prach laviny, když vyplave tělo pod peřejí, když sbírají jedince na zemi po selhání padáku, když nesou nosítka ze skalního města, mohou se doma ptát: „Mělo to smysl? Musel lézt tak těžkou cestu? Nestačila mu lehčí peřej? Musel do vzduchu?“ Podobné otázky si právem položili v mnohých rodinách horolezců z expedice Peru 70.

Tchyně jednoho z členů expedice mnohokrát pronesla větu, která se v rodině traduje dodnes: „Šli si svou cestou, neohlíželi se na rodinu, chlapi jedni mizerný. Dělali si, co chtěli.“ Velmi podobně se vyjádřila i jeho matka.

Přitom podotýkám, že ti zpod Huascaránu neudělali chybu, zasáhl je osud. Jen tři z nich neměli děti, ostatní ano. O tátu přišlo 17 dětí, osmnácté bylo pohrobek. Zhruba šest dětí bylo malých či velmi malých, dalších osm plus minus kolem deseti let, jen tři překročily hranici čtrnácti let.

Druhé poselství – pro všechny. Je dost otřepané, nicméně pravdivé: neštěstí se může odehrát z ničeho nic a vše převrátit. Nemoc, havárie, narození miminka s postižením… Je proto pošetilé se trápit potížemi malé váhy, jak často činíme. Řešit běžné trable – samozřejmě ano. Ovšem nervovat se jimi – nikoli.

Třetí poselství – pro budoucnost této země:

„Pamatuj!“ Devětkrát zopakované památné slovo v písni Karla Kryla „Podivná ruleta“. V písni o mrazivém srpnovém slunci, o sežehlých trámech a pahýlech stromů, které hleděly na střely v průčelích domů, o zradě a pěstním právu, o mužích s tvářemi šelem a vládcích, kteří se smáli a podivnou ruletu s pistolí hráli. V písni věnované neštěstí Československa po invazi vojsk vedených Moskvou 21. srpna 1968.

Několik horolezců z expedice Peru 70 mělo k režimu KSČ velmi odtažitý vztah. Odjížděli z nesvobodné země, kde se rozjížděly naplno čistky proti všem, kdo nesouhlasili s KSČ a s okupací.

Věděli, že se vrátí do nesvobody ještě širší a tupější. V Peru byli ještě svobodní. Dvěma členům komunisti nedovolili vycestovat, třetího pustili tak tak s výhrůžkou: „Po návratu si to s tebou vyřídíme.“ I další měli budoucnost nejistou.

A souvislost s dneškem?

V roce 1968, kdy parta z Liberce začala uvažovat o expedici, k nám poslala tanky Moskva. Ta samá Moskva, která dnes buší do Ukrajiny. Poháněná probuzenými temnými silami zabírá její území a hodlá obnovit ruské impérium, do jehož vlivu patříme v jejích očích i my, stejně jako jsme tam patřili v osmašedesátém.

Po okupaci se v Československu v roce 1969 začali drát vzhůru kolaboranti s KSČ a Moskvou, kariéristi, donašeči – rozhodně ne elita národa. Dnes jim podobní zatím nejsou nahoře, ale již se šikují, na Moskvu hledí vstřícně stejně jako ti dřívější.

I v současnosti opakují příznivci Moskvy kremelské lži tak, jako je omílali komunisti. A nadto vyhrožují odpůrcům Moskvy a zastáncům pomoci Ukrajiny soudy, až získají moc. Represe proti odpůrcům rozpoutala v roce 1969 i KSČ.

Moskvě naklonění jedinci se chystají omezit demokracii a vstoupit do podobných vod, kde se dříve proháněla i KSČ.

Nemohu mluvit za horolezce, neznal jsem je. Ale znám některé z jejich potomků a také dobré kamarády členů expedice. Z vyprávění tedy vím, že někteří z horolezců by dnes silně vnímali nebezpečí vanoucí z Moskvy, z Moskvy podobné té minulé. Přesně to je jejich poselství.

Čtvrté poselství – co komunistický režim uměl:

Rodiny horolezců prožily těžké trauma kvůli Huascaránu. Ovšem tři z nich byly podrobeny již před tím jinému dramatu – souviselo s KSČ a s Moskvou.

Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo ve třech rodinách k čtyřem případům tvrdé perzekuce. Tchána jednoho členů expedice komunisti z politických důvodů zavřeli na řadu let do otrockých lágrů na Jáchymovsku.

Kutal uran do sovětských atomových bomb. Tchána druhého vyhodili z práce a vláčeli po celé republice ze zaměstnání do zaměstnání. Měl slabé srdce, předčasně kvůli tomu zemřel.

Tchyně třetího byla pro nic za nic v sedmapadesáti zavřená přes čtyři roky v Pardubicích. A konečně, dcera toho samého se provdala za muže, jehož otec byl z politických důvodů zavřen a utýrán k smrti komunisty ve věznici Ilava. Onemocněl tam, neléčili ho. Režim uvěznil v padesátých létech 80 tisíc až 100 tisíc občanů Československa.

Příběh expedice je i příběhem o nesvobodě: vznik na pozadí politických tlaků a čistek, zákaz Aljašky, zákaz vycestování dvěma členům a vyhrožování dalším, perzekuce ve třech rodinách v padesátých létech. V jejím osudu je uloženo i poselství o významu svobody.

Přání

Prosím, myslete nyní pár chvilek na Bogana Nejedlo, Milana Náhlovského, Milana Černého, Jirku Jecha, Vaška Urbana, Láďu Mejsnara, Bambu Novotného a Jirku Rasla, také na Ivana Bortela, Jardu Krecbacha a Miloše Matrase, dále na Rišíka Karouška, Ajška Černíka a Vildu Heckela, jakož i na Sváťu Ulvra.

Jaroslav Krecbach (24 let)

Milan Černý (26 let)

Milan Náhlovský (26 let)

Ivan Bortel (27 let)

Zdeněk Novotný (32 let)

Svatopluk Ulvr (32 let)

Ladislav Mejsnar (34 let)

Jiří Rasl (34 let)

Václav Urban (35 let)

Miloš Matras (37 let)

Jiří Jech (38 let)

Bohumil Nejedlo (38 let)

Valerián Karoušek (41 let)

Arnošt Černík (44 let)

Vilém Heckel (52 let)

Patřili do mimořádné lezecké generace, kterou zrodila nesvobodná padesátá a šedesátá léta. Ve složitých dobách jedinci mnohdy vyzrávají v ucelenější a pevnější bytosti než jejich následovníci, kteří dospívají v obdobích poklidnějších, a nejsou tedy tolik nuceni najít v sobě vytrvalost, pevnost, čest.

Před expedicí měli své plné životy, ambice, rodiny, povolání. Mluví a píše se pětapadesát let o jejich odchodu. Jenže jejich životy by neměly zůstat upozaděné, nebyly marné či nezajímavé. Jejich památka se nesmí smrsknout na pouhou smrt. Nejde o to, kam vylezli a kde zemřeli, ale kým byli.

Prosím, nevynechte jejich rodiny.

Vzpomínku věnujte i Chilanovi, který s našimi chlapy dlel v osudné okamžiky v táboře – Pedrovi Nuñezovi.

A konečně, pamatujte i na oněch 70 tisíc Peruánců. Nejsou pouhými čísly. Neopomeňte jejich příbuzné, kteří zůstali úplně sami, o vše přišli. Ta hora patří jim, nikoli nám. Jich tam zahynulo 4500krát víc.

Rána jménem Huascarán i po padesáti pěti letech ovlivňuje širší prostor než jednotlivé rodiny. Huascarán je magická hora. Neštěstí, které se od zemětřesení odvinulo, převyšuje svou spletitostí a rozsahem jiné tragédie.

Poklona manželkám horolezců

Ženy horolezců, ať tito zahynuli v Peru či jinde, musely překonat nelehkou dobu „po“. Dokázaly víc než jejich muži, kteří se odvážně pouštěli do výstupů pro laika naprosto šílených. Dokázaly totiž provést děti i sebe dalšími roky.

Jsou do jisté míry hrdinkami.

Právě jim chybí uznání, neboť nést břímě povinností a vzpomínek tady na tomto světě je těžší než zůstat tam někde mezi vysněnými skalami, štíty a ledovci.

Lubomír Vejražka je publicista, spoluautor několika knih o neštěstí horolezců na Huascaránu