Giorgia Meloniová dokázala jako první žena v dějinách Itálie získat post předsedkyně vlády. Řečeno s klasikem, přepsala tím dějiny. Přepisovat se ale snaží po svém i současnou realitu, a to výrazným vlivem na italskou mediální scénu.

„Jsem Giorgia, jsem žena, jsem matka, jsem Italka, jsem křesťanka; to mi neberte,“ představila se Giorgia Meloniová španělským příznivcům pravicově populistické strany VOX, jejíž předseda Santiago Abascal je jejím spojencem a přítelem.

Projev na jeho podporu pronesla v plynulé španělštině. Není to jediný cizí jazyk, který italská premiérka ovládá. Mluví ještě anglicky a francouzsky a možná i to přispívá k její relativně pozitivní image, kterou si zvládla vybudovat na mezinárodní úrovni.

Její vnitropolitický styl se dá popsat jako tvrdě ideologický, připomínající mladické začátky v Italském sociálním hnutí, které se ani desítky let po konci války nezřeklo odkazu Benita Mussoliniho.

Dobré vztahy je schopná udržovat, jak s politicky spřízněným euroskeptikem Viktorem Orbánem, tak Ursulou von der Layenovou nebo Donaldem Trumpem. Její kritici to nazývají osobnostní a názorovou plasticitou, podporovatelé zas diplomatickými schopnostmi a osobním šarmem.

Na mezinárodní úrovni se Giorgia Meloniová prezentuje jako politička konzervativní pravice, jejíž inspirací byla například česká ODS. Dovnitř Itálie, ale vysílá docela jiné signály.

Její vnitropolitický styl se dá popsat jako tvrdě ideologický, připomínající mladické začátky v Italském sociálním hnutí, které se ani desítky let po konci války nezřeklo odkazu Benita Mussoliniho. Inspirací, jakkoliv v jiném ohledu, jí je ještě další italský premiér Silvio Berlusconi, v jehož čtvrté vládě zastávala post ministryně pro mládež.

Tento mediální magnát za devět přerušovaných let vládnutí dokázal udělat revoluci nejen na italské politické scéně, ale stejně významně „přebudoval“ i scénu mediální. Pro demokratickou zemi atypické propojení politiky s médii se vžil pojem „berlusconizace“. A jakkoliv Giorgia Meloniová sama mediální impérium nevlastní, novináře jí „melonizovat“ baví.

Média pod palcem Silvia

Provázanost zájmu politických elit a mediální produkce dovedl prakticky k „dokonalosti“ Silvio Berlusconi. Už před nástupem do politiky vlastnil dva soukromé televizní kanály Canale 5 a Rete 4, koupil tištěný deník Il Giornale a založil nakladatelství Mondadori. Střet zájmů v tomto ohledu neřešil ani po vstupu do aktivní politiky a jeho vliv na italská média z pozice premiéra ještě vzrostl.

Své působení rozšířil i na italskou veřejnoprávní televizi Rai. Tu si roky před Berlusconim, co se týká vlivu na veřejnost, dělily různé politické strany. První a nejsledovanější kanál Rai 1 byl léta monopolem křesťanských demokratů, Rai 2 socialistů a Rai 3 – kulturní kanál s menším dosahem a v některých italských regionech nevysílaný – sledovala především intelektuální elita.

Silvio Berlusconi tuto rovnováhu narušil především vlivem na personální obsazení kanálů Rai. Neváhal svůj vliv použít k tomu, aby dosáhl vyhazovu či výměny jemu nepohodlných či nesympatických moderátorů a novinářů.

Do historie vstoupilo jeho vystoupení, kdy při oficiální vládní návštěvě Bulharska během tiskové konference v Sofii prakticky v přímém přenosu propustil slavné novináře Enza Biagiho a Michele Santora. Ty později následoval ještě komik Daniel Luttazzi.

Média, která premiérka pod svými křídly zatím nemá, jsou označována za štvavá a pomlouvačná. Meloniová se s oblibou staví do pozice jejich oběti a tvrdí, že proti ní „vedou kampaň“.

Osobní msta vůči protivníkům v médiích, kteří zpochybňovali jeho moc či styl vládnutí, se stala Berlusconiho obchodní značkou, kterou neváhali v jistých úpravách převzít ani jeho nástupci ze strany Forza Italia a dalších pravicových stran jako je Salviniho Liga Severu či Meloniové Bratři Itálie.

Právě italská premiérka se svou neláskou k novinářům netají a jejich zvídavým dotazům se snaží vyhýbat, jak může. Virální se stala například její hláška směrovaná na tiskové konferenci k Donaldu Trumpovi, kterému off-record naznačila, že „otázky italských novinářů by ráda vynechala“.

„TeleMeloni“

Prohlášení tak dává „il President,“ jak se s oblibou nechává Meloniová v mužském rodě titulovat, především novinářům již zkroceným, tedy těm, o nichž ví, že se jí budou ptát na co ona sama chce.

V tomto ohledu jí například dobře slouží zmiňované tři kanály veřejnoprávní televize Rai, které jsou jí nakloněny, stejně jako soukromé televizní stanice rodiny Berlusconiů. A to do té míry, že se v Itálii současnému domácímu televiznímu zpravodajství začalo přezdívat TeleMeloni.

Jak zprávy à la Meloniová vypadají? Hodně času věnují právě Giorgii Meloniové a údajným skvělým výsledkům politiky její vlády. Příliš vážná či investigativní témata se objevují minimálně, zprávy mají vyznít hlavně optimisticky.

Naopak média, která premiérka pod svými křídly zatím nemá, jsou označována za štvavá a pomlouvačná. Meloniová se s oblibou staví do pozice jejich oběti a tvrdí, že proti ní „vedou kampaň“. Tu často svádí i na údajné propojení této části médií s levicí.

Ukázková byla v tomto ohledu situace mediálního pokrytí vraždy amerického republikánského politika Charlieho Kirka, kterou vysílání „TeleMeloni“ a titulky tisku nakloněného současné vládě zvládly stočit k italské domácí politické situaci tak, že se pomalu zdálo, jako by vrazi Kirka seděli v parlamentu v řadách levicových stran nebo mezi intelektuály nepřátelskými k současné vládě.

Manipulování reality, štvavé titulky apelující často na ty nejnižší pudy se staly v posledních letech výsadou pravicově orientovaných novin jako jsou Libero, La Verità, Il Giornale nebo římský deník Il Tempo.

Jejich oblíbenými tématy jsou akcentování kriminálních činů, problémy s bezpečností, často spojené s migračními otázkami a obecně šířením strachu z návalu nelegálních přistěhovalců do Itálie. Oblíbená témata pravicových politiků, která jim získávají hlasy u voleb.

Není proto ani překvapením, že majitelem zmiňovaných nejčtenějších pravicových novin Il Giornale, Il Tempo a Libero je Antonio Angelucci, aktivní poslanec za stranu Liga severu.

„Melonizace“ italské mediální scény tedy určitě není kompletní, nicméně v tomto ohledu hodně záleží na ekonomické situaci kritických deníků a ochotě jejich čtenářů si za případný kritický či polemický obsah připlatit.

Poslancem je tento 81letý podnikatel a politik už od roku 2008 (za různá politická uskupení) a pokud by se někdo dal označit jako „politické klíště“, pak asi právě on vzhledem k tomu, jak neochvějně se svého mandátu drží navzdory tomu, že byl opakovaně vyhlášen nejvíc absentujícím poslancem (v roce 2016 například chyběl 99 % času).

Jeho noviny píší o tématech, které jeho politické straně Liga severu přihrávají hlasy voličů zejména z tzv. šedé zóny tedy těch, kteří vždy hlasují pro toho, kdo je právě u moci. Zjevný střet zájmů – majitel médií vs. politik – v případě Angelucciho už nikdo neřeší, protože se nad tím od dob Berlusconniho politické strany přestaly pozastavovat.

Vše není ztraceno

Tištěná média a jejich internetové verze nicméně nejsou všechna provládní. S vysokými náklady stále vycházejí i noviny, které se staví proti populismu a neofašismu jako například La Stampa.

Jeden z nejstarších a nejvýznamnějších celostátních italských deníků vlastní rodina Agnelliových, majitelů bývalé automobilky Fiat (v současné době je součástí skupiny Stellantis, pozn.red.), která koupila také další známý deník La Repubblica. Tyto noviny společně ještě se slavnými Il Corriere della Sera tvoří na současné italské scéně jistou protiváhu k mediální moci pravice a dají se označit za umírněné noviny středu.

Na krajní levici pak leží dva nezávislé deníky Il Manifesto a Il Fatto Quotidiano. První tvoří družstvo starších novinářů, kteří byli vyloučeni z Italské komunistické strany a založili si vlastní noviny.

Mladší redakci i čtenáře má pak deník Il Fatto Quotidiano, který v roce 2009 založilo několik známých novinářů (Marco Travaglio, Antonio Padellaro, Furio Colombo či Peter Gomez), kteří nechtěli pracovat pro velká média a jejich majitele.

Daří se jim fungovat díky síti předplatitelů a skromné inzerci a v současné době se dají tyto noviny označit za jeden z nejsvobodnějších kritických hlasů italské politické scény. Oblíbené jsou hodně i mezi mladými čtenáři, které po změně majitele zklamal umírněný obrat dříve kritičtější La Repubblicy.

Mladší levicově orientované čtenáře pak ještě zajímají čistě onlinové zpravodajské deníky Il Post.it a Fanpage, které se nebojí polemiky a k vládě pravicové populistky se staví kriticky.

„Melonizace“ italské mediální scény tedy určitě není kompletní, nicméně v tomto ohledu hodně záleží na ekonomické situaci kritických deníků a ochotě jejich čtenářů si za případný kritický či polemický obsah připlatit.

Autor je italský spisovatel a akademik