ROZHOVOR. O Antonínu Staňkovi se loni mluvilo jako o největším vítězi posledních parlamentních voleb. Díky zvolení Filipa Turka poslancem českého parlamentu se stal před pěti měsíci z pozice náhradníka europoslancem. Jak sám říká, tato lukrativní pozice mu doslova „spadla do klína“. Jak se s tímto nečekaným vítězstvím popasoval, čemu se v Bruselu věnuje a jak hlasuje, prozradil v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Pocházíte z Olomouce, kde jste byl primátorem. Jaký byl pro vás nyní přechod z českého regionu do Bruselu?

Měl jsem již předtím zkušenosti i s vyšší politikou, byl jsem čtyři roky poslancem a zhruba rok ministrem kultury. V době, kdy jsem byl primátorem Olomouce, jsem zastával také pozici člena Výboru regionů v Radě Evropy, kde jsem zastupoval naše statutární města. Takže úplný šok to pro mě nebyl.
Někdo se mě v rozhovoru ptal, jestli jsem slavil, když jsem získal pozici europoslance. Řekl bych, že nebylo co slavit. Já jsem měl minimální podíl na tom, že jsem dnes v Evropském parlamentu. Přijal jsem tu pozici s respektem a s tím, že když už mám zastupovat naše občany, tak se toho musím ujmout co nejdůstojněji.

Antonín Staněk. Foto: archiv Antonína Staňka

Zanechal vám váš předchůdce Filip Turek nějaké instrukce?

To určitě ne. Potkali jsme se 28. řína na předávání státních vyznamenání, kde jsme prohodili pár vět. Ale že by mě instruoval – to ne. Na jeho práci jsem navázal v podstatě pouze tím, že jsem ještě v říjnu uskutečnil několik setkání s automobilovými asociacemi a výrobci automobilů. Ale musím říci, že bývalý tým Filipa Turka mi v začátku velmi pomohl, ponechal jsem si jeho akreditovaného parlamentního asistenta. Skočit do toho úplně s novými lidmi, to by byla sebevražda. Nicméně jsem se chtěl dostat do výborů, které mi budou obsahem bližší. Z původních výborů, v nichž byl Filip Turek, jsem zůstal pouze ve Výboru pro životní prostředí. A podařilo se, že jsem se stal členem Výboru pro kulturu a vzdělávání. Česká republika tradičně v tomto výboru někoho měla, v tomto volebním období do něj ale nikdo nevstoupil. Možná to není tak prestižní, ale pro nás to je myslím celkem důležité.

Nakolik budete pokračovat v politice Filipa Turka, který byl podle svého hlasování někdy označován za proruského?

Nemohu dát předem žádný bianco šek, jak budu kdy hlasovat. Budu hlasovat podle toho, jaká bude zpráva či návrh. Například jsem hlasoval pro půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu. Nemám s tím problém, ale vnitřně si myslím, že postup, jaký zvolila Česká republika – neručit za tu půjčku – je správný. Určitě nejsem žádná hlásná trouba Filipa Turka, mám vlastní pohled na konkrétní problémy. Byl bych ale obecně rád, aby nebyl nějaký zásadní rozpor mezi mým hlasováním a postojem naší vlády, rád bych s ní některé věci konzultoval. Především s ministrem kultury a životního prostředí, vzhledem k oblastem, kterým se v europarlamentu věnuji.

Antonín Staněk

Český politik a vysokoškolský pedagog, v letech 2017 až 2021 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, který mezi červnem 2018 a červencem 2019 zastával funkci ministra kultury ČR ve druhé Babišově vládě. V letech 2014 až 2018 byl primátorem Olomouce. Na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci působil jako proděkan. V letech 2001–2021 byl členem České strany sociálně demokratické, později vstoupil do hnutí Přísaha. Od října 2025 je poslancem Evropského parlamentu.

Současný ministr kultury za Motoristy v poslední době upoutal svým obratem v tématu zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média. Vy sám jste byl ministrem kultury rok – byl byste pro zrušení?

To je složitá otázka. Myslím si, že to bylo nešťastné načasování, když ministr kultury Baxa přišel s navýšením poplatků. Bylo to v situaci, kdy zejména Česká televize nebyla ve společnosti úplně pozitivně vnímána z hlediska vyváženosti zpravodajství. Do toho přicházelo střídání ředitelů televize a spory s Radou ČT, a otázky, kolik berou někteří moderátoři…

Co se týká způsobu financování, podrobně jsem se tomu nevěnoval, tak nemohu říci, který model by byl nejlepší. Ale určitě jsem zásadním odpůrcem toho, aby někdo vstupoval do svobody médií a určoval, co se má a nemá vysílat. A zároveň si myslím, že je dobře, aby NKÚ kontrolovalo hospodaření veřejnoprávních médií. Redakční nezávislost neznamená, že si mohou tato média dělat cokoliv. Témat k diskusi by byla řada. Například nechápu, jak může instituce, do níž plynou veřejné peníze, cokoliv sponzorovat. To platí nejen u České televize, ale například i u Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Řekl bych, že přeci jen v některých chvílích už vítězí slušný patriotismus – ne ten extrémně nacionalistický, ale ten slušný ano.

Zmínil jste, že jste si ponechal po Filipu Turkovi členství ve Výboru pro životní prostředí. Souhlasíte v této oblasti s postojem Motoristů?

V oblasti ochrany životního prostředí je to otázka racionálního přístupu. Nikdo nechceme ničit planetu a životní prostředí, ale musíme jednat rozumně a racionálně. Hodně se tady v europarlamentu diskutuje o tom, že stanovené extrémně ambiciózní, až ideologicky zabarvené cíle ohrožují evropský průmysl a ekonomiku a tím činí Evropu zranitelnější. My říkáme: ano, pojďme chránit životní prostředí, ale dělejme to tak, abychom si nepodřezali pod sebou větev z hlediska ekonomické konkurenceschopnosti s velmocemi jako je Čína nebo USA.

Jak vnímáte v europarlamentu tzv. cordon sanitaire, setkáváte se s nějakým omezením jakožto člen frakce Patriotů?

Cordon sanitaire tady opravdu je. Mně se to paradoxně propojuje s tím, co se teď dělo v české politice – kde si například Piráti stěžovali, že nebyli puštěni do vedení Poslanecké sněmovny. Ale tady naopak zástupkyně Pirátů hájí myšlenku, že nikdo z Patriotů nemůže být ve vedení europarlamentu ani ve vedení výborů, protože to je ta krajní pravice. Už mi bylo i řečeno, abych nepočítal ani se zpravodajstvím v rámci kulturního výboru. Mám tedy tři roky na to, abych se to pokusil zlomit.

A podle mě se to již v některých oblastech prolamuje, například při hlasování o klíčových věcech, jako právě o Green dealu. Tam už i někteří poslanci z jiných frakcí vidí, že je potřeba se chovat racionálně, jinak si opravdu podřežeme větev a EU bude čím dál slabší a ztratí nakonec i důvěru lidí, kteří jí nyní důvěřují. V takových případech říkáme, aby návrhy podávali poslanci z jiných frakcí, když je „nepřijatelné“, aby to udělali Patrioté, s tím, že my se jen přidáme. Řekl bych, že přeci jen v některých chvílích už vítězí slušný patriotismus – ne ten extrémně nacionalistický, ale ten slušný ano. A mluví se také o tom, že po polovině volebního období, tedy někdy po dvou a půl letech, může dojít k určitému přeskupení. Neočekávám nějakou zásadní revoluci, ale jsme před volbami ve Francii a také v Maďarsku. Tak uvidíme, co se bude dít.

Nesouhlasíte tedy s tím, že frakce Patriotů je z velké části krajně pravicová?

Nesouhlasím. V žádném veřejném projevu, ani když zde mluvila paní Le Penová, neslyšíte nic, co by se mohlo spojovat s krajně pravicovými názory. Řekl bych, že jsme mnohem liberálnější, než například SPD v českém parlamentu. Patrioté jsou velmi liberální i z hlediska toho, jak kdo hlasuje. Nemám pocit, že když se rozhodnu hlasovat jinak než většina, tak by se to odrazilo na nějakém vyloučení.

Samozřejmě Patrioté zastávají pravicovou hodnotovou politiku, tedy směrem k maximálně efektivnímu využívání prostředků. A zároveň je tam akcent na suverenitu a národní hrdost. Můj pohled je takový, že jak silné budou národní státy, tak silná bude EU. Když jsou státy uvnitř rozštěpené a rozhádané, promítá se to pak i v jejich zahraniční politice a potažmo v Evropské unii.

Ke svému odchodu ze strany jsem nedával žádná velká prohlášení, v tichosti jsem ukončil členství a vrátil jsem se k práci na univerzitě. ČSSD si od té doby prochází různými změnami a vzdaluje se mi myšlenkově.

Byl jste dlouho členem ČSSD, nebyla by vám bližší frakce sociálních demokratů?

Čeští sociální demokraté už v europarlamentu nejsou zastoupeni delší dobu. A bohužel musím říci, že sociální demokracie, která je tady na levici, je přesně ten typ sociální demokracie, který v České republice úplně propadl – ta přehnaná liberální rétorika je tady ještě vyhrocenější.

Říká se, že v mládí je člověk v srdci revolucionář a na stáří pak rozum velí být umírněnějším pragmatikem. Toto je u mě asi podobné. Cítím stále více, že pragmatický, konzervativně-sociální pohled je mi bližší.

Co bylo tím zlomovým momentem, kdy jste se rozhodl odejít ze sociální demokracie?

Zásadní zlom to pro mě nebyl, spíše poučení. Opět se mi potvrdilo, že člověk musí být racionální i v tom, koho si pouští blíže k tělu, a to i co se týká stranických kolegů. V politice té slušnosti a korektnosti zkrátka moc není… Ke svému odchodu ze strany jsem nedával žádná velká prohlášení, v tichosti jsem ukončil členství a vrátil jsem se k práci na univerzitě. ČSSD si od té doby prochází různými změnami a vzdaluje se mi myšlenkově.

Politice jsem se i poté do určité míry věnoval, ale už jsem s ní úplně nespojoval svoji další budoucnost. Kandidoval jsem za Přísahu jako nestraník na Bruntálsku do Senátu, pak jsem vedl kandidátku do kraje, ale do toho vstoupily povodně a také se už začala tříštit podpora Motoristů. Ve volbách do Sněmovny se na poslední chvíli rozhodlo, že Přísaha půjde do voleb sama, takže tam to také dopadlo tak, jak to dopadlo. A jak už jsem zmínil, když jsem se pak dověděl, že mám jít do Evropského parlamentu, souhlasil jsem, ale nebylo to něco, o co bych usiloval.

A jak souzníte hodnotově s Přísahou, kterou nyní v europarlamentu zastupujete?

Nejsem zrovna zastáncem nehodnotových stran, které nemají nějakou pevnější ideologickou základnu. Snažil jsem se, aby si Přísaha vymezila, jestli chce být vpravo, vlevo, ve středu, konzervativnější nebo liberálnější… Ale ono to dnes už ani není sexy, jak se říká, je výhodnější být všechno a nic. Takže za sebe jsem přešel ke konzervativnějšímu, sociálně laděnému pohledu na svět.

Nakolik vás při vaší práci v europarlamentu ovlivňuje to, že zastupujete právě hnutí Přísaha?

Nemám zde k dispozici odborný politický tým, který jinak běžně stojí v ČR za velkými politickými stranami. To vnímám trochu jako problém. Mám samozřejmě kontakty na odborníky, s nimž se mohu poradit, a mám svůj pragmatický pohled na daný problém, ale nemám jej opřený o žádnou politickou stranu. V tom je ta pozice na jednu stranu složitá, i když zároveň volnější. Když jsem byl v Parlamentu ČR za sociální demokracii, existovala tam poměrně přísná stranická disciplína.

Klíčová hlasování, jako bylo například to k Mercosuru, jsou pro mě složitější v tom, že nemám takovou zpětnou vazbu a propojení na národní politiku se zadáním. Samozřejmě sleduji, co se děje u nás, vím, že vláda ČR Mercosur podpořila. A to je ten důvod, proč jsem nehlasoval pro zaslání Evropskému soudnímu dvoru, protože to způsobí nějakou prodlevu. A já si myslím to, co říká naše vláda, že ta smlouva je výhodná z hlediska ekonomiky a průmyslu, a že existuje řadá nástrojů, kterými lze ochránit potravinovou bezpečnost. Ať už jde o soubor opatření, který je součástí smluv, nebo o posílení domácích orgánů, které kontrolují bezpečnost potravin. Máme možnost dohlížet na to, aby k nám nekvalitní potraviny nepřicházely, případně je k nám nevpustit.

Vidíte prostor věnovat se nějak propojování evropské a regionální úrovně, což v Česku dost chybí?

Jsem určitě nakloněn tomu být spojnicí na evropskou úroveň například pro univerzitu, ale i další instutice v Olomouci i jinde v regionu. Navázal jsem už spolupráci s vedením olomoucké Hospodářské komory.

A jednou z prvních akcí, které jsem v europarlamentu zorganizoval, byla pracovní snídaně na téma programu Erasmus+, které se účastnily i kolegyně z Palackého univerzity z Olomouce. Za to jsem byl velmi rád, že se podařilo prezentovat i mimopražskou instituci, a Palackého univerzita patří v oblasti mobility studentů k těm nejlepším, možná nejen v České republice.

V těchto aktivitách chci určitě pokračovat, dalším tématem by mohla být například umělá inteligence ve vzdělávání. Dále se chci věnovat také památkové ochraně. Rád bych ještě více akcentoval významné evropské kulturní památky a dostat je více do povědomí veřejnosti.

A určitě mám stále blízko k regionu, z nějž pocházím. K dispozici nyní bývám pro voliče už i ve své poslanecké kanceláři v Olomouci, kterou jsem otevřel 6. února. Nedělám si iluzi, že by do této kanceláře nyní proudily davy lidí, kteří by se ptali na Evropskou unii. Ale určitě se budu snažit, aby měli lidé možnost setkat se se mnou osobně. V objektu mé kanceláře jsou také prostory, které lze využít i na menší výstavy. Otevření kanceláře jsem proto rovnou spojil s vernisáží výstavy olomouckých patriotů ve výtvarném umění.