Do washingtonské zoo dorazil nový pár pand velkých. Jejich příjezd opět rozvířil debatu o tom, jak se deklarovaná „ochrana ohroženého druhu“ často využívá jako zástěrka pro ekonomické a politické zájmy.

S příjezdem nového páru pand velkých do washingtonské zoo opět ožilo téma letitého čínsko-amerického programu na záchranu pandy velké.

Badatelé z obou zemí od konce minulého století intenzivně spolupracují na umělém odchovu těchto kriticky ohrožených zvířat v zoologických zahradách v Číně, USA, ale i dalších zemích. Deklarovaným cílem tohoto úsilí je postupný návrat některých mláďat do volné přírody.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Přestože se však odchov pand v zajetí daří, na existenci druhu v jeho přirozeném prostředí to zatím velký vliv nemělo.

Roztomilí „medvídci“ zato chovným stanicím generují astronomické částky, přičemž jejich rozmnožování mnohdy připomíná spíš výrobní linky než záchranné stanice. Podle autorů reportáže žilo v roce 2000 v zajetí po celém světě 126 pand, nyní jich je již víc než 700.

Jen v jejich domovské provincii S’-čchuan v Číně v posledních patnácti letech vznikly desítky menších chovných stanic, které lákají davy návštěvníků.

Kvůli omezenému přístupu k informacím v Číně se média, jako je například deník The New York Times, zaměřují především na podmínky, ve kterých jsou pandy velké uměle rozmnožovány ve Spojených státech.

Dostupná dokumentace z veřejných zdrojů nebo získaná na základě amerického zákona o volném přístupu k informacím odhaluje praktiky, jejichž počátky sahají až k prvním pokusům o umělý odchov pand za asistence amerických vědců v Číně.

Počátky pandí diplomacie

Panda velká se díky endemickému výskytu stala jedním z výrazných symbolů Číny. Během druhé poloviny dvacátého století se tento druh ocitl na pokraji vyhynutí, což z něj zároveň udělalo hlavní tvář nadnárodních programů na záchranu ohrožených druhů.

Vzhled těchto býložravců matoucích svou medvědí podobou i pohnutý osud druhu z pand velkých udělaly jednu z vůbec největších atrakcí živočišného světa.

Zoologické zahrady po celém světě si pro svůj marketing nemohly přát nic lepšího než získat od čínské vlády práva na „pronájem“ pandy, nebo dokonce páru. Před časem se proto vžil termín „pandí diplomacie“, kterou CNN nyní charakterizuje jako „po desetiletí využívaný strategický nástroj k získání partnerství, budování dobré vůle a posilování soft power“.

Peking si vždy pečlivě vybíral, kam vzácné jedince svého pandího chovu pošle a kdo naopak nebude mít nárok. Hlavním kritériem však nakonec vždy byly peníze.

Právě panda se v sedmdesátých letech dvacátého století stala také symbolem restartu čínsko-amerických vztahů. Po své historické návštěvě Číny v roce 1972, která ukončila 25 let trvající absenci komunikace mezi těmito státy, získal prezident Richard Nixon párek pand velkých pro washingtonskou státní zoologickou zahradu výměnou za pár pižmoňů severních.

Stejná zoo letos 15. října přivítala samičku Čching Pao a samečka Pao Liho. K „dvojici chlupatých diplomatů“, jak je označila stanice CNN, dále napsala:

„Čínou obnovená pandí diplomacie se Spojenými státy je vzácným světlým bodem napjatých vztahů mezi dvěma rivalskými světovými supervelmocemi, které provází neshody ohledně obchodu, technologií či geopolitiky.“

Sameček Pao Li je příbuzný s předchozím washingtonským párem, který se loni po dvaceti třech letech vrátil zpět do Číny.

Formálně proto, že jim skončil „pronájem“, svou roli v tom však hrál i fakt, že samice nemohla mít další mláďata. Pao Li pochází od jednoho z jejích potomků, samičky Pao-pao, jejíž narození ve washingtonské zoo v roce 2013 vyvolalo rekordní zájem veřejnosti.

Zapůjčení páru pand velkých stojí zoologické zahrady v průměru přes milion dolarů ročně jen na „pronájmu“, enormně vysoké jsou ale i další náklady na vhodný pavilon a nákup hlavní složky jejich stravy, bambusu.

Tyto výdaje se však bohatě vrátí na vybraném vstupném, prodaném tematickém zboží, sponzorských darech a mnoha dalšími způsoby.

Oboustranně výhodný program záchrany

Kvůli neodolatelnému kouzlu černobílých „diplomatů“ vynakládají zoologické zahrady po celém světě obrovské úsilí na získání „nájemní smlouvy“ z Pekingu.

Ve Spojených státech se to letos podařilo další zoo, tentokrát v kalifornském San Diegu, z níž se minulý pár vrátil do Číny v roce 2019. Od začátku „pandí diplomacie“ vyslala ČLR pandy velké na kratší či delší dobu celkem do jednadvaceti zemí světa.

Kromě Evropy, Spojených států a východoasijských sousedů Číny, jako je Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan, se seznam v posledních deseti letech rozšířil o některé země jihovýchodní Asie včetně Thajska, Malajsie, Indonésie a Singapuru. Raritou jsou pandy v Kataru a Mexiku.

Zoologické zahrady v USA, Japonsku a některých evropských zemích jsou zapojeny do dlouhodobého mezinárodního programu zaměřeného na odchov pand velkých, díky němuž se mimo Čínu dosud narodilo třicet sedm mláďat.

Na základě smluv se všechna mláďata narozená v zahraničí vrací zpět do Číny, kde se zapojují do domácího chovu. V domovské základně  v s’čchuanském hlavním městě Čcheng-tu byly již umělým odchovem přivedeny na svět stovky mláďat.

Díky tomu byla panda velká před několika lety na Červeném seznamu ohrožených druhů vydávaném Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) přeřazena z kategorie ohrožených do kategorie zranitelných.

Uměle odchované pandy se však nevrací do volné přírody, jejich počet v původním přirozeném prostředí se tak nezvyšuje.

Čínské instituce si svá data pečlivě střeží a veřejně dostupné jsou jen informace vzbuzující pozitivní dojem. Archivní materiály organizace Smithsonian Institution, která provozuje Státní zoo ve Washingtonu, nicméně naznačují, že mláďata pand chovaných v zajetí jsou primárně klíčem k pohádkovým ziskům.

Samotné jejich rozmnožování je však problematické, protože v zajetí k němu zpravidla nedochází přirozenou cestou.

… ale za jakou cenu?

V zájmu „záchrany ohroženého druhu“ tedy vědci již v osmdesátých letech přišli s postupy na umělé oplodňování pand. Nejedná se o nic výjimečného ani překvapivého, umělé oplodnění je naprosto běžné u domácích, užitkových i volně žijících druhů zvířat.

Detaily o jeho průběhu se však zpravidla nezveřejňují, protože celá řada okolností je (nejen) pro milovníky zvířat – a roztomilých pand obzvlášť – traumatická.

Mara Hvistendahlová z deníku The New York Times popisuje některé praktiky stojící za úspěšným washingtonským programem na rozmnožování pand. Největším problémem je tlak na co největší počet narozených mláďat, který známe i z tzv. množíren různých domácích mazlíčků.

To, co je v malém vidět na příkladu washingtonské zoo, je nepochybně hlavním tajemstvím úspěšného množení pand v Číně v posledních dvaceti letech: procedur se provádí příliš mnoho a bez ohledu na zvířata, která trpí např. opakovanými anesteziemi nebo rychlým odebíráním mláďat, aby mohla znovu počít.

Agresivní praktiky množení chovy uplatňovaly hlavně v začátcích programu na přelomu milénia, vzhledem ke komerčním tlakům však do jisté míry pokračují i nyní.

Základní otázkou přitom je, zda je takové zacházení s pandami etické ve chvíli, kdy očividně není kladen důraz na jejich návrat do volné přírody, ale jde jen o byznys zoologických zahrad a chovných stanic.

Pandí mládě zvýší jejich atraktivitu pro návštěvníky a sponzory, za odchov navíc dostávají bonusy z Číny.

Reportáž The New York Times popisuje, jaké problémy provázely snahy o získání mláďat od minulého páru pand velkých, které do washingtonské zoo dorazily v roce 1999. Několik let se nedařilo přirozené páření, proto se po pěti letech přistoupilo k umělému oplodnění, které v roce 2005 vyústilo v porod.

Potom však už ani umělé oplodnění nebylo úspěšné a v roce 2011 se začalo mluvit o tom, že pandy budou poslány zpět do Číny – výměnou za jiný pár schopný množení.

Samička Mej-siang nakonec v roce 2013 přivedla na svět další mládě a po něm ještě další dvě. Celkem podle dokumentace prošla 21 procedurami umělého oplodnění, detaily o nich nebyly nikdy zveřejněny.

Americko-čínská pandí propaganda

V odpovědi na sílící obavy odborníků i veřejnosti ohledně „množírenských“ postupů při odchovu pand ve washingtonské zoo vznikl v roce 2022 film, na jehož produkci spolupracoval provozovatel zoo Smithsonian Institution s oficiální čínskou agenturou, která je součástí sofistikovaného propagandistického aparátu Komunistické strany Číny.

Dokument sledoval početí posledního mláděte samice Mej-siang, které dostalo jméno „Malý zázrak“ (Siao čchi-ťi). Film proces umělého oplodnění představil jako „rychlý a bezbolestný“.

Existuje však řada zdokumentovaných komplikací a problémů, které praktiky spojené s umělým oplodňováním pandám působí. Pokud by se k tomu přistupovalo skutečně „v zájmu záchrany druhu“, byly by tyto procedury opodstatněné.

Ve skutečnosti jde ale mnohem víc o marketing a peníze. Podle dokumentace pandy de facto financovaly většinu aktivit washingtonské zoo, jako vybudování nákladného vzdělávacího centra či výzkum.

Mláďata vzešlá z umělého oplodnění páru, který by jinak potomky nezplodil a je dost možná geneticky nekompatibilní, nejsou podle řady odborníků žádným obohacením pro světovou populaci pand a k jejich záchraně ve volné přírodě nijak nepřispívají.

Vypouštění zvířat do přírody se totiž příliš nedaří. Ze stovek mláďat narozených v uplynulých dvaceti letech jich bylo dle oficiálních údajů z Číny úspěšně vypuštěno pouze deset, dalších osm jich však během těchto pokusů zemřelo.

Naopak větší počet pand byl za tu dobu odchycen, ať už z důvodu zranění nebo „opuštění“. Většina z těchto zvířat se již do přírody nevracela, a naopak byla využita k obohacení genofondu v chovné stanici v S’-čchuanu.